Bezpečné interrupce jsou prvním krokem ke šťastnému dětství

V roce 2000 napsala Annie Ernaux, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, román Událost. Popisuje v něm vlastní zkušenosti s umělým potratem v roce 1963, kdy se ještě jednalo o zákonem zakázaný zákrok. Jako všechna její díla se i toto vyznačuje bravurním vypravěčstvím a strhujícím příběhem. Ale samotný příběh je děsivý.

Popisuje krátký časový úsek ze života studentky, která nechtěně otěhotněla s někým, s kým nikdy neplánovala rodinný život a rozhodně se nechtěla vzdát studia. Proto se vydala na nebezpečnou cestu k nelegální interrupci prováděné polovzdělanou osobou. Ukazuje také aroganci doktorů, kteří jí například, ačkoliv věděli, že dítě nechce, předepsali injekce na zabránění samovolného přerušení těhotenství a tvrdili jí, že je to pro úpravu menstruačního cyklu. Přesto, že Annie nakonec přežije, jde o otřesný popis toho, jakými riziky, bolestmi a šikanou si musí projít ženy v zemích, kde je interrupce nelegální.

Zvrácený machokonzervatismus

Diskuze o legitimitě a legalitě potratů je zřejmě jen o něco mladší než nejstarší civilizace. Většinou byly potraty přijímány jako ne sice nejlepší, ale akceptované řešení. V mnoha kulturách byly potraty trestné pouze tehdy, provedla-li je žena proti vůli manžela.

Umělým ukončením těhotenství se zabýval i sám velký Aristoteles, který došel k tomu, že plod se stává člověkem tehdy, když do něj vstoupí duše. Toto oduševnění nastane u chlapců 40 dní po početí, zatímco u dívek dní 90. Jak na to přišel, nikdo neví.

A když chybí odvaha či schopnosti anebo obojí, je nejjednodušší se upnout k partikulárním problémům a odvetě. A těhotné ženy, především ty z chudších vrstev, byly a jsou nejjednodušším cílem.

V judaismu interrupce byla a je legální. Proto v Bibli nenajdeme žádnou zmínku o umělém potratu a to, co používají náboženští fundamentalisté z antichoice hnutí, jsou jen krkolomné a nesmyslné interpretace. Mnozí vysocí a uctívaní představitelé církve interrupce v prvním trimestru neodmítali a někteří dokonce zveřejňovali návody, jak je provádět. Za všechny jmenujme alespoň sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského nebo sv. Hildegardu z Bingenu. Svatý Anselm z Canterrbury prohlásil: „Žádný lidský intelekt nepřijímá názor, že dítě má racionální duši od okamžiku početí.“ Papež Jan XXI. dokonce napsal dílo, v němž mimo jiné radí, jak účinně vyvolat potrat.

Potraty byly vždy problematické, zvlášť když církev potřebovala více platících členů a vládci více vojáků. Ale většinou se to řešilo dle lokálních zvyků a nálady mocných. Až do října 1588, kdy papež Sixtus V. vydal bulu proti umělým potratům a stanovil za ně přísné tresty. Konzervativci se zaradovali, ale ne na dlouho. Již za dva a půl roku, v únoru 1591 zrušil tuto bulu Řehoř XIV. novými regulemi, jimiž značně omezil tresty a z přerušení těhotenství v prvním trimestru udělal takový mírný přestupek.

To pak platilo dalších tři sta let, než přišlo bláznivé devatenácté století se svými extrémy. Pokud jde o sex, tak tam neznalo bratra, natož pak sestru. V roce 1869 vyvrcholilo náboženské protiinterrupční šílenství, když Papež Pius IX. zakázal interrupce úplně, zcela a totálně. Další ultrakonzervativní papežové jako Jan Pavel II. tuto linii jen přitvrzovali. Výjimkou byl papež František, který se místo pro trestání vyslovil pro soucit.

Ale konzervatismus není vlastní jen kléru. Politici devatenáctého století na tom byli podobně. Angličané zakázali potraty poprvé zákonem v roce 1803, což je nejspíš první světský protipotratový zákon vůbec. Provedení potratu se trestalo smrtí nebo deportací na 14 let. Postupně protipotratové zákony začaly metastázovat po celé Evropě a misionáři a kolonialisté je zavlekli do zemí a kultur, které do té doby s umělými potraty neměly ani společenský, natož pak legální problém. Místo očekávaného zvýšení porodnosti přišel jen útlak žen, zbytečná úmrtí, bída a neštěstí pro celé rodiny.

K uvolnění došlo až ve století dvacátém. Nejprve legalizoval interrupce Sovětský svaz v roce 1925 a postupně se přidávaly další země. Ke zmírnění interrupční legislativy ve většině evropských států však došlo až po druhé světové válce.

Nejistota společnosti

Obecně se dá říci, že protiinterrupční hnutí vzkvétají v dobách nejistoty. I když se nás dnes snaží pravice a konzervativci přesvědčit, že přerušení těhotenství bylo zakázané vždy, není to pravda. A je příznačné, že to bylo právě devatenácté století, které s drakonickými zákazy přišlo. Byla to doba, kdy se zásadně měnila společnost. S novými technologiemi a s industrializací se měnil i rodinný život. Vznikala nová společenská hnutí, objevily se socialistické strany, které ohrožovaly po staletí udržované status quo, a ženy se začaly více zasazovat o svá práva.

Mnohým se zdálo, že svět se hroutí a měli pravdu. Svět se měnil a nebylo cesty zpět. Konzervativci nebyli schopni najít odpověď na dlouho neřešené problémy, které byly náhle artikulovány v novinách, románech a dokonce i progresivnějšími politiky – mužský rod je tu na místě. Jediným nástrojem pro ně byla represe. Umlčování nepříjemných hlasů, zákazy různých forem aktivismu a státní násilí či propagandistické štvaní lidí proti těm, kteří se nebáli důrazně prosazovat svá práva.

Rodina a děti se staly pro tradiční myšlení v této chvíli majákem i kotvou poskytující poslední pouto s mizející pevninou starého dobrého světa. A když chybí odvaha či schopnosti anebo obojí, je nejjednodušší se upnout k partikulárním problémům a odvetě. A těhotné ženy, především ty z chudších vrstev, byly a jsou nejjednodušším cílem. Jsou nejslabší a nejohroženější společenskou skupinou. A proto se na ně konzervativní mysl také zaměřuje a šikanuje je, a ještě k tomu při tom káže o morálce a tradicích. A navíc se zaštiťuje názvy jako Hnutí pro život či Aliance pro rodinu.

Skutečně svobodná volba

Interrupce je v naprosté většině případů pro ženu těžkou volbou. V době plné nejistot, ale i v dobách relativní spokojenosti bychom tedy měli zajistit také to, aby bylo umělé ukončení těhotenství volbou skutečně svobodnou. Takovou volbou není žádná interrupce, kterou žena podstoupí pod vnějším tlakem. Může se jednat o tlak rodiny, která nechce být ostrakizována či zatížena stigmatem nechtěného těhotenství a péčí o svobodnou matku.

Může se jednat také o nátlak partnera, který z nějakého důvodu právě nechce být otcem nebo za to nechce převzít odpovědnost. U studujících žen a dívek pak brání ve svobodné volbě rodičovství reálná obava z nedokončení studia. Ale největší nápor na svobodnou volbu jsou ekonomické důvody, kdy dítě, především třetí nebo čtvrté pro mnoho rodin znamená propad do existenční krize.

Bezpečný potrat a podpora rodin

Dostupná, bezpečná a svobodná interrupce je pro mě jedním ze základních indikátorů svobodné společnosti. Protože pokud je daná zákonem a přijímaná společností, ukazuje, že i ty nejohroženější a nejslabší jsou pod společenskou ochranou.

Titulek Bezpečné interrupce jsou prvním krokem ke šťastnému dětství zní jako provokace, ale z hlediska vývoje tomu tak skutečně je. Hnutí, která se snaží omezit právo žen na vlastní rozhodnutí o těhotenství, se dnes zaštiťují tím, že zároveň prosazují sociální a prorodinné politiky, které by situaci matek a rodin usnadnily. Je to pokrytectví. Kdyby to mysleli doopravdy, pak by nezačali mluvit o zákazech do té doby než by každá žena, která se rozhodne mít dítě, měla zajištěný důstojný příjem, kvalitní bydlení, podpůrnou péči včetně dokončení vlastního studia a nejlepší vzdělání a volnočasové aktivity pro své děti. Stejně bych s nimi nesouhlasil, ale aspoň bych jim mohl věřit, že jim jde skutečně o dobro dětí, a ne o léčení si frustrací pomocí šikany nechtěně těhotných.

Nikdo soudný si nemůže myslet, že nejlepší sada podpory rodičovství, vzdělávání a rozvoje dětí zabrání nechtěným těhotenstvím. Je ovšem jasné, že mnoho žen a rodin by se pak nerozhodovalo pro ukončení těhotenství pod tíhou existenční krize. A zajisté je to druhá nejlepší možnost, jak zvýšit porodnost. Tou úplně nejlepší metodou zvýšení porodnosti je totiž nevzdělanost.

A tak od předsudků, nebezpečí a trestů osvobozené interrupce, spolu s podporou rodin a dětí jsou skutečně signálem pro to, že naše děti budou vyrůstat šťastně. Že budou žít ve společnosti. která je svobodná, a která snad jednou bude i solidární.

Autor je dělník a teolog.