Jsou chvíle, kdy těm třem ženám všechno dává smysl. Rušné noci, bolesti zad, touha po domově. Když si po několika dnech společného tréninku pacientka Naděždy Kratinové najednou zase dokáže sama dojít na záchod a její děti hovoří o „zázraku“. Když Leně Strejčkové praktický lékař řekne: „Fíha, vy se ale vyznáte, z fleku byste mohla dělat moji práci.“ Nebo když „děda“ navrhne Soně Hrnčířové výlet po Evropě, protože je už na čase, aby konečně poznal její rodinu.
Ale potom přijdou chvíle, kdy si říkají, proč by takové peklo vlastně měly zakoušet. Když mají v dešti mýt okna. Když jim „ježibaba“ řekne, že jejich dnešní příděl jídla jsou jen tři brambory. Když se pacient už zase schválně vyčůrá vedle. Když si je pozvou k výslechu na policii, přestože za léky je přece zodpovědná dcera pacientky. Když jedinou alternativou je spát v autě, aby nemusely být zase s tamtím chlapem.
Soňa Hrnčířová, Lena Strejčková a Naděžda Kratinová jsou Češky a pracují v Německu v „24hodinové péči“. Jde o tři pečující z odhadem 400 až 600 tisíc pečujících osob z východní a střední Evropy, které se v Německu starají o seniory a zároveň zajišťují, aby se systém péče nezhroutil. Na papíře vykonávají úkony, které mohou vykonávat i příbuzní. Tedy úkony, k nimž člověk nepotřebuje zdravotnické vzdělání: pomoc při osobní hygieně, doprovod na záchod, asistence při oblékání a svlékání. Vaření, uklízení, praní, cesta k lékaři, karetní hry nebo procházka. Proto se oficiálně nemluví o ošetřovatelství, ale o „doprovázení“ nebo „live-ins“, protože tito pracující, většinou to bývají ženy, po dobu několika měsíců žijí částečně s „doprovázenou“ osobou ve stejné domácnosti. Často tak musí být mnohem víc než „pouhými“ doprovázejícími: třeba zdravotními sestrami, které musí bez předchozího varování zavádět vyživovací sondy a močové katetry. Blízké důvěrnice, psycholožky, fyzioterapeutky, náhradní dcery.
V Německu pro zprostředkovatelské agentury neexistují žádné standardy kvality ani minimální požadavky. Samotný růst této branže ovšem ukazuje, že se jedná o lukrativní trh.
Ale jak přesně taková „24hodinová péče“ v Německu funguje? Jakou roli v ní hrají takzvané zprostředkovatelské agentury? A co doprovázející ve své práci běžně zažívají?
Označení „24hodinová péče“ je třeba uvádět v uvozovkách, protože v Německu se nesmí pracovat 24 hodin v kuse více dní za sebou. Přestože v mnoha smlouvách se píše o osmihodinové pracovní době, dnech volna a jen občasných nočních pohotovostech, realita mnohdy vypadá jinak. Na dementní pacienty je třeba pravidelně dohlížet, aby třeba nešli do kuchyně a nevypili vodu z vázy. Nebo se může stát, že pacient po operaci neustále naříká ve vedlejším pokoji, protože ze strachu, že se už neprobudí, nechce usnout. Nebo je třeba paní doprovodit do koupelny, pomoct otočit se na posteli do jiné polohy nebo prostě pacienta jen držet za ruku.
Bytovka v Litvínově, severní Čechy, jen asi 15 kilometrů od česko-německé hranice. Lena Strejčková otevírá dveře, má volno, na sobě jen legíny a volný svetr, na hlavě čelenku se zaječíma ušima. Se svou partnerkou Naděždou Kratinovou, která čeká v obývacím pokoji, se právě vrátily z několikatýdenního pracovního nasazení v Německu a Rakousku. Je to modus, ve kterém žijí už dlouho: několik týdnů jsou pečovatelkami, pak spolu stráví jeden týden doma v Litvínově. Když mají volno, střídá je jiná pečující osoba.
V péči o seniory pracují již několik let, seznámily se přes sociální sítě. Naděžda Kratinová sedí ve flanelové košili na gauči, díky účesu na krátko a hlubokému hlasu působí drsně. Než se tato sedmačtyřicetiletá žena stala pečující, pracovala mimo jiné jako sekuriťačka v bankách. Za svou kariéru tyto ženy pečovaly o asi padesát lidí. „A leccos jsme zažily,“ říká Strejčková. „Dobrý i špatný,“ říká Kratinová. A obě se shodují: „Něco se musí změnit!“
V Německu žije v současné době přibližně 5,7 milionu lidí vyžadujících péči, z nichž pouze přibližně 900 tisíc je ošetřováno v domovech pro seniory. O většinu lidí, kteří potřebují péči, se proto starají jejich příbuzní; čtvrtině z nich pak vypomáhají ambulantní pečovatelské služby nebo využívají právě „24hodinovou péči“. V závislosti na stupni péče část nákladů pokrývá pojištění pro případ potřeby péče, tzv. Pflegeversicherung (toto pojištění je povinné a financované ze sociálního pojištění).
Lidé ze zemí bývalého východního bloku, převážně z Polska, pracují v německých rodinách již desítky let. Ovšem až s rozšířením EU na východ a s tím souvisejícím volným pohybem pracovních sil se z toho stalo průmyslové odvětví. Od té doby se občané EU mohou nechat zaměstnat v soukromých domácnostech bez speciálního pracovního povolení (jako zaměstnanci), pracovat na vlastní pěst (jako osoby samostatně výdělečně činné) nebo být vysláni zahraničními firmami. Posledně jmenovaný model je v Německu nejrozšířenější.
Ve všech těchto modelech hrají roli zprostředkovatelské agentury. V rámci modelu vyslání pak agentury sídlící v Německu pomáhají zahraničním pečujícím najít pracovníky – či spíše pracovnice – do německých domácností. Nejdříve zkonzultují s rodinou, jakou doprovázející osobu hledají, a zjistí tak, jaké úkony je třeba vykonávat. Jaký stupeň péče daný pacient potřevuje? Je daná osoba dementní? Jak mobilní je? Jak těžká? Tráví většinu dne raději sama, nebo si přeje mít společnost?
Tyto požadavky zprostředkovatelská agentura předává pečovatelské firmě v zahraničí, která následně někoho vyšle. Smlouvu rodina uzavírá se zprostředkovatelskou agenturou, která má zase smlouvu se zahraniční partnerskou firmou. Doprovázející osoba tak není zaměstnána u zprostředkovatelské agentury, ale ve své zemi původu, kde za ni také odvádí sociální pojištění. Nicméně pro ně platí německé pracovní právo, tj. odměna dle minimální mzdy, maximální délka pracovního týdne 48 hodin a placená dovolená. Lidé pracující jako live-ins mají kromě toho ve zprostředkovatelské agentuře kontaktní osobu, která v případě problémů moderuje kontakt mezi nimi a rodinou, v níž pečují.
To všechno je ovšem teorie. V praxi lze jen těžko prověřit, zda se německé pracovní právo skutečně dodržuje – zda si doprovázející mohou udělat dost přestávek nebo mají možnost v noci spát. Jejich pracoviště se totiž nacházejí v soukromí, v izolovaném prostředí. Tento aspekt může podle zprávy Expertní rady pro integraci a migraci mít za důsledek hrubé chování a násilí vůči osobám pracujícím jako live-ins. Studie z roku 2022 také dospěla k závěru, že zprostředkovatelské a vysílací agentury „často pracují pochybným způsobem“. Podle studie se dohody často uzavírají pouze neformálně, pracovní smlouvy se nedodržují nebo se ani neuzavírají. Od live-ins se často požaduje, aby vykonávali úkoly, které nebyly dohodnuty, nebo nejsou informovány o nemocech osob, o které se starají.
V Německu pro zprostředkovatelské agentury neexistují žádné standardy kvality ani minimální požadavky. Samotný růst této branže ovšem ukazuje, že se jedná o lukrativní trh. Zatímco v roce 2009 existovalo jen asi šedesát agentur, nyní jich je mnoho stovek. Mnohé z těchto agentur na svých webových stránkách až přehnaně zdůrazňují, že obě strany dohody o péči skutečně získají, co jim náleží. Jsou zde agenturní fotografie, na nichž se mladé upravené ženy tulí ke spokojeným babčám, píše se tu o „domácích andělech“, kteří jsou zaměstnáni stoprocentně legálně, férově a bezpečně. Pracovnice, které jsou kompetentní, laskavé, spolehlivé a „k dispozici jen do tří dnů“. V noci přijdou na zavolání, celý den jsou v dobré náladě. Vše je přitom v souladu s platnými zákony, za cenu od 2200 eur měsíčně.
„Anything goes“ místo jasných předpisů
V knize Dobrá péče bez dobré práce? dochází několik výzkumníků a výzkumnic v oblasti práce, migrace a genderu k závěru, že v Německu v případě „24hodinové péče“ kvůli chybějícím právním předpisům „anything goes“, tedy je možné všechno. Dokazují, že model vysílání pracovníků je neslučitelný s právními předpisy o pracovní době a odpovídajícími předpisy o minimální mzdě. Nad samostatně výdělečnou činností zase visí „Damoklův meč švarcsystému“.
Zaměstnanecký model, v němž se domácnosti stávají zaměstnavateli a musí vyřizovat formality jako například registraci u sociálních pojišťoven, je obecně považován za velmi byrokratický a pro rodiny finančně náročný. Protože v dohledu není žádná regulace, politické zastoupení v této věci v podstatě zaujímá „postoj laissez-faire, tedy postoj kompliců“, píše Ewa Palenga-Möllenbeck, která se na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem zabývá výzkumem pracovní migrace v sektoru péče.
Semaforová koalice si stanovila za cíl vytvořit „právně bezpečný základ“ pro pečující setrvávající dlouhodobě v bydlišti pacientstva. V závěrečné zprávě, kterou speciální pracovní skupina zveřejnila loni v listopadu, se konstatuje, že „neexistuje žádný snadno realizovatelný koncept“. Na nalezení řešení je třeba ještě pracovat. Podle tohoto dokumentu je jedním z největších problémů skutečnost, že „značnou část poměrů panujících v práci live-ins lze klasifikovat jako neformální“. Jinými slovy, velký počet doprovázejících v Německu pracuje načerno.
Lena Strejčková se právě vrátila z Rakouska. Měla si tam vydělat jen 80 eur denně – podle zprostředkovatelské agentury žena, o kterou se měla starat, vyžadovala jen málo péče, bylo jí řečeno, že chodí a postará se o sebe. „Když jsem tam přijela, paní byla v paliativním stavu, byla před smrtí,“ říká Strejčková a rozesměje se. „Má kyslík, vyživovací sondu, katetr, každý druhý den potřebuje dialýzu, je po operaci srdce a pravidelně dostává záchvaty paniky.“ Rodina byla tak laskavá, že jí přidávala deset eur za den.
To je něco, k čemu se pečující ženy v našem rozhovoru neustále vracejí: spousta zprostředkovatelských agentur nemá ve skutečnosti tušení, jak na tom člověk, který vyžaduje péči, skutečně je a v jakém stavu je jeho dům či byt. „Nebo to vědí a rozhodnou se to ignorovat.“ Strejčková a Kratinová mluví o špinavých domácnostech, v nichž žili lidé, kteří se týdny pořádně nemyli. O štěnicích, které je v noci kousaly do nohou. Ne všechny jejich příběhy lze ověřit, ale vyprávění žen z Litvínova se podobá vyprávění jiných pečujících, která byla zveřejněna. Strejčková a Kratinová říkají, že příbuzní před agenturami zlehčují, jaká práce je na místě skutečně potřeba. „Pochopitelně je to pro ně levnější,“ říká Lena Strejčková. „A teď si představte, že k ženské v paliativním stádiu péče dají pečovatelku, která nemá zkušenosti s kyslíkem a podobně. To je nebezpečný!“
Doprovázející nejsou oprávněni třeba ani chystat léky do dávkovače na léky. Tomu se obě ženy jen zasmějí. „Měla jsem v Bavorsku pacientku, která byla v péči asi čtyř různých lékařů, každý z nich jí předepsal jiný lék proti bolesti, a ona všechny brala,“ říká Lena Strejčková. Žena prý byla naprosto apatická, nechtěla jíst ani pít. Strejčková upozornila rodinu na to, že žena dostává léky, které spolu kolidují. „Jeden z lékařů mi pak docela uznale řekl: skvělý, jste profík,“ říká Strejčková a je vidět, že je na to dodnes pyšná. Poté, co se braní léků přenastavilo, dostala prý seniorka najednou zase chuť na kávu a dort. Pro Strejčkovou to byl jeden z nejhezčích okamžiků v roli doprovázející. „Naučily jsme se studovat a kontrolovat příbalové letáky,“ říká Naděžda Kratinová. „Jinak to můžou být koktejly smrti.“
Jsou si vědomy toho, že pokud manipulují s kyslíkovými přístroji, vyživovacími sondami a dávkovači na léky a něco se pokazí, hrozí jim trestní stíhání. „Ale jak to dělat jinak?“ ptá se Lena Strejčková. „Nedávat léky nebo lidi nechat hladovět?“ V minulosti obě zažily, že když nastane vážná situace, jejich kontaktní osoby se vyhýbají odpovědnosti.
Naděžda Kratinová byla kupříkladu obviněna z toho, že při jedné ze svých prvních pracovních zkušeností podala špatné léky. Pacient byl hospitalizován a ona za to měla nést vinu. Podle Kratinové však za kontrolu podávání léků byla zodpovědná dcera pacienta. Vyhledala proto pomoc u německé zprostředkovatelské agentury, kde jí bylo řečeno: „Naďo, pokud máš problémy s policií, dáme od toho ruce pryč.“ Osoba z agentury později na policii popřela, že by Naděždu vůbec znala a že by vůbec měla nějakou agenturu. Rodina nakonec sice obvinění stáhla, ale plat za tři měsíce Naděžda nedostala. Autorka tohoto článku konfrontovala agenturu s obviněními, ale neobdržela žádnou odpověď.
Úleva na pojištění pro případ potřeby péče
Podle Frederica Seebohma, právníka specializujícího se na důchody a zdravotní péči a předsedu Spolkového svazu pro domácí péči a ošetřovatelství, se v oblasti „24hodinové péče“ hodně přehání. „Je to úplně normální péče o rodinu, kterou vykonávají doprovázející z východní Evropy,“ řekl nám v telefonickém rozhovoru. „Na to nepotřebujete roky školení, já i vy bychom něco takového mohli dělat pro naše rodiče.“ Renomované zprostředkovatelské agentury by podle něj nikdy a za žádných okolností nenabízely zdravotnické služby, protože riziko odpovědnosti je příliš vysoké.
Za „24hodinovou péči“ jsou ale pojišťovny rozhodně rády, protože jim šetří vysoké náklady na lůžkovou péči, říká Seebohm. Svaz, kterému předsedá, sdružuje 41 německých zprostředkovatelských agentur, které si podle Seebohma od německého politického zastoupení opravdu přejí zavedení jasných předpisů. Absence regulace v oblasti „24hodinové péče“ totiž znamená nekalou konkurenci, což způsobuje problémy. „Vláda dokáže radikálně transformovat celou energetickou infrastrukturu naší země, ale nedokáže vytvořit právní jistotu pro několik set tisíc žen z východní Evropy, které během roku migrují do Německa?“
Buď by politické zastoupení muselo mít odvahu uznat, že tradiční pracovní právo s „24hodinovou péčí“ není slučitelné, nebo „tento druh péče musíte zakázat a říct, že teď postavíme velké haly, abychom mohli ubytovat asi 300 tisíc seniorů, o které se dosud starali pečující z východní Evropy“. Podle jeho názoru existují řešení, „ale vláda to prostě nechce regulovat“, protože ve stávající podobě systém pro německé domácnosti, pojišťovny a instituce odpovědné za poskytování sociální pomoci funguje mnohem výhodněji. Jakmile by se někdo pokusil systém sladit s pracovním právem, „celý to bouchne“.
Seebohma notně vytáčí „zaměření na zlé zprostředkovatelské agentury“. Podle jeho názoru totiž problém představují spíš ti, co si péči o rodinu prostě domlouvají přes Facebook. Kdyby bylo na něm, Německo by už dávno přijalo „elegantní model“, který funguje v Rakousku. Tam se klade důraz především na nezávislost pečujících osob.
Samozřejmě, že to lze udělat stejně jako v Rakousku, říká Bernadett Petö. „Ale pak už doprovázející nebudou mít vůbec žádnou pracovněprávní ochranu. Právo na placenou dovolenou, na nemocenskou (ta je v Německu prvních 6 týdnů v plné výši platu – pozn. překl.), na minimální mzdu, dokonce ani na omezenou pracovní dobu. To si myslím, že by nebylo dobré.“
Petö pracuje v poradenském centru Fair Mobility. To spadá pod Německý odborový svaz a poskytuje poradenství lidem z východní a střední Evropy, kteří pracují v oblasti domácí péče. Společně se svými kolegy a kolegyněmi organizuje například virtuální setkání, na kterých jsou pečující informováni o svých právech a mají možnost se seznámit s ostatními doprovázejícími. Poradenské centrum Faire Mobilität se mimo to podílelo na řešení případu bulharské doprovázející, která se u soudu domáhala, aby jí bylo zaplaceno i za pracovní pohotovost. Žena byla schopna prokázat, že skutečně vykonávala nepřetržitou službu. Spolkový pracovní soud rozhodl v její prospěch v tom smyslu, že za každou odpracovanou hodinu jí podle soudu náleží minimální mzda. „Jenže ani po dvou letech peníze nedostala,“ říká Bernadett Petö. Vyplatit je má zahraniční agentura, u které byla zaměstnaná, a ta je v insolvenci. Přesto rozsudek měl obrovský dopad na tuto branži: „Hodně doprovázejících nás poté kontaktovalo a ptalo se, co přesně pro ně znamená, že jsou vyslaní, na co si musí dát pozor a jak se mohou domoci svých práv.“
Rovněž Lena s Naděždou v litvínovském obýváku tvrdí, že se opakovaně setkávají s tím, že je kontaktní osoby ve zprostředkovatelských agenturách trvale ignorují nebo si vymýšlejí ty nejšílenější důvody, aby jim mohly vyhrožovat smluvními pokutami. „Pověz jim o tom náckovi,“ pobídne Lena Strejčková svoji přítelkyni. Naděžda Kratinová si odkašle. Ještě nedávno pracovala u jedné rodiny v jižním Německu. „Velmi bohatí, inteligentní lidi, velkej dům,“ říká. „Ale bylo to tam jako ve vězení.“ Pokaždé, když chtěla otevřít ledničku, musela požádat pána domu o svolení. Ráno a večer dostávala k jídlu jen jeden krajíc chleba, bez másla, protože tak to v té rodině bylo pravidlem. Byla tam, aby pečovala o ženu, ale její manžel ji neustále žádal, aby dělala práce na zahradě nebo poklízela ve skříňkách v kuchyni.
Během vyprávění dává její partnerka najevo, že nechápe, že si tohle Kratinová nechala líbit. Jednou, pokračuje Naděžda Kratinová, musela krájet mrkev na kráječi na chleba a poranila si při tom prst. Rodina jí dala jen jednu náplast, ačkoli jich doma měli spoustu. „A pak s tou bolavou rukou musela ještě v dešti mýt okna. Fakt šílený,“ říká Strejčková.
Kromě toho od tohoto muže opakovaně slýchala rasistické a homofobní urážky. Po dalších doprovázejících, které pro tuto rodinu také pracovaly a s nimiž se Kratinová následně spojila, prý dokonce vyžadoval, aby ukazovaly prsa. „Po jedenácti dnech jsem agentuře řekla, že končím,“ říká Kratinová. „A vyčetla jsem jim, že mě tam poslali, i když věděli o mužových extrémních názorech a o tom, že jsem lesba.“ Agentura jí na to odpověděla, že pokud z domácnosti odejde, dostane jen zlomek platu, na který měla za dané období nárok. Naděžda Kratinová přesto odcestovala, a peníze za daný měsíc, které jí náležely, nedostala. Naděžda s Lenou pak zvažovaly, že agentury zažalují, ale pak se na to vykašlaly. Bylo by to příliš nákladné, co se času i peněz týká. Autorka článku dala agentuře možnost se k případu vyjádřit. Nedostala ale žádnou reakci.
Proč to ty ženy podstupují?
Obě ženy zdůrazňují, že je jejich práce opravdu baví a že nemají strach z fyzického kontaktu s jinými lidmi. Lena Strejčková se po narození syna vyučila fyzioterapeutkou, původně se ale chtěla stát zdravotní sestrou. Nakonec však většinu života pracovala jako učitelka na základní škole, kde si vydělávala mnohem méně než v „24hodinové péči“ v Německu. Proto se před pěti lety rozhodla, že to zkusí. Naděžda Kratinová už pracovala na různých místech: v restauraci, v řeznictví, v bezpečnostní agentuře, u pohřební služby. „Nemám problém s nemocemi a nevadí mi zacházet s těly jiných lidí. A v Německu si člověk prostě vydělá dobré peníze.“ Když poprvé dostala výplatu tisíc eur, pomyslela si: jupííí. „Dokud mi někdo neřekl, že za méně než dva tisíce eur čistého bych tuhle práci dělat neměla.“
O něco méně než dva tisíce eur čistého si vydělá Soňa Hrnčířová, která už několik let pracuje v domácnosti bohatého muže, kterému říká prostě „děda“. Dle jejích slov jí plat vyhovuje, protože spolu prý žijí v podstatě jako rovný s rovným ve sdíleném bydlení.
S touto třiapadesátiletou ženou vyšší postavy sedíme v kavárně v malém městečku v Dolním Porýní. Obec leží nedaleko nizozemských hranic a od Sonina rodiště, města Modra na Slovensku, je vzdálená přes tisíc kilometrů. Rodina Soni Hrnčířové žije zčásti tam a zčásti nedaleko Prahy, kde strávila většinu svého života. V Česku ale momentálně nemá stálé bydliště, takže žije vždycky tři měsíce u „dědy“ a pak dva týdny u svého dnes již dospělého syna.
Musí být i psycholožkami
Od roku 2015, kdy jakožto vedoucí supermarketu zažila vyhoření a byla několik měsíců na nemocenské, pracuje ve „24hodinové péči“ v Německu. Jedna kamarádka jí tehdy navrhla, aby to zkusila. „Za těch téměř deset let mám převážně dobré zkušenosti,“ říká Soňa Hrnčířová. Doufá, že její devadesátiletý pacient „bude žít ještě patnáct let“, protože se jí u něj líbí, v Dolním Porýní už se zabydlela a socializovala. S kamarádkami chodí pravidelně do sauny, solária nebo podniká jiné „holčičí aktivity“.
Kvůli „dědovi“ Soňa porušila své dvě železné zásady: zaprvé, už nikdy nepečovat o muže, zadruhé, nikdy pacienty nedoprovázet na hřbitov. „Vadí mi několikrát týdně chodit navštěvovat hroby cizích příbuzných,“ říká. Její otec zemřel v roce 2012 a vzhledem k tomu, že žije tak daleko, nemá možnost jeho hrob navštěvovat. U „dědovy“ manželky, o jejíž hrob se společně starají, je to ale něco jiného. Než se totiž Hrnčířová začala starat o „dědu“, pečovala o ni. Šlo o její zatím nejnáročnější pracovní zkušenost, protože „Louise měla nejtěžší demencí, jakou jsem kdy viděla,“ vypráví.
Hrnčířová za ní musela neustále všude pobíhat, protože seniorka téměř nikdy nespala, neustále za ní chodila do jejího pokoje a vyžadovala pozornost. „Někdy mi připadalo, jako bych byla 26 hodin v tahu vzhůru.“ V určitém okamžiku se nedostatek spánku projevil na její psychice, cítila se nešťastná, neklidná a neustále jí padaly věci z rukou. Sice vydělávala téměř třikrát víc než dnes, ale peníze jí nevynahradily chmury, které často pociťovala. Domov jí tehdy chyběl ještě víc než jindy. Obvykle na cestě zpátky plakala jen k hranicím, ale tehdy i dál. Když Louise zemřela, bylo to pro ni přesto těžké. Hrnčířová zdůrazňuje, že se o ženu navzdory všemu starala velmi ráda. Stala se součástí rodiny. A tak ji „děda“ požádal, aby zůstala. Už se bez ní prý neobejde.
Ti dva spolu mají tak vřelý vztah, že když Soňa má dva týdny volno, když druhý den si volají. V červenci spolu dokonce podnikli cestu na Slovensko, protože „děda“ chtěl poznat její rodinu. „Normálně dokáže být vzhůru maximálně do jedenácti, ale tam … až do dvou do noci!“ vypráví Hrnčířová. Občas se ale pohádají nebo se přou o politice: „Lepší to s dědou už nebude!“
Dlouho byla přesvědčená, že o muže by měli pečovat jen muži. Což ji přivádí zpět k její dřívější zásadě číslo jedna: „Už nikdy nepečovat o muže.“ Před několika lety prostřednictvím zprostředkovatelské agentury Hrnčířová pečovala o muže, který se před ní obnažoval. „Bylo mu kolem šedesáti, po nehodě byl na vozíku, ale mozek mu fungoval bez problému a moc dobře věděl, co dělá.“ Při každé příležitosti vytahoval penis a dělal sexuální narážky. Dokonce i na veřejnosti, s dekou na klíně a rozepnutými kalhotami pod ní. Když se k němu sklonila, aby ho dostala do schodišťového výtahu, když mu servírovala večeři, když ho tlačila v supermarketu. „A taky jsem ho samozřejmě musela umývat, bylo to tak trapný, bylo to pro mě fakt hodně, hodně těžký.“
Hrnčířová o chování muže informovala agenturu. Ta reagovala ve smyslu, že takové stížnosti už se k nim dostaly, ale že ten muž si přece pouze rozepíná kalhoty, nic jí přece nedělá. A že pokud se teď rozhodne přestat o něj starat, bude muset zaplatit pokutu. Hrnčířová tehdy přespávala v autě, mívala strach a styděla se. Po třech měsících to vzdala.
Tento muž a taky „ježibaba“ byli dosud jejími nejnepříjemnějšími pacienty. Příběh „ježibaby“ je podobný příběhu „nácka“ Naděždy Kratinové. Jídlo na příděl, neustálé přikazování, „chování jako generál“. Pokaždé, když Hrnčířová vysloví slovo „ježibaba“, sklopí oči a ztiší se, jako by se obávala, že by ji mohli zaslechnout lidé u sousedního stolu. „Ale když se ke mně někdo nechová hezky, tak já k němu potom taky ne.“ A tak řekla „ježibabě“, že potřebuje najíst, aby mohla pracovat, a že mytí oken není náplní její práce. A tak dala výpověď.
Přesto v její práci údajně převažuje krásné nad ošklivým. Rozkošná stará dáma, která se pořád ještě denně líčila a byla pro ni něčím jako babičkou. Nebo rodina, která jí po smrti pacientky darovala její starý Ford Fiesta. A teď děda, u kterého doufá, že se dožije alespoň 105 let. Protože to je samozřejmě také téma: umírání, smrt a truchlení. „S těmi lidmi trávíte vlastně roky, nonstop, znáte je skrz naskrz. Když zemřou, bývá to těžké.“ Pečovala například o ženu, která byla roky ležák, už vůbec nemluvila, ale zpívala a při romantických filmech ronila slzy. Každou noc chroptěla, ale jedné noci bylo ticho. Soňa Hrnčířová se až do rána neodvažovala jí pohlédnout do tváře, odhrnula závěsy, s tlukoucím srdcem jí popřála dobré ráno, do prázdna se zeptala, jak se vyspala… „Byla jsem z toho vyřízená.“
Naděžda Kratinová jednou truchlila tak intenzivně, že s „24hodinovou péčí“ málem skončila. To kvůli Inge, pacientce po mrtvici, kterou často oblékala a odvážela na akce, jako je střelecká slavnost (tradiční německá slavnost – pozn. překl.). „Naďo, seš nejlepší!“ říkala jí Inge pokaždé. Jednoho Inge už ráno nemohla vstát, odmítala jíst a pít. „Celý měsíc jsem musela den co den hádat, co asi potřebuje,“ vypráví Kratinová. Dávala jí pít pomocí stříkačky a nehnula se od ní na krok. Potom odjela na víkend se svou tehdejší partnerkou a v době oběda jí zazvonil telefon. „Strašně jsem brečela. Syn Inge mě musel utěšovat.“
Kratinová odjela za Inge a strávila večer se členy její rodiny, kteří ji neustále žádali: „Naďo, no tak nám o mámě něco povídej.“ Když všichni odešli, omyla Inge a připravila ji pro pohřebáky. „Rodina mě tehdy požádala, jestli můžu zůstat ještě dva týdny, protože se mnou o Inge chtějí mluvit. Byla jsem tak vyčerpaná, tak prázdná,“ vypráví Kratinová. „Musela jim dělat psycholožku!“ vykřikne Lena Strejčková. „Ale to je normální. Vždycky musíme být tak trochu psycholožky.“
Už žádná nepříjemná překvapení
Vědkyně Ewa Palenga-Möllenbeck považuje za důležité zdůraznit, že ani pro německé rodiny to „na nepřehledném poli 24hodinové péče“ není úplně jednoduché. Je „tolik aktérů, až nikdo nemá přehled a rozhodně ne příbuzní, kteří kromě svého zaměstnání musí organizovat péči o své příbuzenstvo,“ říká.
Ewa Palenga-Möllenbeck je v současnosti zapojena do výzkumného projektu, který se mimo jiné zabývá důsledky pro země původu pečujících osob. Odchod pečujících a doprovázejících osob do jiných zemí samozřejmě vytváří mezery v místních systémech péče.“ To může vést k přetíženosti rodinných příslušníků a zakořeněným genderovým rolím a také upevňovat takzvané transnacionální „pečovatelské řetězce“: ještě před ruskou útočnou válkou v Ukrajině to byly převážně ukrajinské ženy, které pracovaly jako doprovázející v Polsku, protože tam byl nedostatek místních pracovních sil – ty totiž odešly do Německa. Ukrajinky pak zase chyběly ve své vlasti.
Jedním z výsledků tohoto výzkumného projektu by mělo být také vypracování doporučení pro německé rodiny, na co si při hledání doprovázející osoby dát pozor. Pokud je například pečovatelka samostatně výdělečně činná, je třeba zkontrolovat, zda pečuje o více osob, jinak hrozí, že bude muset doplácet za sociální pojištění. Pokud pracuje doprovázející v režimu vyslání, měla by mít u sebe tzv. potvrzení A1, což je doklad toho, že za ni v zemi vyslání odvádí sociální pojištění. „Je také důležité, aby smlouvy byly transparentní. Jaké poplatky se odvádí německé a zahraniční agentuře, jaký podíl z toho náleží doprovázející?“ Celkové náklady by měly činit v průměru nejméně 2800 eur.
Během svého výzkumu Ewa Palenga-Möllenbeck neustále naráží na věci, které jí dávají naději. Například jedna polská agentura nabízí před vysláním kurzy o právech zaměstnanců a nyní chce do svého programu zařadit semináře o interkulturním vzdělávání. Snaží se prý svým zaměstnancům vyplácet maximum. „Často se setkáváme s agenturami, které samy zavádějí regulace a stanovují si vlastní standardy, protože nikdo jiný to za ně nedělá.“
Lena Strejčková a Naděžda Kratinová se nyní rozhodly každá absolvovat péči ještě o jednoho pacienta či pacientku a poté si založit vlastní pečovatelskou firmu. „Už mám plné zuby toho, že nežiju vlastní život,“ říká Lena Strejčková. „Už nemůžu dál, jsem unavená,“ říká Kratinová. Obě chtějí mít více času na šestnáctiletého syna Strejčkové.
Jaké jsou jejich představy o vlastním podnikání? „Nebudu zaměstnávat pečovatelky, které nic neumějí,“ říká Strejčková. Až příliš často se jí v posledních letech stávalo, že když se po týdnu volna v Litvínově vrátila k pacientovi či pacientce, narazila na neudržitelné podmínky. Někteří doprovázející prý svou práci odvádějí bezcitně, kradou, neudržují čistotu. A to nejdůležitější: hodlají si předem samy udělat představu o zdravotním stavu pacientstva a poměrech v domácnosti – nezávisle na německé zprostředkovatelské agentuře. Už žádná nepříjemná překvapení. Aby převažovaly chvíle, kdy jejím zaměstnancům a zaměstnankyním bude vše dávat smysl.
Autorka je novinářka.
Tento text vznikl díky kooperaci deníku Taz a Mostecko Alarm. Práce na něm byla podpořena grantem Journalismfund Europe. Z němčiny přeložila Tereza Semotamová. Redakční spolupráce Ester Klimecká.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás