V úterý 11. února jsme v Česku oslavili Mezinárodní den žen ve vědě. Oslavy nebyly nijak bujaré, některé místní univerzity například veřejnosti ve videích představily vybrané vědkyně. S podivným dárkem ale přispěchal Senát, ministr školství Bek i Česká konference rektorů – studentkám i začínajícím vědkyním věnovali klacek pod nohy v podobě zaříznutí lidoveckého návrhu na příspěvek na hlídání dětí pro studující matky.
Poslanci KDU-ČSL Šimon Heller a Romana Bělohlávková navrhli, aby vysokoškoláci, kteří pobírají rodičovský příspěvek, dostali navíc stipendium, z něhož by mohli uhradit nejnutnější hlídání především předškolkových dětí. Smyslem návrhu bylo, aby především mladé ženy nemusely kvůli mateřství přerušovat studium. Tzv. hlídačkovné v předpokládané výši poloviny minimální mzdy, tedy 10 400 korun, by při současných nákladech na hlídání pokrylo asi deset hodin týdně, tedy skutečně jen čas na nezbytné semináře či zkoušky.
Jistě správná, bohužel ale nesystémová věc
Návrh na příspěvek na hlídání dětí byl součástí novely vysokoškolského zákona, která především upravuje doktorské studium a mj. výši stipendií, která se opatrně odlepuje od symbolické částky k sumě 1,2 násobku minimální mzdy. Za premiéra, který zemi vyčítá nedostatek sebevědomí a šermuje vzdělaností, kudy chodí, zároveň samozřejmě nelze dopustit zvýšené výdaje na vědu, což se vyřešilo tím, že o co doktorandi dostanou více peněz, o to jich bude méně. Podpora vědy tak nějak po česku.
Všichni v zásadě shledali, že jde o dobrou věc, kdyby to ale nestálo peníze.
Jak moc bude pro talentované vysokoškoláky motivační, aby z vědy už neodcházeli, teprve uvidíme. Právě doktorské studium je léta známé svou vysokou úmrtností – dokončí je ani ne polovina studentů, v řádném termínu pouhých sedm procent. Za tímto unikátem se skrývá skutečnost, že česká vzdělanostní politika mladé vědce a vědkyně vhání do neřešitelné pasti, kdy pobírají sice stipendium (v současnosti přibližně polovinu minimální mzdy), zároveň ale nejsou univerzitními zaměstnanci. Nacházejí se v jakémsi pracovněprávním chaosu, kdy nízké stipendium kombinují s různými dohodami nebo dalšími úvazky mimo vědu, což studium neúměrně prodlužuje. Pro stát to přitom znamená taky to, že své elity dlouho drží ve slabém ekonomickém výkonu a tzn. i odvodech. Dalším trestem pro vědecké talenty je nezapočítávání studia do odpracovaných let, což by se také mělo změnit. Zvláště na studentky systém dopadá ve chvíli, kdy během studia nebo bezprostředně po něm mají dítě – pokud nebyly schopné si během chudých doktorandských let platit sociální pojištění, zůstanou bez mateřské dávky. Samozřejmě jsou to právě roky vlekoucího se doktorandského studia, jež jsou pro početí dítěte ideální.
Lidovecký návrh hlídačkovného mohl studujícím matkám alespoň trochu pomoci během let absurdní disproporce pracovně-studijního výkonu a příjmu. Na rozdíl od navýšení doktorandského stipendia, o nějž budou připraveni napříště už rovnou nepřijatí doktorandi, bohužel ale není nikdo, komu by bylo možné částku sebrat – návrh proto tvrdě narazil v Senátu, u antiministra školství Mikuláše Beka i u České konference rektorů. Ti všichni v zásadě shledali, že jde o dobrou věc, kdyby to ale nestálo peníze. Proti byli nakonec nejen koaliční spojenci, ale i vlastní strana předkladatelů návrhu, tedy jakoby „prorodinní“ lidovci, kterým se správná snaha o podporu rodin zdála „nesystémová“ a rovněž zatěžující rozpočty vysokých škol.
Bek se při projednávání úpravy vyjádřil, že jde o záležitost ministerstva práce a sociálních věcí a dodal obvyklou pravicovou obavu, že by stipendium mohlo být zneužíváno. Tuto originální myšlenku pak konkretizoval senátor Jiří Růžička (TOP 09): „Současná dikce toho poslaneckého návrhu umožňuje paralelní čerpání hlídačkovného jednou osobou na všech vysokých školách, kde bude zapsána.“
Sociální imaginace pravice je opět upřena poněkud šejdrem. Možná ale tito stárnoucí pánové ani nemohou jinak, vždyť sami měli během studií úplně jiné starosti – zatímco mladý muzikolog nevěděl kam dřív skočit, jestli na fakultní výbor SSM, s kandidátkou přímo na fakultní stranickou buňku nebo nakonec přímo na demonstraci, Růžička své přebytky času zneužíval alespoň důstojněji skokem o tyči. Tato specializace samozřejmě současným studujícím matkám moc nepomůže, protože se zároveň vyděsil toho, že „výše stipendia se odvíjí od výše minimální mzdy a vysoké školy nejsou schopny takové stipendium předvídat, předpokládat a rozumně rozpočtovat své rozpočty. Pro hlídačkovné neexistuje přechodné ustanovení, takže by vysoké školy byly povinny tuto formu stipendia přiznávat a vyplácet od nabytí účinnosti zákona, tedy okamžitě.“ Což je ovšem poněkud šokující vyjádření na člověka, který nedávno na konferenci elit hřímal „Budoucnost nesmíme řešit v budoucnosti. Budoucnost je už teď!“. Teď možná, ale zdaleka ne pro každého.
Opět poslední!
Česko se táhne na chvostu evropských statistik v kde čem. Podle dat Eurostatu nám bezpečně poslední místo dlouhodobě náleží i v zastoupení žen ve vědě. Zatímco podíl Češek mezi výzkumnými pracovníky je 24,2 procenta, evropský průměr je téměř na dvojnásobku. O tom, proč má genderová diverzita zásadní vliv na kvalitu vědeckého bádání, se píšou knihy i studie, možná by si nějaké z nich čeští vládci vědy a školství mohli přečíst. Snad by pak stoupla jejich motivace zabránit mrhání ženským intelektuálním talentem, a to zdaleka nejen během nekonečného psaní disertace, kdy se zároveň musí něčím živit. S výjimkou technických oborů ženy totiž převažují mezi magisterskými studenty a absolventy (60 procent), ještě mezi doktorandskými absolventy je jich 45 procent, pak ale následuje prudký sešup a ve výzkumu už je jich pouze čtvrtina. Česká vědecká kultura funguje zkrátka tak, že pokud jste v pozici doktorandské levné pracovní síly, systém vás strpí, ve chvíli, kdy lze přeskočit do zaměstnaneckého poměru a zhodnotit vynaložené síly, jdete z kola ven – a pro ženy je tohle pravidlo evidentně o něco železnější než pro muže.
Jakou roli v tom hraje nesystémové mateřství, je otázka za sto bodů. Jako velmi nesystémovým prvkem může být ale nakonec i to, že je někdo prostě žena – s každým hierarchickým patrem akademické sféry, do něhož se vstupuje mimo jiné i prostřednictvím neformálních vazeb, totiž poměr žen slábne, až se téměř vytratí: profesorek máme 15 procent, rektorek 14, ředitelek výzkumných institucí šest procent. Existuje vysvětlení, proč tak šetřivá země, která se tolik moc upíná k budoucnosti, může vysloveně mrhat potenciálem vysoce kvalifikovaných žen, do nichž zároveň investovala prostřednictvím vysokoškolských studií? Na to existují snad jen velmi nevybíravé feministické odpovědi.
Čeští politici ale zároveň jako každý mazaný krkovička vědí, že slibem člověk nezarmoutí. Hlídačkovné se tak vrátí do sněmovny a zároveň už si na ně brousí zuby Marian Jurečka, aby tento ožehavý sociální problém – čili matky vyskytující se v elitním vysokoškolském prostředí, nějak vyřešil tentokrát systémově v rámci MPSV. Budoucí krach nápadu se rýsuje již v zárodku jeho změn, kdy se objevují tipy na jeho rozšíření na vyšší odborné školy, ale do toho již zároveň vstupují pochyby o jeho výši. Uvidíme také, zda nápad, že by šlo o přílepek k superdávce, bude už dostatečně systémový.
Zkrátka mohli jsme mít konkrétní typ administrativně nenáročného stipendia pro velmi specifickou (a vlastně i malou) skupinu žen v situaci, která je náročná nejen pro ně, ale jde zároveň o Achillovu patu budoucnosti české vědy. Proč se má akutní problém akademického prostředí přesunout do byrokraticky podstatně náročnější superdávky, jíž dost možná část studentek i propadne? Vždyť výsledkem opatření bude tak nějak žádný vliv na problém, který měl původně pomoci řešit.
Tak tedy, pánové, díky, ale možná bude nakonec lepší Mezinárodní den žen ve vědě radši ani nepřipomínat. Vždyť jich nakonec zas tolik není – a nebude.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás