Film Nosferatu začíná scénkou, v níž zoufalá mladá žena nadaná zvláštními psychickými schopnostmi vzývá nebeské síly, aby jí ulevily od jejího osamocení. Démon s dlouhými drápy, který se zjeví, ale nejspíš není úplně tím, koho v tu chvíli potřebovala. Vzápětí se přesuneme o pár let dál: Ellen (Lily-Rose Depp) žije ve městě Wisborg se svým čerstvým manželem Thomasem. Ten dostane pracovní úkol odcestovat do Karpat a dokončit zde obchod s hrabětem Orlokem. Kdo zná klasický upírský příběh, samozřejmě tuší, že démon z úvodní scény a hrabě jsou jedna a táž osoba a že nemrtvý upír se s Ellen touží potkat osobně.
Nosferatu zůstává jen moderní pohádkou o provinění, trestu a následném vítězství dobra. Novější horory umějí s hrozbou společenského chaosu pracovat rafinovaněji a dokáží nás vyděsit i jinak než zkaženým chrupem upíra.
Když chtěl německý režisér F. W. Murnau natočit ve dvacátých letech minulého století adaptaci upírské klasiky Drákula od Brama Stokera, neobdržel od spisovatelových dědiců svolení. Se scenáristou Henrikem Galeenem tak pozměnili příběh, reálie a některé postavy, a film stejně vznikl. Stokerovi dědicové to ale nevzdali a následně si soudní cestou vynutili zničení všech kopií. Naštěstí se jim ale nepodařilo snímek úplně vymazat z povrchu zemského. Film Nosferatu – Eine Symphonie des Grauens z roku 1922 je dnes považován za klasiku německého expresionismu a za etalon moderního hororu. O zhruba půlstoletí později, v roce 1979, natočil věrný remake Nosferatu – Fantom noci německý režisér Werner Herzog. A po dalších skoro padesáti letech se nyní hrabě Orlok vrací ve velkorozpočtovém hollywoodském snímku.
Velký jiný
Americký hororový tvůrce Robert Eggers se pokoušel prosadit svůj remake klasického černobílého němého filmu už od roku 2015, tedy hned po svém úspěšném celovečerním debutu Čarodějnice. Murnauovu klasiku viděl jako dítě, pak jako teenager režíroval její divadelní adaptaci na své střední škole a látka se mu zadřela pod kůži. Eggers si ale musel počkat dalších sedm let, než natáčení skutečně začalo – film s relativně skromným rozpočtem padesát milionů dolarů vznikal z velké části v ateliérech na Barrandově a divák ve filmu pozná třeba interiér pražské Invalidovny či hrady Pernštejn a Rožmitál pod Třemšínem. Eggers se také musel vzdát plánu obsadit do hlavní role Anyu Taylor-Joy, a tak Orlokovu „long distance“ milenku Ellen nakonec hraje Lily-Rose Depp.
Právě role Ellen v celém příběhu je zásadní změnou, kterou si Eggers upírský mýtus přisvojil. Zatímco ve filmech z roku 1922 a 1979 si Orlok všimne krásné Ellen teprve díky fotografii, kterou s sebou do jeho sídla přinese její manžel, v nejnovější adaptaci to vypadá, že dům v Německu chce hrabě koupit hlavně kvůli ní. Omámeného Thomase dokonce upír přinutí podepsat smlouvu, v níž se své ženy vzdává, a následně se ve své rakvi vydá na cestu do Wisborgu, aby se znovu setkal s dívkou, která ho jako upíra vyvolala. Touha po její krvi se mu ale stane nakonec osudnou.
Upíři jako Nosferatu a Drákula zastupují ve fantastické literatuře archetypální „velké jiné“, bytosti, které přichází do našeho světa z míst s jinými pravidly. Narušují náš řád, vnáší do něj chaos způsobující společenský rozklad. Zároveň ale mohou být i produktem našich potlačovaných tužeb, zhmotněním našeho nereflektovaného strachu. Profesor von Franz, pečující v příběhu o Ellen, radí, abychom se jim postavili čelem, jinak je nikdy neporazíme. Zároveň ale ví, že vítězství nás bude stát jisté oběti a ztratíme svoji nevinnost.
Poznat zlo
Jako horrorový tvůrce proslul Eggers především uměním vybudovat tísnivou atmosféru, do v níž klasické žánrové propriety nadpřirozených jevů tvoří pověstnou třešničku na dortu. Ve filmu Nosferatu se zpočátku nemůže spolehnout na klaustrofobický mikrokosmos, jaký představovaly puritánská vesnice v Nové Anglii (Čarodějnice) nebo osamocený maják na útesu, v němž dvojice strážců postupně ztrácí rozum (Maják, 2019). Film začne „po eggersovsku“ fungovat až ve své druhé polovině, kdy se děj uzavře do Wisborgu sužovaného morem, který sem přivezla loď s Orlokovou rakví. Paniku ze šířícího se zla zažíváme hlavně v domácnosti Friedricha Hardinga, který se spolu se svojí ženou Annou ujme Ellen trpící děsivými halucinacemi.
Zatímco Murnauův originál si často vystačil se stíny a kontrastem černé a bílé, Eggersovy hororové kulisy jsou působivě maximalistické a do detailů vypiplané, až na hranici manýry. Divákovi zdánlivě nenechávají moc místa pro fantazii, přesto je design filmu podle očekávání neodolatelně vtahující. V oživlých obrazech navíc vyniká Eggersův cit pro dobové reálie, zároveň jsou ale záběry často velmi stylizované. Pokud divák přijme režisérovu estetickou hru, nemůže se nudit. Obzvláště když Lily-Rose Depp hraje Ellen se směsicí teatrálnosti a syrové živelnosti, která vyniká hlavně ve scénách, kdy je její postava posedlá zlým duchem. Když si její doktor už neví rady, péče o Ellen se ujme proslulý švýcarský profesor filosofie Albin Eberhart von Franz, který náhodou ve Wisborgu zrovna přebývá. Je znalcem nadpřirozena a fanouškem mysticismu a okultních věd, ale zároveň působí jako osvícenský hlas rozumu.
„Pokud chceme zlo porazit, musíme ho nejprve poznat,“ prohlašuje von Franz, když přesvědčuje skeptického Friedricha o tom, že mají skutečně co do činění s bytostmi z jiného světa. Willem Dafoe hraje profesora s neobvyklou zdrženlivostí, nestrhává na sebe pozornost, ale postavě nakonec dodá i trochu excentričnosti. Mnohem výraznější je nakonec Simon McBurney jako Herr Knock, majitel realitky a Thomasův nadřízený, který zešílí a stane se oddaným služebníkem Orloka. Scéna, v níž ukousne hlavu živému holubovi, patří mezi ty, které si divák odnese z kina domů.
Pohádka o zlu, které bude poraženo
Von Franz rychle vytuší, že mezi upírem a Ellen existuje pouto touhy. Ellen nejprve hraběti odolává, pak jí ale dojde, že zastavit zkázu může jen svou obětí. Zatímco v originále se upírovi v závěru oddává nevinná dívka s čistým srdcem, v Eggersově verzi má postava Ellen temnější podtón, který si film vypůjčuje z tradice gotického hororu. Ten ukazuje ženskou sexuální touhu jako nebezpečný element, který musí být za každou cenu zkrocen – ideálně manželstvím.
Ellen se Thomasovi omlouvá za nečisté myšlenky, které měla, než ho poznala, a divák už tuší, odkud vane vítr. Ellen musí zemřít, protože se provinila hříchem, jímž je nejspíš masturbace. Hrdinka na jedné straně stojí v linii silných, byť komplikovaných ženských postav, které se objevují v Eggersových filmech – ať už je to hlavní hrdinka Čarodějnice, nebo slovanská kouzelnice Olga ze Seveřana. Na druhou stranu si režisér a scenárista v jedné osobě možná pohrává s děsem z ženské sexuality, který naplňuje dnešní konzervativce osekávající ženská reprodukční práva. Ti by nejspíš souhlasili s morálním ponaučením, že sexualita musí být spoutána pocitem viny. Potom by se ale nemohlo stát, že se touha vymkne z rukou a spustí řetězec okolností, které vedou k smrti tolika obyvatel Wisborgu.
Eggersova gotická vsuvka o ženské sexualitě nicméně úplně neospravedlňuje, proč se musel Nosferatu v roce 2024 dočkat dalšího remaku. Jakkoliv je vizuálně okouzlující, novinka nedosahuje kvalit jeho starších filmů a z uctivé vzdálenosti se dívá i na černobílý originál či Herzogovu verzi z roku 1979. Může za to i fakt, že režisér, který bývá označován za jednoho z nejvýraznějších hororových tvůrců posledních let, se v Nosferatu mohl jen částečně spolehnout na své milované folkhororové prvky – dostaneme je jen v první třetině v scénách s rumunskými vesničany.
Na pomoc nepřichází ani mytologická vrstva filmu, která tak dobře fungovala v Čarodějnici. Bill Skarsgård jako Hrabě Orlok je příliš tradičně děsivý a banálně napsaný na to, aby nesl něco víc znepokojujícího než jen vizuální obraz. Divák nemá potřebu odhalovat jeho mytologii – zlo, které upír přináší do města, je uzavřeno v postavě samotné a celou dobu tušíme, že když zemře, odejde s ním.
Nosferatu tak zůstává jen moderní pohádkou o provinění, trestu a následném vítězství dobra. Novější horory umějí s hrozbou společenského chaosu pracovat rafinovaněji a dokáží nás vyděsit i jinak než zkaženým chrupem upíra. Eggersův biják tak funguje hlavně jako povedená pocta klasice, která ale zůstává nedotknutelná. Po zhlédnutí spektáklu nejspíš nebudete mít problém usnout.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás