Spojené státy americké mají ve svém srdci speciální místo pro násilnické, arogantní, tyranské a hlučné postavičky, které obydlují fantaskní svět profesionálního wrestlingu. Věci řeší křikem a násilím a nedá se jim věřit ani nos mezi očima. Jedna taková se teď po čtyřech letech vrátí do Bílého domu. Donald Trump se v šestidílné dokumentární sérii Mr. McMahon mihne jen na chvíli, ale portrétu šéfa úspěšné wrestlingové organizace WWE, který vytáhl bizarní sportovní fenomén na vrchol popularity, dodává Trumpovo druhé vítězství v prezidentských volbách zajímavou pointu.
Novinář Bob Costas v seriálu mluví o tom, že Trump se víc hodí na roli wrestlera než na roli státníka, zatímco publicistka Sharon Mazer mluví o „wrestlifikaci americké politiky a společnosti“. Trump se podle dokumentu objevil v ringu v roce 2007, kdy ho Vince McMahon alias Mr. McMahon vyzval na férovku v rámci tzv. souboje miliardářů. Trump mu dal kravatu a šéf organizace WWE si musel podle sázky potupně oholit hlavu. Samozřejmě, že všechno bylo dopředu domluvené, wrestling má blíže k divadlu nebo cirkusu než ke sportu, byť při něm samozřejmě musí protagonisté podávat extrémní fyzické výkony. A emoce jsou důležitější než realita.
Wrestlingový magnát s botoxem napíchaným obličejem se před kamerou mění v pábitele, kterému není radno věřit ani slovo, ale zároveň se jeho historek nemůžete nabažit.
Zápasy bez pravidel, v nichž si hroudy svalů vyřizují svoje imaginární spory pěstmi a chvaty, jsou oblíbenou zábavou hlavně chudých vrstev USA. Wrestlingové matche vysílané na placených televizních kanálech plní roli příběhů s poučením, někdy jsou to ságy o odplatě, anebo fungují jen jako názorná ukázka toho, že někdy je v pořádku trochu podvádět, protože jen tak lze dojít ke kýženému vítězství. Tak či onak plní roli dynamického a vzrušujícího rozptýlení pro lidi, kteří vědí, jaké to je, když jim život dá facku.
„Podváděj a vyhraješ“ je ostatně heslo, k němuž se Vince McMahon v dokumentu hrdě hlásí. Dokumentární série režiséra Chrise Smithe představuje dlouholetého majitele organizace WWE jako stvořitele moderního wrestlingu – popkulturní fenoménu, který z arén prosákl do veřejného života. Provádí diváka McMahonovým životem od konce osmdesátých let, kdy převzal wrestlingovou franšízu svého otce, až po současnost, kdy čelí několika obviněním ze sexuálního zneužívání nebo kuplířství. Muž, jehož jmění Forbes odhaduje na dvě a půl miliardy dolarů, z dokumentu vychází jako šoumen, tlučhuba i protřelý podvodník, který se ale na sebe dokáže podívat z odstupu, čímž získává u diváků i jisté sympatie. Těch ale budete na konci seriálu nejspíš litovat.
Tlučhuba mezi realitou a fikcí
Americký filmař Chris Smith se proslavil hlavně jako výkonný producent série Pán tygrů (Tiger King: Murder, Mayhem and Madness) o výstředním muži z podsvětí chovu velkých koček. Seriál Netflixu byl nečekaným hitem prvního lockdownu na jaře roku 2020, lidé se při sledování eskapád Joea Exotica mohli odreagovat od apokalyptických zpráv o postupující epidemii. Série Mr. McMahon měla nejspíše fungovat podobně v nervním čase vrcholícího předvolebního souboje Trump – Harris, na streamovací službě se objevila na konci září.
Podobnost to ale není jediná, seriál těží z podobného kouzla magnetické přitažlivosti hlavního hrdiny. Wrestlingový magnát s botoxem napíchaným obličejem se před kamerou mění v pábitele, kterému není radno věřit ani slovo, ale zároveň se jeho historek nemůžete nabažit.
Hlavní rozdíl je samozřejmě hlavně v tom, že zatímco Joe Exotic z Tiger Kinga byl jen lokální postavičkou, Vince McMahon prožil poslední čtyři dekády pod drobnohledem kamer, bulváru i seriózních novinářů. Jeho příběh je součástí popkulturní historie o obřím vzestupu wrestlingu. Ten se díky němu stal z bizarní zábavy z parkovišť amerických zapadákovů multimilionovým průmyslem. McMahon dotáhl násilnický spektákl svalovců, kteří hrají postavy z bizarního panteonu hrdinů a antihrdinů, k absolutní dokonalosti. A do velké míry skutečně změnil americkou společnost. Ani proto není snadné se světu bizarních wrestlingových postaviček jen smát, zároveň vás u toho totiž mrazí v zádech.
McMahon vždy dokázal velmi chytře rozmazávat hranice mezi realitou a fikcí. Komiksové postavy jako Hulk Hogan, Triple H nebo Stone Cold Steve Austin se utkávaly v předem domluvených zápasech o jakési fiktivní tituly, ale v pravý čas uměly ze svých předepsaných rolí vystoupit a stát se reálnými bytostmi s reálnými pocity. Ostatně rány, které v zápasech utržily, byly mnohdy skutečné.
I Vince McMahon se v jeden okamžik dobrovolně proměnil v aktéra ve svém vlastním mediálním cirkuse. V roli Pana McMahona se mlátil s šéfem konkurenční organizace WCW, dostával se do potyček se svými zápasníky, až se nakonec stal tím největším záporákem ze všech, kterého ale všichni přímo milují nenávidět. Do ringu nakonec zatáhl i členy své rodiny, komplikované narace o zradách, pomstách, nevěrách a antagonismech plnily bulvár a McMahon je používal jako páteř svých pravidelných pondělních přenosů. Nakonec se ale ve svých hrátkách s fikcí a realitou ztratil tak dokonale, že je bude muset oddělit nikoliv seriál Netflixu, ale samotná FBI.
Emoce vrací úder
V dokumentu se přesouváme mezi různými „érami“ jeho organizace, sledujeme vzestup a pád hrdinů a další a další hovadské zápletky, které mají přilákat diváky k obrazovkám. Jak jde čas, McMahon stupňuje zdání realističnosti svého spektáklu, násilí je krvavější a jeho postavy odpornější. Když pak ale v přímém přenosu zemře jeden špatně zavěšený zápasník, další v návalu vzteku zabije svoji rodinu a u dalších se prokáže, že trpí po úderech do hlavy na nezvratnou degeneraci mozku, dostane báječně vymyšlená wrestlingová fikce zřejmou trhlinu. Tady realita vrací úder – zápasníci mluví o přepracovanosti i tyranských taktikách svého šéfa, zmiňuje se sexismus a zneužívání žen, a náhle se zjevuje i odvrácená strana průmyslu snů. Steroidové skandály, které wrestlingovou scénu provázely od osmdesátých let, najednou vypadají jako nevinný problém.
McMahon patrně souhlasil s natáčením dokumentu, protože očekával bezproblémovou oslavu svého bezprecedentního miliardářského úspěchu. Většinu času mluví jako nafoukaný narcis a některé báchorky nebo vyložené lži musí uvádět na pravou míru jeho bývalí či současní zaměstnanci, potomci nebo novináři a novinářky. Režisér Chris Smith ho ale umí dostat i do úzkých, byť možná méně, než by bylo potřeba. Ve chvíli, kdy zazní otázky na jeho vztah s otcem nebo vlastním synem, spatříme pod McMahonovu maskou světáka zraněného muže, kterého sžírají zrady parťáků nebo zničená důvěra uvnitř vlastní rodiny. To jsou věci, které nezalepí ani miliardy dolarů.
McMahonův portrét končí vyloženě neslavně. V době, kdy šel dokument do postprodukce, se na jeho protagonistu sesypaly další žaloby, které naznačují, že tou úplně největší fikcí ze všech byla jeho spořádanost a vzývání rodinných hodnot. Zákulisí jeho organizace se ukazuje být ještě mnohem odpudivějším místem než ring, kde sice cáká pot a krev a lámou se kosti, ale přes všechno se zde dodržuje alespoň nějaký základní zápasnický kodex. Ve světě byznysu se naopak může všechno a peníze jsou jediná hodnota.
Wrestlingový magnát hned na několika místech dokumentu bezelstně prozrazuje, že pro jeho průmysl jsou zásadní emoce. Všechno kolem může být falešné, ale když diváci v příběhu zachytí pocity, které sami ve svých životech prožívají, nemůžou se jich nabažit. Podobně ostatně funguje i postfaktická politika, kde politik může lhát a podvádět, ale když se mu podaří strhnout posluchače na svou stranu emocemi, má vyhráno.
McMahon se během čtyř dekád mnohokrát přesvědčil o tom, že stačí udělat dostatečný mediální rámus, zatřást peněženkou a všechny problémy nakonec zmizí. Amerika totiž miluje záporáky, protože i když jde všechno k šípku, je s nimi alespoň zábava. V tom se wrestlingový tlučhuba stal předobrazem Donalda Trumpa, který s podobnou taktikou dvakrát doputoval do Bílého domu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás