Vlny se vymykají ustáleným vzorcům zobrazování komunistické minulosti

V recenzi snímku Vlny z 21. srpna píše Karel Veselý, že film Jiřího Mádla utvrzuje obraz Čechů jako obětí velkých dějin. Když ale nahlédneme Mádlův počin v kontextu dosavadní filmové tvorby zpracovávající klíčový historický okamžik invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, domnívám se, že získáme na snímek shovívavější pohled. Režisér a scenárista Mádl se pokusil příběh o srpnu 1968 vyprávět přeci jen jinak, než jak bylo české diváctvo doposud zvyklé. Následující text si neklade ambice být další recenzí snímku, ale chce poukázat na některé vzorce filmového zobrazování nedávných dějin.

Pokud historické filmy nepetrifikují jeden ustálený výklad minulosti, ale naopak ji – byť jen opatrně – nahlížejí z jiného úhlu, plní kromě umělecké i užitečnou společenskou funkci.

Mádlův film sleduje práci jedné redakce Československého rozhlasu od zimy roku 1967 až do období po invazi 21. srpna 1968. Právě v srpnových dnech sehráli redaktoři a redaktorky rozhlasu důležitou roli, když zajišťovali vysílání i po obsazení rozhlasu okupačními vojsky a ve zmatečné situaci se snažili občany dále informovat o dění. Recenze Veselého vytýká Vlnám mnoho nedostatků a s některými nelze než souhlasit. Ano, scénář místy šustí topornými dialogy – i když oproti jinak rozšířenému nešvaru v historických snímcích alespoň postavy své repliky nedeklamují spisovně, ale používají obecnou češtinu. V tomto ohledu si nejhůře vede Slovo, drama o roce 1968 Beaty Parkanové, ve kterém Martin Finger literárním jazykem divadelně přednáší dlouhé monology o morálce.

Rozhodnutí vystavět Vlny okolo „kolektivního hrdiny“ redakce Mezinárodního života nedává příliš prostoru vdechnout jednotlivým postavám životnost a mnohé z nich působí dost ploše. Z historického hlediska se snímek – zcela nepřekvapivě – uchýlil k různým zkratkám a zjednodušením, z nichž snad nejvíc do očí bijící je náznak, že prezident Novotný odstoupil z úřadu primárně kvůli novinářské investigaci finanční situace jeho syna. Film také zcela opomíjí vysílání nelegální rozhlasové stanice Vltava, která se stavěla na stranu okupace. Přesto se domnívám, že Vlny nabízejí divákům silný a v lecčems neotřelý příběh srpnové invaze.

Klaďasové proti rezignaci

Představte si tuto situaci: je teplá srpnová noc, skupina přátel slaví či popíjí. Nad ránem ale přichází rychlé vystřízlivění se zvukem vojenských letadel a známého rozhlasového záznamu, intonujícího: „Včera, 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny, překročila vojska…“ Zní to povědomě? To proto, že variaci na tento scénář využilo několik českých filmů. V Pelíškách (1999) Jana Hřebejka přeruší invaze dozvuky svatebního veselí. V seriálu České televize Vyprávěj (2013) si kamarádi vracející se z propité noci myslí, že místo sovětské hlídky potkali komparz amerického válečného filmu Most u Remagenu, který se toho času skutečně natáčel v Davli, než je uvědomění, že se jedná o okupační vojáky, rychle probere z alkoholového opojení. V dnes pozapomenutém snímku Anglické jahody (2008) se zase v Davli k natáčení Mostu u Remagenu nachomýtnou sovětští vojáci, zmatení německými nápisy, o kterých netuší, že jsou filmovou dekorací. A alkohol v noci z 20. na 21. srpna nechybí ani ve filmu Operace Dunaj (2009), kde okupační tank polské lidové armády vjede přímo do vesnické hospody.

Co následuje? V některých případech projevy drobného občanského hrdinství. Otec hlavní hrdinky ve snímku Rebelové (2001) po poslechu onoho kultovního oznámení o invazi v rozhlase spěchá na svém kole, aby převrátil ukazatele u cesty a zmátl tak okupanty. Ve Vyprávěj se postavy snaží sundávat či maskovat tabulky s názvy pražských ulic. V dalším sledu je pak opakovaným prvkem okamžité rozhodnutí k emigraci. Tyto motivy se nijak neodchylují od historické skutečnosti. Důležitější pro vyznění jsou ale emoce, které tyto filmy ve vztahu k okupaci zprostředkovávají. Kromě komediální Operace Dunaj, která nebyla tehdejší kritikou přijata právě proto, že humorná poloha bagatelizovala tragédii srpnových událostí, jsou tu pocity smutku, ponížení a ztráty nadějí.

Některé snímky nabízejí drobné příběhy mezilidské solidarity, jako v seriálu Vyprávěj, kde se cestující zastaveného vlaku semknou v tiché pietě za muže, kterému zpráva o invazi způsobila smrtelný infarkt. Jsou to ale především příběhy pasivity a bezmocného odevzdání se osudu. Když postava Jiřího Kodeta v Pelíškách s těžkým srdcem hraje státní hymnu na klavír nebo když režisér Filip Renč v Rebelech nechává ve zpomaleném záběru hlavní hrdinku odjíždět do emigrace, navádějí tyto filmy diváctvo k tomu, aby se dojímalo nad tragédií malého národa, jenž se stal obětí velkých dějin.

Hrdiny Vln jsou ale lidé, kteří nečelí situaci s odevzdaným rozhořčením, ale jsou aktivní a události se snaží ovlivnit. Redaktoři rozhlasu přitom nejsou ve Vlnách prvoplánovými hrdiny vzpírajícími se moci, jak se v posledních letech stalo populární v reprezentacích odboje 50. let (Král Šumavy, Bratři). Redakce Mezinárodního života je sice sbírkou klaďasů, ale ti jsou spíše než snahou o hrdinství hnáni motivací dál dělat svou práci a pravdivě informovat občany o dění v zemi. Proto snímek nehraje lacině na emoce. Dojetí nad nespravedlností vojenského zásahu jistě diváci mohou cítit, ale ne proto, že by jim Vlny nabízely možnost hovět si v pocitu vlastní ukřivděnosti.

Jiný úhel pohledu

Pojetí „hrdinství“ rozhlasové redakce také není úplně prvoplánové. České snímky zobrazující komunistickou minulost – jak jsem opakovaně na stránkách Alarmu psala – mají tendenci komunistický režim nahlížet jednoduchou perspektivou „my versus oni“, kdy komunisté jsou vždy ti druzí a hrdinové jsou někdy až nesnesitelně šlechetní. Ale to ve Vlnách tak úplně nejde. Rozhlasáci jsou totiž z většiny také komunisté, členové strany, kteří věří v socialismus a bojují za jeho lepší, spravedlivější podobu. Nejsou to žádní antikomunističtí bojovníci či disidenti – naopak, jak ukázala nedávná kniha o dějinách poválečného Československého rozhlasu historičky Rosamund Johnston, i přes odvážné názory byli novináři jako Šťovíčková či Dienstbier synonymem tehdejšího establishmentu. A přesto byli nesmírně populární. Anebo právě proto.

Slovo „přesto“ už je vyjádřením retrospektivní logiky, kdy ve výkladu minulosti mají popkulturní obrazy tendenci fandit těm, kteří se nějakým způsobem stavěli proti režimu, protože z dnešního pohledu víme, jakých krutostí a nespravedlnosti se komunistická moc dopustila. Ale z pohledu tehdejších aktérů to mohlo být právě naopak – novináři byli důvěryhodnými reprezentanty režimu, jenž byl v tomto období nositelem nadějí.

Už sám fakt, že hlavními hrdiny jsou komunisté – byť tuto skutečnost Mádl takticky nijak zvlášť nevyzdvihuje –, je pro český film neobvyklý. Snímek je ale přeci jen ještě krotký, protože soustředit se příliš na skutečnost, že populární rozhlasoví novináři byli dobovými režimními prominenty by v ustáleném antikomunistickém vyprávění o minulosti, které známe z drtivé většiny historických filmů, zřejmě dost provokovalo. V tomto kontextu je třeba ocenit ústřední figuru technika Tomáše, který se pod nátlakem stává spolupracovníkem StB, a přesto se v klíčovou chvíli zachová správně.

Souhlasím sice s Karlem Veselým, že scénář nedává Vojtěchu Vodochodskému příliš prostoru postavu vybavit plasticitou, ale i tak považuji za osvěžující, že mainstreamový snímek postavil do svého středu protagonistu, na kterém jsou vykresleny protichůdné politické tlaky doby, aniž by to byla jen jedna z dlouhé série postav, které byly vždy „vnitřně proti“. Vlny se tak pokusily vymknout některým ustáleným vzorcům zobrazování roku 1968 v Česku. Ne vždy se jim to daří, ale je to pokus, který si zaslouží uznání, protože dává českým divákům možnost nahlédnout vlastní dějiny opět trochu jinak. A pokud historické filmy nepetrifikují jeden ustálený výklad minulosti, ale naopak ji – byť jen opatrně – nahlížejí z jiného úhlu, plní kromě umělecké i užitečnou společenskou funkci.

Autorka je historička.