Asi bychom si měli zvykat na pravidelný statistický report o historicky nejnižší porodnosti v Česku – její pokles byl sice předvídán, ne ale tak prudký. Ještě než šetřiví politici zavřou stávající školky – zřejmě již nadobro, pojďme se podívat, jak si stojí rodičovská kultura v Česku v době, kdy míříme k nejnižšímu číslu v počtech narozených dětí od počátku měření – tedy roku 1785, kdy nás ovšem bylo jen málo přes čtyři miliony.
Obecně se porodnost pohybuje ve vlnách, kdy vyšší populační ročníky se v dospělosti opět zaslouží o nakopnutí populačního růstu za nějaké dvě tři dekády. V českých zemích máme několik takových vrcholů – dvacátá léta (1921: 257 281 dětí), o něco skromnější čtyřicátá, ta se odrazila v menším nárůstu porodnosti v šedesátých a dozní v sedmdesátých letech (vrcholem je rok 1974 s 194 215 dětmi). Každý další „babyboom“ je ale vždy výrazně slabší než předchozí a Husákovy děti, které si pořizovaly rodiny v devadesátých a nultých letech se vyškrábaly z čísel kolem 90 tisíc (devadesátá léta), až na malý zázrak v letech 2006 až 2011, kdy se po nějaké době zase více rodilo, než umíralo – onen boom ale nedosáhl ani 120 tisíc dětí, spíš se pohyboval do sto deseti tisíc.
Kolektivní nezájem vládnoucích mužů na existenci veřejných služeb, kvalitním školství, moderní infrastruktuře, rovných příležitostech nebo dokonce sdílené péči je plně automatizovanou součástí jejich myslí.
Z uvedeného lze vyspekulovat nanejvýš to, že porodnost ovlivňuje řada socioekonomických, kulturních, politických, medicínských i setrvačnostních faktorů a bylo by jistě trochu zkratkou vyvozovat z pár čísel, že během hospodářské krize ve třicátých letech byli lidé nejšťastnější, když měli tolik dětí. Tak lze snad vysvětlit jeho příčinu v prorodinném optimismu po konci první války a po vzniku samostatného státu. Podobně dvousečně lze interpretovat zmíněné Husákovy děti, kde za rozhodnutím založit rodinu mohla být nejen dostupnost novomanželských půjček a masová bytová výstavba, ale i nedostatek jiných životních perspektiv. Ano, přiznejme si, založit rodinu lze klidně i z nudy, prostě co jiného byste měli ve dvaceti dělat než tlačit kočárek. Proč se aktéři normalizačních sídlištních pískovišť o dvě dekády později dvakrát nehrnuli do zakládání rodin v turbulentních devadesátých letech, je zřejmé. Zatímco pro socialismus byla „mladá rodina“ do jisté míry i propagandistickým emblémem, pro dravý kapitalismus už nebyla dost sexy.
Když se některé z žen narozených za Husáka přeci jen kolem třicítky k mateřství rozhoupaly, neuvěříte, co se stalo. Nebylo ani kde rodit, porodnice byly přeplněné a vypadalo to zkrátka, že se ženy úplně pomátly. Za pár let k překvapení všech chyběly školky, nedostávalo se ale ani míst ve školách, které zase zaplnily třicetihlavé třídy, později se ve větších městech v psychozážitek proměnily přijímací zkoušky na gymnázia s tím, že většinu dětí jsme na prahu puberty odstřihli od celoživotní výhody všeobecného vzdělání včetně kvalitnější jazykové průpravy. Určitě se to v budoucnu vyplatí. Ostatně, jak to tento stát neumí s dětmi, je jen stěží přehlédnutelné u Romů nebo dětí z velmi chudých rodin – právě děti z vyloučených lokalit ale i celých strukturálně znevýhodněných regionů udržujeme v méně kvalitním nebo dokonce segregovaném školství, a kvůli tomu nakonec ze vzdělávání vypadávají extrémně předčasně.
Ale ani ženy se vzděláním a jejich děti nemají vyhráno. Jak vlastně postupuje politická reprezentace (lokální, pololokální čili krajská i celonárodní), když chtějí vysokoškolačky (čím dál větší podíl mladých žen) pracovní příležitosti, rovné platy, školy, školky a jesle? Prodlouží se jim mateřská a manžel si je může s capartama odečíst z daní (zatím). Zhruba polovina dětí se pak rodí mimo manželství, polovina manželství se rozpadá – bez ohledu na to, co to fakticky znamená, samoživitelkám v nouzi se následně poradí, že nemají kouřit, naopak zapomenout na umělé nehty a zas bude na školní obědy. Směs ekonomického rasismu, konzervativních předsudků a naprostého nepochopení situace žen, je pro veřejnou diskusi kolem porodnosti emblematická a odráží hluboké genderové nerovnosti české společnosti, které si zároveň nepřipouštíme.
O některých demografických okolnostech i vyhlídkách pojednával už jiný text na Alarmu, tentokrát se podívejme na to, jak je rodina nekompatibilní se současnou podobou kapitalismu a specificky jeho českou posttransformační verzí i jak nízká reprezentace žen deformuje veřejnou debatu o „nízké porodnosti“.
Řve ti tam dítě
Česká situace v globálním systému odpovídá tomu, čemu se říká semiperiferie – jsme levnou výrobnou s nízkou přidanou hodnotou pro západní ekonomiku. Zároveň aspirujeme na konzumní způsob života Západu, z čehož plyne nutná frustrace. I proto zůstáváme v mnoha charakteristikách součástí nestabilního pásu postsovětských satelitů – v současnosti je to například patrné inklinací ke konzervativním narativům nebo vlivnou profosilní miliardářskou lobby. Ta sice vyrostla z transformující se ekonomiky – ale ekonomiky energeticky navázané na tu ruskou. Láska k uhlí nebo plynu a levné práci je pro naše miliardářstvo příznačná, stejně jako ekonomicky neoliberální a kulturně konzervativní propaganda, jíž nakolejují svá média. Chovají se pragmaticky – chrání svoje nenáročné a výnosné podnikání a majetek před zdaněním, silnou sociální politikou a zelenými regulacemi, jakkoli jsou připraveni spolknout i evropské dotace – třeba na revitalizaci uhelných regionů apod.
Český svět patří těmto lidem, politická reprezentace je vůči nim bezbranná pro svou servilitu, pokud s nimi rovnou nesplývá. Kolektivní nezájem vládnoucích mužů na existenci veřejných služeb, kvalitním školství, moderní infrastruktuře, rovných příležitostech nebo dokonce sdílené péči je plně automatizovanou součástí jejich myslí. Vládnou nám zkrátka chlapáci (za socialismu se výsměšně mluvilo o gerontokracii, já bych klidně upřesnila na seniorní falokracii), kteří nikdy nejen nerodili, ale především nevychovávali, nepečovali, mnozí ani nezapnou pračku. Mezi tzv. úspěšnými muži se dokonce kumulují exempláře, jejichž partnerky vedou domácnost v hotelovém standardu pěti hvězdiček, za kapesné menežují banality jako zubaře a tetiččiny narozeniny, a především umí zařídit, že hlavy rodiny svou přítomností neobtěžují případní potomci. Takto vypadá rodinné pozadí kultury individuálního úspěchu.
Kupodivu to v českém patriarchátu nevypěstovalo hluboký respekt k partnerkám, matkám ani uklízečkám, jako spíš mlhavou představu, že tyto běžné věci se dějou nějak samy od sebe, nebo to, ano, dělají ty ženský, co na to mají na rozdíl od schopnosti vysedávat po večerech na schůzích, v hospodách a saunách geny.
Připravenost zbavit se rodinných závazků je pak univerzální a překračuje příjmové propasti českých otců – chudých neplatičů alimentů jsou nejen plné kriminály, ale mnohé najdeme mezi ekonomickými celebritami – takže tahat se s bývalou manželkou a „bývalými“ dětmi o peníze je vlastně tak trochu národním sportem: jako v tomto či onom případě. Nakonec právě v kontextu rozpadajících se politických rodin se také začal uplatňovat termín „odklánění“. Příkladným otcovstvím je znám nejen Andrej Babiš, který z potomka udělal bílého koně, ale mnozí další zakladatelé sériových rodin a vztahů včetně Miloše Zemana, Petra Nečase, Mirka Topolánka atd. atp.
Jestliže se tu mezi řečí často „humorně“ replikuje představa, že „běda mužům, kterým žena vládne“ nebo fantazie o dívčích válkách aktualizované v radikálních feministkách, ve skutečnosti jsou to právě většinou muži, kteří vládnou – nikoliv staromódně ve prospěch celku, ale ve prospěch ekonomických elit a jejich prostřednictvím svůj. Muži kariérně a ekonomicky těžící z privilegií tradičního rozdělení rolí, kdy své otcovství realizují ve stylu „řve ti tam dítě, tak s tím něco dělej.“
První směna za málo, druhá za nic
A tak zatímco žebříčkům úspěšných a mocných vévodí přehlídky modrých obleků, ženy obsazují pomyslné příčky odspoda. Na to částečně mimochodně upozornil sociologický průzkum Českého rozhlasu Rozděleni svobodou, který Čechy rozdělil do šesti tříd. Výrazná převaha žen se přitom nacházela právě ve dvou nejchudších skupinách s minimálními životními možnostmi – v ohrožené třídě (62 procent) a ve strádající (60 procent). Pro srovnání naopak zajištěná střední třída neměla genderovou charakteristiku, ale 36procentní zastoupení manažerů, ředitelů nebo řídících pracovníků naznačuje, že žen tu musí být podstatně méně. A primárně mužskými profesemi je charakterizovaná i druhá nejbohatší, tedy tradiční pracující třída (IT, řidiči, řemeslníci).
To není překvapivé, protože nižší výdělky obecně najdeme především ve feminizovaných oborech, bez ohledu na požadované vzdělání. Ženám na cestě k lepšímu zajištění podráží nohy i gender pay gap a s ním spojená nepsaná pravidla trhu práce, přičemž zaostávání za mužskými výdělky se pohybuje ke 20 procentům a v EU patří mezi nejhlubší. Češky také narážejí na neochotu mužů více se zapojit do péče a druhé směny, kdy se pokroky týkají spíše městských vzdělanějších rodin a mladší generace.
Souběh těchto faktorů dal vzniknout fenoménu samoživitelek, které spolu se seniorkami patří mezi nejohroženější sociální skupinu. Na jejich situaci se podepisuje nejen nízká cena „normální“ práce v Česku, ale negativně na ně dopadají konkrétní zákonné úpravy. Mezitím starší muži v Senátu dlouhé měsíce dezinformačně fabulovali o LGBT propagandě, když nakonec neschválili přijetí Istanbulské úmluvy, zatímco ta byla ve skutečnosti pro mnoho žen zajatých v pasti tradičních rodin, jež se jim proměnily na zdroj ekonomického a fyzického násilí, opravdovou nadějí na změnu. Nikoliv symbolem nebo nedostatečnými zákony, které už stejně máme, ale dokumentem, který by stát zavázal k vytvoření infrastruktury pomáhající právě obětem strukturálního znevýhodnění a násilí. Ale muži a několik postarších strážkyň patriarchátu řeklo ne a ze situace znevýhodněných vytěžili aspoň pár politických bodů. Nakonec kapitalismus je systém, kde lze vydělat i na chudobě.
Navzdory extrémně nízkému zastoupení žen v politice, vedoucích pozicích, byznysu, médiích i vědě a s tím spojené ekonomické nerovnosti se o společnosti přesto přemítá jako o homogenním a někdy dokonce „národním“ celku. Bez ohledu na to, že v dominantně mužské části spektra hospodářství se peníze kumulují, v jiných se jich hrubě nedostává. Překvapivě jsou to ty, které souvisí s prací s lidmi, tedy lidským kapitálem, péčí o společnost i přírodu, přičemž úplnou náhodou jde o feminizované obory včetně školství nebo zdravotnictví, bez nichž se celek zhroutí. Přesto platí, že kde není exploatace, nejsou zisky. Rétorika „volného trhu“ tu působí jako zbytečně přecitlivělý salonní pojem.
Právě péče o děti patří do sféry neproduktivní práce, která je s kapitalistickým systémem hierarchií zcela nekompatibilní, což ztělesňuje ústřední důvod, proč jsou muži častěji tzv. konzervativní v představách o tom, kde mají ženy místo a co je jejich přirozenou povinností – druhá pracovní směna bez nároku na odměnu se jim nemůže nevyplatit.
Riziko chudoby je genderově nerovnoměrné, stejně jako dlouhodobá stresová zátěž rodičovstvím a mateřstvím. Tato perspektiva z lidových, ale i novinářských nebo politických úvah často vypadává, přičemž především muži mají silné názory na to, proč se rodí málo dětí. Například Seznam Zprávy, který k nízké porodnosti otiskl hned několik analýz a komenářů, do dalšího textu sesumíroval „zajímavé“ názory čtenářů z diskusí. Těch upozorňujících na nerovné postavení žen a obecně ekonomický propad a environmentální a zahraničněpolitické hrozby bylo pár. Převažují tu naopak názory, které má například Petr, Vašek nebo Jenda:
„Patříme mezi bohaté státy, naše životní úroveň je historicky nejvyšší, máme také nejvyšší poměr důchodů k platům a mzdám. Přesto ve veřejném prostoru, na sítích a v diskuzích na Seznamu si lidi pořád stěžují, nadávají na poměry a píší jenom negativní příspěvky. Tento negativismus potom lidem v hlavě převládne a myslí si, že tady žijeme jako v Somálsku a na Haiti,“ míní Petr. Vašek s Jendou upozorňují, že s příchodem dítěte je třeba počítat s uskromněním a je naivní doufat ve stávající „nadstandardní způsob života“. Objevuje se i představa, že ženy nejsou k mateřství řádně vychovávány a věří, že by mohly mít jakousi kariéru, bez viny není ani všudypřítomná „reklama na LGBT“.
Představa, že mladí žijí rozmařile a nechtějí se uskromnit kvůli dětem, je všeobecná a asi milimetr je od ní vzdálena úvaha, že na vině je právě morálka žen. Například Jana soudí, že „příčina malé porodnosti je jasná – antikoncepce už od 14 let. Samozřejmě je to odpovědné, když si všichni nevázaně užíváme, ovšem také toho zneužíváme. Léty zpohodlníme a ženy si až před čtyřicítkou uvědomí, že by dítě nemusely vůbec počít. A také to už jde velice těžko. Prostě dnes vládne pohodlí – říká se tomu kvalitní život? – a to se mladým vymstí.“
Stát štíhlý jako proutek
Sama naopak dobře rozumím tomu, proč ženy nemají děti. A ne, nejsme hlupačky, které zapomenou porodit ve třiceti a pak je pozdě. Patřím ke generaci, která od mládí poslouchá, že nebude na důchody, že jsme si neměli dělat děti, když na to nemáme, že nemáme natahovat ruce a žebrat od státu, že si máme zaplatit soukromou chůvu, školku, lepší školu, když se nám erární nelíbí. Dospívala jsem v masírce, že ideálem společensky odpovědné matky je žena, která má ve dvaceti byt, našetřeno pár milionů pro sebe i děcka, rozhodně ne žádná zlatokopka, pro sichr s vysokou školou, aby se plnohodnotně věnovala dětem a dokázala kompenzovat pokulhávající školství. Taky by se jinak ztratila na trhu práce, přičemž kromě péče se zvládá samozřejmě celoživotně vzdělávat, aby nevypadla z tempa a „kontaktu s oborem“, a v neposlední řadě se udržovat ve formě – utahanou maminu by trh práce nemusel chtít.
Nemáme nárok na nic, děti systému překáží, máme si to nějak zařídit, rodiče, a především ženy jsou za ně trestány na neflexibilním trhu práce, situaci konzervuje i dlouhá, ale nízká mateřská, resp. rodičovský příspěvek, který vám stejně bude část společnosti vyčítat, zvlášť jste-li Romka nebo máte tři a více dětí. V ekonomice nízkých mezd katastrofa. Bezdětnost tu není než odpovědí na „rodinnou“ politiku, kdy politici ženám vzkazují, že si mají hledat pořádnýho chlapa (rozuměj s prachama), ale neumí je chránit před diskriminací ani predátory.
V takové situaci je bezdětnost základní životní strategií, jak se nepropadnout do ekonomické a společenské beznaděje, na okraj společnosti, v níž se krize kumulují, čemuž štíhlounký stát mnohdy čile napomáhá. Umenšování veřejných služeb se tu překlopilo do míry, která rychle začíná stravovat celý systém. A rozhodně nejde jen o ekonomické dimenze průběžného saturování důchodového systému. Ten může mít řešení v progresivním danění, efektivnější ekonomice s vyšším HDP nebo migraci apod. Za daleko hlubší problém lze považovat ekonomickou dehumanizaci, to, že jsme si vytvořili společnost, v níž je krajně riskantní něco tak přirozeného jako rodičovství a kde je příliš mnoho žen v nesvobodném strádajícím postavení.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás