V jedné scéně dokumentu Dirty Pop sedí členové Backstreet Boys a jejich manažer Lou Pearlman u klavíru a společně zpívají píseň Easy skupiny Commodores. „Všechno je tak snadný, jako kdyby bylo nedělní ráno,“ pějí refrén, jehož text se skvěle hodí k příběhu jednoho z největších finančních podvodníků v USA posledních třiceti let. Trojdílná dokumentární série Netflixu režírovaná Davidem Terry Finem vypráví bizarní příběh věčně usměvavého světáka Pearlmana, který dokázal z investorů vytahat přes půl miliardy dolarů, aniž by si dělal velkou hlavu s tím, jak jim peníze vrátit.
Pearlman se v polovině devadesátých letech živil půjčováním letadel hvězdám showbyznysu. Byla mezi nimi i úspěšná popová skupina New Kids on the Block. Když se dozvěděl, kolik svému labelu vydělávají peněz, napadlo ho vytvořit si vlastní chlapeckou kapelu. Z talentových zkoušek vykrystalizovala pětice Backstreet Boys, která nejprve prorazila v Evropě, aby na konci devadesátých let konečně uspěla i v USA. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, postavil Pearlman vzápětí i jejich „rivaly“ – další partičku pohledných kluků, která dostala název *NSYNC. Na přelomu tisíciletí v éře Total Request Live stanice MTV nebyly v USA populárnější kapely než ty z Pearlmanovy stáje.
Podsaditý podnikatel už tady hraje zvláštní šarádu – kolem kapel vytváří humbuk, který časem začne mít sebenaplňující sílu.
Brýlatý tlouštík se hrdě fotil se svými hvězdami, zpěváci mu říkali Velký Taťka a s úspěšným podnikatelem se chtěli kamarádit i politici. Příběh geniálního impresária a podnikatele nicméně dostal trhliny v roce 1999, kdy ho kapely Backstreet Boys i *NSYNC zažalovaly za to, že jim vyplácí málo peněz a následně od svého „Taťky“ utekly k nadnárodní nahrávací společnosti. Pearlman to nevzdal, v roce 2000 rozjel úspěšnou hudební reality show Making the Band, která zrodila další úspěšné popové produkty, jako byly O-Town nebo LFO. Trend klučičích kapel už tehdy pomalu uvadal a s ním nenávratně i lesk Pearlmanova impéria zastřešeného společností Trans Continental. Navíc se o jeho podivné finanční transakce začala zajímat FBI.
Peníze dělají peníze
Třídílný dokument Dirty Pop: The Boyband Scam nejprve ukazuje Pearlmana jako muže, který si prostřednictvím svých kapel plní sen o slávě. Do smluv s nimi si dokonce prosadil, že z právního hlediska bude považován za šestého člena. Podsaditý podnikatel už tady hraje zvláštní šarádu – kolem kapel vytváří humbuk, který časem začne mít sebenaplňující sílu. Obklopuje členy kapel přepychem, vozí je v limuzínách, až jejich hvězdnému lesku uvěří i média a fanoušci.
Sám ostatně nedělá celý život nic jiného. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčovat investory, aby mu poskytovali peníze na různé bláznivé projekty, o jejichž návratnosti byl přesvědčený jen on sám. Máte ale mezi přáteli pophvězdy a filmové celebrity, takže to jde skoro samo. A když je potřeba investorům začít vyplácet podíly, půjčí se další peníze a tak pořád dokola.
V prostředním díle Dirty Pop už vystupuje trochu jiný Pearlman. Část jeho nejbližších spolupracovníků, kteří ho do té doby bezmezně obdivovali, prozře, a to nejpozději v okamžiku, kdy spáchá sebevraždu jeho pobočník Frankie Vasquez Jr. Jeho důvěřivá matka investovala do Pearlmanovy společnosti své životní úspory a následně o ně přišla. To se ale stalo víc než dvěma tisícům lidí, Pearlman z nich dohromady vylákal přes půl miliardy dolarů. Dalšími okradenými jsou banky nebo stát. Dokument dokonce tvrdí, že to bylo největší tzv. Ponziho schéma, investiční pyramidová finanční operace v USA za posledních třicet let.
Motivační deepfakes
V polovině nulté dekády už se Pearlmanovo impérium definitivně zhroutí a on v roce 2008 putuje do vězení. Soud mu vyměřil dvacet pět let nepodmíněně, což je pro finanční podvody bezprecedentní trest. O osm let později Pearlman ve vězení umírá na srdeční zástavu.
Tvůrci seriálu měli k dispozici spoustu archivního materiálu, přesto si neodpustili jeden novátorský filmařský trik, který je ale spojený s etickým dilema. S pomocí umělé inteligence vytvořili deepfake videa, na nichž Pearlman za stolem ve své kanceláři rozhazuje velkohubé podnikatelské rady. Ty pocházejí z jeho autobiografie Bands, Brands and Billions vydané v roce 2002 a motivační hesla o vydělávání peněz zasazené do kontextu jeho skutečného životního příběhu působí vyloženě bizarně.
Použití deepfake ospravedlňuje alespoň to, že celý Pearlmanův život byl skrz na skrz falešný. Všechno, co dělal, bylo jen na efekt, peníze proudily jen na jednu stranu, nicméně všichni kolem něj byli tak oslněni příslibem budoucího bohatství, že zjevné red flags velkoryse ignorovali. Jak jinak si vysvětlit, že nikomu nepřišlo divné, že jeho firma Trans International vlastně nakonec ani žádné skutečné letadlo nevlastnila. To s logem z fotky z honosné firemní brožury byla údajně jen plastová hračka.
Samozřejmě, že by se daly najít paralely mezi světem finančníků, kteří lidem prodávají sny o rychlém bohatství, a světem popových kapel, které fanouškům nabízejí podobnou iluzi instantního štěstí. Pearlman se skrze jedno naučil prodávat to druhé. Postavil svůj bonvivánský život na lžích, které ale jeho investoři moc rádi poslouchali, a tudíž je nikdo nezpochybňoval.
Bizarní osud popového magnáta a podvodníka sliboval třaskavý materiál, dokument Dirty Pop se ale většinu času drží trochu při zemi. Jako kdyby tvůrci měli pocit, že fantaskní příběh geniálního podvodníka je sám o sobě tak šílený, že není potřeba při jeho vyprávění moc vykračovat z konvencí.
Tak snadno
Pearlmana nejprve vidíme očima jeho svěřenců, kteří i s odstupem několika dekád (a přes pochopitelný pocit křivdy), mluví o svém „Taťkovi“ obdivně. Zajímavá je hlavně postava Michaela Johnsona, bubeníka z kapely Natural, který byl několik let v Pearlmanově bezprostřední blízkosti a nevědomky kryl některé z podvodů, zároveň ale až do poslední chvíle věřil, že jeho šéf je nevinný. Když se domeček z karet zhroutil, sesypal se mu svět. Líčení tohoto prozření je emočně silným momentem dokumentu, zároveň ale odhaluje, co ve zbytku dvouhodinové stopáže žalostně chybí.
Dokument by rád, aby se divák zamýšlel nad tím, jestli byl Pearlman geniální marketér nebo notorický lhář, ve skutečnosti ale má už od samotného počátku jasno a jen s chladnou fascinací otrocky následuje chronologii událostí.
Netflix, který poslední roky ve velkém vytěžuje žánr true crime dokumentů, tady možná narazil na hranice svých možností. Odhalovat na obrazovce masivní finanční podvody je o poznání složitější než třeba točit o vraždách. Pearlmanův příběh tak funguje hlavně na rovině zděšení, jak je možné, že muž doslova žijící před televizními kamerami může tak snadno zmanipulovat všechny kolem sebe.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás