Co je to neformální péče a kdo jsou neformálně pečující? Neformální péči lze definovat jako „péči poskytovanou osobě závislé na podpoře, pomoci a péči jejích blízkých rodinných příslušníků, příbuzných nebo známých, bez ohledu na to, zda a který nástroj ze systému sociální péče je v dané situaci relevantní“. Neformálně pečujeme o své blízké, typicky starší příbuzné, zejména v rámci tzv. sendvičové generace, nebo o děti se zdravotním hendikepem. Tento typ péče je v naší společnosti čím dál důležitější, a jak společnost stárne, potřeba a význam neformální péče nepochybně ještě poroste.
Kolik pečujících u nás vlastně je? Nelze sice zjistit naprosto přesná čísla, ale nějakou představu přeci jen máme. Podle průzkumu pro MPSV a projektu Neviditelní si můžeme představit rozložení péče nějak takto:
- 70 – 90 % veškeré sociální a zdravotní dlouhodobé péče poskytují rodinní příslušníci nebo jiní pečující, tedy zhruba 40 % dospělých má zkušenost s déle trvající péčí, a může tak jít až o milion osob
- dvě třetiny neformální péče vykonávají ženy, nejčastěji ve věku 45 až 64 let
- muži přijímají péči od svých partnerek, ženy od svých dětí.
Jak se pečujícím vlastně žije? Není to jednoduché, pokud bychom chtěly být velmi stručné, a přispívá k tomu celá řada faktorů. Jedním z nich je například norma „péče z lásky“, jak ji popisuje socioložka Radka Dudová. Ta také vysvětluje, jak se liší péče poskytovaná muži od péče poskytované ženami – a podle nás ty rozdíly mohou být dost inspirativní. Dalším faktorem je souvislost s pracovním životem – zákoník práce poskytuje jen málo úlev a garancí a náročná péče naopak odčerpává síly, které pak v práci mohou chybět.
Legislativa, která pečujícím nepomáhá, ovšem není jen ta pracovněprávní. Nevhodná je často i právní úprava sociálního zabezpečení. Proces přiznávání příspěvku na péči je bohužel často vysloveně ostudný až dehumanizující. O tomto problému mluvíme nejen v této epizodě, ale Šárka mu věnovala také svůj příspěvek do sborníku Mužské právo II, který nedávno vyšel.
Péče nesmí být chápána jako břemeno, a my ji tak rozhodně nechápeme. Je to velmi důležitá činnost, bez které by společnost nemohla fungovat. O to více nás trápí, jak moc je péče neviditelná a nedoceněná. Dokládají to i příběhy posluchačstva, které v epizodě zazní i tentokrát. Nechybí ani právní okénko a zmiňujeme i Desatero pro pečující.
Pečující na to ale naštěstí nemusí být sami. I když systémové pomoci není dostatek, existují neziskové organizace pro neformálně pečující, které nabízejí poradenství, psychologickou pomoc, odlehčovací služby, zdravotně sociální služby, hospicovou péči a podobně. Zmiňujeme například organizaci Spiralis, která se zaměřuje na posilování hlasu pečujících a rozvoj kompetencí při obhajobě jejich práv a potřeb, nebo projekt Homesharing organizace Děti úplňku, což je sdílená péče o děti s autismem nebo mentálním postižením.
Chcete nás nejen slyšet, ale také mít ve své knihovně?
Kupte si knihu Pay Gap: Kratší konec provazu, kde najdete to nejlepší z našeho podcastu – rozhovory, data, příběhy, právní i kariérní okénka, spoustu tipů a inspirace. Řešíme témata jako slaďování, flexibilia, druhá směna, diskriminace nebo prekérní práce.
Chcete nás i vidět?
Sledujte nás na sociálních sítích (Lucii hlavně na LinkedIn, Šárku hlavně na Instagramu), případně můžete odebírat Kariérní newsletter. Letos budeme skoro všude! V nejbližší době například v Knižních lázních. A pokud nejsme blízko vás, můžete si nás pozvat.
Napište nám
Stále nás také zajímají vaše názory a zkušenosti, ale i dotazy, nejen k tématu dnešní epizody, ale obecně z pracovního života. Dejte nám vědět na sociálních sítích nebo na e-mailu [email protected].
Podcast vzniká s podporou zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás