Barbora a Jan Volfovi, kteří založili Johana’s project, společně vyrábějí ekologické a bezpečné bindery. Tato pomůcka trans a nebinárním lidem pomáhá zploštit feminně působící hrudník, který může způsobovat, že se trans a nebinární lidé necítí dobře ve svém těle (pociťují tělesnou dysforii).
V Johana’s project nejenže navrhujete pomůcky pro trans a nebinární lidi, snažíte se také o osvětu skrze vyprávění vašeho osobního příběhu. Na začátek bych se tedy zeptala, jaký ten příběh byl?
Jan: Já jsem měl tělesnou dysforii vlastně celý život. Celý život jsem si to uvědomoval. Když jsem pak začal tyhle pocity prozkoumávat, tak mě Barča hodně podpořila. My spolu máme blízký vztah už odmala. Vždycky chtěla, abychom se o všem hodně bavili a byli k sobě otevření. A tak jsme se spolu začali bavit i o tom, co jsem tehdy prožíval. Proč jsem se necítil dobře. A vlastně to byl začátek Johana’s projectu.
Chceme, aby to mělo smysl. Z ceny binderů, které prodáváme, jde drtivá většina na materiál a na výrobu. Chceme růst ve smyslu pomoci, ne ve smyslu finančního zisku.
Pak jsem začal procházet procesem tranzice. A potřeboval jsem se cítit líp s tělem, které ještě nevypadalo úplně maskulinně. Tehdy jsem zjistil, že existuje binder – pomůcka, která pomůže zploštit hrudník. Abych mohl fungovat ve společnosti a cítit se dobře, něco takového jsem potřeboval. A protože jsem vystudoval textilní školu, zkusil jsem binder sám vytvořit. Mám docela vysoké požadavky, chtěl jsem, aby to fungovalo dobře a aby mi to sedělo. A říkal jsem si, že bych chtěl, aby i ostatní trans nebo nebinární lidé, kteří mají tělesnou dysforii, měli možnost binder nosit. A tak jsem si řekl, že to chci dělat i pro ně. Když jsme se o tom pak bavili s Barčou, tak jsme se domluvili, že bychom to chtěli dělat spolu. A že chceme nejen pomoct ostatním skrze konkrétní pomůcku, ale i skrze ten náš sourozenecký vztah.
Barbora: Pro Honzu byla na začátku zásadní ta pomůcka. A pro mě zase komunikace a otevřenost. Schopnost mluvit o tom, co se děje a jak to zvládat. Mluvili jsme o tom, co to znamená být trans a co vlastně znamená mít někoho blízkého, kdo je trans. Nemyslím to teď obecně, je pro nás důležité mluvit o tom, jaké to bylo pro nás. Protože my nevíme, jakým způsobem to prožívají další lidé. I když se o tom s lidmi bavíme, chceme hlavně předávat vlastní zkušenost.
Honza mi dlouhou dobu nedovoloval o tom mluvit před jinými lidmi, protože to pro něj samotného bylo hodně citlivé, a já to opravdu striktně respektovala. Ale pak, když mi to dovolil, lidi kolem nás to hrozně zajímalo a fascinovalo. Chtěli vědět víc. Přišlo jim to jako něcozvláštního. Ale pro mě to byla prostě každodennost, kterou jsem dlouhé roky žila a komunikovala. V tu chvíli mi došlo, že asi prožíváme něco, co není úplně běžné ani v inkluzívním prostředí, jako je vysoká umělecká škola. A že bychom o tom měli mluvit, aby lidi, kteří jsou otevření, měli možnost zjistit víc informací. Pro mě je otevřenost a respekt způsobem, jak bořit různé bariéry.
A ozývají se vám lidé, kteří potřebují poradit nebo pomoct?
Jan: Zatím hlavně skrze tu pomůcku. Třeba rodiče napíšou, že četli recenze a chtějí svému dítěti koupit binder. Když tu pomoc takhle vyhledají sami, hrozně nás to těší.
Barbora: Lidé také občas posílají rodinným příslušníkům naše videa, kde například vysvětlujeme, k čemu binder slouží. Když je člověk uprostřed toho všeho, může být těžké to někomu dalšímu popsat.
Jan: Občas navíc ani rodina ty informace od samotného dítěte tolik nepřijímá. Nevnímají je třeba jako důvěryhodné nebo relevantní. A potřebují někoho dalšího, aby jim to všechno vysvětlil.
Jaká byla situace předtím, než jste začali bindery vyrábět? Jaké existovaly možnosti pro trans a nebinární lidi?
Jan: V České republice dostupnost binderů a celkově pomůcek pro trans a nebinární lidi byla hodně špatná. Existuje obchod, který přeprodává různé pomůcky od jiných evropských značek. A nejlepší binder do té doby pocházel z Ameriky. Jenže objednávky ze zahraničí jsou pro lidi, kteří procházejí dysforií, často problém. Takový nákup je plný nejistoty, zda vám něco opravdu přijde, jestli to pak bude sedět nebo jestli to půjde vyměnit. To alespoň byly obavy, které jsem měl já.
Barbora: Honza teď popisuje zahraniční pomůcky, které jsou funkční. V Česku je ale i spousta nebezpečných praktik – například když si lidé stahují hrudník obvazy. To je opravdu nebezpečné a vůbec to nedoporučujeme. I proto jsme binder začali v Česku vyrábět. Chtěli jsme, aby tu byla pohodlná alternativa a aby binder vypadal hezky a esteticky zajímavě.
Jan: Já byl tehdy hodně náročný. Proto jsme vymysleli úplně nový střih, který je střižený jen z jednoho kusu látky. Má jediný šev uprostřed. Binder totiž stahuje a člověk ho má na sobě často několik hodin v kuse, například ve škole. Z toho pak bývají otlačeniny, kterým jsem se chtěl vyhnout. I proto jsem nakonec zvolil vykrojený tvar, který splyne s tělem a nikde nic nepřebývá a nečouhá.
Jaké další pomůcky ještě plánujete?
Barbora: Z našeho signature střihu binderu vyrábíme crop topy, které budou k prodeji už za měsíc. Současně pracujeme na alternativě binderu pro horké dny, aby letní období mohlo být stráveno pod stanem, u vody, v lese, u moře nebo kdekoliv jinde a bylo to co nejvíc pohodlné. Budeme dělat určitě i podprsenky s vycpávkami, částečně jako pomůcku transfem populaci, a spoustu dalšího.
Občas slyšíme političky a politiky vychvalovat výhody podnikání. Jaká je zatím vaše zkušenost?
Barbora: My jsme nad Johana’s projectem nikdy tímto způsobem nepřemýšleli. Nemysleli jsme na to, že bychom na tom měli něco vydělávat. Nebylo to myšlené jako byznys. Jdeme spíš cestou osvěty. Chceme, aby to mělo smysl. Z ceny binderů, které prodáváme, jde drtivá většina na materiál a na výrobu.
Už jsme komunikovali s jedním investorem, ale rozcházeli jsme se v představách o tom, co chceme dělat. A úplně nám neseděl ten typ komunikace. Chceme růst ve smyslu pomoci, ne ve smyslu finančního zisku. I když víme, že pokud si nedokážeme za práci adekvátně zaplatit, směřujeme k vyhoření. Zatím s Honzou máme oba další práce a Johana’s project děláme ve svém volném čase. Občas se lidi diví, že v projektu jsme opravdu jen dva. To si pak říkáme, že bychom možná měli zvolnit. Na druhou stranu pak taky vidíme, jakým pozitivním způsobem náš projekt ovlivňuje životy druhých a že ta intenzivní práce má smysl.
Máme také výhodu, že máme atelier zadarmo. Je totiž u prarodičů v domě za Prahou. Pro nás je to hodina cesty tam a hodina zpátky. Je to výhoda i nevýhoda. Sice ušetříme, ale je to tak daleko, že se nevyplatí tam jet jen na pár hodin. Je to také hůř dostupné pro lidi, co si třeba chtějí binder vyzkoušet. Rádi bychom proto sehnali nějaký ateliér blíž, který by mohl fungovat zároveň jako bezpečný prostor pro queer a trans komunitu.
Říkáte, že máte ateliér u prarodičů. Jaké to bylo, mluvit s nimi o Honzově tranzici?
Jan: Mé coming outy byly psychicky hodně náročné. A také si myslím, že na to starší generace může reagovat hůř. Ale naše dvě babičky reagovaly úplně odlišně. Jedna z nich tedy dost negativně a vůbec ne tak, jak bych potřeboval. Ta druhá, u níž máme teď ateliér, mě zase plně podpořila. Stejně tak děda. Paradoxní je, že právě u nich jsem se to hodně bál říct. Připravoval jsem se i na to, že tam nebudu moct nějakou dobu jezdit. Zastávají hodnoty tradiční rodiny, ale jejich reakce byla úžasná. Řekli mi: „Vždyť jsi naše vnouče“, a hned mě přijali jako svého vnuka. Hned se tak ke mně začali chovat.
Barbora: Všichni jsme tehdy brečeli. Babička za mnou pak přišla a říkala, že tušila, že se něco děje a že je šťastná, že Honza konečně může být sám sebou. Vůbec jsme takovou reakci nečekali.
Součástí projektu je i osvěta. Co by podle vás měl každý člověk – ať už prarodič, rodič, sourozenec nebo politik – vědět o genderqueer tématu?
Jan: Pro mě je důležité, aby všichni věděli, že to, že je někdo nebinární nebo trans, si prostě nevybíráme. Není to nějaký trend. Kdybych měl mluvit za sebe, tak já jsem si to uvědomoval už od školky. Tím neříkám, že to tak musí mít každý. Ale člověk žije celý život s tím, že něco není, jak má být, a to uvědomění je hrozně dlouhý a psychicky náročný proces. Člověk musí jít hodně do hloubky a musí poznat, jaký opravdu je. S tím se pojí i to, že spousta lidí si myslí, že trans lidé dělají nějaké hlouposti, že se dost dobře neznáme. Že si necháváme měnit pohlaví jen tak, že to je nějaká blbost. Ale my se naopak musíme poznat mnohem víc než většina lidí. Musíme hodně přemýšlet, co se s námi děje, proč se necítíme dobře. A tím sebepoznáním to přitom vůbec nekončí, tím to teprve začíná. Pro mě osobně bylo hodně těžké si říct, že do té změny půjdu. Proces tranzice není vůbec snadný – po psychické ani fyzické stránce.
Barbora: Pro mě je asi nejdůležitější být k sobě otevření a být otevření jiným názorům. A nemyslím jen na trans a nebinární tematiku. Každý jsme jiný – ať už jde o gender, sexualitu, barvu pleti… Já díky tomu, že mám Honzu v životě, vlastně ani moc nechápala, že se lidé nedokážou o některých věcech normálně bavit. I proto se snažíme odepisovat lidem na komentáře a zprávy, pokud nejsou nenávistné. Někteří se prostě neumějí ptát, ale zároveň jsou zvědaví. To téma je na komunikaci opravdu náročné. Občas se také stane, že někdo chce rýpat, ale jakmile mu odepisuju za sebe, začne se o to téma opravdu zajímat a dozví se něco nového. I mně pomohly rozhovory s Honzou přemýšlet nad otázkami, které bych si jinak třeba nekladla. Jeho tranzice mi otevřela nové spektrum přemýšlení o sobě samé i o druhých.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás