Do jakého lesa chodí Češi rádi na houby a co si myslí o lesnících? Jaká krajina nejvíce lahodí jejich oku a jaká je naopak zneklidňuje? A jak vnímá česká veřejnost environmentální a klimatické problémy? Jana Stachová a Daniel Čermák ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR se dlouhodobě zabývají vnímáním krajiny, lesů, stromů a půdy v české společnosti v kontextu klimatické krize. O nejzajímavější zjištění svého výzkumu se s námi podělili v novém dílu podcastu Na rozcestí.
Podcastová série Na rozcestí vzniká v rámci výzkumného programu Identity ve světě válek a krizí, který financuje AV ČR v rámci Strategie AV 21. Do podcastu zveme sociální vědkyně a vědce, kteří se ve své práci věnují aktuálním tématům globalizujícího se světa.
Dlouhou dobu se zabýváte postojem veřejnosti k české krajině, což je téma, které poslední měsíce a týdny hodně rezonuje kvůli povodním. Jaký je třeba český postoj k přehradám jako prostředku adaptace na klimatickou změnu i výkyvy počasí samy o sobě? Máte k tomu nějaký výzkum nebo postřehy z terénu?
Daniel Čermák: My data s pomocí CVVM sbírali už někdy v květnu a červnu, ještě před povodněmi. Vyšlo nám, že zhruba polovina respondentů by stavbu dalších přehrad vítala a polovina je proti. Jaká je situace teď, o tom můžeme jenom spekulovat. Asi bych řekl, že se to trošku vychýlilo ve prospěch těch, kteří by byli pro stavbu, ale nejsem si tím úplně jistý.
Nedávno jste společně napsali článek do Journal of Landscape Ecology, který je o sociální percepci stromů. Co si pod tím mám představit? Já si představím Luďka Munzara v pořadu České televize. Jsem na správné stopě?
Jana Stachová: Myslím, že ano. Tohle v podstatě vystihuje postoj české veřejnosti obecně k přírodě. Z našeho výzkumu, ale i mnoha předchozích, vychází, že česká veřejnost má ke krajině, stromům a přírodě velmi pozitivní vztah a vyjadřuje až překvapivě vysokou úroveň biocentrických postojů – tedy že příroda má hodnotu sama o sobě a ne jenom ve vztahu ke společnosti. Pokud se veřejnosti ptáme na různé aspekty krajiny, tak nám vychází, že si jich cení hodně vysoko. Na druhou stranu nám do toho vztahu vstupují různé rozpory, třeba mezi vyjadřovanými postoji a následným chováním. Postoje ke stromům bychom mohli rozdělit zhruba na dvě větve. Jedna jsou postoje ke stromům ve smyslu, co nám mohou přinášet. Víme, že stromy jsou v průběhu historie ceněny pro svoje až spirituální a transcendentní benefity, v minulém století dost převládala užitková a ekonomická hodnota a v posledních letech zase nastává objev environmentálních a ekologických hodnot stromů – to znamená jejich funkce pro zadržování vody, zabránění erozi a tak dále. Takže ty postoje mohou být mnohorozměrné, a to jsme se ještě nedostali ani k vizuálním preferencím.
Které, anebo jaké stromy vidí Češi nejraději?
DČ: Nedá se to říct podle druhů, to jsme nezkoumali, jestli mají třeba raději dub než smrk. Spíš jsme zkoumali vzhled krajiny se stromy. Tam jsme předložili respondentům sedm různých obrázků, kde byla třeba vzrostlá stará alej, mladá alej, zarostlý hustý les, popadané suché stromy, ale i smrkové monokultury. Jednoduše jsme se ptali lidí, jak se jim který obrázek líbí, a vyšlo nám, že úplně nejvíce se líbí stará vzrostlá alej z listnatých stromů. Na druhém a třetím místě byly klasická smrková monokultura se stromy v řadách, kde se dají dobře sbírat houby, případně obrázek, kde sem tam v lese bylo nějaké mlází. Ale přesně takové to mlází, kde by člověk na kraji zase našel houby a nevzbuzuje to pocit nějakého nepořádku. Na druhém konci spektra se nacházejí hustě zarostlé lesy, které vypadají neuspořádaně, nebo polehávající suché stromy po orkánu Kyrill.
JS: Tady jsme ale neobjevili Ameriku. To samozřejmě koresponduje s výsledky nejrůznějších výzkumů vztahů lidí ke krajině nebo přírodě. Preference krajin se zastoupením antropogenních prvků sice klesá, ale pokud jsou ty antropogenní prvky zasazeny do krajiny citlivě a tvoří nějaké kulturní dědictví, tak jsou takové krajiny daleko oblíbenější než ty, které se blíží divočině, kde dostávají největší prostor přírodní procesy a člověk do nich nezasahuje. Pořád víc preferujeme krajinu, která je nám nějak přizpůsobená, než tu, kde působí samovolné procesy zániku a obnovy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás