Pocahontas je pražský umělecký kolektiv, který letos na jaře vydal svou první kompilaci s názvem 4ever. Pojítkem skladeb umělců, jako jsou GbClifford nebo Eastworks, jsou zvuky asociované se vzpomínkami na dětství. Také atmosféra, kterou jsem zažila na jejich prvním koncertě, ve mně vyvolala směs pocitů od husí kůže po čistou radost. Účastníci následujícího rozhovoru vystupují anonymně, a záměrně tak narušují obvyklý způsob konverzace (nejen) o hudbě.
Co pro vás znamená být kolektivem? Kdy došlo k momentu, kdy jste si řeklx, že se jím stanete? Jak celý nápad vznikl?
Pocahontas se neustále formují tím, na čem zrovna pracujeme, a chtělx bychom, aby věci byly pořád v pohybu a nepřestalx jsme se vyvíjet. Kolektiv tvoří naši kamarádi, se kterými se nemusíme znát úplně nejlépe, ale víme, že s nimi sdílíme stejné hodnoty, a to je pro nás to nejzásadnější. Před založením Pocahontas vznikaly různé projekty, které neměly na české hudební scéně místo, a přišlo nám jako fajn nápad vytvořit platformu, která bude fungovat jako jejich sběrnice, protože podle nás společná síla těch projektů funguje – například v tom, že posluchač ví, kde je hledat.
Pocahontas jsou prostorem, kam si můžeš přijít mentálně odpočinout. Můžeš zkoušet nové věci, a když se nevydaří nebo zjistíš, že to nebylo dobré rozhodnutí, tak to nevadí.
Podařilo se nám vytvořit místo, ve kterém se nemusíme bát experimentovat – třeba i s pomocí anonymity a pseudonymů. Ty experimenty mohou být jednorázové, mohou mít jakékoliv názvy, mohou být jakkoliv zpracované. Pocahontas je tak místem pro projekty, kterým se nekladou hranice, kde umělci mohou dělat hudbu, jakou chtějí, mohou si hrát a tvořit prostě „jenom“ pro radost. I proto nazýváme Pocahontas playgroundem.
Pseudonymy a prvek anonymity jsou něco, co se objevuje napříč vaší hudbou. Máte pocit, že vás to určitým způsobem spojuje?
Anonymita není pro Pocahontas nutností, ale může být bránou k tomu být naplno emocionálně upřímný, aniž by ta tvorba byla přirovnávaná k úspěchům z minulosti. Tím, jak je tady publicistický rybníček malý, je to trošku taková vesnice, kde každý každého sleduje. Jasně, že je super, když se někdo zajímá, ale nepřejeme si, aby bylo umění porovnáváno. Možná je to tím, že lidé neumějí moc brát věci mimo kontext a že někteří novináři nedokážou abstraktně přemýšlet a neustále umělce porovnávají a hodnotí. To potom vede k nezdravému chování v hudební komunitě.
Víme o dvou projektech, u kterých lokální publicisté nerespektovali anonymitu a měli tendence odkrývat jejich identitu. Přijde nám, že strašně moc žurnalistů tady neprofesionálně zkoumá, proč věci jsou tak, jak jsou, a proč některé projekty mají zvuk jako různí zahraniční umělci, čímž automaticky shazují hodnotu toho díla. Nekoukají se na hudbu jako na umění, ale jako na nějaký produkt. To nás vede k potřebě vytvářet vlastní prostor. Cítíme, že zde vládne strach z toho zveřejňovat umění pod opravdovými jmény, je zde strach z odsouzení.
V hudební publicistice se to, o čem se píše, pořád velmi často vztahuje na tvůrce samotného a články jsou dost spjaté s tím, jakým způsobem se prezentuje nebo žije…
I to je důvod, proč se vymezujeme proti některým rozhovorům. Je pro nás zásadní si nastavit určité hranice – cítíme, že naše projekty jsou pro nás výjimečné, protože fungují na bázi „lidi lidem“ a ty kreativní věci nezasazujeme hned do nějakých škatulek. A proto Pocahontas také nejsou klasický label, proto je to kolektiv, platforma. Pointa je prostě si hrát, nic moc neřešit a spolehnout se na to, že to posluchači mají rádi.
Můžete váš projekt popsat pěti slovy?
Playground, fluidita, přátelství, sdílení, podpora.
V čem vás inspiroval příběh Pocahontas?
Chtělx jsme přijít s něčím hravým a Pocahontas je prostě pohádka… Hezky to zní, je to zapamatovatelné a snažíme se tomu dát význam tím, co děláme. Je to hodně pocitové, spojené s tou hravostí a trošku i zasněností.
A napadá mě, že možná i s nějakou odvahou?
Ano, s tou určitě taky.
Máte ustálený kolektiv? Jak vypadal třeba průběh práce na kompilaci?
Kompilace 4ever vznikala tak, že jsme oslovilx umělce, co nás zaujali. Poslalx jsme jim pozvánku, ve které byl krátký text, taková abstraktní básnička o vzpomínkách a nostalgii. Pod ní bylo napsané, že je zveme ke spolupráci na kompilaci. Jediným zadáním bylo využít ve skladbě zvuk, který v nich evokuje pocit dětství. Nechalx jsme je to pojmout, jak chtějí, a nechtělx jsme je limitovat tím, že by to měl být hudební sampl. Někdo samploval videa, znělky, jiný zase zvuky různých míst a vlastně to každý pojal po svém. Objevil se tam třeba zvuk hodin u babičky nebo i Red Hot Chilli Peppers. Bylx jsme zvědaví, kam nás to zavede, a nechalx jsme každého tvořit, jak potřebuje.
Na 4ever je každý track od někoho jiného. Jak vypadal proces výběru skladeb? Co pro vás znamená 4ever?
Ten název mluví sám za sebe, je úderný, a jak je napsaný s tou čtyřkou, hodně to vyvolává pocit teenagerství. Říkalx jsme si, že další kompilace se bude jmenovat Forever and ever and ever…, až nás zabanují na Bandcampu… Přestože je každá ta věc velmi jiná žánrově, je to kompaktní, čímž jsme bylx nakonec všichni příjemně překvapeni. Jsme rádi, že se to potkalo hlavně náladově a že ta spolupráce probíhala intuitivně, díky čemuž se spojily různé světy. Ta kompilace šla také hodně ruku v ruce s naší první společnou akcí, chtělx jsme k ní udělat happening.
Na vaší desce se objevují motivy dětství a nostalgie, které provází i spousta negativních emocí. Bylo toto téma záměrem od začátku?
Samotné nás po poslechu alba překvapilo, že se v něm objevovala jednolitá emoce, což byla hořkosladká nostalgie, která má v sobě trošku smutku i melancholie. Bylo hezké vidět, jak se nálady skladeb náhodou střetly.
Je pravda, že 4ever vyšlo jenom na Bandcampu a Soundcloudu?
To je další téma, které jsme chtělx otevřít – streamovací platformy. Spotify nám přijde nejhorší a nemusí jít jen o ty peníze, ale třeba už jen o to, že na každém profilu umělce zveřejňuje, kolik má přehrání za měsíc, což třeba Apple Music nemá. Přijde nám to sympatičtější, není to založené na tom, že se koukáš, jaký je nejhranější track, ale na tom, že to je hudba. Poslechni si ji, buď se ti bude líbit, nebo ne…
Spotify navíc podporuje firmu Helsing, která pracuje na vývoji zbraní s umělou inteligencí. Skrývá to za slovy „světová AI technologie pro obranu národní bezpečnosti a liberální demokracie“, ale ve skutečnosti to je sponzoring zbrojařství. Taky nás štve, jak řadí hudbu do nějakých škatulek a náladových playlistů. I z těchto důvodů jsme zvolilx Bandcamp a Soundcloud jako jediné platformy, kde si můžete 4ever poslechnout. Pokud ale chce někdo z Pocahontas svou tvorbu zveřejnit i jinde, tak mu v tom samozřejmě nebráníme. To je každého věc.
V květnu se konal váš první společný koncert v Petrohradské a měl výjimečnou atmosféru. Vystupujícím nebylo vidět do očí, což umožnilo navázat netradiční vztah s diváky. Byl výsledek spontánní, nebo to byl záměr od začátku? A proč se akce konala právě v Petrohradské?
Hodně jsme to řešilx a vycházelx jsme z toho, jaký by mělo mít návštěvnictvo pocit. To nám vydefinovalo některá místa. Koukalx jsme se hlavně po komunitních prostorách. Podmínkou bylo, že tam bude nějaký dvorek, že to nebude klub, kam člověk zaleze a je tam zavřený. Myslíme si, že důležitou částí toho zážitku byla světla, která dělala Tasya. No a atmosféru podpořilo například i promítání během vystoupení Lost Dog, při kterém bylo fajn, když si všichni sedli na zem. Strašně se nám líbilo, jak se celý ten večírek vizuálně poskládal. Byla tam skoro úplná tma, svítil jen laptop a lampička na vstupu. Projekce využívala intenzivního světla a skončilo to decentně, pomocí světýlek. Jeden z účinkujících sázel zin, další kamarádka nám ho pomáhala sešívat. Přišlo nám, že to bylo hodně komunitní a hřejivé.
Výjimečné to bylo i tím, že tam zazněla hudba, kterou lidi nikde předtím neslyšeli. Měli tak šanci objevit zvuk, aniž by věděli, kdo za ním stojí. Člověk přijde do prostoru, kde třeba vůbec nejsou světla nebo je tam tak moc kouře, že vidí jen velmi málo. Má tak možnost jen stát a poslouchat, nevědět, kdo za čím stojí, nevědět, co přesně se děje, a ve finále z toho mít radost. Je to super pocit, když jdeš na koncert a nevíš, co máš čekat. Potvrdili nám to i naši kámoši. I pro nás bylo příjemné, že jsme se nemuselx bát přijít s něčím novým, že nás nikdo nebude identifikovat se štítky a nálepkami.
Máte v plánu nějaké další akce?
Během Lunchmeat festivalu bude mít v neděli 29. září koncert GbClifford.
Na začátku rozhovoru zaznělo, že váš kolektiv zakládáte na společných hodnotách. Které to jsou?
Snažíme se zastavit v běhu za individuálním úspěchem – aby platforma nebyla o egu. Chceme se cítit dobře, mít volnost se kreativně obohacovat skrz naše přátelství, akce a projekty. Pocahontas jsou prostorem, kam si můžeš přijít mentálně odpočinout. Můžeš zkoušet nové věci, a když se nevydaří nebo zjistíš, že to nebylo dobré rozhodnutí, tak to nevadí. Třeba ohledně světel – víme, že můžeme zkusit jeden koncert, který bude v úplné tmě, a uvidíme, jaká na to bude reakce.
I když to může znít stereotypně, budujeme prostor pro experiment a nezávislou hudbu, a i to, že jsou některé ty projekty anonymní, nám umožňuje chybovat. Docela často zajímavé věci vznikají díky tomu, že člověk udělá nejdřív spoustu chyb. Taky je to pro nás trošku návrat do dětství a únik od tíhy, která přichází s dospíváním. V dětství byl člověk naivní, dělal si, co chtěl, blbnul, a bylo to úplně jedno. V dospělém věku to až tak jedno není – nebo vlastně může být, ale člověk žije v tom, že není.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás