Vláda chce opět ořezat peníze na školství. Vzdělání považuje za populismus

Ministr financí tají návrh rozpočtu jako feudál. Má strach, aby mu do toho veřejnost nemluvila.

Stanislav Biler
Zbyněk Stanjura. Foto Ministerstvo financí ČR

Na začátku minulého léta jsme se jako každý rok dozvěděli první předběžný návrh státního rozpočtu na další rok. Loňský rozpočet vzbudil bouři kvůli navrženým devastujícím škrtům ve školství. Letos se vláda rozhodla podobným komplikacím předejít. Nikoli však tak, že by připravila lepší rozpočet, ale prostě tím, že ho před veřejností utajila. Ministerstvo financí se tak rozhodlo návrh místo na začátku léta zveřejnit až na jeho konci, aby mělo klid na práci a veřejnost se nic nedozvěděla.

Kdyby něco podobného zkusil Babiš, bude koalice Spolu varovat před ohrožením demokracie a autokratickými praktikami. A zcela po právu, protože tajit před občany tak zásadní dokument a naplánovat jeho zveřejnění na co nejzazší termín, aby už pak nebyl čas reálně nic změnit, odpovídá něčemu, co bychom čekali možná od Orbánovy vlády v Maďarsku, ale ne od uskupení, které se zaklíná Západem a Evropou.

Žijeme v zemi, v níž je středoškolské všeobecné vzdělání s maturitou považováno za exkluzivní.

Vláda, která všechny své problémy hází na mytickou špatnou komunikaci či šíření dezinformací, se rozhodne u přípravy státního rozpočtu vsadit na zákaz komunikace, čímž otevře volný prostor pro šíření zcela libovolných informací. A podle těch, které s blížícím se koncem srpna prosakují, se je čeho obávat.

Z loňských protestů a hněvu, které reagovaly na ostudně osekaný rozpočet školství, si podle všeho vláda neodnesla nic a Stanjura připravuje další škrty v této údajné vládní prioritě. Tady je vhodné upozornit, že ona mytická komunikace nestojí jen na tom, co vy někomu říkáte, ale také a možná především na schopnosti slyšet druhou stranu. Zvláště v případě asymetrické komunikace, kdy vláda je tím, kdo drží moc a rozhoduje. A vláda se rozhodla, že nechce nic slyšet a že její ministr financí nemá čas něco někomu vysvětlovat nebo odpovídat na otázky.

Vláda tak na začátku svého vládnutí slíbila financování školství na úrovni alespoň průměru zemí OECD, ale současně pro to neudělala nic. Respektive méně než to, protože se rozhodla rozpočet školství reálně snižovat. Současný návrh tak údajně počítá s poklesem rozpočtu o pět miliard korun. Pokud by vláda myslela vážně, co slibovala, tedy dorovnání na úroveň průměru OECD, musel by rozpočet naopak vzrůst o zhruba 40 miliard, abychom se k tomuto průměru přiblížili alespoň na dohled. Nebo aby se učitelé přiblížili jinému vládnímu slibu, tedy že jejich mzda bude odpovídat 130 procentům republikového průměru.

Stanjura nenávidí vzdělané děti

Proč českou vládu zaklínající se hodnotami a budoucností nezajímá hodnota vzdělání a budoucnost dětí a celé země, se bohužel nemáme jak dozvědět. Není koho se zeptat. Zatímco se politický prostor zaplňuje buzzwordy inovací a konkurenceschopnosti, osekávají se finance jediného sektoru, jehož podpora by v budoucnu nějaké inovace a konkurenceschopnost mohla přinést.

A to se bavíme o zájmech státu, který kdyby skutečně chtěl odpovědně hospodařit, jak se nám snaží tato vláda namluvit, nemohl by dělat nic jiného než masivně investovat do vzdělání dětí.

Místo toho žijeme a dále budeme žít v zemi, v níž chybí desítky tisíc míst pro děti v mateřských školách, v níž existují často extrémní regionální rozdíly v kvalitě základních škol a kdy jaké vzdělání dítě získá záleží na náhodě a rodině, do níž se narodí.

Žijeme v zemi, v níž je středoškolské všeobecné vzdělání s maturitou považováno za exkluzivní. Pokud po něm tedy nějaké dítě touží, musí projít placenou přípravou na testy a zvládnout rozřazovací přijímací zkoušky, protože kapacita středních škol neodpovídá poptávce dětí a rodičů. Stát potom na situaci hledí, jako by se s ní prakticky nedalo nic dělat. I v roce 2024 pak v Česku existuje množství segregovaných škol a reálně neexistuje plán s tím něco udělat. Tahle země místo odpovědného hospodaření hazarduje s osudy dětí a zašlapává jejich potenciál.

Pokud české školství něčím skutečně netrpí, tak je to nadbytek peněz. Současná výše resortního rozpočtu neodpovídá jeho potřebám a nachází se hluboko pod limitem výkonu celého hospodářství. Přesto ve vládě stále dominuje narativ, že se musí hlavně snižovat státní dluh a osekávat rozpočet, což je skvělá a odpovědná cesta, jak z Česka v budoucnu vytvořit zbídačený a nekompetentní stát, který bude vymýšlet inovace leda v případě třídění kamene v kamenolomu.

Cestou ke kolapsu naší budoucnosti je škudlení na vzdělání a odmítnutí ministra financí zveřejnit návrh rozpočtu v předstihu tak, aby se o něm i naší budoucnosti mohla vést veřejná debata. Tohle jsme naposledy zažili nejspíš někdy ve feudalismu. A pokud Stanjura vzkazuje ostatním ministrům, že chtějí-li více peněz, musejí také říct, odkud se ty peníze mají vzít, pak by měl rezignovat, protože tohle je jeho práce a nikoho jiného.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Stanislav Biler je spisovatel, novinář a sociolog. Věnuje se především domácí politice, školství a životu na periferii Česka. Od roku 2021 připravuje videopořad Všichni tady umřeme. | [email protected]