„Chudí lidé a chudé země trpí nesrovnatelně více než ostatní… Nejvíce postižení jsou vždy ti nejchudší, protože nemají přístup k sociálnímu zabezpečení, pojistkám nebo prostě k ‚něčemu na horší časy‘, co by jim pomohlo přečkat nouzovou situaci,“ píší ve studii Oxfamu Debbie Hillier a Gina E. Castillo, akademičky v oblasti odolnosti (resilience). Právě teorie odolnosti mají být odpovědí na nepředvídatelné krize a kalamity, jako je ta, kterou jsme poslední dny sledovali v podobě ničivých povodní.
Takto chápaná odolnost neznamená pouze připravenost záchranných složek, ale hlavně kapacitu celé společnosti adaptovat se na nové okolnosti. Jde o flexibilitu, schopnost se učit za pochodu a předávat si efektivně informace. Odolná společnost se také poučuje z vlastních chyb a podle nich přenastavuje své postupy a procesy. To se do určité míry podařilo České republice po zkušenostech z povodní z let 1997 a 2002.
Jak připomněly akademičky zkoumající odolnost ve zprávě pro Oxfam, nejvíce postižení jsou při každém společenském otřesu vždy ti nejchudší a nejzranitelnější.
K tomu, aby byla společnost odolná, je nicméně nutná spolupráce jejích členů. Ti jednak musí věřit systému, podle nějž se řídí (například když se mají evakuovat ze svých domovů), a zároveň musí udržovat rámcový smír také na politické rovině. Pokud bude mezi jednotlivými skupinami obyvatel panovat nenávist, jen těžko se společně vypořádají s budoucími krizemi. Na úrovni jednotlivců pak odolnost vyžaduje mimo jiné péči o psychické a fyzické zdraví, stejně jako víru, že existuje budoucnost, o níž stojí za to bojovat.
V době, kdy sledujeme globální změny klimatu, války (včetně té na evropské půdě) nebo pandemii, je logické se věnovat právě tématům odolnosti, ale také širšímu rámci společné budoucnosti. V České republice tento výzkum zastřešuje zejména program Odolná společnost pro 21. století a mezioborová skupina Systémy resilience při Národním institutu SYRI. K tématu nedávno vznikla také kniha rozhovorů Odolná společnost spoluautorek Alice Koubové a Barbory Baronové.
Distribuce nejistot
První zpráva o úmrtí, kterou jsem o víkendu zahlédla, byla z brněnské pasáže Koruna. Řidič SUV při vjezdu do garáže zajel člověka bez domova. Lidské tragédie se v ten den očekávaly ve spojitosti s povodněmi, nikoli s velkými vozy a neschopností politiků a političek zajistit všem důstojné bydlení. Na pozadí solidarity v rámci záplav tak dále sledujeme zásadní společenské nespravedlnosti, které mohou mít za důsledek i zbytečná úmrtí nevinných lidí. Je proto na místě se ptát, proč je ona vzájemná pomoc vyhrazená pouze pro časy krize. Kdo a jak bude za povodně kompenzován? A kdo si vůbec v rámci existujícího systému „zaslouží“ solidaritu a naši účast?
Jak připomněly akademičky zkoumající odolnost ve zprávě pro Oxfam, nejvíce postižení jsou při každém společenském otřesu vždy ti nejchudší a nejzranitelnější. Ukázalo se to během pandemie a ukazuje se to každou zimu, kdy přicházejí o život lidé bez domova kvůli mrazům. Chudší lidé mívají obecně nižší průměrný věk dožití, mimo jiné proto, že často bydlí blíže toxickým skládkám a továrnám a dýchají horší vzduch. Třídní rozdíly se přímo promítají do materiality těla, a to ještě předtím, než vůbec nějaká krize přijde.
Podle Hillier a Castillo proto musí koncepce odolnosti opustit některé své liberální teze a do hloubky řešit právě třídní nerovnosti. „To znamená zpochybnit sociální, ekonomické a politické instituce, které zajišťují bezpečí pro některé, ale zranitelnost pro mnohé, a přerozdělit moc a bohatství (a s nimi i rizika),“ píší autorky. Poukazují tak na fakt, že mnohé krize způsobí pár procent nejbohatších lidí, aby na ně následně nejtvrději doplatili ti nejchudší.
Společná budoucnost
Vyrovnávat se s otřesy znamená do určité míry věřit, že nejsme na těžké situace sami. Že nás společnost nenechá se utopit, ale ani v zimě umrznout nebo v létě zemřít na dehydrataci. V systému, který takové věci dovolí pod rouškou mýtu o osobní odpovědnosti, neexistuje pro mnoho lidí vidina šťastného a spravedlivého života.
To, že byla Česká republika na letošní povodně rámcově připravená, jistě do budoucna posílí důvěru ve fungování systémů pomoci. Tato důvěra však zůstane i nadále určitým privilegiem. Lidé, již jsou systémem vytlačováni na okraj a jimž stát roky nezajistil dostupné a důstojné bydlení nebo základní zdravotní péči, nemají k takové důvěře žádný důvod. Právě tito lidé přitom pociťují krize nejvíce ze všech.
Čekají nás další povodně, požáry, války, pandemie i tornáda. Koncept odolnosti může být sice kritizován jako liberální, i on nicméně skýtá podnětnou kritiku nerovností a argumentaci, proč je třeba usilovat o rovnostářskou společnost – tedy pokud chceme úspěšně čelit budoucím krizím a kalamitám. A pro ty, kdo přesvědčovat nepotřebují, zde stále zůstává solidarita jako základní hodnota vztahování se k druhým. Ne proto, že je to výhodné, ale protože je to správné.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás