Nová americká administrativa působí už zcela odbržděně a svět zahlcuje nápady, které by za jiných okolností dávaly akorát vyvstat očím v sloup. Ostatně na druhý pokus o uchopení moci byla Trumpova suita už připravena nejen kádrově, ale i ideologickým manuálem v podobě tlustospisu Project 2025 a oficiálního plánu Agenda 47. Navíc se odehrává v mezinárodně rozkolísanější situaci třetího roku rusko-ukrajinské války a po více než ročním masakrování Pásma Gazy Izraelci. Pozorujeme tedy přerod nejmocnější demokracie v pozlacenou monarchii, která vládne neviditelnou digitální rukou, kde si bohatí běloši berou svou zemi „zpět“?
Možná. V každém případě lze ve veřejném prostoru sledovat mimořádnou přilnavost místních veřejných figur k této vizi světa. Tu lze přitom definovat jako postfaktickou, postvědeckou, náboženskou, machistickou, represivní a imperialistickou. Nic, co by měl chudý český neznaboh z evropské periferie důvod vítat. Tato země měla ale vždy více kolaborantů a důvěrníků než odbojářů a disidentů, a tak nelze než opět sledovat, jak mělké a slaboučké kořínky tu mělo všechno, co nazýváme liberálním, demokratickým, havlovským (pardon), prozápadním apod.
Konec liberalismu po česku
Sami sebe vnímáme jako mírumilovný holubičí národ, tolerantní Hobity, kteří, když je zemi nejhůř, vyjedou ve svých milovaných autech z obýváků rovnou na Václavák nebo na Letnou, aby zachránili demokracii. Přesto nás zároveň tolik přitahuje americká vize techno fašismu se všemi jeho kýčovitými symboly a fosilní, rasistickou, sexistickou a imperialistickou agendou, v jejíž záři se česká kolektivní mysl pohotově shodne na tom, že ten, kdo to přehnal, jsou progresivisti a příchod Trumpa nastolí zákonitý armageddon liberálů.
Tezi o tom, že jsme to s tím liberalismem přehnali, totiž opakují i takové kapacity českého progresivismu, jako je Václav Láska – antikorupčník, zastánce manželství pro všechny i bojovník za práva zvířat.
Příznačné pro tuto intuitivní úvahu je i to, že progresivisti to přehnali dokonce v zemi, která příslušné legislativě vzdoruje mimořádně houževnatě. České přehánění znamená, že nemáme ani manželství pro všechny, zavrhli jsme systémovou pomoc obětem domácího násilí (ano, právě o tom byla Istanbulská úmluva), práv českých trans osob se musel zastat až Evropský soud pro lidská práva. Zastoupením žen v politice, vědě nebo médiích patříme na chvost evropské civilizace, ostudy jsme i v míře pay gapu, segregaci Romů, naopak jsme nejtlustší a máme jednu z nejšpinavějších evropských ekonomik. A teď se tomu našemu postkomunisticky podloudnému vzdorování „progresivismu“, tedy jakékoliv demokratizační změně konečně dostalo satisfakce na globální politické scéně. Dříve standardní média a členové politických stran, které se samy nějakým způsobem hlásí k liberálním hodnotám (za liberálně konzervativní se tu označuje i ODS, ANO bylo dlouho členem liberální frakce v evropském parlamentu) se po letech jakéhosi tichého přešlapování před euronovotami po nástupu Donalda Trumpa do úřadu všichni prudce rozpochodovali – úplně opačným směrem.
Myslet hlavou? Nebo?
Novinářským příkladem budiž text čerstvého šéfredaktora Aktuálně Matyáše Zrna vítajícího onu směs dezinfa, manipulací a propagandy, která v současnosti otřásá geopolitickým řádem. Zrno se skutečně podivuhodně „snaží dešifrovat“ americký postoj k válce na Ukrajině obsáhlými citacemi například technologického byznysmena Davida Sackse, aktuálně Trumpem jmenovaného krypto „cara“, který dlouhodobě podrývá demokratickou politiku všemi svými nemalými prostředky – a již dříve šířil ruský narativ o tom, že invazi na Ukrajinu vyprovokovaly USA (NATO). Zrno sice napíše „podobné názory můžete číst od Elona Muska, Donalda Trumpa jr., Tuckera Carlsona a dalších. Je to jak z učebnice ruské propagandy,“ – aby vzápětí jejich imperialisticky byznysovou (jak se teď říká transakční) logiku opět potvrdil úvahou o americké společnosti, kde „progresivistické výstřelky odcizily běžnému Američanovi establishment tak jako nikdy v dějinách.“ Všemu dá rasisticky jímavou korunu v obrazu „ctihodných kmetů“ klečících na kolenou a prosících za odpuštění a vynášejících do nebe „narkomana a kriminálníka“ George Floyda. V Americe byli „prostí lidé svědky zešílení kulturní elity“ – líčí Zrno dále to pravé progresivisticky dekadentní peklo, v němž i nejmenší menšiny mohly normálně žít.
Je to stejné, jako když se v Česku o DEI (Diversity, equity, and inclusion) mluví jako o nástroji diskriminace, přestože naopak chránil lidi, kteří by se navzdory kompetencím a vzdělání na svá místa nedostali, protože nejsou bílými muži. Ty totiž automaticky upřednostňujeme a to i v situacích, kdy si to téměř neuvědomujeme – natož v etnicky a kulturně téměř homogenním Česku, kde máme problém i s bílými ženami, včetně těch nejbližších.
A tak jako běžný Východoevropan má Zrno jen slabé povědomí o společenských strukturálních znevýhodněních nebo genderových otázkách – všechno je to příliš složité – volí raději nekomplikované rázné odpovědi, jež podsouvá paranoia konspirací, když blouzní o Putinovi, jak „se zbavil v Rusku čehokoliv, co by se dalo označit jako ruský ,deep state‘, takže mu nic nebrání v tom prosazovat své cíle.“ Zrno si k objasnění přirozené kapitulace subtilnějšího rozumu před přímočarou silou přibírá dalšího myslitele v osobě Alexandra Vondry: „Tihle chlapíci s velkýma pinďourama mají tendenci se vzájemně respektovat.“ Americká administrativa holt pohlavně rozumí Putinovi, zvlášť nyní, kdy je vytuněná testosteronem. To se projevuje třeba i v chlapsky ryčné performance s motorovkou, falickým darem od Mileiho, již předvedl plastikami a transplantacemi zmužnělý Elon Musk. A ano, vlastně jde o zákroky genderové afirmace, které budou oficiálně odepřeny trans lidem, přestože s ohledem na oranžový look samotného Trumpa se tito cis muži nepřirozené krásy nebojí.
Že všechno pude do hajzlu, mě těší
A co říká na nastalou situaci náš nejslavnější „guláč“ Mirek Topolánek, tedy politik, jenž svůj styl prezentoval genitáliemi? Odpověď nejen díky Vondrovi už samozřejmě známe, přesto stojí za bližší pohled. Je skoro jedno, které z Topolánkových podcastových aktivit dáme přednost, všechny jsou jako příklad testosteronové politiky skvělé. Mužným potem nepochybně tuhne vzduch, když někdejší předseda ODS ve Zlámaném topolu začne oceňovat vzhled své kolegyně podcasterky Lenky Zlámalové. Naštěstí si Zlámalová myslí to stejné jako Mirek Topolánek a rychle začnou jako ti „přizpůsobiví a pracovití“ opakovat narativ o progresivistech, kteří štvali tolik lidí, že těm nezbylo než volit Trumpa. Zatímco Zlámalová poněkud krkolomně a ahistoricky masivní atak Trumpovy administrativy přirovná k roku 1989 v narážce na skutečnost, že zatím se všichni „bezbolestně podvolují“, Topolánek varuje, že Trump má jen čtyři roky… Škoda, asi taky nečetl Project 2025.
Strojní inženýr se místo toho rychle vrhá do -ismů, které podle něj nutně musely v USA vyvolat všelidovou protireakci. A protože své humanitní vzdělání začal a záhy završil nanejvýš povinnou zkouškou z marx-leninismu na vysoké škole před čtyřiceti lety, rychle ze sebe vysouká změť nějakých „strašidelných“ slovíček: maoisticko-neomarxistické pozice, genderově klimatické všelijaké úderky. Následně, kohokoliv si pod tím představíte, označí za „mimoně“ a spojí je s „dlouhým pochodem institucemi“ a nezapomene opět ani na houževnatý „deep state“.
Ano, všichni tito analytici říkají to samé a stejnými slovy, proto je na místě věc objasnit. Pojem dlouhý pochod institucemi, který v revolučních šedesátých letech použil německý student Rudi Dutschke, se stal nedílnou součástí konzervativní konspirace o nedemokratickém ovládnutí států progresivisty skrze nevolené pozice v institucích nebo médiích, a to prostřednictvím jakýchsi tajných penězotoků. Nad tímto strašidelným příběhem se přitom stačí zamyslet. Oním „progresivistou“ se člověk totiž nerodí, stejně jako se Topolánek nenarodil třeba inženýrem. Progresivistou se stává, a to většinou v procesu vzdělání a poznání v sociálních a humanitních vědách, což mu umožňuje svět vidět komplikovaněji a pro mnohé dokonce neintuitivně – nakonec žádné vědecké poznání není z podstaty intuitivní. Intuitivní je selský rozum. Selský rozum, na který „glosátoři“ tohoto maskulinního typu tak rádi spoléhají, je samozřejmě skvělá věc. Hodí se perfektně například při zametání schodů, kdy vám napoví, že je lepší mést shora dolů, nebo když sedlák zapřahá vůz za valacha a ne naopak. Slabinou selského rozumu je ale bohužel skutečnost, že vidí jen jeden krok před sebe a omezuje se na přímočarou perspektivu vozky. Periferní souvislosti, které se formují v delších časových obdobích před selským rozumem zůstávají tajnosnubně skryty. A všemu, co je skryté, takový rozum velí nedůvěřovat. Právě proto progresivismus, dlouhý pochod institucemi i deep state tak dobře fungují jako strašák pro publikum, které má jen mlhavou představu, jak takový stát a jeho instituce fungují. Ano, většina pozic je v něm nevolených, ale vzešlých z výběrových řízení s konkrétními požadavky třeba na vzdělání… čímž se kruh hrůzy uzavírá.
Topolánek samozřejmě tuší, jak instituce fungují, přičemž celé to jeho herecké harcování podcasty jej vlastně usvědčuje z lidskosti. Kromě komického talentu, kdy opakovaným kvílením fistulí napodobuje nářek neziskovek, se vlastně projevuje taky jako člověk, který musí něco jíst. A teď holt vyje za teplárenský byznys, v jehož zájmu je oddalovat dekarbonizační opatření, která toto podnikání prodražují. Takže, jakkoliv Topolánka těší, že „všechno půjde do hajzlu“, rozumí se tím cokoliv progresivistického, a hlavně Green Deal, přeci jen tu ve srovnání se Zrnem vzniká nesoulad. Topolánek se sice těší na změnu paradigmatu, která je silnější než zákon a kterou „velký kluci“ zařídí. Obává se ale, že v Evropě to nebude tak jednoduché, přičemž jeho důvody jej usvědčují z elementárního nepochopení situace a naivity hodné tak někoho, kdo se v jedné minutě raduje ze zaříznutí USAID a v druhé si dělá vrásky z malého dopadu Trumpovy administrativy na EU – protože považte Evropa příliš kolaboruje s Čínou a Ruskem. Tento politický valach by se měl poradit s někdejším spolustraníkem Vondrou o tom, kteří že ti chlapíci mají tendenci se vzájemně respektovat.
Hlouběji do fantazií macho světa
Topolánek je tak v důsledku veden spíše chamtivostí, narcismem a omezeností svého selského rozumu, o čemž svědčí i to, jak těžko hledá sofistikovanější vyjádření a rychle se uchyluje k vulgaritám a poněkud neformálnímu jazyku – ona bezprostřednost se mu taky opakovaně stávala politicky osudnou, ať už šlo o vyjádření o gayích a Židech pro časopis LUI nebo o fotky, na nichž pobíhal nahý v Berlusconiho vile mezi lobbisty a „dámskou společností“. Je příznačné, že už tehdy za všechno mohla levice a zákeřní socialisti.
To také znamená, že v macho hierarchiích tažených konspirační paranoiou z progresivismu není zdaleka tak důsledným ani vyhraněným, jako jsou třeba bros z manelového podcastu Salona Echa o tom, jak Trump zastavil financování neziskovek. I těch českých. Že bez peněz budou řvát, je normální. Takový Jan Gregor z Aliance pro rodinu zde dostal příležitost napadnout akademické Centrum pro lidská práva a demokracii pro jejich podporu afirmativního přístupu pro trans lidi, což v Gregorově hlavě znamená, že máme trans lidem „tleskat“. Podobně se mu v hlavě přeformátovala informace, že člověk je sexuální bytostí od narození, což je nejen vědecký konsensus, ale také to zmiňuje učební materiál vydaný Konsentem – v konzervativcově hlavě se toto poznání rozvinulo do fantazie o „propagaci sexuálního uspokojování batolat“. Jasně, kdo by nebyl proti sexuálním experimentům s batolaty – podobně opět dezinformuje o Alfredu Charlesovi Kinseym, což Konsent opakovaně uváděl na pravou míru. Že tu třeba někdejší místopředseda ODS a donedávna europoslanec Jan Zahradil vystupuje jako Trumpova groupie a opět vytahuje „dlouhý pochod institucemi“ je tak nějak už nuda. Mírně překvapivé je naopak zahrnutí do progresivistické zkázy antikorupční investigaci (Panama Papers) směřující proti dnes stále extremističtějšímu Andreji Babišovi. Spolu s ním si jistě všichni společně zahajlují nejpozději v květnu na nedočkavě vyhlížené akci v Maďarsku.
Každopádně, jestli se v českém veřejném prostoru někdo zabývá dezinformacemi především s obavou o dezoláty, je třeba konstatovat, že zatím nejhoufněji na tyto narativy naskakují macho party formující se z někdejších jakoby liberálů, co tak svižně odhazují své prodemokratické tváře, a zároveň také lidí, kteří svůj pochod institucemi a médii zahájili taktéž před dlouhou dobou. V Česku v rozporu s tím, jak se vzhlížíme v USA, tak je tu všechno nakonec vždy trochu jinak.
Vrcholně nespravedlivé by ovšem bylo, kdyby byl v tomto textu opomenut guláč mladší generace, jenž si ze své robustní postavy udělal přímo politicko-marketingovou značku – tedy hranatý Filip Turek, odpůrce elektromobility, který ale není tak hranatý, aby se nepokusil vtěsnat do Muskovy přízně. Jestliže Gregor z Aliance pro rodinu by rád ženy usměrňoval v omezení jejich reprodukčních práv, Turkovy sexuální fantazie jsou výrazně prostší: Nejeden Turkův fanoušek se nechá nadšeně strhnout videem z Instagramu svého vůdce, kde si za řízného hudebního podkresu (asi aby nebyla slyšet poddansky krotká slůvka) Turek podává ruku s Muskem. V mnohých to pak dokonce spustí neodbytné fantazie s prezidentskou kandidátkou Danuší Nerudovou, například „mezi vás bych dal Danuši ať si užije Sandwich:)“, na což hranatý milovník alkoholu, spalovacího motoru a zbraní, který by se rád viděl jednou prezidentem, reaguje: „to by řvala jak třiapůle v bahně :):):)“
Ještěže máme ty liberály!
Naštěstí český veřejný prostor není tvořen jen nezvládnutými emocemi a sexualitou mužů nezáludně hltajících dezinfo storky. Chtělo by se alespoň říci. Škoda, že se tak špatně hledají. Tezi o tom, že jsme to s tím liberalismem přehnali, totiž opakují i takové kapacity českého progresivismu, jako je Václav Láska – antikorupčník, zastánce manželství pro všechny i bojovník za práva zvířat. Ten si v nedělních Otázkách Václava Moravce sice moc nenotoval s Karlem Havlíčkem, který se příhodně přeřekl, že „volil Trumpa“, s výjimkou výchozí teze, že všechno „je to vina nás liberálů, protože některá naše křídla byla příliš radikální, příliš tvrdá,“ jak usebraně děl někdejší senátor. Havlíček to posléze svému elektorátu řekl názorněji, když zmínil, že „progresivisté dotáhli Ameriku zu grunt“.
Ještě smutnější pohled či poslech nabídla přítomnost ekonoma, který zabíhá do filozofie, sociologie i psychologie Tomáše Sedláčka v pořadu Osobnost Plus, kde rozmlouval s Barborou Tachecí. Pořad je náročný na poslech už proto, že jediný, včetně posluchačů, kdo neví, na co se Tachecí ptá, je Tomáš Sedláček. Redaktorce sice opakovaně otázky vychvaluje (extrémně zajímavá otázka, zajímavá, těžká a unikátní otázka), bohužel na ně ale neodpovídá. Místo toho pouští do éteru obligátní obecné bonmotoúvahy o Švýcarsku, autech, demokracii a lídrech včetně Havla, říká-li Tachecí „dekád“, on slyší Descartes, místo slova liknavý opakovaně dí, že je cosi „linkavé“. Bohužel, má-li šanci reagovat na Tachecí slova o tom, jak v USA zašla na úbytě svoboda slova a lidé „byli trestáni za svůj názor“, rozkýve se „ano, ano, ano, to je krásný postřeh,“ s vytrvalostí skleněného houpacího čápa, proslulé stolní dekorace, jež se vydrží kývat až pět dní. Tomuto liberálovi dokonce přišel strašně legrační vtip o Gretě Thunberg, který zmínil J. D. Vance v Mnichově a kde se mu, shodou okolností nikdo nesmál. Nutno říci, že fundamentálně mudrující Sedláček netušil, kde a kdo zmíněné řekl. Místo toho občansky nesmírně statečnou teenagerku, která chtěla, abychom naslouchali vědcům, označí za nevzdělané dítě.
Pravý děs ovšem přichází v závěru, kdy recept na evropské ekonomické rezervy tento marketingově filozof ale myšlením bankovní makroekonom, vidí třeba v tom, že by se české zdravotnictví proměnilo na ozdravovnu pro bohaté Němce. Český liberalismus ve své nahotě – lidskoprávní dekor je již pryč, zůstávají další exploatační nástroje, které dopadnou na ty slabší, v tomto případě na Čechy, kteří si své zdravotnictví napříště už nebudou moci dovolit.
Tento stručný a nutně výběrový exkurz do stavu českého myšlení v reakci na trumpismus je poučný v tom, že ona vzývaná testosteronová politika, po níž je tu evidentně poptávka a která děsí všechny přemýšlivější voliče, přináší sice do centra dění guláče a hranáče, kdo jim ale s úslužnou blekotavostí otevírá dveře, jsou právě ekonomičtí liberálové jako Sedláček. Lidé, kteří šermují „integrací“ a „společným duchem Evropy“, ale vlastní mámě seberou nemocniční postel, aby na ní ustlali bohatší Němce.
Možná nás čeká svět, jemuž bude vládnout oranžová dynastie Donaldovců, která za pár dekád bude negramotné masy vyvražďující se kvůli několika sporým územím, kde lze ještě klimaticky přežít, řídit třeba z Marsu. Co můžeme tušit už teď, tak na vině osudu planety nejsou trans lidé ani jejich zastánci, ale ekonomičtí liberálové, kteří do vzletných hodnotových abstrakcí halí agendu, jejímž jediným smyslem je právě to, co dělá: historicky rekordně prohlubuje sociální nerovnosti. Že jsou pak lidé bez budoucnosti chytlaví na velkohubou iluzi revolučnosti a fašoidní reminiscence současné digitální plutokracie, je prostě řekněme sedláčkovsky nějaká fundamentální historická zkušenost. My Češi tak svou další dějinnou etapu možná absolvujeme v příhodně upatlané verzi guláčového kapitalismu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás