Dnes je tomu 125 let, co přišel na svět Josef Serinek. Jeho rodný list uvádí jako místo narození „les“. Jeho rodiče – podle vlastních slov je nikdy pořádně nepoznal, neboť brzy zemřeli – ohlásili jeho narození na faře ve vesnici Bolevec, dnes už čtvrti města Plzeň. Kvůli jeho původu, barvě pleti i ryze romskému příjmení mu tehdy byla další životní cesta ve větší míře předurčená.
Jako mladík se po vypuknutí první světové války sám rozhodl pro život v šumavských lesích, kde se pod velením německého odbojáře naučil žít v ilegalitě. Pro členy jeho party byl život ve svobodě víc než účast v nesmyslné válce proti lidem, kteří na tom byli stejně jako oni. Odmítli zabíjet pro nic za nic – za to riskovali i vlastní život, kdy je honili vlastní lidé – četníci a místní. Tehdejší státní orgány s nimi zacházely krutě, podle četnictva bylo podstatou existence odbojářské skupiny kriminální chování v podobě loupežnických přepadení a krádeží.
Ani svým dětem nevyprávěl svůj příběh, aby je chránil před další perzekucí.
V nově založeném Československu získal vzdělání, pracoval, integroval se, založil rodinu, angažoval se politicky ve prospěch chudých a diskriminovaných. Stále ho ale omezovaly předsudky lidí proti Romům. Zdejší četnictvo mu navíc nikdy nezapomnělo, že v době prvního odboje během přestřelky údajně postřelil četníka. Právě toto se stalo důvodem, proč v létě 1942 byl s celou rodinou deportován do koncentračního tábora v Letech u Písku, ač jako usedlý a pracující příslušník tzv. protektorátu nespadl do kategorie osob tehdy státem určených pro uvěznění a nucenou práci v takovém táboře.
Pro mě osobně Josef Serinek dlouho – konkrétně do roku 2016 – představoval postavu z říše bájí. Slyšel jsem o něm málo, nedokázal jsem rozlišit, co je na tehdy ještě vysoce rozporuplném až kontroverzním narativu jeho příběhu pravdou a co ne. Tato situace se změnila před deseti lety, když historik Jan Tesař s přispěním nakladatelství Triáda zveřejnil třídílnou biografii Josefa Serinka pod názvem Česká cikánská rapsodie. Nyní měla česká společnost včetně Romů poprvé možnost se seznámit s celistvým příběhem nejen vězně tábora Lety u Písku, ale i romského aktéra, ozbrojeného bojovníka, se zkušenostmi českého Roma s touto společností za doby první světové války, za první republiky, druhé světové války i po ní. Najednou z dekády trvající tmy popírání a mlčení o romském holokaustu vstal člověk, který tři roky bojoval za zemi, která ho i s rodinou tolikrát zradila.
Dnes se těžko dá psát s radostí o příběhu Josefa Serinka, byť nakonec naštěstí všechna příkoří své cesty přežil. Nepřežilo však až devadesát procent Romů této země včetně jeho ženy a dětí – i kdyby dělal cokoliv, co bylo v jeho silách, jejich smrti nemohl zabránit. Těžko si představit jeho letitou bolest z této ztráty. Těžko se mu o tom také mluvilo v rozhovorech s Janem Tesařem.
Serinkův příběh je tedy především příběhem oběti genocidy, jedné z nejhorších v dějinách lidstva. Dnes tuto vrstvu jeho osudu překrývá pověst českého Robina Hooda, ozbrojeného bojovníka a až nemilosrdného zabijáka, čímž se tak výrazně lišil od hlavních českých odbojářů, tedy zastánců nemilitantního boje za svobodu. Dokonce ani vykonavatelé vojenské operace s cílem zabít nejnebezpečnějšího nacistu, tedy Reinharda Heydricha, netrávili celá léta v bojovém nasazení se zbraní v ruce a nezneškodnili tolik nepřátel jako on.
Před vpádem do Československa neměli němečtí okupanti žádné seznamy Romů s fotografiemi, adresami a otisky prstů – a přesto byli po třech letech okupace téměř všichni Romové protektorátními policejními složkami zatýkáni, deportováni, a nakonec většinou v Osvětimi zavražděni. Až na několik Romů, kteří dokázali z lágru uprchnout, nebo je nenašli už při policejních zátazích. Jeden z nich, právě Josef Serinek, trávil více než dva a půl roků v lesích, kde ho honili především české protektorátní bezpečnostní složky a kde nakonec získal zastání u bílých rodin na Vysočině.
Jak líčil ve svých vzpomínkách zaznamenaných Tesařem, Serinek nechápal obtíže českého odboje. Lidé, jejichž stát měl ještě nedávno jednu z nejlépe vybavených a vycvičených armád na světě, mu neustále vysvětlovali, proč se zatím nemohou zapojit do boje proti okupantům slovy „nemáme zbraně“. Serinek si svoje sehnal a kdyby se k jeho způsobu boje přidali ostatní, tak by mohli s velkou převahou překonat sílu nepřítele, alespoň ve svém okolí. Na rozdíl od těchto lidí „černý partyzán“ Serinek už nemohl ztratit nic jiného než vlastní život. Místní bílí naopak svoji rodinu, svůj domov a svoji práci. Nic takového tehdy Serinek už neměl.
Na rozdíl od etnických Čechů se Serinek a jeho spolubojovníci, bývalí zajatci z řad Rudé armády, nacházeli na nepřátelském území. Etničtí Češi – tedy druhý odboj – nadále většinou na přátelském. Tito lidé se spolu s mlčící většinou až na výjimky konce války dočkali.
Ovšem za jakou cenu? Jak líčí Serinek ve svých vzpomínkách a jak to dokládá i Tesař ve svém historickém díle, sovětští výsadkáři ve spolupráci s československými agenty typu Bedřicha Reicina v jarních měsících roku 1945 prakticky převzali vedení aktivního domácího odboje a hned po osvobození Prahy obsadili hlavní funkce ve státním bezpečnostním aparátu, aby potichu i pečlivě mohli připravit komunistické převzetí moci v roce 1948. Tohle předurčilo a výrazně poznamenalo život milionů lidí této země na dalších čtyřicet let.
Po válce se Serinek stáhl z boje, ve Svitavách se věnoval své práci nejdříve jako hostinský a pak jako pomocný dělník v cihelně. Záměrně zůstal v ústraní. Ani svým dětem nevyprávěl svůj příběh, aby je chránil před další perzekucí. Něco nevědět může být v určitých situacích i výhodou. Serinkův skutečný příběh dnes alespoň částečně známe díky historikovi Janu Tesařovi. O tom, zda se Josef Serinek anebo další romští bojovníci za svobodu této země jednou stanou vzorem pro romské děti – anebo klidně i pro další, rozhodne občanská společnost – zatím se k tomu evidentně nemá.
Autor je novinář.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás