Ministerstvo školství plánuje do konce roku schválit velkou revizi kurikula pro základní vzdělávání ve snaze proměnit a inovovat výuku pro 21. století. Tento proces je však spojen s řadou kontroverzí a problémů. Nejnověji vyvolal bouřlivé reakce učitelské veřejnosti plán Národního pedagogického institutu osekat výuku tzv. naukových předmětu (zeměpis, dějepis, přírodopis) na jednu hodinu týdně. Proč je tím inovace českého vzdělávání zásadně ohrožena?
Nepřehledný matrix vzdělávání, revize a kurikula (tedy Rámcového vzdělávacího programu) je často nesrozumitelný i pro učitele a ředitele, natož pro širokou veřejnost. Ve zkratce složitý proces lze popsat tak, že ministerstvo školství už řadu let připravuje revizi kurikula (dříve „osnov“), které by umožnilo proměnit státní zadání („co se děti mají učit“). Snahou je zaměřit cíle výuky důsledněji ke kompetencím a gramotnostem tak, aby české vzdělávání lépe odpovídalo potřebám 21. století.
Nová digitální doba
Když se o proměně kurikula začínalo mluvit, řada učitelů a škol stejně jako část veřejnosti dobře chápala potřebu změny. Každý asi intuitivně rozumí tomu, že v době umělé inteligence, společenských krizí a digitálního hyperprostoru není možné ve školách vyučovat jenom tradičně pomocí zápisů do sešitů a prezentací jako v době normalizace. Potřebujeme rozvíjet dovednosti a znalosti, které by mohly být žákům užitečné v budoucnosti, o níž toho ovšem moc netušíme a nevíme přesně, jak bude vypadat. Kolik pracovních míst zanikne v důsledku technologického vývoje? Jaké budou profese? Co se vlastně děti potřebují naučit, aby ve složité budoucnosti obstály?
Pokud existuje nějaký nesmlouvavý zabiják jakékoliv smysluplné inovativní výuky, je to jednoznačně prastará struktura čtyřiceti pěti minut.
Efektivní realizace kýžené proměny není možná bez promyšleného přístupu, profesionálně řízeného procesu a bez aktivní komunikace s učitelským terénem. Poslední měsíce se stále častěji objevují kritické články a analýzy, které dále prohlubují už tak silnou nedůvěru učitelské veřejnosti vůči dobře míněným snahám ministerstva školství.
Každá škola dnes musí povinně žáky naučit to, co je státem deklarováno v povinném základu v Rámcovém vzdělávacím programu, a vedle toho si může svobodně vytvářet „vlastní předměty“ (například vaření, dílny a podobně). Ministerstvo plánuje, že zvýšení těchto disponibilních hodin naplní školy inovativním vzdělávacím obsahem v podobě integrovaných předmětů či projektové výuky (například projekt Svět v souvislostech). Nicméně „disponibilní hodinu“ nesmí škola použít pro společný povinný základ (např. volitelná hodina zeměpisu jako doplnění té povinné). Musí si sama vymyslet vlastní nové cíle a vlastní zbrusu nový předmět. Lze si představit, s jakým nadšením budou už teď přetížení učitelé, potýkající se se syndromem vyhoření a naprostou vyčerpaností, tuto novou „kreativní“ výzvu státu naplňovat.
Poslední kontroverzní kauza se týká právě povinného základu, který musí zvládnout každý žák: chystá se totiž snížení povinné hodinové dotace pro zeměpis, dějepis a přírodopis. Zatímco v současnosti je běžné, že se například dějepis vyučuje většinou dvě hodiny týdně v každém ročníku (s občasným snížením na jednu hodinu v jednom z ročníků), nyní by měla být základní týdenní dotace pouze hodina, a to pro všechny ročníky.
Problém je v tom, že cíle, které stát po učitelích v revizi kurikula chce, není možné za hodinu týdně splnit (třeba v dějepisných povinných výstupech najdete jako závazné cíle výuky návštěvu muzea, práci s památkami v okolí a podobně).
Co se nestihne
Autoři revize totiž samozřejmě nepočítali s tím, že by někoho na poslední chvíli napadlo náhle seškrtat hodinovou dotaci až o polovinu. Když se o plánu dozvěděli učitelé z praxe a odborníci z pracovních skupin, zhrozili se a okamžitě napsali Národnímu pedagogickému institutu razantní odmítavé stanovisko. Stanovisko bylo úředníky odmítnuto. Děkují za zpětnou vazbu, je samozřejmě potřeba domýšlet potřeby praxe, ale uvidíme, až co na to řeknou školy v pilotáži… Tlak na protlačení revize za každou cenu, aby si vláda udělala čárku, je evidentní. Hup na krávu, ať je tele, a hotovo?
Zatímco část veřejnosti kauzu může odmávnout s tím, že „stejně je zbytečné učit bulu, Přemyslovce a láčkovce“, každý učitel, který zkoušel učit inovativně (např. badatelsky) ve snaze rozvíjet kritické myšlení a kompetence, okamžitě chápe absurdnost nového zadání.
Problém není v tom, že by se musel za každou cenu odučit „tradiční obsah“, který si všichni pamatujeme ze škol. Tento tradiční obsah totiž existuje jenom v hlavách, případně v učebnicích. Už současné kurikulum totiž závazné učivo učitelům nepředepisovalo. Nikdo například učitele nenutil „učit všechny Přemyslovce“. Na některých školách se tak dělo prostě ze setrvačnosti. Problém je v tom, že i když z dějin vybíráte jenom klíčová historická témata, pomocí kterých chcete rozvíjet kritické myšlení žáků, jejich schopnost přemýšlet a vnímat souvislosti historických událostí, nemáte jednoduše žádnou šanci to zrealizovat během hodiny týdně.
Pokud existuje nějaký nesmlouvavý zabiják jakékoliv smysluplné inovativní výuky, je to jednoznačně prastará struktura čtyřiceti pěti minut. Než přijdete, uklidníte žáky, zapíšete do třídnice a zapojíte projektor, deset minut odepíšete. Než rozdělíte rozdivočené žáky do skupiny a vysvětlíte zadání, tak už zvoní. Představa, že by učitelé měli povinně během půlhodinky týdně zvládat všechny náročné kompetenční výstupy, předat žákům nezbytný základ historických pojmů, chodit do muzea, vést žáky k péči o místní památku, domýšlet významy motivů ve veřejném prostoru, rozvíjet digitální kompetence a čtenářskou gramotnost a mnohé další požadované, je naprosto neuvěřitelná.
Každý učitel, který kdy zkoušel učit inovativně, potvrdí, že skupinová práce, analýza a interpretace zdrojů, formativní hodnocení, promyšlená reflexe nebo kultivace digitálních kompetencí se prostě během hodiny týdně zvládnout nedá – navíc s žáky s výrazně klesající úrovní čtenářské gramotnosti, kdy cizí slova jako „chomáč“, „soucit“ či „sirotek“ vzbudí u současných dětí zoufalou paniku.
Rychloprůlet historií
Pokud chcete žáky něco smysluplně naučit, potřebujete ideálně dvouhodinový blok. Můžete spojit dvě hodiny týdně pro dějepis do jednoho bloku a moderní výuka konečně začne dávat smysl. Máte totiž potřebný čas realizovat ony všemi doporučované skupinové práce, vyhodnocovat pokrok žáků a používat všechny nástroje moderní pedagogiky. Naopak s jednou hodinou týdně jste víceméně nahraní, i kdybyste byli sebegeniálnější učitel. Zkušenost dokládá, že během jedné hodiny týdně žádné kompetenční cíle nestíháte, ani kdybyste se přetrhli. Čas je neúprosná strukturální překážka, přes kterou nejede vlak.
Pokud chce Národní pedagogický institut přikázat učitelům odučit všechny náročné cíle během pouhé (půl)hodiny týdně, podobá se trenérovi, který zadá svému svěřenci běžet maraton v betonových botách. Jak tyto podmínky pomůžou ke kýžené proměně vzdělávání? Nijak.
Každý učitel dějepisu se bude pod tlakem snažit žákům předat alespoň ta nejzákladnější fakta – jakýsi hektický rychloprůlet celou historií. Hrozí tedy návrat biflování, frenetických zápisů do sešitu a frontální výuky. Na nějaké „hraní s dětmi“ a badatelskou výuku nebude čas. A už nikoho nebude zajímat, že všechna takto „naučená“ (ale aktivně nevyužitá) fakta žáci do pár měsíců samozřejmě navždy zapomenou. Hrozí také, že skvělí inovativní učitelé pod tlakem nemožného ze školství prostě odejdou. Někteří si vybojovali u vedení dvouhodinové bloky a své přípravy jim přizpůsobili. Nyní mohou všechny své léta náročně vytvářené a pilované badatelské přípravy hodit rovnou do koše.
Vyhozené peníze
Veškerá desetiletá státní snaha o proměnu výuky (nejen) dějepisu, spojená s investicí desítek milionů korun a tisíců hodin práce aktivních učitelů, bude takto zmařena. Badatelské lekce zůstanou nevyužité hnít na webu Národního pedagogického institutu, protože na ně nikdo nebude mít čas. Nehledě na to, že pokud někteří učitelé například „nestíhali“ ve výuce dojít až k soudobým dějinám, toto radikální osekání hodinové dotace o polovinu situaci ještě zhorší. Nepsalo se v programovém prohlášení vlády o nutnosti posílení výuky moderních dějin? A takto by to mělo vypadat?
Celá revize kurikula může paradoxně vést k posílení biflování, protože nikoho nenapadlo, že antikvární jednotka čtyřiceti pěti minut jakoukoli dlouhodobější inovativní výuku strukturálně znemožňuje. Devastující dopady na historické povědomí mladých lidí a jejich schopnost orientovat se ve stále složitějším světě si lze snadno představit.
Poté co stát odmítl stanovisko svých vlastních expertů, se informace o plánovaném radikálním osekání hodin dostala i k učitelské veřejnosti, ke studentům učitelských fakult a dalším. Tito lidé, kteří odmítají rezignovat na moderní inovativní výuku, se nyní snaží pomocí petice stát přesvědčit, aby neprováděl sabotáž své vlastní revize. Podaří se jim to, než sprinterský maraton začne?
Autor je učitel na základní škole.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás