Na podzim roku 2021, uprostřed covidové pandemie, se několik romských rodin z Varnsdorfu ocitlo ze dne na den na ulici. Dokumentaristé Martin Páv a Nicolas Kourek chtěli původně točit o jejich vystěhování a nečinnosti městských úřadů, které jim odmítly poskytnout volné sociální byty. Když se tvůrci na místě seznámili s Marií a Enricem Hučkovými, kteří u sebe poskytli přístřeší asi sedmnácti lidem, vyvstalo jiné téma. Marie se totiž ujala i dvou dětí své mladší sestry Ivety. Anabel byly na začátku natáčení dva roky, Samuelovi devět. Film po dobu tří let sleduje, jak rostou, poznávají svět a zvolna přijímají Marii za svou „dajori“ (matku).
Zvolené autorské pojetí do popředí nestaví jinakost, protože zde nejsou žádní „druzí“, vůči nimž by se bylo možné vymezovat, také ale kulturní rozdíly nevyhlazuje.
Namísto zamýšleného publicistického svědectví o segregaci, nedostatku bytů a boji s městem a pronajímateli vznikl rodinný portrét s fokusem na univerzálnější témata, která si většinová společnost s „vyloučenými lokalitami“ automaticky nespojuje: příbuzenskou pěstounskou péči, důvěru, odpuštění, pomoc bližním. Motivy obchodu s chudobou a rasových předsudků do vyprávění pronikají, ale jen v takové míře, nakolik ovlivňovaly každodennost protagonistů. Třeba když Marie mimoděk utrousí, že jim byl zvýšen už tak přemrštěný nájem. Hučkovi se okolnostem navzdory především snaží fungovat jako rodina a poskytovat bezpečné zázemí vlastním i osvojeným dětem.
Samuel, který zrovna vstupuje do puberty, ale Mariině výchově vzdoruje. Poflakuje se po sídlišti a blízkém okolí, neposlouchá, nekomunikuje. Zatímco ostatní tvoří semknutou jednotku a většinou je vidíme pospolu, Sam je v záběrech častěji sám, bezprizorní a neukotvený. Domov vytvořený Marií a Enricem nepřijímá. Pořád ho to táhne k mámě Ivetě, která se ale nezvládá postarat ani o sebe. Až díky řecko-římským zápasům dostává uzavřený teenager příležitost dát nahromaděné agresi průchod jinde než během rvaček s vrstevníky. Na tréninky začíná docházet na doporučení Mariiny kamarádky Renaty, která vystudovala sociální práci.
Najít pevný bod
Každá z trojice uvedených žen – Marie, Iveta i Renata – má jinou představu o tom, jak se starat o děti, jak jim být dobrou „dajori“. Marie, která nese hlavní odpovědnost, pak musí různé přístupy vyvažovat. Stabilní domov se Samovi a Anabel snaží zajistit vzdor nenápomocnému sociálnímu systému, nepředvídatelnosti osudu i vlastní traumatické zátěži – během výletu do lesa, ke kořenům, vzpomíná, jak ji její otec v dětství mlátil a ona vyrůstala v permanentním strachu. K nestabilitě domácích podmínek přispívá i opakované stěhování. Hučkovi musí během tří let třikrát změnit bydliště. Každá změna je ohlášena záběrem havranů, kteří se slétávají do korun stromů a pak je zase opouštějí, aby hledali nové místo, kde by se usadili.
„Havraní“ vizuální motiv je sice trošku nadužívaný, ale v průběhu filmu na sebe bere různé významy. Marie v jeden moment upozorňuje na paralelu mezi krkavci a Romy, pro které je přirozené shlukovat se, žít komunitně nebo být hlasitější, což ale městu, potažmo majoritě, vadí, a tak je odhání pryč, někdy i násilím. Později Marie vysvětluje Anabel, že její babička je nahoře, v nebi, kde létají ptáci, a že tam skončí každý, kdo nezlobil. V jiné scéně děti vyprávějí o setkáních s duchy mrtvých příbuzných. Víra v Boha a posmrtný život, kterou opakované pohledy k nebesům zpřítomňují, představuje pro sociální herce jeden z mála pevných bodů.
Podobnost v odlišnosti
Tvůrci se zaměřují především na všední, povědomé situace z rodinného života. Výchova puberťáka. Sledování mýdlových oper v televizi. Úsměvné partnerské dialogy jako z Homolkových. Hučkovi se v tomhle nijak neliší od jiných českých rodin. V něčem jsou pokrokoví – Enrico se do chodu domácnosti zapojuje víc, než velí „tradiční“ dělba rolí. Vaří oběd, sklízí prádlo. Film zároveň nenuceně akcentuje různá specifika romské kultury, ať jsou to zmíněné duchařské příběhy a pobožnost, romština nebo estetický vkus, patrný například z nápadné výzdoby pokojů, která zůstává podobná, i když se protagonisté co chvíli stěhují.
Zvolené autorské pojetí do popředí nestaví jinakost, protože zde nejsou žádní „druzí“, vůči nimž by se bylo možné vymezovat, také ale kulturní rozdíly nevyhlazuje. Jako gádžové se tak můžeme přirozeně napojit na protagonisty, spoluprožívat s nimi jejich malá dramata, narozeninové oslavy i manželské hádky, a přitom poznávat a chápat romskou identitu. V kontextu tuzemských filmů o Romech jde o poměrně vzácný přístup. Dajori nestojí na křiklavých stereotypech (Roming, Bastardi), nesnaží se mravoučně apelovat na naše svědomí (Smradi, El Paso), ani Romy neidealizuje nebo nevykresluje jako oběti (Marian, Cesta ven, Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba).
Pro dokumenty o romském etniku, až na výjimky jako FC Roma nebo Jak jsem se stala partyzánkou, je charakteristická angažovaná/sociologická perspektiva bílého filmaře, který přichází upozornit na systémový problém. Platí to i pro Dům bez východu, vítězný film sekce Česká radost na letošní Ji.hlavě. Režisér Tomáš Hlaváček v něm zaznamenal dlouhý, vysilující zápas podnájemníků z brněnské „Kuncovky“ s rasistickým majitelem. Podobné filmy nejsou méně hodnotné a důležité, romské protagonisty ovšem vsazují do rámců, v nichž je v médiích vídáme běžně: diskriminace, nesnášenlivost, občanskoprávní spory.
Příběh Marie Hučkové a její rodiny ukazuje Romy jinak. Ne prostřednictvím boje dobra se zlem, kdy nemusíme dlouho přemýšlet, na jakou stranu se přiklonit, ale naopak vyzdvihováním okamžiků pospolitosti a porozumění. Marie sice už vychovala několik dětí, ale stejně teď musí přijít na to, jak komunikovat s Anabel a Samem. Někdy se jí to daří dobře, jindy vůbec. Film z ní nedělá světici. Nevyhýbá se ani situacím, kdy s dětmi nemá trpělivost, je unavená a křičí. Více rovin má i její vztah s Enricem, na kterého spoléhá jako na tichou klidnou sílu, ale přitom mu nedokáže říct „miluju tě“. A tak hledá jiné cesty, jak projevit svou lásku.
Muset si pomoct
Dajori v řadě ohledů připomíná hrané filmy. Páv s Kourkem ale podle vlastních slov scény prakticky neinscenovali. Podřídili se vývoji událostí, kterým až ve střižně dodali pevnější strukturu. Blízké observační záběry prokládají velkými celky jednotlivých domů nebo celého města, které vyprávění rytmizují a současně ukazují prostředí, kterým jsou životy sociálních herců determinovány. Při vnímavém pozorování dění v domácnosti se jim i bez vnějších zásahů podařilo zachytit řadu interakcí vystihujících proměňující se dynamiku mezi postavami, které postupně překonávají strachy a učí se fungovat jako běžná rodina. Společný výlet na koupaliště představuje přirozené vyústění této linie.
Štěstí měli filmaři také v tom, že si Samuel k vyjádření svého bojovného postoje ke světu vybral právě řecko-římské zápasy. Do sebe zaklesnutí zápasníci na žíněnce často připomínají pár v pevném objetí. Pro Pávův a Kourkův skromný, výjimečně empatický časosběr jde o výmluvný obraz. Dajori nehledá rozdíly a problémy, jakkoli i takové hledisko by se nabízelo. Místo toho publikum pobízí, aby si víc všímalo hodnot, které lidi spojují. Napříč etniky, generacemi i sociálními třídami. Hučkovi se nemohli spolehnout na město a stát. Museli si z velké části pomoct sami. Bez lásky, která ve filmu stojí v pozadí většiny činů, by to nešlo.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás