I za socialismu se někteří lidé dokázali mít dobře. S touto pro některé možná provokativní tezí přichází nový román Vekslačka Scarlett Wilkové. V beletristických zpracováních zkušenosti státního socialismu v Československu si čtenářstvo uvyklo spíše na příběhy o utrpení, bezpráví, křivdách, případně odporu a hrdinství.
Na počátku Vekslačky také stojí historická křivda – měnová reforma, která připraví hrdinčina otce o veškeré úspory. Trauma ztráty společenského statusu a následné uvěznění otce však Wilková využívá jako (možná poněkud těžkopádný) mechanismus psychologie hlavní hrdinky. Z dobře zaopatřeného děvčete se Alma propadá do chudoby a živoří se svými dvěma babičkami v zatuchlém bytě. A právě tehdy se hrdinka zaříkává, že jejím životním cílem bude vydělat peníze, o které její rodina přišla.
Scarlett Wilková otevírá pohled na socialismus, který se zatím příliš mnoha uměleckých reprezentací nedočkal, protože se nepohybuje ve známých mantinelech hrdinství a odporu vůči komunistickému režimu.
Následný příběh pak čtenářstvu předkládá obraz socialismu, ve kterém si – i přes diktaturu jedné strany a centrálně plánované hospodářství trpící neustálými nedostatky – řada jedinců dokázala zařídit život tak, že žila v relativním blahobytu. A ani nemuseli být vysoce postavenými členy komunistické strany. Peníze, jak popisuje v románové formě Wilková, se daly vydělat v prostředí, které lze nazvat neformální ekonomikou.
Podobného hrdinu, který se za socialismu měl dobře a nic mu nechybělo, známe z jiného nedávného vyprávění – seriálu České televize Volha. Jenže zatímco její hlavní protagonista Standa Pekárek saturuje své materiální potřeby díky své bezskrupulózní spolupráci se Státní bezpečností, románová vekslačka Alma není takto prvoplánově odpudivou postavou. Mnohým čtenářům a čtenářkám se bude tato žena, která „umí věci zařídit“, možná jevit celkem sympatická – a možná i povědomá.
Věrné kulisy
Alma má čich na peníze a naučí se využívat i drobné příležitosti k vydělání peněz na nedostatkovém zboží i na směně tuzexových poukázek a valut. Svou kariéru „šmelinářky“ začíná obchodováním s nylonovými punčochami od příbužného z Německa, které dokáže výhodně prodat. Román se odehrává v Ostravě, a tak hrdinka pokračuje například odkupem bonů od hlučínských vdov po vojácích Wehrmachtu, které v tuzexových poukázkách dostávají vdovský důchod – což je zajímavý a málo známý historický detail, který autorka do příběhu zapracovává. Později Alma místo svého zaměstnání, tedy bar v centru Ostravy, promění ve výdělečnou neformální směnárnu. Jak se její obchodní činnost rozrůstá, najme si ženu, která do jejího oficiálního zaměstnání dochází místo ní, zatímco Alma se plně věnuje „podnikání“. Praxe, kdy za sebe podnikavec nechal chodit do zaměstnání jinou osobu, jež byla vyjmuta z povinnosti pracovat, aby nemohl být obviněn z příživnictví, nebyla neobvyklá. Za vydělané peníze, které v socialistické ekonomice nedostatku nedokáže ani efektivně utratit, si Alma kupuje nový dům, mercedes a obléká se výhradně v Tuzexu.
Historické kulisy jsou tu věrné a vše sedí – tedy až na to, že by se na osobu s tak okázalými spotřebními návyky Státní bezpečnost zaměřila už mnohem dříve, než na to dojde v knize. Vekslačka navzdory svému názvu není situována do subkultury pouliční směny, jak ji popsal ve vynikající studii Marky, bony, digitálky historik Adam Havlík. Veksláctví je v Havlíkově popisu maskulinní záležitost, se svou hierarchií a strukturou podobnou jiným pouličním gangům. Toto prostředí, navázané na tzv. noční ekonomiku, se již na přelomu osmdesátých a devadesátých let stalo kulisou pro románové příběhy Pavla Frýborta či Zdeny Frýbové. V posledních letech ho pak sugestivně popsala i memoárová literatura: třeba paměti Ivana Jonáka, jenž se v devadesátých letech stal majitelem nechvalně proslulého Discolandu, ale již v osmdesátých letech se pohyboval v prostředí šedé ekonomiky nelegálních taxikářů, číšníků, barmanů, provozních diskoték a sexuálních pracovnic zejména v okolí Václavského náměstí. Podobně kulisy nočních podniků, v nichž se královsky bavil za peníze vydělané vekslem, popsal ve svých pamětech bývalý boxer Stanislav Tišer.
Románová Alma se ale v prostředí noční ekonomiky vlastně nepohybuje. Pracuje sice v baru, své transakce však realizuje většinou přes den, nepostává jako „komáři“ – jak se pouličním vekslákům přezdívalo – před prodejnami Tuzexu či diskotékami, ale má ověřenou síť klientů a klientek, kterou buduje díky své schopnosti se s lidmi domluvit, případně je okouzlit svým šarmem. Nejde jí přitom pouze o zisk. Alma je zároveň štědrá, ráda kupuje svým známým nedostupné věci, po kterých touží. Ještě více než o materiální status jí jde totiž o to, aby ji, tedy dívku, které měnová reforma sebrala všechny sny, ostatní měli rádi. A hlavně jeden muž. Milostná zápletka proplétající se románem by z něj mohla na první pohled činit lehce sentimentální četbu, byla by ale škoda román takto škatulkovat, protože Wilková tu zajímavě zpracovává historickou matérii.
Dělali to přece všichni
Tím, že Wilková nezasazuje román do kriminálního prostředí noční ekonomiky, se jí daří přiblížit sociální praxi, která byla ve své době velmi rozšířená. A právě to činí román poměrně neobvyklým v rámci doposud známých vzorců zobrazování socialismu. Samozřejmě, jen málo jedincům se podařilo v plánovaném hospodářství pohádkově zbohatnout jako románové Almě. I když i na toto téma existuje memoár – vzpomínky Miroslava Provoda, jenž tvrdil, že si už za socialismu vydělal pašováním digitálních hodinek tolik, že si koupil vilu od Karla Gotta. Každopádně lidí, kteří se i v ekonomice nedostatku chovali tržně a dokázali si materiálně přilepšit různými neformálními praktikami, byla spousta. Pašování zboží z Polska či Maďarska, prodej různých domácích výrobků, poskytování stavebnických a opravárenských služeb načerno, ale i rozličné způsoby obohacování se v zaměstnání, například šizením na cestovních náhradách či přeprodejem materiálu získaného v práci (nechvalně známé „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“), to všechno byly běžné způsoby, jak obejít nefungující služby a nedostatkový trh. Tyto nelegální aktivity tvořily nedílnou součást socialistické zkušenosti pro velkou část obyvatelstva, motivovaného touhou vydobýt pro sebe a svou rodinu o trochu lepší materiální standard. Nad správností svého jednání se přitom příliš nepozastavovali: dělali to přece všichni.
Takovéto zobecnění si mohu dovolit, protože jsme v posledních letech s kolegou Petrem Kupkou nasbírali více než tři desítky rozhovorů s lidmi, kteří byli aktivní v pozdně socialistické neformální ekonomice. Někteří tak činili zcela drobnými způsoby, které ač technicky byly v rozporu s tehdejším právním řádem, ani oni sami, ani jejich okolí nevnímalo jako morálně problematické. Patřilo sem třeba doučování načerno či různé řemeslnické „melouchy“. Hovořili jsme také s lidmi, kteří si dokázali výnosně přivydělat na přeprodeji fasovaného zboží v pohostinství, přes hranice vozili alkohol i jiné spotřební zboží, šili a následně prodávali oděvy, chovali zvířata na prodej a zároveň dávali jiným úplatky za různé služby či obstarání nedostatkového zboží. Téměř nikdo z našich respondentů nebyl za své aktivity trestně stíhán, ani jinak popotahován ze strany státních orgánů. Naše rozhovory tak potvrdily to, co ukázal Havlík v případě veksláctví: v situaci, kdy neformální ekonomika částečně saturovala poptávku po nedostatkovém zboží, byly tyto aktivity ze strany státních složek často tolerovány. Postih či morální odsouzení ze strany druhých přicházely až s okázalostí spotřeby nebo s velkým objemem nelegálních aktivit: i proto někteří naši respondenti zmiňovali veksláky s opovržením jako aktéry, kteří si v rámci neformální ekonomiky už „moc dovolovali“. Vekslák tak mohl být figurou morálního odsouzení, která ovšem zakrývá mnohem rozšířenější drobné formy obchodování, které se každodenně odehrávaly a na kterých se podíleli jak muži, tak ženy.
Příběh Vekslačky mi tak zněl povědomě, i když je v případě Almy doveden do románového extrému. Ostatně není překvapující, že spisovatelka Wilková je autorkou zpracování řady životopisných příběhů pro platformu Paměť národa. Vyprávění má evidentně dobře naposlouchaná a řadu v románu se opakujících frází – třeba, že za socialismu bylo vydělat peníze snadné – jsem znala i z vlastních rozhovorů. A povědomá je i dohra příběhu románové hrdinky, která v devadesátých letech rozjede úspěšné, už legální podnikání s pomocí slušného kapitálu nakumulovaného ještě před rokem 1989. Svým románem Scarlett Wilková otevírá pohled na socialismus, který se zatím příliš mnoha uměleckých reprezentací nedočkal, protože se nepohybuje ve známých mantinelech hrdinství a odporu vůči komunistickému režimu. Přitom svět neformální ekonomiky tvořil široce sdílenou sociální realitu, v níž se mnozí dokázali mít dobře systému navzdory, ale i v symbióze s ním.
Autorka je historička.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás