Jednou z největších hrozeb na Slovensku jsou dnes medvědi. Alespoň podle představitelů současné vlády, jejíž postup vůči chráněným šelmám připomíná vyhlášení války. Politici ovšem mohou argumentovat tím, že jen reagují na volání svých voličů, kterým vyhladovělí medvědi ničí úrodu a hubí hospodářská zvířata. Podle ochránců přírody jsou na vině myslivci umisťující vnadidla blízko lidských obydlí. Medvědi si na lidi zvykli a neudržují si bezpečný odstup jako v minulosti. Vyostřená debata se u našich východních sousedů nevede jen o tom, jestli medvědy chránit nebo střílet. Jde o hodnotový souboj odrážející fragmentaci celé společnosti. Režisér Miro Remo k němu přistupuje s nadhledem a snahou porozumět východiskům každé strany. Jeho šestidílná dokumentární série Medvěd je příběhem o lidech, zvířatech a (ne)schopnosti žít spolu.
Lidé se medvědů bojí, i když s nimi nikdy nepřišli do kontaktu. A třeba ani nepřijdou, protože žijí daleko od hor a lesů. Podobný efekt měly Spielbergovy Čelisti, po kterých vzrostla panika ze žraloků. Když jsem měl sám poprvé točit medvěda, byl jsem pod vlivem jeho mediálního obrazu úplně paralyzovaný strachem. Role médií při štěpení společnosti je velké téma, i proto jsem rád, že Voyo dalo prostor projektu, který se na ten problém snaží dívat z trochu jiné perspektivy, která je něčím intenzivnější a zároveň víc analytická než televizní reportáže.
Co se vám jako první vybaví, když se řekne medvědi na Slovensku?
Mediální šílenství, které se kolem nich rozpoutalo. Stali se součástí politických a společenských diskuzí. Medvěd pro mě spadá do té samé kategorie jako dřív covid, Ukrajina, uprchlíci, „maďarská otázka“ a jiná témata kulturních válek, která štěpí společnost.
Původní slovenský název série je Lebo medveď, což pěkně vystihuje, jak se z medvěda na Slovensku stal zástupný symbol a funguje také jako zkratka pro problémy, za které medvědi nemůžou. V duchu „budeme lidi udržovat ve strachu a získávat tím politické body, protože medvěd“. Myslíte, že je to jen dočasný trend, a že si pak politici vytvoří jiného strašáka?
Těžko říct. Záleží, jak se vláda k problému postaví. Pokud bude medvědy masově vybíjet a on už se nebude vyskytovat v intravilánu obcí, stane se z něj nejspíš jen latentně přítomná hrozba. Spíš bych si ale přál, abychom se dokázali dohodnout a využít toho, že v naší krajině podobná šelma žije. Jak říká Erik Baláž, jeden z významných slovenských ekologů, ochrana přírody by měla být příležitostí pro lidi, protože její stav je především odrazem našeho chování.
Vaše série nenabízí žádné autoritativní stanovisko, hlas shůry, který by věci vysvětloval a hodnotil. Z jaké ideové pozice jste k tématu na začátku přistupoval?
Původně jsem měl informace jen z těch médií a různých ekologických kanálů, které sleduju na sociálních sítích. A vnímal jsem hodně onen politický rozměr. Ale o medvědech samotných a o tom, jak je vnímají lidé žijící v jejich blízkosti, jsem toho moc nevěděl. Což je paradoxní, protože mám ve zvyku trávit ve slovenských horách hodně času a mám je docela prochozené. S medvědem jsem se ale před natáčením nesetkal.
Takže se dá říct, že jste téma blíž poznával teprve tím, jak jste o něm točil?
Ano, postupuju takhle pokaždé. Dokument mě baví jako prostor pro experiment, pro pozorování, v rámci kterého se snažím dávat prostor všem stranám, být otevřený všemu, co se odehraje. Velkou výhodou filmování je, že se dostanete do blízkosti lidí, kteří by se s vámi jinak nebavili, i na pole „nepřítele“. Když máte kameru, spíš se vám svěří. Obecně mě zajímají témata, na kterých nepanuje shoda a lze na nich pozorovat, jak lidé reagují v konfliktech. Tady jsem věděl, že k regulaci medvědů, tak jako k hromadě dalších společenských témat, jinak přistupují lidé z velkých měst a jinak lidé žijící na venkově, což jsme taky deklarovali všem postavám – že natáčíme sérii o štěpícím tématu, ale současně se ho snažíme obsáhnout širokospektrálně, prostřednictvím všech možných táborů.
Byla tedy snaha pochopit, co si lidé z různých stran myslí, jedním z prvotních impulsů, proč jste se o dané problematice rozhodl natáčet?
To byl jeden důvod. Zároveň mám rád, když existuje bohatý obrazový archiv, ze kterého jako dokumentarista můžu čerpat. A téma medvědů je velmi dobře zpracováno v rámci televizních reportáží. Protože jsme natáčeli pod hlavičkou Markízy, přirozeně se nabízelo čerpat z jejich archivu. Existují také stovky hodin autentických amatérských záběrů. Pak taky sehrálo roli, že do Voya zrovna na pozici kreativní producentky nastoupila Erika Hníková, kterou jsem s námětem oslovil. Zprvu nebylo jisté, jestli z toho něco bude, protože to téma se nějaké dva roky zpátky z české perspektivy ještě nezdálo tak žhavé. Jakkoli napětí okolo medvědů v oblasti Poľany a v Nízkých Tatrách už ale bylo patrné. Postupně si ovšem medvěd našel cestu i do českého mediálního prostoru a od Voya jsme dostali zelenou. (Voyo se letos v Čechách proměnilo na platformu Oneplay, na Slovensku stále existuje, pozn. autora.)
Pro dokumentaristu je asi důležitá schopnost odtušit, jakým směrem se může ubírat společenský vývoj, protože jste na začátku například nemohli vědět, že se z jednoho z protagonistů, tehdejšího starosty obce Očová Rudolfa Huliaka, stane tak výrazná figura nové slovenské vlády.
Zrovna u Huliaka jsme tušili, že se chopí příležitosti, vsadí všechno na medvědy a bude razit radikální, likvidační řešení. A ta karta mu vyšla a dotáhnul to až na ministra, byť cestovního ruchu a sportu, ne životního prostředí, jak si původně sliboval. Je to kontroverzní figura s velmi agresivním stylem komunikace, která se ale zároveň nebojí jít do konfrontace a čelit opozičním názorům. Obecně si rád vybírám postavy, které se vůči zpracovávanému tématu nejvíc vymezují, zaujímají krajní, třeba až extrémní postoje. Musí v sobě mít určité zaujetí, vášeň. To je pro mě z hlediska autorského přístupu zásadní. Bez ní to nejde. A tenhle předvýběr pak myslím přináší emočně silné nebo překvapivé situace.
Jinou takovou vášnivou figurou, stojící ale na opačném pólu než Huliak, je YouTuber a bývalý MMA zápasník Radovan Haluza natáčející videa o tom, že medvědi jsou vlastně plachá zvířata. Někde mezi oběma póly se v pozici mediátorky nachází někdejší ředitelka CHKO Poľana Vladimíra Fabriciusová. Jak jste je objevil?
Na začátku jsme si udělali klasickou novinářskou rešerši, abychom zjistili, kdo se nejvíc vyjadřuje do médií a má už určitou proslulost. Zároveň jsme věděli, že budeme natáčet na Poľaně, kde situace s medvědy začínala být nejvyhrocenější. Vytipované postavy jsme navštívili, udělali s nimi krátké rozhovory, snažili se pochopit jejich motivace a to, čím si prošly a jak medvěd zasáhl do jejich životů. A z toho balíku asi 15 lidí jsme nakonec vybrali Vladimíru Fabriciusovou, která nás překvapila svou upřímností, kdy se nebála mluvit ani o bolestivých rodinných záležitostech. Ochranářskou perspektivu zastupuje třeba už zmíněný ekolog a filmař Erik Baláž, politickou Huliak.
Rada Haluzu jsme doplnili až později, protože jsme si říkali, že by bylo dobré mít tam někoho mladého, kdo si na medvědy v krajině teprve utváří názor a kdo i svým blbnutím a nezodpovědným chováním oslovuje zase jinou diváckou skupinu než tu, kterou zajímá politika a ochrana lesů. Zároveň nám bylo sympatické, jak otevřeně spolu se svou partnerkou Nikolou před kamerou vystupovali a tím vyprávění obohacovali o intimní, romantickou linii a určitou křehkost.
Ty postavy se odlišují nejen svým postojem k medvědům, ale obecněji ke krajině a k tomu, jak bychom se k ní jako lidé měli chovat.
Střetává se tam názor, že bychom přírodu měli nechat, ať si poradí sama, s názorem, že je ji třeba obhospodařovat, chránit nebo regulovat, aby lidem nezasahovala do životů. To je ústřední rozpor. Konsenzus se těm postavám ale nedaří najít, je v tom čím dál víc emocí a míň ochoty naslouchat druhé straně.
Série problematiku nepřibližuje formou výkladového dokumentu s mapami, grafy a mimoobrazovým komentářem, ale skrze subjektivní osudy, na které může být snazší se napojit. Poznáváme i vnitřní světy postav, jejich vztahy.
Ponor do jejich sociálních sfér zároveň myslím pomáhá porozumět tomu, jak ty postavy fungují v rámci svých profesí nebo prostředí. YouTuber přemýšlí, jak vytvořit zábavný „content“ pro své sledující, ale trochu opomíjí pečovat o vztah s přítelkyní, ředitelka CHKO se snaží propojovat oddělené světy, hledat shodu mezi lidmi, kteří chtějí medvědy chránit a těmi, kteří by je rovnou stříleli, ale zároveň zpracovává vlastní trauma apod. Dalším pro mě důležitým aspektem dokumentaristiky je možnost ty lidi poznat, strávit s nimi víc času – půl roku, rok – než když děláte reportáž do televize.
Role médií se v sérii též lehce dotýkáte. Myslíte si, že konkrétně třeba komerční televize častým reportováním o útocích medvědů přispěly k tomu, že se lidé začali víc bát?
Určitě, efekt vystrašení obyvatelstva je dokonalý. Lidé se medvědů bojí, i když s nimi nikdy nepřišli do kontaktu. A třeba ani nepřijdou, protože žijí daleko od hor a lesů. Podobný efekt měly Spielbergovy Čelisti, po kterých vzrostla panika ze žraloků. Když jsem měl sám poprvé točit medvěda, byl jsem pod vlivem jeho mediálního obrazu úplně paralyzovaný strachem. Role médií při štěpení společnosti je velké téma, i proto jsem rád, že Voyo dalo prostor projektu, který se na ten problém snaží dívat z trochu jiné perspektivy, která je něčím intenzivnější a zároveň víc analytická než televizní reportáže. Ty mohou vést ke zkratkovitým závěrům a negativním emocím.
Když mluvíte o strachu – jak blízko k medvědům jste se během natáčení dostal? Nastala nějaká situace, kdy šlo do tuhého?
Hned na začátku jsme s Radem natáčeli na migrační trase medvědů. Během chvilky jich kolem nás proběhlo 10 nebo 15. Jednoho musel Rado odehnat řevem, protože se k nám blížil stále víc a víc a neregistroval nás. Medvěd dost špatně vidí, orientuje se víc podle čichu a sluchu a my jsme nebyli slyšet. Což je právě situace, kdy vás medvěd může napadnout – když se lekne a zareaguje podrážděně. Když vás včas vidí, tak většinou nezaútočí, lidi ho nezajímají. Takže to byla poměrně nebezpečná situace. Ale když jsem poznal víc odborníků, kteří s medvědem přicházejí opakovaně do styku, strach postupně opadnul. Kamera je vedle toho dokonalá bariéra a pomáhá vám s větším klidem vyhodnocovat probíhající situace.
Měl jste ze strany Voya volnost v tom, jak budete sérii koncipovat, nebo tam byly z jejich strany nějaké speciální požadavky?
Ze začátku tam požadavky byly. A mysleli jsme si, že nejsou docela kompatibilní s tím, co chceme dělat. Ale ukázalo se, že například požadavek na větší vstupování do intimní sféry postav tomu pomohl, přidal tomu další emocionální vrstvy. I proto, že jsme měli štěstí na protagonisty a nebylo časově tak náročné získat si jejich důvěru. Jinak ale natáčení probíhalo ve velmi svobodných podmínkách, s velmi dobrou dramaturgií. Nejvíc jsme byli omezeni časem. Výroba měla trvat rok, trvala dva a i tak vyžadovala plné, vysilující nasazení všech, kdo na tom projektu pracovali.
Jak jste postupovali z hlediska dramaturgie? Svou sevřeností a provázaností jednotlivých linií a motivů se série blíží hraným seriálům. Ale je mi jasné, že jste nemohli postupovat přesně podle scénáře.
Na začátku musíte hlavně naslouchat lidem. Snažíte se zjistit, čím žijí, co je spojuje a zda to nemá nějakou obecnou platnost. Například Rado s Nikolou uvažují o tom, že by odjeli do zahraničí za lepší prací a životním standardem. Což je dnes myšlenka mnoha mladých lidí na Slovensku nebo celkově ve střední Evropě. Ale roli hraje i náhoda. Například že Vladimíra Fabriciusová taky řešila budoucnost svého syna. Takže jsme tam měli dalšího mladého člověka na rozcestí. A takhle jsme ty motivy postupně propojovali a stavěli z nich dramata jednotlivých postav i oblouk celé série, který je vymezen parlamentními volbami v roce 2023, s nimiž přišel bod zlomu a radikální obrat v přístupu k ochraně přírody.
V sérii často využíváte různé vtipné prostřihy. Například v poslední epizodě je z reportáže o tatranské restauraci zpracovávající medvědí maso krátce střihnuto na Huliaka, jak s úsměvem vaří guláš z divočáka. Takových momentů je tam spousta. Je pro vás důležité, aby ve vaší tvorbě byl přítomný i humor?
Ano, cítil jsem potřebu ironizovat určité výroky a činy, protože mi často bylo smutno z hrubosti nebo vulgarity toho, co se dnes na Slovensku děje. Zároveň využíváme pro ilustraci YouTube videa a chtěli jsme se jim přiblížit i formou, aby střih byl podobně intenzivní a byla za ním patrná autorská perspektiva. Vstřihováním krátkých fragmentů vznikají nové kontexty napovídající, jak tu situaci jako autor vnímám. Když má scéna díky montáži satirické nebo uštěpačné vyznění, dostávám tam takhle svůj hlas a hledisko.
Díky komerční online platformě se téma možná dostane k většímu počtu diváků, než kdyby šlo o film pro kinodistribuci. V souvislosti s tím mě napadá, jak z pozice producenta a režiséra vnímáte situaci autorského dokumentu na Slovensku. Je s aktuální vládou a ministerstvem kultury náročnější některé projekty prosadit?
Osobně se mě to ještě nedotklo. Možná i proto, že jsem neměl čas se věnovat jiným projektům a o podporu jsem dlouho nežádal. Ale samozřejmě vnímám, že ta situace není dobrá. Dochází k totálnímu rozkladu systému státního financování kultury. Nejen ve slovenském audiovizuálním fondu, ale i ve Fondu na podporu umění. Ta podpora často nesměřuje tam, kde peníze chybí nejvíc a kde dnešní vláda slibovala větší investice, to znamená do regionů, které si pak připadají nevyslyšené, což ještě posiluje frustraci. Přitom jsem přesvědčen, že rozmanitější kultura může přispívat i k větší názorové pluralitě ve společnosti. Problém je, že demokracie už moc opravných nástrojů nenabízí. Jedině po francouzsku vyjít do ulic. Uvidíme, kolik lidí ty ideologické kroky ministerstva zničí. O přírodě se říká, že tam přežijí silnější, kultura by podle mě měla dávat šanci i slabším.
Vladimíra Fabriciusová v závěru série vyjadřuje přání, aby Medvěd přispěl k sebereflexi nás jako společnosti spíš než k dalšímu odsuzování. Je to zároveň váš cíl?
Jednoznačně. Domluvu v současnosti považuji za nejdůležitější. Ta message nevznikla úplně náhodou. Původně jsem chtěl točit dokumentární sérii z prostředí zásahového týmu na ochranu medvěda hnědého, který působí pod Ministerstvem životního prostředí na Slovensku. Jde o jednotku, která zasahuje v lokalitách, kde medvěd znepříjemňuje obyvatelům život. Snaží se ho zaplašit. Ale nepodařilo se nám s nimi domluvit, ministerstvo naši žádost zazdilo, tak jsme hledali náhradní řešení. Ta závěrečná slova na tohle reagují – státní instituce, která by podle mě měla jako první mít zájem o to, aby byla určitá témata komunikována směrem k veřejnosti, v téhle své roli selhává kvůli osobním strachům, nedůvěře apod.
Z poslední epizody Medvěda se zdá, že hromadnému vybíjení medvědů po nástupu nového ministra životního prostředí Tomáše Taraby nikdo nezabrání. Jaká je situace na Slovensku teď? Existuje pro medvědy nějaká naděje?
Momentálně vláda schválila odstřel 350 medvědů. V reakci na úmrtí muže, který poblíž vnadidla položeného myslivci zřejmě podlehl zraněním po útoku medvěda. Zároveň byla vyhlášena mimořádná situace na většině Slovenska, která odstřel usnadňuje. Abych parafrázoval jednoho z ekologů – když někdo spáchá vraždu na Žižkově, tak kvůli tomu v rámci prevence taky nepostřílíte 10 procent lidí v Holešovicích. Je to podobně absurdní taktika.
Netvrdím, že by se ten problém neměl řešit, ale je třeba vycházet z toho, že medvěda v první řadě zkazil člověk. Za to teď medvěd pyká. Hromadný odstřel by měl být poslední volbou. Kdyby to bylo na mně, řeším problematické jedince, kteří se člověka přestali bát a zvykli si scházet dolů k jeho obydlím. Řeším problém migračních koridorů vedoucích do kukuřičných lánů, které medvědy lákají. Když teď odstřelíme 350 jedinců, může to podle odborníků negativně ovlivnit generace medvědů a celý lesní ekosystém.
A jak k tomu dilematu „střílet, nebo chránit“ momentálně přistupuje slovenská společnost?
Společnost je rozdělená. I díky Huliakovi jde o téma, které se řeší v nejvyšších patrech politiky a každý k němu potřebuje zaujmout nějaký ostrý postoj. Jak už jsem říkal, lidé z měst mají spíš tendenci medvěda chránit. Lidé, kteří s ním přicházejí do kontaktu, lesníci, myslivci, hospodáři, apelují na rázné řešení. Ale nemyslím si, že by se k ochraně přírody mělo přistupovat podle emocí a politických preferencí. Je to projekt na desítky let, ne na čtyřleté volební období, po kterém přijdou politici s jinou agendou a nastane úplný obrat. Taková oscilování mezi ochranou a vytěžováním jsou destruktivní pro krajinu i pro člověka.
Naději ale vidím v tom, že situace je už tak zoufalá a zašla tak daleko, že se může zlomit jedině k lepšímu. Například odborná veřejnost byla dřív rozdělená v otázce toho, jak problematiku řešit. V současné situaci se ale musí sjednotit, aby likvidačnímu postupu vlády dokázala kolektivně čelit. Může tak jít o způsob, jak dojít k nějaké shodě na hodnotách, které je třeba hájit. To jsme podle mě jako společnost naposledy dokázali v roce 1989. Nejde tedy jen o medvěda, ale taky o to, zda jako lidi zvládneme nějak koexistovat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás