Konec přetvářek. Trump udělal z etnické čistky oficiální politiku

První zahraniční politik, kterého nově zvolený americký prezident pozve do Bílého domu, se nevybírá náhodou. Obama i Biden si pozvali japonské premiéry, což mělo symbolizovat americký obrat k Indo-Pacifiku a zejména v druhém případě větší pozornost věnovanou soupeření s Čínou. V minulém Trumpově období si první návštěvu vysloužila britská konzervativní premiérka Theresa May. Ta tehdy začínala proces brexitu, jehož vítězství znamenalo pro liberální demokracie podobný „otřes zprava“ jako zvolení amerického prezidenta v roce 2016.

V roce 2025 se jako první do Trumpova Bílého domu podíval Benjamin Netanjahu – válečný zločinec stíhaný mezinárodním trestním tribunálem. Po jednání za zavřenými dveřmi Trump na tiskové konferenci navázal na svá dřívější prohlášení o tom, že Gaza je neobyvatelná, a Palestinci by z ní proto měli odejít. Poté se rozhodl být ještě otevřenější. „Spojené státy převezmou Pásmo Gazy. Odvedeme tam práci a budeme je vlastnit,“ prohlásil za pultíkem vedle Netanjahua. „Vytvoříme tam ekonomický rozvoj, který přinese neomezené množství pracovních míst a bydlení.“ Pokud to bude třeba, do Gazy prý Trump vyšle i americkou armádu. Nemá přitom jít jen o přechodnou fázi, americká kontrola má být „dlouhodobá“ a má z Gazy udělat „riviéru Středního východu“.

Dějiny autoritářství znají celou řadu případů, kdy nebylo třeba dávat přímé příkazy, aby se začaly páchat zločiny na lidech, kteří byli označeni za překážku národního či rasového cíle.

Na první pohled se může zdát, že jde o další Trumpův divoký, nepromyšlený výkřik, který nemá žádnou oporu v realitě. Tomu by nasvědčoval fakt, že hned druhý den prezident svoje prohlášení mírnil – americké vojáky do Gazy prý nepošle a vysídlení Palestinců má být jen dočasné.

Možná ale citované prohlášení z reality vychází více, než by se nám líbilo. Trumpova dosavadní zahraničně-politická prohlášení, ať už o anexi Kanady, přejmenování Mexického zálivu nebo o přeměně Gazy v Američany vlastněnou parcelu, mají jednu zřejmou jednotící linku: snahu šokovat. Jako by Trump věděl, že v éře, kdy celý svět přes rok sledoval livestreamovanou genocidu Palestinců, už etnická čistka nikoho nepobouří – a tak přidal k tomu americkou okupaci a turistické resorty. Je to reálná hrozba, metoda pro další vyjednávání, nebo jen trumpovský blábol? Jednoduchá odpověď zní: Dost možná všechno dohromady.

Z Izraele do světa

Plány byť jen na „dočasné vysídlení“ nelze brát na lehkou váhu už kvůli zběžnému pohledu do palestinské historie. Ať už šlo o Nakbu v roce 1948, Naksu v roce 1967 nebo o stále probíhající zabírání půdy na Západním břehu izraelskými osadníky, kolonizátory byly rámovány jako dočasné.

První reálné dopady Trumpova plánu vidíme v Izraeli. Tamní ministr obrany Israel Katz už prý zadal armádě, ať připraví plány na implementaci plánu na vysídlení Palestinců. I kdyby mělo jít jen o slova, i ta mají někdy reálný dopad. Plány na etnickou čistku Gazy jsou běžnou součástí izraelské politické diskuze. Jako reálnou variantu ji prosazuje ve vládě zastoupená osadnická pravice i někteří členové kabinetu za Netanjahuovu stranu Likud.

Proč na tom záleží? Jak upozorňuje například izraelský historik holokaustu Amos Goldberg, etnická čistka jde ruku v ruce s genocidou. Jakmile se začne o určité populaci uvažovat jako o mase, kterou je potřeba někam přesunout, dostáváme se na šikmou plochu. Z politického problému nároku na území se stává „technická otázka“. A pokud se ji nedaří vyřešit „přesunem“, poměrně snadno se přejde k „vyhlazení“. I proto izraelská prohlášení o „vyčištění Gazy“ uvádí jako důkazní materiál ve své žalobě u Mezinárodního soudního dvora Jihoafrická republika, která obviňuje Izrael z genocidy.

Jde o děsivé, dehumanizační uvažování. A Trump je svým prohlášením vynesl z izraelské politiky do globální diskuze o Palestině a Izraeli. V ní dosud existovaly tři návrhy na budoucí uspořádání. Na papíře se většina států světa hlásila k dvoustátnímu řešení. Radikálnější hlasy volaly po jednostátním řešení s rovností mezi židy, muslimy a křesťany. V praxi ale Západ podporoval status quo trvající do 7. října, tedy blokádu Gazy, izraelský apartheid a okupaci Západního břehu. Není obtížné si domyslet, že nyní se výchozí pozice všech jednání vychýlí ještě víc ve prospěch Izraele.

Další velmi reálné riziko je patrné při pohledu na Trumpův tým. Nominovaný velvyslanec v Izraeli Mike Huckabee odmítá dvoustátní řešení, pochybuje, „jestli vůbec nějací Palestinci existují“, a Západnímu břehu zásadně říká Judea a Samaří – termíny z Bible, kterými toto okupované území nazývá Izrael. S velvyslankyní v OSN Elise Stefanik se pak shodnou na tom, že Izrael má na toto území „biblické právo“. Ministr obrany Pete Hegseth zase podporuje zbourání mešity Al-Aksá v Jeruzalémě, tedy dlouhodobý cíl izraelských ultranacionalistů a amerických evangelikálů. A ministr zahraničí Marco Rubio v průběhu loňského roku označoval příslušníky Hamásu za „divochy“ nebo „zvířata“. Tuto vágně dehumanizační rétoriku později doplnil o prohlášení, že Palestinci obecně představují „překážku pro mír“.

Dějiny autoritářství znají celou řadu případů, kdy nebylo třeba dávat přímé příkazy, aby se začaly páchat zločiny na lidech, kteří byli označeni za překážku národního či rasového cíle. Stačilo vytyčit cíl a snaživí následovatelé vše potřebné provedli sami od sebe.

Řídit svět jako trh s nemovitostmi

Poslední důvod, proč nelze brát Trumpovo prohlášení na lehkou váhu, lze najít v jeho politicko-ekonomickém uvažování. Necelé tři týdny od Trumpovy inaugurace ukazují, že se do Bílého domu vrátil připravenější než před osmi lety. Jeho administrativu tvoří o dost loajálnější kádry, nemluvě o divoké kartě v podobě Elona Muska a jeho poskoků. Především mu ale konzervativní think-tanky připravily k ruce dost podrobné návody na to, jak autoritářské nápady přeměnit v konkrétní politické kroky – jeho dosavadní postup odpovídá jak mediálně propíranému Projektu 2025, tak (podle republikánských insiderů vlivnějšímu) dokumentu America First Transition Project.

Přesto všechno je ale Donald Trump stále Donaldem Trumpem se vším, co to obnáší. Ruku na srdce, kolik znáte mužů, kteří by v 78 letech úplně změnili svoje zažité zvyky a metody? I jako americký prezident proto Trump dál zůstává arogantním dědicem realitního impéria, který o světě přemýšlí skrze hodnotu nemovitostí. Jeho slova o tom, že pod americkou okupací se z Gazy stane „riviéra Středního východu“, jsou do očí bijícím příkladem. Není to ostatně poprvé, co Trump ve svých prohlášeních mixuje geopolitiku, mírové dohody a realitní byznys.

Když se během svého prvního období – neúspěšně – pokoušel urovnat vztahy se Severní Koreou, svou vizi pro KLDR představil stejně otevřeně: „Mají nádherné pláže. Jde to vidět pokaždé, když střílí ty jejich rakety do moře. Vždycky si u toho říkám: Páni, koukejte na ten výhled. Co kdyby tam stál věžák? Mohli byste tady mít nejlepší hotely na světě. Podívejte se na to z pohledu nemovitostí. Z jedné strany Jižní Korea, z druhé strany Čína, a oni vlastní tu zemi uprostřed. To zní dost dobře, co?“

Ani plány na luxusní resorty přímo v Gaze od Trumpa neslyšíme poprvé. Už loni v říjnu prohlásil, že by Gaza mohla být „lepší než Monako“. V tom všem je patrný vliv Jareda Kushnera, Trumpova zetě a rovněž realitního investora, který o etnické čistce a potenciální hodnotě pozemků v Gaze mluvil veřejně už loni v březnu.

Obyvatelé Gazy ovšem nucené vysídlení odmítají. Ze svých domovů neodešli ani během izraelské smrtící ofenzivy. Jak to shrnula česko-palestinská umělkyně Yara Abu Ataya:  „Gaza je domovem Palestinců, ne Trumpovo luxusní letovisko.“ Byť se Trump rád prezentuje jako mírotvůrce, jeho více či méně promyšlené plány dobře ilustrují, že je ochotný dělat totéž, co každý americký prezident před ním: použít vojenskou sílu k prosazení zájmů amerických miliardářů a jejich korporací.

Děsivé divadlo

Jakkoliv znějí plány z dnešního Bílého domu děsivě, v řadě aspektů navazují na politiku Joea Bidena: Trump před návštěvou podepsal několik exekutivních příkazů, skrze něž například zastavil financování humanitární agentury UNRWA. Biden přitom podnikl stejný krok už před rokem. Trump vystoupil z Rady OSN pro lidská práva pro její antiizraelské rezoluce. Ty ale USA vetovaly v Radě bezpečnosti i pod Bidenem a Obamou. Trump chce poslat Izraeli nový balíček zbraní za miliardu dolarů. A Biden ještě letos v lednu rozjel přípravy na dodávku zbraní za osminásobek. A Trumpově snaze deportovat zahraniční studentstvo, které se zúčastnilo propalestinských protestů, nahrávají tvrdé policejní zásahy s tisíci zatčenými přímo v areálech univerzit, které podporoval Biden a většina jeho strany.

Lehkost, s jakou Trump pronášel slova o vysídlení Palestinců, by nebyla možná bez dlouhodobé dehumanizace Palestinců, na které se podílí i Demokratická strana. Příkladem za všechny bylo odmítnutí požadavku hnutí Uncommitted, aby na srpnovém sjezdu strany vystoupila jedna palestinsko-americká řečnice s předem schváleným projevem.

Sám Biden během posledního roku do médií mluvil o lidských právech, dvoustátním řešení a snaze o vyjednání příměří. Několikrát vytyčil červenou linii, kterou ovšem Izrael vždy překročil, a nestalo se vůbec nic – Biden dál zásoboval Netanjahua zbraněmi, kterými mohl vraždit Palestince.

Trumpa tahle přetvářka nebaví. Namísto Bidenova imperialismu s lidskou tváří přichází éra teatrálního imperialismu, kdy se vyhlašují invaze a okupace, které se nejspíš nepodaří splnit. Trump chce poslat Palestince do Jordánska a Egypta, ačkoli to oba státy dlouhodobě odmítají. Trump tvrdí, že jim sebere americkou podporu – ale ta je už teď podmíněná normalizací vztahů s Izraelem, což je Trumpova další priorita v regionu. Tu by rád viděl i od Saúdské Arábie – ta ale vytrvale tvrdí, že na ni nepřistoupí bez uznání palestinského státu.

Trumpův plán tak nakonec možná dává největší smysl z pohledu Benjamina Netanjahua. Jak upozorňuje izraelský deník Haaretz, Netanjahu nedostal od Trumpa nic z toho, co by dlouhodobě rád získal. Žádná anexe Západního břehu, žádný slib pokračování genocidní války v Gaze, žádné razantní vyostření vztahů s Íránem.

Ani tak ale z Washingtonu neodjíždí s prázdnou. Dostal od Trumpa vágní příslib čistky v Gazy, kterým může obhájit všechny svoje nenaplněné sliby (například ten o úplné destrukci Hamásu) před ultrapravicovým ministrem Smotričem, jenž hrozí odchodem vlády. Netanjahu se tak udrží déle v premiérském křesle, což oddálí jeho soudní proces za korupci.

Mocenská hra mezi Netanjahuem a Trumpem je výjimečně děsivé divadlo. Proti sobě stojí dva otevření rasisti, notoričtí lháři a ve spoustě dalších ohledů příšerní lidé. Ať už to dopadne jakkoliv, budou za to platit především Palestinci. V tom bohužel tandem Trump–Netanjahu navazuje na dlouhou tradici, kdy o osudu palestinského lidu rozhodují izraelský premiér a americký prezident.