Ideologie je nejúčinnější, když se stane neviditelnou. Teprve tehdy je schopná zcela zásadně formovat to, jak vidíme a chápeme svět kolem sebe, jak interpretujeme sociální realitu a jak rozumíme společenským vztahům, co považujeme za legitimní a přijatelné a co nikoliv. Ve veřejné debatě se ideologie projevuje mimo jiné volbou slov, kterými se rámují společenské a politické záležitosti, a otázkami, které si v této debatě klademe. Nejdůležitější jsou často přitom ty otázky, které si – právě z ideologických důvodů – ani nepoložíme. Například: „Do jaké míry jsou legitimní majetkové nerovnosti?“ nebo „Do jaké míry je legitimní chudoba tváří v tvář těmto nerovnostem?“ To jsou přesně typy otázek, které si česká veřejnost příliš neklade, i když by měla.
Nejdůležitější jsou často přitom ty otázky, které si – právě z ideologických důvodů – ani nepoložíme.
Dlouholetá moderátorka pořadu Osobnost Plus Barbora Tachecí dala všem nechtěnou lekci z toho, jak funguje ideologie ve své čisté, neviditelné podobě. V rozhovoru s politoložkou Kateřinou Smejkalovou došlo k takřka učebnicovému dialogu, kdy moderátorka Tachecí nejenže odmítla vidět vlastní ideologickou předpojatost, ale dokázala, že si jí skutečně sama není vědomá. V rozhovoru o protilevicovém zaujetí české veřejné debaty a o přezdívce někdejší ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové uvedla Tachecí, že „paní Maláčová bez ohledu na to, co se v té zemi dělo, soustavně měla v plánu víc rozdávat než se starat o to, kolik přiteče. Takový byl můj dojem a nejen můj, ale i většiny kolegů.“
Debata pak pokračovala na téma vhodnosti přezdívky „Venezuela“. Politoložka Smejkalová v tuto chvíli prokázala pohotovost a přímo na místě popsala moderátorčin ideologický jazyk. „Možná jste si na tu otázku odpověděla vy sama, když jste to naformulovala tak, jak jste to naformulovala, tedy: ,rozdávat někde, kde není‘ a nemyslela jste si to jenom vy, ale myslela si to i celá řada vašich kolegů. To je nějaká ideologická interpretace. Když budeme nějakým nákladům na sociální systém říkat ,rozdávání‘, tak už je to z mého pohledu jazyk, který vypovídá o tom, jak k té realitě přistupujete.“ Smejkalová pojmenovala ideologický jazyk Tachecí včetně toho, že moderátorka sama uvedla jako potvrzení pravdivosti své interpretace, že „se na tom shodnou kolegové“. Uzavřená ve svém světě si ani neuvědomila, že používá ideologicky zabarvený jazyk, který karikuje přerozdělování jako „rozdávání“.
Pozice zdravého rozumu
Samo o sobě není nic špatného na tom, když médium veřejné služby jako Český rozhlas má v nabídce pořad s výraznou moderátorkou s vyhraněnými politickými názory, klidně konzervativními. Problém je ale v tom, že Tachecí si vlastní ideologičnost v mnoha ohledech vůbec neuvědomuje. To jí umožňuje nevidět spoustu věcí a myslet si, že všechno pokrývá z pozic neporazitelného zdravého rozumu. A toto si neuvědomuje ani když přechází ke karikatuře. V již starším rozhovoru s filozofem Miroslavem Petříčkem Tachecí zcela bezelstně mluví o „takových těch šílených taženích, genderových sedmnácti či sedmdesáti pohlavích, na školách se dětem říká, že pohlaví není nic, co je jednou dané.“ „To vám přijde normální?“ ptala se nakonec sugestivně filozofa. Kdyby ji konfrontoval s tím, že její jazyk je ideologický v tom, že sama určuje, která sexualita, a tedy který člověk je, nebo není normální, možná by se opět obrátila na shodu s okolím. Zjevně se nesnaží porozumět vůbec ničemu, rozdíly mezi pohlavím, genderem a genderovými identitami se nejen nesnaží chápat, ale rovnou je shazuje nejrozšířenější karikaturou o desítkách pohlaví.
Poté, co Smejkalová ve zmíněném pořadu ukázala ideologické zabarvení jazyka Tachecí, začala moderátorka zpochybňovat, jestli si vůbec politoložka může říkat politoložka, když pracuje pro levicový think tank Friedrich-Ebert-Stiftung. Sama hostka přitom volala po transparentnosti a svoji příslušnost k této nadaci nikdy netajila. Připomněla naopak, že média často vůbec neuvádějí například korporace, pro které hosti a hostky pracují a v jejichž zájmech tedy i mluví. Naopak Tachecí se svojí ideologie, kterou popisuje realitu, zbavit nedokázala. Na konci zmíní ještě tlak, pod který se dostávají lidé na českých humanitních vysokých školách, pokud nejsou levicoví. Toto je sice dokola omílané tvrzení, ale jedná se o karikaturu podvratných „pseudohumanistů“, nově „neomarxistů“, zkrátka narušitelů, spíše než o popis reality.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás