O tom, že čeští lékaři před hrozivým českým zdravotním systémem hromadně prchají do zahraničí, se mluví nejméně posledních 20 let. V roce 2003 otřásla Českou republikou novela německé legislativy, která rušila požadavek, aby čeští lékaři při přijmutí zaměstnání v Německu podstupovali lékařské zkoušky navíc. Už tehdy jako jedno z řešení „masového exodu“ českých lékařů do Německa navrhoval Lukáš Jelínek, sekretář premiéra Vladimíra Špidly, nahrazení českých lékařů a zdravotních sester zdravotními profesionály z jiných evropských východních zemí. Jako potenciální kandidáti se na počátku nultých let zdáli například zdravotníci z Ukrajiny nebo ze Slovenska. České zdravotnictví se vytyčeného plánu poměrně pevně drželo a v roce 2022 o 20 let poté musela na vysokou míru odlivu slovenských zdravotníků reagovat slovenská vláda navýšením platů lékařů, které jsou v současnosti o 10 procent vyšší než v Česku.
Systém je nastavený tak, že přibližně rok a půl trvá, než proběhne jen tzv. nostrifikace neboli uznání diplomu a lékař se rozkouká natolik, aby mohl jít k aprobačnímu testu. Ten je velmi náročný, poté musí lékař absolvovat půlroční stáž v akreditovaném zdravotnickém lůžkovém zařízení. Tu si ovšem většinou platí sám a k tomu zdarma pracuje na plný úvazek. Z čeho by měl žít, pak není jasné.
Tento recept zaplňování prázdných míst ve zdravotnictví ale rozhodně není nijak ojedinělý. Mnohé západní státy z velké části spoléhají na zdravotnické profesionály ze států globálního jihu a východu – například mezi lety 2018 a 2019 více než polovina zdravotnického personálu ve Velké Británii pocházela ze zahraničí, a to mimo jiné i proto, že britský vzdělávací systém neprodukuje dostatečné množství těchto zaměstnanců. To, že jsou prázdná místa britského zdravotnictví zapňována zdravotníky z cizích zemí, pochopitelně ale vede k odlivu těchto profesionálů z jiných, chudších států. Dominový efekt pohybu zdravotníků v globalizovaném světě se pak v chudších zemích manifestuje nedostatkem zdravotníků, oslabeným zdravotnictvím a odlivem financí, které tyto země investovaly do vzdělání a vyškolení svých zdravotníků.
První lékaři z ciziny
To, že migrace zdravotníků rozhodně není záležitostí jen posledních několika let, svědčí i příběh mosteckého lékaře Abdula, který – přestože je původem z Jemenu – lékařskou fakultu vystudoval v devadesátých letech v Košicích. Po vysoké škole se na několik let vrátil jako lékař do Jemenu, v nultých letech ale začal podobně jako mnoho jeho jiných jemenských známých, kteří vystudovali v Československu medicínu, pracovat v Ústeckém kraji.
Jak upozorňuje studie Ústavu zdravotnických informací a statistiky, jedním z největších problémů českého zdravotnictví je nerovnoměrné rozložení kapacit lékařů v českém zdravotnickém systému. Zatímco velká města jako Praha a Brno a jejich fakultní nemocnice koncentrují velké množství zdravotnických profesionálů, některé regiony – zejména Ústecký a Středočeský kraj – disponují podprůměrnými lékařskými kapacitami nejen v rámci českého kontextu, ale i z mezinárodního hlediska. Relativní počet lékařů v Praze a Brně byl ve zmíněné analýze vyčíslen na 6,7 lékařského úvazku na 1000 obyvatel, zatímco v Ústeckém kraji byl tento ukazatel zhruba poloviční – pouhých 3,2 lékařského úvazku na 1000 obyvatel. Lékaři, kteří mají migrační pozadí, pak častěji zaplňují chybějící místa právě v regionech s chybějícími lékařskými kapacitami.
Přestože Abdul vystudoval ve slovenštině, posledních 20 let žije v Česku. Slovenština mu nicméně připadá snazší než čeština. Vzpomíná, že začal slovensky přemýšlet už v druhém ročníku medicíny. Naučit se česky poté, co absolvoval medicínu ve slovenštině, mu později ale připadalo relativně složité.
Prvních pět let v cizí zemi je nejtěžších
Urolog Kirill má v současnosti ordinaci v Chomutově. Po dokončení lékařské fakulty na Ukrajině a poté, co na Ukrajině několik let pracoval, si začal hledat práci v České republice a byl přijat jako lékař v nemocnici v Teplicích.
Kirill už na začátku rozhovoru podotýká, že si v Česku nemá na co stěžovat. Zvládl udělat aprobační i atestační zkoušky a v současnosti dokonce vede vlastní ordinaci. Když se ho nicméně ptám, jaká je jeho zkušenost s migrací, přiznává, že prvních pět let v České republice bylo nesmírně složitých. „Když člověk někam jede, tak si neuvědomí, co vše ho čeká. A potom prvních pět let člověk vůbec neví, co se s ním děje. Až potom si uvědomíte, co všechno jste museli zvládnout a jaké problémy jste museli překonat. Zvládnout adaptaci a naučit se cizí jazyk. Když jste mladý člověk, tak k tomu započtěte ještě založení rodiny a děti, nový kolektiv, novou práci. To vše je pochopitelně velká zátěž. A i nyní po sedmi letech nemůžu říci, že zcela ve všem do české společnosti zapadám. Jistě, domluvím se, jsem zde schopen mnohé věci vyřešit, ale stále tady představuji cizího člověka, nejsem v Česku doma.“
Všichni lékaři z takzvaných třetích zemí, tedy ti, kteří absolvovali lékařskou fakultu v zemi mimo Evropskou unii, musejí kromě nostrifikace vysokoškolského diplomu absolvovat také tzv. aprobační zkoušku, která ověří jejich lékařské vzdělání. Po jejím složení mohou pak lékaři v Česku působit ve stejném režimu jako absolventi evropských lékařských fakult.
Do roku 2018 byla úspěšnost kandidátů u aprobační zkoušky přibližně 10 až 15 procent – uspěl tedy zhruba jen každý desátý. Největší bariérou pro uchazeče byla ústní část zkoušky, v níž byli lékaři zkoušeni ze všech oborů, z nichž se skládá státní zkouška také na českých lékařských fakultách. Na rozdíl od mediků, kteří na složení státních zkoušek mají vyhrazen celý jeden rok, lékaři ze zahraničí museli všechny zkoušky zvládnout v jeden den. A v případě, že v jednom z oborů neuspěli, byli při zkoušce opětovně testováni ze všech předmětů. Právě tomuto nastavení systému byla přičítána vysoká neúspěšnost lékařů cizinců a farmaceutů u aprobačních zkoušek.
Jazykově náročná písemná zkouška
V roce 2017 byla klíčová legislativa novelizována a aprobační zkouška změněna. U všeobecného lékařství je ústní část nyní rozdělena na dva termíny a kandidáti skládají zkoušku jen ze dvou oborů naráz – za zhruba tři týdny se pak konají zkoušky z druhých dvou oborů. Navíc uchazeč v rámci současného nastavení opakuje zkoušku jen z toho předmětu, ze kterého neuspěl. U stomatologů a farmaceutů nicméně systém zůstává stejný.
Na druhou stranu bylo omezeno množství pokusů, v rámci kterých je možné aprobační zkoušku složit. Zatímco v minulosti bylo možné zkoušku opakovat neomezeně, v současnosti mají uchazeči pouhých pět pokusů. Změna systému minimálně u všeobecných lékařů přesto přinesla žádoucí zvýšení úspěšnosti v rámci aprobačních zkoušek – už v roce 2019 se úspěšnost zvýšila na 20 až 30 procent.
Urolog Kirill skládal aprobační zkoušku už na základě nových pravidel. Přestože obtížnost písemného testu u aprobační zkoušky vnímal jako adekvátní, upozorňuje, že jazyková bariéra pro něj byla výzvou: „Písemná část aprobační zkoušky byla napsána složitou, archaickou češtinou. Kvůli tomu bylo těžké pochopit zadání a to, co po vás chtějí. A tak se mi stávalo, že jsem si musel otázku přečíst i pětkrát, abych ji pochopil. Občas jsem tak strávil i pět minut jednou otázkou. Skoro jsem se v těchto testech musel víc soustředit na jazyk než na medicínu.“
I lékařka Olga Žernosek, která je i předsedkyní spolku lékařů se zahraničním vzděláním Doktor Čechov, jenž se zabývá informační podporou zdravotníků, v podcastu Deníku Alarm řekla, že nastavení písemné části zkoušky vnímá jako zbytečně komplikované. „V písemné části může být několik správných odpovědí a pokud zaškrtnete dvě správné odpovědi v otázce, kde jsou správné tři odpovědi, získáte za danou otázku nula bodů. Musí být zodpovězeno všechno. Pokud lékař u testu neuspěje, tak se už nemůže podívat na svůj opravený test a nemůže se poučit ze svých chyb. Proto se ani nemůže odvolat proti výsledku písemné zkoušky, i kdyby některé odpovědi na otázky byly sporné. Přestože víme, že i v medicíně je relativně široké pole, které není ani černé ani bílé, které je spíše šedou zónou, v níž o jednotlivých správných odpovědích lze diskutovat,“ popisuje Žernosek.
Na učení na zkoušku nezbyl čas ani energie
„Když jsem přišel do Česka v roce 2013, tak bylo možné dělat aprobační zkoušky neomezeně. Mezi lety 2013 až 2017 jsem je dělal asi tak šestkrát. Do mostecké nemocnice jsem dojížděl z Chomutova, a tak na učení se na zkoušky nebyl na začátku čas. Také, když jsem vyjížděl z domova v šest hodin ráno a domů jsem se zase vracel kolem páté nebo šesté večer, tak jsem večer už na učení neměl nejen čas, ale ani energii,“ popisuje svou zkušenost původem ukrajinský lékař Vasilij.
Přestože při vyprávění přiznává, že v mnohém patrně nevyvinul dostatečnou píli na složení aprobační zkoušky, zároveň upozorňuje, že na přípravu na aprobační zkoušku nedostal ani studijní volno – pokud se chtěl učit a připravovat, dělal to ve volném čase nebo v rámci své dovolené. „První dva až tři roky, které jsem se připravoval na zkoušky, jsem veškerou svou dovolenou čerpal na přípravu na zkoušky.“
Vasilij vypráví, že v jednom případě ztratil pokus udělat aprobační zkoušku, protože administrativní pracovníci ztratili kolek na jednom z dokumentů, které musel před každým konáním zkoušky dodat. To, že pokus nebude moci absolvovat, zjistil až poté, co se na zkoušku již připravoval. Při jiném pokusu se mu nepodařilo uspět u ústní části aprobační zkoušky, když se ho zkoušející zeptal na „pravidlo pěti P“. „Na zkoušku jsem se připravoval rok. V Ukrajině pravidlo pěti P neexistuje – jedná se o postup při fyzikálním vyšetření: pohled, pohmat, poslech, poklep a per rectum. Zkoušející mi řekl, že když neznám toto pravidlo, tak neumím vyšetřit člověka. Fyzikální vyšetření přitom pochopitelně znám a umím, jen jsem nikdy neslyšel tento název.“ Jiní jeho známí vyčerpali pokus u aprobační zkoušky potom, co zažili nenadálé úmrtí v rodině a museli náhle vycestovat za pozůstalými na Ukrajinu.
Vasilije významně postihla legislativní změna v roce 2017. „V roce 2017 se legislativa změnila – lidé kteří aprobace v Česku už dělali, tak najednou měli už jen dva pokusy. Noví uchazeči o aprobace měli čtyři. Nerozuměl jsem tomu, proč člověk, který přijel do Česka nový, neumí jazyk ani nic jiného, má čtyři pokusy a nám dali jen dva,“ stěžuje si Vasilij, který se zbývajícími dvěma pokusy aprobační zkoušku nesložil, a ztratil tak oprávnění dělat lékaře.
„Šel jsem úplně normálně na pracák. Tam mě dost překvapili, když mi řekli, že se svým diplomem bez aprobační zkoušky jsem v současnosti v České republice na úrovni s uklízečkou. Že můj diplom už není uznán,“ popisuje Vasilij a dodává, že byl na pracovním úřadě asi tři měsíce. Pak začal pracovat jako stavební dělník jak v Německu, tak v Česku. „Nejdřív jsem chodil po stavbách v Česku, pak jsem se dostal ke klukům, kteří dělali v Německu. Tam byla práce čistší a ne tolik náročná,“ uzavírá svůj příběh.
Lékaři dělníky ve stavebnictví
Jak ale lékař Vasilij upozorňuje, jeho situace ani zdaleka nebyla ojedinělá. Měl ve svém okolí množství lékařů, kteří po změně legislativy a nesložení aprobačních zkoušek ztratili oprávnění vykonávat lékařskou profesi, a tak se stali dělníky ve stavebnictví, protože jinou práci si nenašli. Jiní, které tento osud potkal, ale měli už příliš vysoký věk na náročnou fyzickou práci, a tak se museli vrátit do své země původu navzdory mnohdy pohnutým politickým podmínkám. Po roce 2017 mnozí z těchto lékařů reemigrovali zpět do autoritářského Běloruska, Ruska nebo Ukrajiny.
I urolog Kirill zná kvalifikované lékaře cizince, kteří po legislativní změně vypadli ze zdravotnického systému. „Mám známého, který se mnou v minulosti pracoval v teplické nemocnici. Nastupil tam ještě přede mnou, byl to zkušený chirurg, dnes je mu 55 let. Po imigraci do Česka tady pracoval, přestože aprobační zkoušky nesložil, neudělal testy. Byl ale chirurgem, který umí operovat a tak dále. Takového člověka musíš vychovávat ve zdravotnictví minimálně 10 nebo 15 let po dokončení vysoké školy. On už uměl jazyk, uměl medicínu, ale věřím, že pro něj jako padesátiletého člověka bylo náročné naučit se na testy a zkoušky. Každopádně tento můj známý už ve zdravotnictví nepracuje,“ potvrzuje urolog zkušenosti s uzavřeným systémem.
Existují ale i lékaři, kteří – přestože po legislativní změně vyčerpali všechny své pokusy na složení aprobační zkoušky, a legálně tak nemohou pracovat jako lékaři – v praxi stále léčí. Na fenomén upozorňuje lékařka Olga Žernosek. „Poté, co někteří lékaři vyčerpali pokusy na aprobační zkoušky, se část z nich vrátila domů, případně odjela do jiných států jako Polsko, Slovensko nebo Německo. U zubařů ale mnozí z nich pracovali nelegálně jako lékaři až doposud. Bývají například na pozici lékařského asistenta nebo administrativního pracovníka, ale ve skutečnosti sedí v křesle a pracují jako lékaři. Jejich jméno nebývá psáno na stránkách kliniky, na internetu je tedy nenaleznete. Takových případů je hodně, protože zubařů je nedostatek,“ nastiňuje lékařka negativní dopady příliš přísné legislativy.
Na to, že ve zdravotním systému nelegálně působí lékaři, kteří nesložili aprobaci, upozorňovala v minulosti i lékařská komora, která množství těchto profesionálů odsunutých mimo legální prostředí vyčíslila na několik stovek. U zubařů se nicméně situace změnila letos v dubnu, kdy byl zákon ohledně aprobací novelizován a stomatologové mohou pracovat v ordinacích pod dohledem jiného lékaře bez složení aprobační zkoušky.
Jste Banderovec?
„V nemocnici přede mnou doktor klidně řekl, jak jsou Ukrajinci blbí. Na začátku jsem podobné věci často zažíval. Ale časem, když jsem se obor lépe naučil a začal více zapadat, tak toho bylo méně, a pak už u nás lidi v nemocnici i vnímali, že Ukrajinci jsou šikovní. Ale na začátku to bylo dost tvrdé,“ vypráví ukrajinský lékař Vasilij o svých zkušenostech s ostatními českými zdravotníky.
S tím, že lékaři cizinci se v některých případech setkávali i s nevraživostí, se setkala i Olga Žernosek u aprobační zkoušky: „V poslední době se to výrazně zlepšilo, ale u ústních zkoušek se to v minulosti dělo poměrně často. Kolegy se například zkoušející zeptal, zda je Banderovec – takové věci přitom na zkoušku vůbec nepatří. Nejzajímavější případ se stal zubařce, která byla volyňská Češka – její rodiče se narodili na Ukrajině, pak se přestěhovali do Česka a ona se už narodila tady. Ale protože se nemohla dostat na českou stomatologickou fakultu, tak vystudovala zubařství v Kyjevě. Její mateřský jazyk ale byla čeština. U aprobační zkoušky jí pak profesorka řekla, že její znalosti jsou dobré a že i česky mluví docela dobře. Ta lékařka přitom češtinu používala každý den.“
Na druhou stranu rentgenolog Abdul nemá pocit, že by se sám nutně setkal s nevraživostí nebo diskriminací. Dokonce vzpomíná, že před volbami se setkal s mužem, který před nemocnicí rozdával letáky protiislamistického, xenofobního hnutí a nabídl jeden leták i jemu. Abdul mu leták vrátil a zeptal se, proč mu jej vůbec nabízí, když je zcela zřetelně cizincem a muslimem, načež mu muž odpověděl, že proti němu osobně kampaň hnutí samozřejmě mířená není.
Přesto se bohužel stává, že téma lékařů cizinců bývá v Česku politicky využíváno k vyostřování konfliktů mezi lidmi. Naposledy je možné například vzpomenout nevybíravý plakát SPD v krajských volbách se sloganem „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ‚chirurgové‘ z dovozu“, kde muž s tmavou barvou pleti hrozí nožem v ruce.
Povinná půlroční stáž – kterou si lékaři často sami platí
Do roku 2017 zahraniční lékaři mohli získat tzv. povolení k práci výkonu lékařského povolání, a mohli tak pracovat jako lékaři pod přímým dozorem atestovaného lékaře bez složení aprobační zkoušky. Po změně legislativy ale tento systém dnes už nefunguje – místo toho po složení písemné části aprobační zkoušky dnes lékaři cizinci vykonávají půlroční odbornou praxi v akreditovaných nemocnicích, kterých je v Česku přes 50. Přemíra zájemců o praxe a nedostatek kapacit v těchto zařízeních ale vede k velkým průtahům.
Navíc, jak v tiskové zprávě upozorňuje místopředseda Společnosti všeobecného lékařství Cyril Mucha, půlroční praxi v akreditovaném zařízení si mnohdy musí lékař ze zahraničí, který se snaží získat uznání svého vzdělání, často hradit z vlastních prostředků, přestože v rámci praxe pracuje zdarma na plný úvazek. „Systém je nastavený tak, že přibližně rok a půl trvá, než proběhne jen tzv. nostrifikace neboli uznání diplomu a lékař se rozkouká natolik, aby mohl jít k aprobačnímu testu. Ten je velmi náročný, poté musí lékař absolvovat půlroční stáž v akreditovaném zdravotnickém lůžkovém zařízení. Tu si ovšem většinou platí sám a k tomu zdarma pracuje na plný úvazek. Z čeho by měl žít, pak není jasné,“ říká ve zprávě Mucha.
Na nedostatečně provázané začleňování lékařů ze zahraničí do českého zdravotnického systému upozorňuje i Olga Žernosek. „Za mě tam chybí návaznost, aby lékaři bylo umožněno za co nejkratší dobu vykonat aprobační zkoušku, začlenit se, vykonat praxi. Nyní musí někteří pracovat v továrnách, než zvládnou složit aprobační zkoušku. A poté, co složí zkoušku, tak se ukáže, že neměli několik let možnost pracovat jako lékaři.“
Nový systém reaguje na fakt, že v minulosti sice nově příchozí lékaři ze zahraničí mohli v nemocnicích pracovat bez aprobační zkoušky za podmínky, že byli pod odborným dohledem atestovaného lékaře. Bohužel, kvůli nedostatečným personálním kapacitám zvlášť v regionálních nemocnicích poté tito lékaři často nakonec pracovali sami nebo dokonce vykonávali noční služby. To v kombinaci s jazykovými bariérami mezi nově příchozími lékaři a pacienty pochopitelně vedlo ke zvedání otázky bezpečnosti takto nastaveného systému – mezi hlavní kritiky systému pak patřila po dlouhou Česká lékařská komora, která toto nastavení vnímala jako ohrožování pacientů.
A vy byste se nechala ošetřit od ilegála?
Globalizovaný trh práce může zdánlivě zefektivňovat pohyb zdravotnických profesionálů – a pokud se stát potýká z různých důvodů s nedostatkem vlastních lékařů, je přece vždy možné otevřít hranice lékařům z cizích zemí. Tento britský model globalizovaného zdravotnictví v Česku nicméně naráží na řadu problémů – nedostatek lékařů, kteří by mohli zaškolovat zdravotnické profesionály ze zahraničí a zbytečně komplikovaný a nevstřícný systém, který ústí v nízkou úspěšnost uchazečů u aprobačních zkoušek a mrhání potenciálem zahraničních lékařů.
Předseda lékařské komory Milan Kubek problematiku přijímání lékařů ze třetích zemí v minulosti komentoval v pořadu Události, komentáře, když ukrajinské lékaře, kteří mohli pracovat v rámci tzv. Projektu Ukrajina v českých nemocnicích pod odborným dohledem bez aprobační zkoušky, nazval „ilegály“ a ohrožením pacientů. „Vy byste se nechala ošetřit od člověka, který neumí česky, který nemá prověřeno své vzdělání a který nesložil aprobační zkoušku?“ ptal se bývalé hejtmanky Karlovarského kraje Jany Mračkové Vildumetzové. „Mě mrzí tento papalášský přístup – papaláši si svou péči zajistí, ale na normální lidi kašlou,“ vzápětí emotivně dodal, když narážel na to, že ukrajinští lékaři, kteří nesložili aprobační zkoušky, primárně působili v regionálních periferiích, které dlouhodobě trpí nedostatkem českých lékařů.
Problémem je, že zdravotní péče lidí žijících na periferiích je ohrožená i v případě, že kvalifikace lékařů cizinců je zevrubně ověřována v náročných zkouškách. Nedostatek zdravotnických profesionálů totiž vede k uzavírání nemocničních oddělení i k tomu, že mnozí obyvatelé nemají svého dětského nebo obvodního lékaře. Nedostatek lékařů v nemocnicích také často znamená silné přetěžování těch, kteří v nemocnici léčit mohou – a je pak otázkou, zda vaši bezpečnost jako pacienta ohrozí více, vyšetří-li vás lékařka s lámanou češtinou, nebo ta, která nespala již dvě noci za sebou.
V kolabujícím systému českého zdravotnictví se zdá jako naprostý nesmysl, aby lékaři, kteří do Česka přišli ze zemí mimo EU, nemohli po všech náročných peripetiích zkoušek, nostrifikací a složité jazykové a sociální adaptace léčit jen proto, že akreditovaná nemocnice nemá dostatečné kapacity a nemůže je přijmout pro vykonání praxe. Je těžko pochopitelné, proč jsou v systému, kterému se nedostává žádných zdravotnických profesionálů, nastavovány aprobační zkoušky pro zahraniční lékaře tak náročné, že v nich pravidelně uspěje méně než třetina uchazečů. Hlavně bychom se ale měli zamyslet nad tím, proč naše společnost adaptaci nově příchozích a využití veškerého jejich potenciálu nejen nepodporuje, ale spíše zadupává do země.
Text vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás