Šestačtyřicetiletý Aleksandar Šapić si vydobyl slávu jako jeden z nejúspěšnějších srbských hráčů vodního póla. Dvacetinásobný medailista se jednou radoval z titulu mistra světa, celkem třikrát triumfoval v evropském turnaji. V červnu 2022 se někdejší vrcholový sportovec stal primátorem Bělehradu. Nejednalo se však o žádný náhlý či účelový zvrat v jeho kariéře – Šapić byl předtím deset let úspěšným starostou Nového Bělehradu, tedy největší městské části srbské metropole. Kdysi veleúspěšný vodní pólista tak ze všech těchto důvodu patří mezi sledované a vcelku populární politiky.
V polovině letošního září Šapić veřejně prohlásil, že by z bělehradské čtvrti Dedinje měla být odstraněna hrobka jugoslávského komunistického předáka Josipa Broze Tita. Současně navrhl, aby se na Terazijích, jednom z nejexponovanějších míst hlavního města, objevila socha Draži Mihailoviće, vůdce četnického hnutí za druhé světové války. Tento profesionální voják, jenž se v roce 1941 postavil do čela nekomunistické antifašistické rezistence, byl jako celoživotní monarchista, tradicionalista a srbský nacionalista vnímán jako protiklad všeho, co ztělesňoval Tito. V roce 1946 byl po soudním procesu popraven, takže je současně považován i za oběť komunistické zlovůle a novodobého srbského mučedníka.
V jejich průběhu se četnici otevřeně paktovali s okupační mocí – nejprve z taktických důvodů a snad i s nemalým sebezapřením, záhy si však kolaboraci osvojili jako zcela běžnou praxi.
Šapićovy výroky okamžitě spustily vášnivou debatu. Jeho návrh sice podpořili radikálové typu Vojislava Šešelje, který počátkem devadesátých let sám volal po rituálním spálení Titových ostatků, z daleko vlivnějších míst srbské politiky však zaznělo odmítnutí. Prezident Aleksandar Vučić, bezesporu nejmocnější muž v zemi, prohlásil, že ačkoliv se nikdy neřadil mezi „milovníky komunistů“, Tito je podle něj zkrátka součástí srbských dějin. Část ministrů a poslanců vládní koalice dokonce označila Šapićův návrh za nepřijatelný pokus o překreslování historie. Bělehradský primátor se podle všeho domníval, že se jeho plánované zúčtování s Titem ve prospěch Draži Mihailoviće setká s daleko větším pochopením, ba nadšením. Postupoval Šapić v tomto ohledu realisticky, nebo naopak vůbec neodhadl nálady a historické vědomí v současné srbské společnosti? Je možné určit, kterému ze zmiňovaných vůdců se Srbové hlásí více? A co podobné kontroverze vůbec vypovídají o jejich vztahu k antifašismu jako takovému?
Stigma vyčkávání
Antifašistické hnutí mělo v srbském prostředí po celou druhou světovou válku velmi silnou základnu. Obdobně jako v případě dalších evropských států však netvořilo jednotný, organizačně i ideově homogenní celek. Jako první se během jara 1941 aktivizovali příslušníci někdejšího královského vojska, kteří se nesmířili s potupnou porážkou ze strany států Osy. V čele oddílů, neformálně označovaných jako četnici, stanul tehdy plukovník Draža Mihailović. O několik týdnů později, po napadení Sovětského svazu, se začaly psát i dějiny partyzánské gerily, kterou řídil šéf jugoslávských komunistů Josip Broz Tito. Ačkoliv se objevily pokusy navázat vzájemnou spolupráci, už na sklonku roku 1941 převládla mezi oběma proudy antifašistického hnutí nesmiřitelná rivalita až nepřátelství. Nevraživost přetrvala po celé období války, přičemž na řadě míst přerůstala v nemilosrdné střety, které odhalovaly, že navzdory formálnímu boji se společným nepřítelem uvnitř srbské společnosti rozhořel ostrý konkurenční boj. V srbském prostředí se tak skoro od samého počátku odehrávalo vzedmutí antifašismu ve znamení krvavé občanské války. A tohoto stigmatu se nezbavilo dodneška.
Triumf, ke kterému v roce 1945 dokráčeli Titovi partyzáni, se nesmazatelně promítl i do toho, jakým způsobem byla formována, v řadě ohledů spíše deformována paměť druhé světové války v socialistické Jugoslávii. Narativ popisující epopej partyzánského hnutí zcela opanoval vzpomínání na události let 1941–1945. V krajně negativním světle byli líčeni všichni ti, kdo byli považováni za „domácí“ i „vnější“ nepřátele – od německých, italských či maďarských okupantů přes chorvatské ustašovce, slovinské domobrany až po albánské balisty. Podobně ostrým, ne-li dokonce přísnějším soudům však byli vystaveni i Mihailovićovi četnici. Titův režim se tímto způsobem snažil zcela vykořenit paměť odkazující k zásluhám či samotnému antifašistickému charakteru konkurenčního hnutí, které bylo prezentováno jako kontrarevoluční, defétistické a bestiální. Ačkoliv se v tomto ohledu jednalo o klasicky nastavené černobílé vidění, v řadě ohledů vycházela podobná příkrá tvrzení z reálného základu. Příslušníci četnického hnutí totiž na rozdíl od partyzánů vsadili na vyčkávací taktiku. Do intenzivnějších a mohutnějších bojů se chtěli zapojit až po případné invazi Spojenců, tedy v momentu, kdy pro ně budou válečné vyhlídky daleko příznivější. Očekávání spásonosného rozuzlení se však protáhlo na takřka čtyři roky. V jejich průběhu se četnici otevřeně paktovali s okupační mocí – nejprve z taktických důvodů a snad i s nemalým sebezapřením, záhy si však kolaboraci osvojili jako zcela běžnou praxi.
Ospravedlnění se snažili najít v jediné tehdy relevantní útěše, kterou měla představovat záchrana lidských životů. Jak však ukazuje celá řada událostí, za kterými četnici v letech 1941–1945 přímo stáli, jednalo se o destruktivní sebeklam. Četnici s rozhořčením vnímali, jak se tisíce jejich soukmenovců stávají obětmi zcela bestiálního vraždění, ať už ze strany chorvatských ustašovců či vinou dalších bratrovražedných konfliktů, jež se v důsledku válečného kataklyzmatu rozpoutaly v neklidném jihoslovanském areálu. Četnická odplata však bývala nejednou stejně brutální – v některých regionech Bosny a Hercegoviny se terčem jejich řádění stávaly celé vesnice s chorvatským a muslimským obyvatelstvem. Skutečnost, že likvidace civilistů často neprobíhaly ve snaze dosáhnout co největší efektivity, ale spíše způsobit co nejtrýznivější smrt za pomocí nožů, dýk a mačet, jen nahrávala do karet partyzánské mytologii líčící četniky jako krvelačné barbary.
Boj mezi partyzány a četniky však v sobě skrýval i střet dvou zcela protichůdných vizí budoucnosti. Obnovu Jugoslávie si sice přály obě konkurenční skupiny, každá ovšem v radikálně odlišné podobě. Zatímco Titova gerila prosazovala koncepci moderního, pokrokového, federativního a národnostně rovnoprávného státu, četnici se svými patriarchálními, konzervativními a velkosrbskými názory skutečně v lecčems představovali „svět včerejška“.
To vše vhánělo Titově propagandě vítr do plachet. Partyzánský triumf nad četniky tak bylo možné interpretovat i jako porážku všech zpátečnických a šovinistických idejí. A stejně jako v řadě předchozích případů, i zde se mohla odvolávat na mnohá nezpochybnitelná fakta. Vůdci četnického hnutí totiž neuznávali etnickou svébytnost Makedonců, Černohorců či bosenských Muslimů a bohorovně je považovali za příslušníky srbského národa. Tím ovšem nenechávali nikoho na pochybách, že pokud by po válce skutečně došlo ke znovuzřízení Jugoslávie dle jejich představ, byla by státem se srbskou dominancí. V jeho čele by navíc opět stanul král pocházející ze srbské vládnoucí dynastie. Podobné představy nejenže odporovaly měnící se realitě, ale především zcela kontrastovaly s tužbami velké části zdejší populace, jež se měla po válce ocitnout v jednom společném státě.
Na základě tohoto dějinného exkurzu je více než patrné, že Titova propaganda mohla obratně čerpat z celé série evidentních selhání, kterých se četnici dopustili uprostřed válečné vřavy. Problematické, z dlouhodobého hlediska neudržitelné však bylo tvrzení, že četnici nikdy nepředstavovali autentické ani relevantní antifašistické hnutí. To se totiž rozcházelo nejen s historickou realitou, ale hlavně s osobním prožitkem a rodinnou pamětí statisíců Srbů.
Antikomunismus a Tito
Když počátkem devadesátých let došlo k rozpadu Titovy Jugoslávie, nastala ve většině nástupnických států radikální revize politiky dějin. Srbsko v čele se Slobodanem Miloševićem však představovalo jistou výjimku. Sympatizanti četniků sice nyní mohli zcela bez zábran manifestovat svůj obdiv ke kdysi očerňovanému hnutí, státní média, úřady i celá vládnoucí politická garnitura se však i nadále tvrdošíjně odvolávaly k odkazu partyzánské gerily. Její mytologie byla v mnoha ohledech podobná či dokonce stejná jako za Titovy éry, podstatné však bylo, že se nyní prezentovala jako antifašistické hnutí srbského národa. Za tímto účelem došlo i k poměrně výraznému upozadění osobnosti samotného Tita, s nímž byla spojována velká část neduhů minulé doby. V takových podmínkách měla renesance odkazu četnického hnutí jistý punc nonkonformismu či snad rebelie, po celá devadesátá léta ale nedokázala (i kvůli Miloševićově monopolu ve veřejném prostoru) přerůst v jakousi celospolečenskou revoluci vedoucí k radikálnímu rozchodu s minulostí.
Zásadnější zlom v tradici srbského antifašismu nastal až v roce 2000, tedy po pádu Miloševićova režimu. Noví vládci v Bělehradě se pyšnili svou nekomunistickou, častěji však antikomunistickou minulostí. Dle jejich představ měl po Miloševićově svržení nastat i rozchod s většinou tradic, které ztělesňoval nejen on, ale i předchozí Titův režim. Nezůstalo přitom jen u odstraňování názvů ulic a veřejných prostranství. Od roku 2001 se už jako státní svátek neslaví Den povstání připadající na 7. červenec, kdy v roce 1941 došlo ve vesničce Bela Crkva k prvnímu ozbrojenému vystoupení srbských partyzánů. Argument zmiňovaný navrhovateli této změny názorně odhaloval, jakými zákrutami se ubírala tehdejší debata o srbském antifašismu. Inkriminovanou událost, během předchozích dekád pravidelně oslavovanou jako faktický počátek srbského povstání proti okupaci, prý nelze považovat za antifašistickou akci, protože při ní partyzáni zabili dva příslušníky četnictva (žandárů), tedy reprezentanty legitimních orgánů zodpovědných za udržování bezpečnosti a veřejného pořádku. Srbská pravoslavná církev dokonce umožnila, aby v areálu tamějšího kostela byly oběma zabitým mužům vztyčeny pomníky.
Podobná rekonfigurace paměti druhé světové války byla vcelku logickým posunem v aplikované politice dějin, nepostrádající i svou pozitivní funkci. Roku 2005 byl přijat zákon nastavující rovnocennost partyzánů a četniků. Tím se alespoň nominálně snímaly veškerá dosud traktovaná obvinění a očerňování Mihalovićových bojovníků. O dekádu později se soudní rehabilitace dočkal i sám Mihailović. Mnohé pročetnické aktivisty však překvapilo, že navzdory všem těmto opatřením nevzrostl věhlas a atraktivita četnického hnutí tak, jak by snad po více jak půlstoletí jeho účelového démonizování či marginalizace bylo logické. V Srbsku a v srbské části sousední Bosny a Hercegoviny sice existují ulice pojmenované po Mihalovićovi, objevilo se i několik jeho soch či pamětních desek. Místa paměti spojená s četnickým hnutím ovšem nevzkvétají, často dokonce chátrají, jak názorně ukazuje vesnička Ba. Tam se sice počátkem roku 1944 odehrálo historické setkání četnické elity deklarující zde svůj výše zmíněný program poválečného uspořádání země, na místě samotném bychom však jakoukoliv upomínku na tuto událost hledali marně. V pověstném symbolickém souboji mezi četniky a partyzány tak Mihailovićem vedená rezistence rozhodně nemá na vrch.
Příčiny tohoto stavu lze hledat v několika faktorech, z nichž mnohé se názorně ukázaly v říjnu 2023, kdy bylo v Bělehradu slavnostně otevřeno muzeum věnované popravenému generálovi, a to včetně jeho sochy v životní velikosti. Monument byl totiž odhalen na soukromém pozemku, prakticky bez větší přítomnosti významnějších politiků či představitelů veřejného života. Jedinou výjimku tvořili hodnostáři Srbské pravoslavné církve, pro které odkaz četnického hnutí dnes představuje nejen tolik vyzdvihovaný symbol autentického srbství a tradičních hodnot, ale i protiváhu vůči tolik odsuzovanému komunistickému bludařství či neméně nebezpečnému progresivismu. Fakt, že takto konstruovaný obraz Mihalovićova hnutí je v současné srbské společnosti minimálně kontroverzní, dokazoval i protest aktivistů, kteří se ve stejný den sešli nedaleko právě zprovozněného muzea. Jako „důslední antifašisté“ totiž dle vlastních slov zkrátka nemohli souhlasit s glorifikací někoho, kdo spolupracoval s okupanty.
Takové vnímání lze samozřejmě považovat za následek více jak půlstoletí trvající ideologické indoktrinace, nicméně těžko se může jednat o jediný či nejdůležitější argument. Odmítání četniků jako regulérního antifašistického hnutí vychází i z těžko překonatelných osobních či rodinných předsudků. Ctitelé partyzánů tak předchozí pokusy o očištění jména Mihalovićových bojovníků vnímají jako opětovnou fašizaci srbské společnosti. Stojí za tím i zkušenost s násilím jugoslávských válek devadesátých let. Řada srbských bojovníků a dobrovolníků se totiž tehdy ostentativně zdobila četnickými symboly, s nimiž se pak mnohdy dopouštěli pustošení, rabování, ale i válečných zločinů. To jen nahrávalo jejich protivníkům, kteří je s odporem a často ve snaze o nejdrsnější démonizaci označovali jako „srbské fašisty“ a „nové četniky“. Odpůrci obnoveného kultu Draži Mihailoviće se proto domnívají, že moderní Srbsko se za každou cenu musí rozejít s tímto dědictvím, nikoliv s tradicí Titova hnutí. Antifašismus totiž nespojují jen s bojem proti nepříteli, ale i se zcela novými, v jádru pokrokovými společenskými a duchovními perspektivami. A v tomto ohledu pro ně četnici navzdory často upřímnému patriotismu, sebeobětování i statečnosti zůstávají daleko více zajatci minulosti než apoštoly zářné budoucnosti.
Autor je historik.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosy Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás