Na mosteckém Benediktu pravidelně hrají světoví hudebníci – na svědomí to má dramaturg Tomáš Ondrášek

V minulosti fotograf, šéf filharmonie, ředitel Městské knihovny v Mostě nebo Neprakta klubu – není mnoho lidí, kteří se do mostecké kulturní paměti otiskli tak intenzivně jako Tomáš Ondrášek. V posledních letech se ve volném čase zabývá i dramaturgií koncertů v restauraci Benedikt, kam zve široké spektrum interpretů. V rozhovoru jsme se například dotkli toho, jak se liší dramaturgie přelomových koncertů, jako byl koncert Rolling Stones v Praze v roce 1990, a těch regionálních, jako se tomu děje na Benediktu v Mostě.

Nejradši vzpomínám na koncert 18. srpna 1990, když na Strahov přijeli Rolling Stones. Tehdy jsem byl v organizačním týmu pořadatelů – příjezd Rolling Stones pro nás tehdy znamenal konec kulturní a politické izolace Československa. Byl to pro mě vrchol koncertního organizování.

Jak vybíráte interprety a hudebníky, kteří přijedou na Benedikt hrát?

Na to nejde jednoduše odpovědět, je to alchymie. Pokouším se vyhnout komerci, tedy těm, o kterých se říká, že jsou „profláklí“. Na druhou stranu vím, že se daný muzikant musí zaplatit, tady nemůžeme organizovat úplné podzemí. Tedy snažím se, aby se to líbilo lidem, ale aby kapela nebyla příliš komerční.

Tedy se neřídíte primárně žánry? Nezvete jen interprety, kteří dělají například rock, jazz nebo pop?

Popoví interpreti jsou ti, které obvykle vnímám jako komerční. A do prostor, kde koncerty pořádáme, se pop příliš nehodí. Umíte si představit, že by přijela Helena Vondráčková na Benedikt? Já ne. Vnímám, že k nám se skutečně hodí hlavně jazz, rock nebo blues.

Benedikt tedy snese i méně známá jména?

Tak některá jména, která vyžadují sál, pódium a reflektory, by zde možná ani vystupovat nechtěla.

Zvete více zahraniční kapely a interprety než české. Proč?

Protože cizinci jsou levnější. Kapela z New Yorku, když přijede na Benďák, je levnější než kapela z Prahy.

Pokud byste pozval jazzovou kapelu z Prahy nebo z Brna, tak pravděpodobně bude levnější než kapela z New Yorku.

Pak bych se ale bál, že nepřijdou lidi. Takoví interpreti bývají příliš málo známí. I proto je to vždy alchymie. Snažím se, aby hudba byla příjemná, ale zároveň daný koncert nebyl jen pro mě a pro mé kamarády, ale pro co nejširší okruh lidí, tedy aby přišlo nějakých 100 lidí.

Jak jste se vůbec k organizování koncertů dostal? V minulosti jste koneckonců byl ředitelem mostecké Městské knihovny a organizoval jste spíše výstavy.

I v knihovně jsem organizoval koncerty. To, co nyní dělám zde na Benediktu, začalo už v knihovně. Když jsem v knihovně přestal pracovat, tak jsme plynule navázali spolupráci s majitelem Benediktu, Honzou Čepelákem. Ale koncerty jako takové organizuji už od gymplu, od maturity, vlastně celý život.

Mezi lety 1986 až 1988 jsem byl navíc ředitel Neprakta klubu. Tam to začalo ve větším měřítku. Do té doby jsem příležitostně amatérsky pořádal koncert, ale tam to začalo profesionálně.

Konec kulturní izolace

Který koncert, který jste kdy organizoval, byl pro vás nejzásadnější? 

Nejradši vzpomínám na koncert 18. srpna 1990, když na Strahov přijeli Rolling Stones. Tehdy jsem byl v organizačním týmu pořadatelů – příjezd Rolling Stones pro nás tehdy znamenal konec kulturní a politické izolace Československa. Byl to pro mě vrchol koncertního organizování.

Jaké to bylo pořádat takový koncert?

To se nedá popsat. 14 dní jsme žili na Strahově na stadionu. Se Stouny jsme pak byli tři a půl dne v Praze. Nic víc asi neexistuje. Pořád na to rád vzpomínám. O Stounech je známo, že oni milují, když mohou přijet jako první cizí kapela do státu, kde se tímto způsobem změnil režim. Přijeli na Kubu, do Chile, do Portugalska a v srpnu 1990 přijeli takto do Prahy. To byl můj zážitek, který dosud asi nic nepřekonalo.

Bylo nás 12, kteří jsme to pořádali, a každý měl na starosti něco. Já měl marketing a propagaci. Ta se tehdy podařila a přišlo na Strahov 120 tisíc lidí, což vůbec nebylo málo.

A liší se organizace koncertů na Strahově a v Mostě?

Když budete dělat rozhovor s Bradem Pittem a se mnou, tak jaký v tom bude rozdíl? Asi je třeba připravit se na oboje, ne? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Vždy máte starost, aby přišli lidi. Tedy asi zásadní rozdíl nevidím.

Vytváření komunity

Máte už program na příští rok?

Já už teď rezervuji program na rok 2028.

Tedy příští rok už je naplánovaný a domluvený?

Cizinci, kteří pravidelně hrají, tak ti mají už dva roky předem plný kalendář. Prozradím vám můj trik, jak do Mostu zařizuji zahraniční kapely. Management v cizině funguje tak, že evropský tour manager si americkou kapelu najme na tři týdny. Zaplatí kapele honorář za tři týdny a pak je na něm a je jeho primární zájem, aby daná kapela někde každý den hrála. Aby si on sám mohl vydělat peníze zpátky. Kapely pak obvykle hrají v pátek, v sobotu, někdy v neděli v klubech, ale pondělí a úterý mívají volné. Spíše, než aby tour manager nechal kapelu v tyto dny se někde zbůhdarma flinkat na hotelu, tak ji spíše pošle do Mostu, kde mají ubytování, večeři a ještě dostanou nějakou tu kačku na cestu. Proto říkám, že do Mostu jezdí kapely v podstatě za „lepší cesťák“. V Německu hrají za dva a půl tisíce euro, u nás například za 500. Všichni jsou spokojení. Tímto způsobem se to proto plánuje na dva roky dopředu.

A nemá to i své nevýhody, když je třeba domlouvat koncerty natolik dopředu?

Ano, například vezměte si, co se stalo během pandemie covidu. Byli jsme domluveni a pak veškeré koncerty padly, přestože tour manageři tlačili, aby se koncert konal. Jenže s tím jsem pochopitelně nesouhlasil, protože bych v daném sále musel být sám a ještě musel mít hadr na hlavě. Tedy jsme se trochu handrkovali – ve smlouvách většinou bývají i velké pokuty za neuskutečnění koncertu. Ale protože máme velmi dobré vztahy, tak to nakonec pochopili.

Nevýhoda je tedy definitivně v nepředvídatelnosti. A také plánovat na dva roky dopředu umí být nepříjemné. Koneckonců může se stát cokoliv. I proto nerad dopředu říkám, jaký bude program. Už dvakrát se nám stalo, že domluvená kapela nepřijela, protože najednou dostala někde lepší honorář.

Nenarážíte při pořádání koncertů, že lidé dnes více žijí v poslechových bublinách? Já například sama objevuji interprety především přes Spotify, které ale pak často neznají lidé v mém okolí.

Určitě, dnes je muzikantů opravdu dost, přitom už neexistuje trh s gramofonovými deskami, s CDčky, už téměř neexistuje hudební publicistika. Tedy se o interpretech relativně těžko dozvídá. My se proto snažíme vytvořit partu lidí, já tomu říkám klub – lidé pak na koncerty chodí, protože věří, že uslyší skvělou hudbu, aniž by nutně znali jméno interpreta. Takový okruh se pak může pomalu rozšiřovat. Poprvé přijde 15 lidí, podruhé 18. A pak se to pomalu nabaluje.