„Těmto časům je konec.“ Slovenské ministerstvo kultury utahuje šrouby a používá triky autoritářů

Z Bratislavy přichází poslední dny jedna děsivá zpráva za druhou. Slovenské ministerstvo kultury pod vedením Martiny Šimkovičové (SNS) ani přes léto neotálí a dál nekompromisně odvolává jedno vedení kulturních a uměleckých institucí za druhým. V rozmezí několika dnů skončil ředitel Slovenského národního divadla Matej Drlička a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá. Tím ale masakr nekončí – ministryně prohlašuje, že výpověď dostanou všichni lidé v kultuře, kteří nejsou „kompatibilní s tím, jak má slovenská kultura pokračovat v nejbližších desetiletí“.

Šimkovičová a spol. si dali za úkol vytvořit si vlastní kulturní frontu, která bude sestávat ze skupiny loajálních jedinců držících národoveckou linii. Inspirace orbánovským režimem je zjevná. Jediné, co překvapuje, je rychlost, s níž Šimkovičová pod Ficovým dohledem mění slovenskou kulturu.

Pokud se v reáliích slovenské politiky a kultury moc neorientujete, asi bude stačit podívat se na zhruba minutový výstřižek ze záznamu tiskové konference ministerstva kultury, kde mluví Lukáš Machala, vedoucí služebního úřadu ministerstva. Nejprve prohlašuje, že ministerstvo je zástupcem slovenského státu a ten patří všem občanům, a proto má „zajistit kulturu pro všechny, kteří v kultuře působí“. Že to nedává moc smysl, nevadí – podstatný je (pseudo)logický oblouk, kterým chce Machala zdůraznit, že slovenskou kulturu si poslední dekády uzurpovala úzká skupina lidí spojená s „kavárnami v Bratislavě a okolí“ (jeho slova) a tento kartel a jeho „mocenské a zájmové struktury“ nová vládní garnitura hodlá nekompromisně rozprášit. Neopomenul samozřejmě zmínit ani rozhazování milionů z daní občanů.

Machala má nabito a následně se obrací na své spoluobčany, kteří „každý den chodí tvrdě o čtvrté, páté, šesté do práce, do montážních linek a makají tam jako otroci“ (sic!) a slibuje, že jejich těžce vydělané peníze odevzdané na daních bude jeho ministerstvo pečlivě hlídat a nezastraší je „pláč, nářek ani štěkot těch, kteří žijí bezuzdně z jejich peněz“ a ještě se jim vysmívají. „Těmto časům je konec,“ dodá pak ještě výhružně na konec mrazivého segmentu.

Možná vám jeho jméno zní povědomě – Lukáš Machala je ten, kterému se před pár měsíci smál internet, když ve vší vážnosti prohlašoval, že nejsou žádné jasné důkazy o tom, že země je kulatá a klidně by mohla být i placatá. Chvíli to vypadalo, že tento myšlenkový gigant se dokonce stane ředitelem nově zřízené instituce Slovenská televize a rozhlas, která od července nahradila veřejnoprávní RTVS a stala se dalším symbolem rychlých změn ve slovenské politice pod Ficem. Ministryně kultury si ale Machalu nechala na původní pozici nejspíš proto, že plní roli někoho, kdo říká do médií tak nehorázné věci, že vedle nich i projevy ministryně (stojí ve videu za ním) dávají alespoň zdálky trochu smysl. Asi nemusím dodávat, že je to docela fuška, ale Machala svou práci zvládá dokonale.

Je to nakonec taktika, kterou nejspíš vyznává i premiér Fico, když nejmenší vládní straně SNS, jež v loňských volbách stěží přešla pět procent, poskytl „na hraní“ zdánlivě nedůležité ministerstvo. Národovci tam od nástupu k moci loni v říjnu provádí tak razantní kroky, až jednoho napadne, že mají ve skutečnosti jen odvádět pozornost od toho, co Ficovi ministři a ministryně za SMER-SD dělají na jiných ministerstvech. Něco už víme – nedávno vyšlo najevo, že vláda plánuje zrušení elitní policejní Národní kriminální agentury (NAKA) a přerušili osmiletý trest pro speciálního prokurátora Dušana Kováčika, který seděl za korupci.

Národovecká kulturní fronta

Střet národovecké úderky fanoušků placaté země a slovenských umělců snad ani nemůže být víc do očí bijící. Zatímco Drlička obdržel v dubnu ve Francii titul rytíře Řádu umění a literatury a Kusá byla jmenována do poradní komise UNESCO, Machalova odbornost se odvíjí od toho, že byl 10 let prezidentem hokejového klubu Petržalka a následně dva roky vedl termální koupaliště ve Velkém Mederu. Anton Bittner, který povede Slovenskou národní galerii jako krizový manažer, má jako vzdělání uvedené: instruktor taojógy se specializací na vnitřní úsměv, sebemasáž a samoléčící čchi-kung. A Šimkovičová sama i jako ministryně dál zůstává moderátorkou konspirátorské televize Slovan a svůj boj za Slovensko patriotů vede ze svého bydliště v Rakousku. Nic z toho ale v současném Slovensku nerozhoduje. Drličkovi údajně přinesla odvolací dekret domů úřednice ministerstva doprovázená dvěma „gorilami“ z bezpečnostní agentury a mezi důvody vyhození je i ideologičnost jeho práce.

Machalova rétorika hodně připomíná Jakešovy projevy z konce normalizace, kde se to také hemžilo různými „zaprodanci“, kteří si po večerech užívají prostopášností, zatímco zbytek národa chodí poctivě do fabriky. Vzpomenout si ale lze i na úředníky v nacistickém Německu označující některé typy umění za „zvrhlé“ a „zdegenerované“, aby pak mohli v klidu odklízet umělce, kteří proti režimu vystupovali kriticky. Jsou to prostinké a zcela průhledné způsoby, jak zaplevelit veřejnou debatu emotivním rozdělováním na „my“ a „oni“. Ale na řídnoucí skupinu přívrženců SNS to zabírá. Vyobrazit umělce jako vyžírky, kteří ujídají „nám všem“ ze společného, je sice rétorická zbraň z naprostých základů moderního populismu, málokdy ale zklame.

Když jsem přednedávnem navštívil Budapešť, bavil jsem se s místními umělci, kteří se ocitli pod podobným politickým tlakem. Hodně jich Maďarsko opustilo a ti, kteří zůstali, museli sledovat, jak si Orbán a jeho blízcí podmaňují kulturní sféru a daří se jim to i díky ochotě některých kulturních pracovníků s politiky kolaborovat. Postup je snadný – stačí kulturu a umění odstavit od státních peněz a pak některým jedincům z vyhladovělého sektoru nabídnout pomocnou ruku. Samozřejmě se najde někdo, kdo lákání podlehne. Emigrovat na západ nakonec nemůžou všichni a na to nejspíš spoléhají i na slovenském ministerstvu kultury.

Šimkovičová a spol. si dali za úkol vytvořit si vlastní kulturní frontu, která bude sestávat ze skupiny loajálních jedinců držících národoveckou linii. Inspirace orbánovským režimem je zjevná. Jediné, co překvapuje, je rychlost, s níž Šimkovičová pod Ficovým dohledem mění slovenskou kulturu. V „orbánovské“ bingo tabulce změn figuruje podřízení si veřejnoprávních médií, státních i městských kulturních institucí i dříve nezávislých grantových komisí – nikdo ale nečekal, že si budeme jednotlivé položky odškrtávat tak rychle. Nejšílenější nápady zatím trochu brzdí třetí vládní strana Hlas. Hlavně na ní bude záležet, jak důsledně SNS změny dotáhne.

Kritický a nezávislý kulturní sektor je páteří každé společnosti a jakkoliv se kultura (a její ministerstvo) zdají být v kontextu společensko-politických her relativně nedůležitým sektorem, zdání klame. A zájem, který autoritářští politici věnují kultuře, je ve skutečnosti naopak důkazem její důležitosti. Umění se totiž nezdráhá postavit kritické zrcadlo režimu, který opustil demokratické principy a hodlá si uzurpovat neomezenou moc. Proto je kultura nebezpečná a je potřeba nad ní mít kontrolu.

Petice a šikana

Souběžně s tryskovou rychlostí, s níž ministerstvo mění slovenskou kulturu, dochází občanskému sektoru nástroje, jak proti změnám bojovat. V Bratislavě se už demonstrovalo celou zimu, vládní garniturou to ale nepohnulo. Teď přišel čas na další petici za odvolání ministryně kultury. V průvodním textu, mezi jehož autory je třeba spisovatel Michal Hvorecký nebo herečka Zuzana Fialová, se mluví o „destrukci veřejného prostoru“ a ministryni nazývají „nekulturní a nekompetentní“. Za necelé tři dny už petice překročila 100 tisíc podpisů, o víkendu možná překoná hranici čtvrt milionu.

Předchozí petiční výzva na odchod ministryně, která se spustila na začátku roku a podepsalo ji 188 tisíc lidí, má teď zvláštní dohru. Umělkyně Ilona Németh, která ji iniciovala a byla jednou z tváří tehdejších protestů (viz náš rozhovor), byla v červenci předvolána na policii, jež se zabývá trestním oznámením podaným ministerstvem na organizátory petice.

V souvislostmi s aktuálními událostmi ohlásila největší opoziční strana Progresivní Slovensko, že sbírá podpisy ke svolání mimořádné schůze sněmovny, kde by se o odvolání Šimkovičové hlasovalo. Nicméně k podobnému kroku už opozice sáhla letos v květnu a ničeho nedosáhla. Na příští týden se také chystají další demonstrace. Mezitím na okno budovy, v níž sídlí ministerstvo, někdo nakreslil hákový kříž, což samozřejmě ministerstvo využilo a obvinilo umělce z eskalace napětí. „Vážený pane Drličko, vážení aktivističtí herci, nevládní organizace. Toto je výsledek vaší pomlouvačné kampaně. To je výsledek vaší práce,“ prohlásil Machala. Zpět se nedržel ani premiér Fico, který prohlásil, že protivládní protesty můžou vygenerovat nějakého dalšího atentátníka.

Slovensko se zcela otevřeně vydalo „orbánovskou“ iliberální cestou a kroky ministerstva kultury jsou nepochybně předvojem větších změn, kterými Fico a spol. hodlají demontovat demokracii v zemi. V Čechách se nám vyplatí toto dění pozorně sledovat, protože podobné nehoráznosti jako teď Machala můžou za rok a půl vypouštět z pusy nějací potenciální ministři kultury za SPD nebo Přísahu v Babišově příští vládě. A jak se ukazuje v Bratislavě, cesta zpět bude už v takovém momentě složitá.