Strany, které v současné vládní koalici chtějí působit jako seriózní pravice s lidskou tváří, tedy především STAN a TOP 09, se snaží být také spojovány s akademickou sférou. Ne snad, že by jí vybojovaly důstojné podmínky a nárůst prostředků aspoň v té míře, v jaké to slibovaly. Namísto toho vytahují jako králíky z klobouku lidi, kteří se na stávající problematický akademický systém dokázali adaptovat, a dokonce v něm i uspět. Dopadá to pochopitelně zjištěním, že ve vysokých patrech české akademie to vypadá… inu podobně jak v jiných vysokých patrech v Česku.
A tak se TOP 09 rozhodla nahradit ministryni pro vědu s titulem z pochybné soukromé školy a podivnými vazbami tamtéž (nikoli proto, ale prý proto, že byla „málo viditelná“) osvědčeným rektorem Slezské univerzity v Opavě Pavlem Tulejou – načež zjistila, že si pomáhal v nevalném publikačním profilu články v podvodných časopisech. Další politickou hvězdou vzešlou z akademické sféry byla bývalá rektorka Danuše Nerudová a i ji dohnaly skandály, nejen podivné publikace, ale především podezřele získávané doktoráty na jí řízené univerzitě.
I když si Bárta ekologickou kritikou sem tam vypomáhá, zdrojem jeho povídání o kolapsech jsou především konzervativní vyprávěnky o „úpadku a zániku“ té které civilizace, jaké byly populární zejména na přelomu 19. a 20. století.
Aktuálně to zkusili Starostové a nezávislí společně s TOP 09 s profesorem egyptologie Miroslavem Bártou, mediálně všudypřítomným odborníkem na kolaps civilizací a také bývalým prorektorem Univerzity Karlovy. Miroslav Bárta už rozjel kampaň a dělá to, co se od moudrých mužů nad padesát očekává: trousí moudra, ukazuje svou fyzickou kondici videi z běhání, předvádí své dosavadní profesní úspěchy. Občas ocituje nějakou banalitu z Winstona Churchilla, občas nám trochu bizarně předvede význam své profese pro rozumění současné společnosti; to když demonstruje svou představu o „společenské smlouvě“ na tom, že „při stavbě pyramidových komplexů v Gíze za čtvrté dynastie z tohoto počinu profitovala přímo nebo nepřímo až čtvrtina celkové tehdejší populace.“ A navštěvuje podcast premiérova ekonomického poradce Štěpána Křečka (ano, toho „nakupujte v Polsku“ Křečka), kde horlivě přitakává jeho názorům na to, že „konzervativci“ (Křečkův eufemismus pro krajní pravici, jmenovitě třeba Le Pen) měli ve všech tématech počínaje Green Dealem, přes migraci až po trans témata pravdu…
Vládnutí „kompetentních segmentů“
Bártův konkurent, dosavadní senátor Marek Hilšer, už zmínil vazbu tohoto kandidáta na oligarchy: kvůli angažmá v Babišově think tanku Institut pro politiku a společnost v roce 2014 i kvůli dlouholeté spolupráci s Info.cz, médiem vlastněným dominantně Danielem Křetínským. Bárta se hájil tím, že Babiš roku 2014 byl někým jiným než Babiš roku 2024, což je bezpochyby pravda – už tehdy byl ale oligarchou sápajícím se po moci, byť se tehdy tvářil velmi otevřeně a mnozí intelektuálové si mohli myslet, že jeho programovou prázdnotu naplní vlastním obsahem. Ochota s ním spolupracovat ovšem rozhodně nesvědčí o zásadovosti. Křetínského mediální projekty se pak stávají stále výrazněji ohrožením demokracie, jak už nejen podrobně dokumentují nejen aktivisté z Re-setu, ale konstatují i novináři z Respektu. Nicméně, Miroslav Bárta je pozoruhodný zdaleka nejen tím, pro jaké oligarchy už projevil ochotu pracovat. Je pozoruhodný rovněž svou dosavadní drahou mediálního myslitele a akademického manažera.
Nejsem egyptolog a nemohu posoudit Bártovu dráhu egyptologa. Posledních patnáct let ale není ani podstatná. Bárta z ní totiž přešel do role odborníka doslova na všechno. Ze svých znalostí totiž odvodil „sedm zákonů“ vývoje civilizace. V tlustých a úctu vzbuzujících sbornících i populárnějších knihách, rozhovorech a podcastech nám s vážnou tváří proroka zvěstuje velké pravdy o civilizacích, a to zejména té naší.
Bártovy „zákony“ jsou divokou kombinací samozřejmostí (civilizace mají začátek a konec…), banalit (civilizace potřebují energii a „společenskou smlouvu“, tedy nějakou podobu souhlasu velké části populace; důležité je klima) a nepodložených tvrzení. Mezi ty poslední patří Bártův oblíbený zákon, kterému říká Hérakleitův. Spočívá v tom, že co společnosti přivedlo na vrchol, bude také zdrojem jejich úpadku. Kromě toho, že známe řadu společností, jejichž úpadek způsobily vnější faktory, vidíme vcelku jasně, že tyto „zákony“ jsou formulované velmi pythicky a elasticky a lze do nich dosazovat leccos.
A Miroslav Bárta se také činí a dosazuje. Někdy banality – třeba že právní předpisy mají být co nejjednodušší a nejsrozumitelnější. Někdy poněkud povážlivé úvahy – to, když v úvodu sborníku Kolaps a regenerace (2011) prorokuje, že státy budoucnosti zásadně omezí sociální stát (mezi věcmi, které podle něj státy už nebudou „zajišťovat“, patří „důchody“ či „neomezená zdravotní péče“) a klade si také otázku mnoha pravicových blogerů: „Zda se ke směřování státu prostřednictvím voleb mají právo vyslovovat všichni, nebo zejména ti, co pro něj také něco dělají (tedy např. platí nebo prokazatelně platili daně)?“ Později, zejména v knize Na rozhraní (2016), se propojil s vojenskými intelektuály, jako jsou Karel Řehka či Otakar Foltýn. Jejich společné úsilí výstižně zhodnotil sociolog Ondřej Císař:
„…oč víc Bártovým a Kovářovým příspěvkům chybí na analytičnosti a empirické práci, o to mají více nepodložených soudů, které nevede systematické poznání, ale deklarovaná touha po dosažení změny. Jasnější kontury nové společnosti ale nejsou zřejmé – snad vyjma dvou charakteristik. Bude to společnost bezohledná a založená na uplatňování síly, společnost remilitarizované, kde silové složky převáží nad demokratickou kontrolou. Demokracii autoři totiž považují za svět ‚zdlouhavých rozhodovacích procesů‘, do nichž zasahují ‚nekompetentní segmenty‘. Knihu nese souznění mezi nostalgickými představami o hierarchicky uspořádaném světě, v němž namísto demokratického tělesa rozhoduje rada starších, s představou o tom, že politický pořádek lze nastolit silou. Podle Miroslava Bárty ještě před několika lety svět ‚zdánlivě dobře fungoval‘. Pro koho?“
Proroctví úpadku
Pochopitelně, o kolapsu dnes mluví mnozí. Již několik dekád před ním varuje ekologická kritika, ze které vyplývá, že lidstvo musí dramaticky změnit svůj způsob obývání Země, pokud nechce dřív nebo později čelit devastujícím následkům. Na prvním místě musí přehodnotit vztah k ekonomickému růstu. Miroslav Bárta k tomuto druhu varujících nepatří. Ekonomický růst je pro něj posvátný, představa nerůstu děsivá. „Budiž jasně řečeno, že pro mě není budoucnosti bez volného trhu… Buď budeme růst a budeme makat, nebo budeme kolabovat,“ varuje v rozhovoru s ekonomem Křečkem.
I když si Bárta ekologickou kritikou sem tam vypomáhá, zdrojem jeho povídání o kolapsech jsou především konzervativní vyprávěnky o „úpadku a zániku“ té které civilizace, jaké byly populární zejména na přelomu 19. a 20. století. Jejich zdrojem není představa o tom, že civilizace řeší nový problém, který by měl vést k sebereflexi a novým strategiím, ale spíš představa, že jsme ztratili už dosažený vrchol a měli bychom se vrátit k heroickým ctnostem našich otců a dědů (svého času lidí jako Julius Caesar, dnes je v kurzu spíše Winston Churchill). Ikonického autora našly podobné příběhy v Oswaldu Spenglerovi. Tento autor, jehož nesmrtelně zparodoval Karel Čapek postavou Wolfa Meynerta ve Válce s mloky, proslul především knihou Zánik Západu z roku 1918. V ní se tento původním vzděláním biolog výrazně ovlivněný sociálním darwinismem pokouší o „morfologii světových dějin“, snahu identifikovat cyklické rysy vývoje všech civilizací.
Bárta Spenglera občas souhlasně cituje a není divu. Shodují se v rozmáchlosti a konzervativnosti svých vizí i vůli vynášet ambiciózní soudy o tématech, o nichž mnoho nevědí. Spojuje je představa, že v dějinách lze najít vzorec, který může silná mysl odhalit a silná politická osobnost naplnit. Spengler měl jako většina německých konzervativců té doby komplikovaný vztah k nacistům – oni ho obdivovali, on jimi tak trochu pohrdal a měl raději Mussoliniho.
Podobných konzervativních proroků konce se v posledních patnácti letech vyrojily spousty. Biolog Stanislav Komárek přirovnával sociální stát a demokracii k evolučně vyhynulému veledaňkovi s příliš mohutným parožím, autor historizující beletrie Vlastimil Vondruška varuje před zánikem Evropy a srovnává Andreje Babiše kritizovaného Evropskou unií s Janem Husem a antropolog Ivo Budil prohlašuje Evropskou unii za „nemocného muže na periferii Asie“. V této plejádě hlasů působí Miroslav Bárta bezmála umírněně a seriózně, i když, jak jsme viděli, s demokracií a sociálním státem má problém také.
Jenže problém je právě v tom zdání serióznosti. Pokud by Bárta byl egyptologem, který zároveň říká své názory na to či ono, bylo by to zcela v pořádku. Pokud ale tvrdí, že své glosy k naší současnosti čerpá ze své egyptologické expertízy, pózuje v roli objevitele „zákonů“ civilizace, jde o učebnicový příklad zneužití vědy. Není pak rozdílu mezi ním a beletristou Vondruškou, který své dojmy k politice uvozuje legendárním „jako historik vím“. Bártovy zákony přitom mají navzdory vágním formulacím skutečně všeobsáhlé důsledky. Dokážou předejmout i vlastní působení: naše civilizace může podle Bárty jako první čelit svému zániku, protože zná tyto zákony vývoje. Dokážou zdůvodnit i samotnou Bártovu kandidaturu do Senátu; klíčové v dějinách jsou totiž výrazné osobnosti: „Studiem civilizací jsem se také naučil, že klíčové pro jejich vývoj je, jak jednotlivci dokážou přijmout svou vlastní odpovědnost za osud celku. S tímto vědomím a s těmito znalostmi jsem se rozhodl, že půjdu takzvaně s kůží na trh.“
V tandemu s podvodníkem
Většinu svých sborníků o civilizacích vytvořil Miroslav Bárta v tandemu s historikem Martinem Kovářem. Tento profesor a dlouholetý akademický funkcionář (mimo jiné prorektor Univerzity Karlovy) byl na konci roku 2018 odhalen jako plagiátor, který dlouhé pasáže své disertační i habilitační práce (tedy rozhodujících textů pro akademickou dráhu) v podstatě přeložil bez uvedení zdroje. S velkou ostudou odešel z Univerzity Karlovy a našel útočiště na Vysoké škole ekonomické, kde se jako akademický senátor stal oporou proslulého Miroslava Ševčíka.
Kdyby Martin Kovář uznal pochybení, dávalo by smysl jej dál nezostuzovat, i špatný akademik může být koneckonců třeba dobrým novinářem a popularizátorem vědy. Jenže Martin Kovář se proti usnesení dvou etických komisí (Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a posléze i celé Univerzity Karlovy) bránil možnými i nemožnými způsoby, které v posledku ohrozily i rozeznávání smysluplných standardů v akademické práci: napřed bizarním tvrzením, že když dva historici zkoumají stejnou epochu na základě stejných pramenů, dojdou logicky ke stejným závěrům, posléze manipulativními a podjatými posudky, které si u jeho přátel objednal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima, a posléze patafyzickou protizprávou Etické komise Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, již doplnily výkřiky o tom, že řešení plagiátů bylo likvidační praktikou podobnou padesátým létům minulého století.
V tomto kontextu zpochybňování základních standardů vědecké práce, za jejichž porušení by bakalářského studenta čekal vyhazov ze školy, Miroslav Bárta svého spolupracovníka nijak veřejně nekritizoval. Dál s ním spolupracoval, dokonce spolu (a s hybridním novinářem Michalem Půrem) založili společný podcast Nový svět. Vystřídal ho také v roli prorektora Univerzity Karlovy – oba byli součástí univerzitního vedení Tomáše Zimy, který svou neslavnou dráhu rektora zakončil roztomilým fiaskem v prezidentské volbě, a to navzdory faktu, že ke svému zviditelnění svého času zneužíval prostředky své univerzity.
Čas na Plebs blues
Jistě, osobní kvality Miroslava Bárty a problematické body jeho dráhy nejsou hlavním argumentem proti jeho volbě. Tím je fakt, že je kandidátem současné vlády. Vlády, která nechala zchudnout velkou část populace, ale je pro ni tabu spravedlivě zdanit bohaté a firmy. Vlády, která neřeší mnohočetnou krizi, mizerné odměňování v celé řadě profesí a neplní ani vlastní sliby ohledně výdajů na vzdělání, ale zato nakupuje za stovky miliard americké stíhačky, které budou dodány nejdřív za dekádu a nijak nesouvisí ani s obranou Česka, ani s jeho rolí v rámci NATO, ale za to nám v představách některých vojenských publicistů někdy v půlce třicátých let umožní bombardovat Moskvu… Do takového světa se vlastně odborník na pyramidy celkem hodí, chceme v něm ale žít?
Co dodat? Jaromír Nohavica už delší dobu neprožívá příliš dobrý podzim, chodí mezi zvláštní lidi a nahrává ne moc vydařené písně, některé z nich dokonce rasistické, na což je obzvlášť smutný pohled. I tak by ale nebylo dobré zapomenout kvůli nim na dřívějšího Nohavicu. Například ve svém Plebs blues vystihl problém pyramid řekl bych lépe než náš přední egyptolog. A možná nejen problém pyramid…
Autor je politolog a novinář.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás