Česko se zatím nepřipojilo k požadavku revidování asociační dohody Evropské unie s Izraelem. Po téměř tříměsíční blokádě dodávek potravin, úmrtích hladomorem a dalších pěti tisících bezbranných obětech bombardování čeští politici mlčí. Zatímco izraelská vláda otevřeně plánuje „bezprecedentní“ útok s cílem „zničit“ a etnicky vyčistit velkou část Gazy od Palestinců, které chce koncentrovat ve třech táborech na jihu, kdežto zbytek Gazy promění v „kill zones“, v českém Senátu se projednává přesun našeho velvyslanectví do Jeruzaléma, v parlamentu se organizují setkání s osadnickou univerzitou a celá řada hlasů ve veřejnoprávních médiích politiku izraelské vlády ospravedlňuje.
Vzhledem k rozsahu násilí a otevřeným výrokům izraelské vlády přitom už ani v Česku nikdo nemůže mít pochybnost o tom, že se tato vláda dopouští masových válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a že plánuje masovou etnickou čistkou. Český stát stále nebere vážně fakt, že se svou bezvýhradnou podporou Netanjahuovy vlády stává spoluzodpovědným za její zločiny – minimálně morálně a politicky, ovšem v případě budoucího rozsudku potvrzujícího genocidu v Gaze možná i právně.
Pokud někdo ospravedlňuje zabíjení izraelských nebo palestinských civilistů, překračuje hranici lidskosti.
Česká mediální a politická scéna je až na výjimky netečná vůči postupu izraelské armády a přijala za svou její extrémní tvrdost vůči Palestincům. Tato morální slepota a politická tvrdost je velmi nebezpečná. Nejenže nám brání účinně diplomaticky jednat a dostát svým smluvním a morálním povinnostem v momentě naléhavé krize. Pokud ji nerozpoznáme a neodmítneme, jednou se navíc obrátí proti nám, občanům Česka.
Posledním příkladem silně problematických vyjádření jsou školující výroky Davida Borka v hlavním vysílacím čase České televize o údajné strategii Hamásu „do maxima využívat fenomén Palestinců jako obětí izraelské agrese“. Nejde jen o fakticky problematický obsah příspěvku, ale hlavně o jeho jazyk a přirovnání a také o nepřijatelné morální a politické implikace. Cílem tohoto komentáře je upozornit na českou spoluzodpovědnost za osud Palestinců a na potřebu se s ní vyrovnat.
„Fotogenické“ utrpení civilistů
David Borek tvrdí v Horizontu ČT z 23. května 2025: „Všimněme si, jak záběry světových médií plní neustále záběry z Gazy, čímž neříkám, že je to nějaké spiknutí, ale ony jsou prostě fotogenické, ony fungují, ony zasahují duše a srdce lidí po celém světě, zatímco izraelské tanky srdce a duše světové veřejnosti nezasahují. Prostě je to vlastně vietnamské dilema, kterému čelila Amerika na přelomu šedesátých a sedmdesátých let: to znamená geopoliticky významný konflikt se zatvrzelým nepřítelem, který pohrdá životy včetně životů svých krajanů, a ten konflikt není možné vést na půl plynu, protože nepřítel je zatvrzelý, ale není možné jej vést ani naplno, protože onen protivník neustále bude operovat s protikladem těch záběrů trpících civilistů, ať už vietnamských, nebo palestinských, versus chladných záběrů nějaké válečné mašinerie, ať už americké, nebo izraelské. Tohle je základní hřiště informační války, které je narýsováno od podzimu 2023 a Izrael si možná to hřiště zkomplikoval tím, že si stanovil tak vysoký válečný cíl, kterým je eliminace Hamásu – nikoli zničení jeho vojenských kapacit, ale eliminace Hamásu.“
Ve svém vstupu klade Borek veškerou vinu a zodpovědnost za desetitisíce mrtvých na bedra Hamásu. Opakuje tak rámování, které nás zdánlivě vyvazuje ze zodpovědnosti za činy našeho spojence: ignoruje přitom desetiletí konfliktu a peripetie mírového procesu i 17 let násilné blokády; morální zděšení z odsouzeníhodného útoku Hamásu přitom zakrývá rovněž odsouzeníhodný a mnohem ničivější postup izraelské armády. Samozřejmě se můžeme přít o míře zodpovědnosti Izraelců a Palestinců za neúspěch mírového procesu, neměli bychom se ale přít o následující morální a politické postoje, které by měly platit bezvýhradně.
Zaprvé, civilisté nejsou a nemohou být legitimním vojenským cílem. Jejich zabíjení, mrzačení a vyhladovění nelze nijak akceptovat ani ospravedlňovat. Právě proto bylo zabití asi osmi set izraelských civilistů ozbrojenci Hamásu a jiných skupin šokující a nepřijatelné. Pokud někdo ospravedlňuje zabíjení izraelských nebo palestinských civilistů, překračuje hranici lidskosti. Mnozí ji v Česku bohužel překročili. Nejen David Borek, který vysvětluje, proč nemůže izraelská vláda bojovat „naplno“, když jsou fotky trpících civilistů o tolik více fotogenické než izraelské tanky, ale také Tomáš Pojar a Irena Kalhousová, kteří veřejně řekli, že tisíce civilních obětí vedle podobného počtu zabitých předpokládaných členů Hamásu nejsou „vůbec špatný výsledek“, resp. je „dobrý poměr“. Vyjádřili tím pochybně zdůvodněné přesvědčení o proporcionalitě izraelského vedení války – a o něm se můžeme přít. Řekli to ale způsobem, který zabíjení civilistů téměř oslavuje, přinejmenším přehlíží a zlehčuje – a to by mělo být nepřijatelné.
Bezbřehé násilí
S tím je spojena druhá zásada. Masové zabíjení, tedy vyhlazování jakýchkoli lidí nemůže být legitimní a přijatelná strategie. A to ani vyhlazování teroristů. Jsou samozřejmě případy, kdy je násilí proti útočníkům legitimní. To ale platí pouze v situaci bezprostředního ohrožení. Terorista střílející na lidi v nočním klubu, v mešitě nebo na dětském táboře musí být zastaven; stejně tak je legitimní útočit na ruské základny, odkud vylétají drony na Ukrajinu. Nikdo ale nechce „vyhladit“ Rusy; Francouzi a Belgičané teroristy zatýkali a odsuzovali, USA je nechvalně zavírali na Kubě. Český komentariát a politická reprezentace ale přijali mantru, že Hamás je třeba zcela „zničit“, tedy pozabíjet, vyhladit. A to nejen těch asi 3800 lidí, kteří vtrhli do Izraele 7. října, ale všech asi 40 tisíc členů Hamásu, včetně zaměstnanců civilní správy a policie, a také jejich rodiny.
Přitom Hamás už Izrael bezprostředně neohrožuje a nejspíš nikdy ohrožovat nebude. Zapomínáme také, že útok ze 7. října byl tak násilný, protože izraelská armáda, která Gazu v posledních letech pravidelně bombardovala, nebyla na izraelské straně bezpečnostního plotu přítomna. Izraelská vláda, která Hamás umožňovala financovat, propadla mylnému přesvědčení, že jej kontroluje.
Stát Izrael má zajisté povinnost zajistit bezpečí svým občanům. To, co může zaručit bezpečí izraelských měst a osad kolem Gazy, ale není bezbřehé násilí a okupace. Násilí a okupace jen legitimizují další extrémisty, palestinské i izraelské, zatíží izraelskou armádu a společnost dopady vlastního násilí, znovu přetíží Izrael okupací dalšího území a zbaví ho západní podpory. Bezpečnost by naopak přinesl návrat míru a dlouhodobě urovnání vztahů s Palestinci.
I o tom, zda toto platí, se můžeme přít. Nelze se ale přít o tom, že pojem „eliminace“, tedy vyhlazení lidí, je dehumanizující a sám o sobě fašistický. Volat po zničení, eliminaci či vyhlazení kohokoliv – i členů Hamásu – je nelidské. Teror Hamásu je třeba jasně a jednoznačně odsoudit, totéž ale platí pro postup izraelské armády, která masově terorizuje Palestince a na desetiletí traumatizuje přeživší násilí v Gaze i na Západním břehu. Primárně je třeba hledat způsoby ukončení násilí a zajištění bezpečnosti, ne důvody pro stupňování zabíjení.
Krutost po česku
Zatřetí, žádná válka není dobrá a spravedlivá, kromě války obranné. Ospravedlňování války je odsouzeníhodné válečné štvaní. Srovnávat válku proti Gaze s „vietnamským dilematem“ je stejně šokující, jako výmluvné. Prozrazuje, že podle Davida Borka jde o násilí plně ospravedlněné jakousi geopolitickou logikou. Chápu to tak – a snad mě opraví, pokud se pletu –, že souhlasí s cílem extrémistické izraelské vlády, tedy s vojenským zničením jakékoli možnosti ozbrojeného odporu vůči okupaci a dosažení „permanentní bezpečnosti“, i za cenu masových zločinů proti lidskosti.
Řada českých novinářů a veřejných osobností implicitně akceptovala fakt, že válka v Gaze už není jen preemptivní, ale útočná, a tedy už nemůže být považována za spravedlivou, jak argumentoval nedávno i oxfordský filosof Jeff McMahan. Podle Davida Borka Izraeli brání jít do této války „naplno“ mezinárodně „fotogenické“ svědectví dopadů válečného násilí na civilisty; přitom „z hlediska vývoje je někdy válku potřeba dobojovat, i když to může znít krutě“, jak říká Jan Fingerland. Pro oba je masové zabíjení a týraní civilistů jistě politováníhodné, ale zřejmě nevyhnutelné, jiné východisko asi nevidí.
Hamás totiž Izrael opravdu ohrožuje, ne sice existenčně a vojensky, ale politicky: odmítá přijmout izraelskou okupaci Gazy a židovskou nadvládu v Palestině, zatímco vládnoucí izraelská pravice právě plošnou židovskou nadvládu a anexi palestinských území prosazuje. Mezinárodně přijímaným řešením tohoto sporu byl mírový proces, který měl dát vzniknout palestinskému státu vedle Izraele. Izrael jej formálně přijal, ale židovské osadnické hnutí, izraelská pravice a Hamás jej spojenými silami pohřbily. Současná izraelská vláda politické řešení a uznání Palestiny jako státu explicitně odmítá; to samé činí Hamás. I on formálně přijal kontury řešení na základě hranic z roku 1967, ale dál vede ozbrojený boj.
Proti cynismu je důležité neztrácet ze zřetele jediné přijatelné východisko a stále probíhající pokusy o řešení dohodou a argumentovat s řadou představitelů vlád, mezinárodních a nevládních organizací, že cesta z násilí je pouze politická; v červnu se ostatně za tím účelem plánuje mezinárodní summit. Přejí si to i lidé na obou stranách války a pracovat na politickém řešení i je úkol mezinárodního společenství, včetně ČR. Jak v nedávném rozhovoru připomíná dcera obětí ze 7. října, to, co se děje v Gaze, je neúnosné, protože „Netanjahu obětuje nejen rukojmí a region, ale i obrovskou příležitost, která se v tuto chvíli nabízí s Trumpem a Saúdskou Arábií“. Argumentovat, že je třeba dobojovat válku naplno i za cenu krutosti, naopak po vzoru Netanjahua a Hamásu naděje na politické urovnání pohřbívá.
Dělají to čeští komentátoři už tím, že motivují a ospravedlňují blokační jednání české vlády v mezinárodních grémiích, která mají zodpovědnost za prosazování mezinárodního práva. Vedení války v její současné podobě, tedy války za „vyhlazení Hamásu“ bez ohledu na civilisty, je ale už dlouho daleko za hranicí přijatelného – je totiž motivované ne bezpečností, ale expanzí; je preemptivní a protiví se mezinárodnímu právu.
Vysvětlovat věrně pohnutky izraelské vlády je jistě úkol novinářů, ovšem osobně obhajovat útočnou válku a válečné zločiny je cynické a nepřijatelné. Normalizace těchto postojů je navíc nebezpečná i pro českou společnost, protože podrývá pravidla demokratického spolužití. Necitlivost a tvrdost vůči slabým prohlubuje deficit soucitu, kterým se už teď vyznačují politiky upozaďující či stigmatizující lidi bez jistého bydlení, s exekucemi, závislé na dávkách, zranitelné uprchlíky, menšiny, nemajetné nemocné nebo důchodce. Pokud přijmeme, že být tvrdý vůči nějaké skupině lidí je normální, zítra se v ní dost možná ocitne někdo z nás. Porušování mezinárodního práva symbolickou a diplomatickou podporou protiprávního jednání spojenců otevírá cestu k porušování ústavního pořádku u nás, jakmile se proto naskytne nějaká záminka. I proto je třeba brát vážně naši zodpovědnost a uvědomovat si, že kromě našich činů i naše slova spoluutvářejí naši skutečnost.
Autorka je politoložka, působí na FF UK.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás