Sedíme na trávě před panelovým domem na mosteckém sídlišti Stovky a Radek vypráví, jak složité pro něj bylo dostat se na prohlídku u praktického lékaře. Tu potřeboval pro vstup do mosteckého azylového domu. Po telefonátu do ordinace zdravotní sestra odmítla Radka u praktické lékařky objednat – odůvodnila to tím, že v minulosti žil dlouhé roky bez domova na ulici. Za pomoci úřednice a sociální pracovnice nicméně Radek na ordinaci podal stížnost a daná lékařka jej posléze přijala.
V hlavě mi utkvěl příklad Romky prvorodičky, která se chtěla zaregistrovat u pediatra. Když sestřička zjistila, že je to Romka, byl problém. Řekla, že ji nemohou přijmout, protože s Romy nemají dobré zkušenosti.
Radek upozorňuje, že mnoho jeho známých, kteří zažili něco podobného, si ale na zdravotní profesionály nestěžuje. Jako důvod pragmaticky poznamenává: „Myslíte si, že na policii budou věřit černýmu klukovi, nebo doktorovi?“ I nyní, přestože by potřeboval léčit své astma (například inhalátorem), se bojí do ordinace objednat. Při minulé prohlídce totiž zažil od zdravotní sestry velmi nepříjemné chování – podle jeho slov se k němu chovala jako ke „špinavcovi“.
Proč jsme v Mostě tak nemocní
Podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) je u nás v Mostě společně se Sokolovem nejvyšší úmrtnost v republice. Dle zprávy za to může slabá dostupnost zdravotní péče, špatné životní prostředí, komplikovaná socioekonomická skladba a nízká zdravotní gramotnost. Zpráva ÚZIS zvýrazňuje, že bohatství a zdraví jsou propojené fenomény: nejvyšší délka dožití v ČR je v Praze, Brně nebo Hradci Králové. Naopak na jedněch z nejchudších míst republiky – na Mostecku a Sokolovsku – je délka dožití nejnižší v republice.
O tom, že existuje korelace mezi zdravím a socioekonomickým statusem se v sociologii i epidemiologii ví již dlouho. Tato korelace platí bohužel také pro české skupiny disponující nejnižším socioekonomickým statusem – nejčastěji tedy Romy a obyvatele sociálně vyloučených lokalit. A především pak Romy žijící v sociálně vyloučených lokalitách. „Ve střední a východní Evropě je zdravotní stav Romů uváděn jako trvale horší než u běžné populace,“ uvádí ve výzkumné zprávě z roku 2021 Institut sociálního zdraví Univerzity Palackého. Dle studie trpí Romové chronickými onemocněními častěji než zbytek populace a častěji umírají ještě před tím, než se dožijí 65 let.
David Beňák, v současnosti odborný expert Ministerstva práce a sociálních věcí a v minulosti ředitel Agentury pro sociální začleňování, upozorňuje, že jedním z důvodů špatného zdraví romské populace může být i nízká míra tzv. uspokojení zdravotních potřeb – to znamená, že tito lidé, když potřebují péči lékaře, ji mnohdy z různých důvodů nezískají. „Prevence u této populace je slabší. To potvrzuje i Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. Za rok 2021 mělo 15 až 30 procent Romů neuspokojené zdravotní potřeby – ať už z hlediska praktických lékařů nebo specialistů. Jednoduše na ně nebyli lékaři. Když tito lidé lékařskou péči potřebovali, tak ji nemohli využít. U obecné populace byla neuspokojenost lékařské péče asi 2,5 procent podle Eurostatu z roku 2021. Ta čísla jsou nepoměrná.“
Beňák upozorňuje, že v České republice existuje i skupina dětí, které nemají žádného stabilního pediatra. „Je zde možná tisíc, dva tisíce nebo pět tisíc lidí, kteří jsou zcela mimo prevenční systém. To znamená, že dítě se narodí v nemocnici a tím lékařská péče končí. Tyto děti, které nemají stabilně pediatra a nejsou pod stabilním lékařským dohledem, tak veškeré jejich zdravotní problémy se řeší ad hoc anebo se neřeší vůbec.“ Výpadek dětí ze zdravotního systému od takto útlého věku ale samozřejmě představuje značné riziko – hrozí, že se včas nezachytí možné zdravotní problémy.
Zdravotní péče jen pro někoho
Zhoršená zdravotní kondice lidí v sociálně vyloučených lokalitách může být způsobena mnoha faktory – mezi jinými nedostatkem lékařů v regionu nebo nedostatkem informací, jak se vhodně starat o své zdraví. V mnohých případech je ale bohužel také zapříčiněna diskriminací ze strany zdravotnického personálu, jak to například zažil výše zmíněný Radek.
„Nedostatkem lékařů samozřejmě trpíme všichni – to je pochopitelně problém celé České republiky. Ale když pak dojde na ‚lámání chleba‘, tak pokud v pomyslné frontě na praktika stojí 50 Čechů a 50 Romů, tak Romové mají mnohem menší pravděpodobnost, že budou u lékaře zaregistrováni. Výzkumy toto potvrzují a sociální pracovníci také. Kvantitativní výzkumy na to bohužel ale zatím nejsou. Pokud by ale z důvodů diskriminace bylo odmítnuto i jen 50 Romů za rok, tak by se to dít nemělo. Takové případy by neměly být žádné,“ upozorňuje David Beňák.
Beňák zmiňuje konkrétní případy diskriminace ze studie Institutu sociálního zdraví: „Diskriminaci popisují nejen dotazovaní Romové, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách, ale také sociální pracovníci, kteří je mnohdy doprovází. V hlavě mi utkvěl příklad Romky prvorodičky, která se chtěla zaregistrovat u pediatra. Když sestřička zjistila, že je to Romka, byl problém. Řekla, že ji nemohou přijmout, protože s Romy nemají dobré zkušenosti.“
Praktika sehnat je těžké, pediatra těžší a zubař je tragédie
Protože dcera Daniely, která také bydlí v mostecké sociálně vyloučené lokalitě Stovky, nemohla v Mostě nalézt pediatra pro své čerstvě narozené miminko, musí nyní z Mostu dojíždět za dětským lékařem do 13 kilometrů vzdáleného Bečova. Pokud by vlastnili auto, pravděpodobně by se nejednalo o příliš velký problém – protože ale auto nemají, musí s novorozencem k lékaři dojíždět vlakem.
Radek i Daniela, se kterými sedím na trávě vedle paneláku na třídě Budovatelů, vysvětlují, že oba nemají zubaře, protože se jednoduše v Mostě nedá sehnat. Pokud v minulosti měli se zuby problémy, chodili na zubní ambulanci do mostecké nemocnice. Ambulanci se ale zkrátila ordinační doba a v současnosti je otevřená pouze o víkendu a o svátcích od devíti ráno do čtyř hodin odpoledne. Tím se jim pochopitelně značně zhoršil i jejich přístup k zubařské péči. Je to tím horší, že personál zubařské ambulance je z jejich návštěv velmi často frustrovaný a chová se vůči nim nepřátelsky.
Na to, jestli mají s podobnými problémy zkušenosti také žáci Základní školy v Litvínově – Janově, mi odpovídá Marian Dansco, místní učitel a politik. „Praktika bývá obtížné sehnat pro každého, najít pediatra je ještě těžší a zubař, to je úplná tragédie. Když se podíváme na děti, kterým je 13, 14, 15 let, tak tam je zdravotní nedostupnost zcela jasně vidět.“ I Dansco upozorňuje, že lékařů je v našem regionu málo, ale také, že pro obyvatele z Janova bývá složitější za lékařskou péčí dojíždět, což se v důsledku projevuje na jejich zdravotní prevenci: „Pro tyto lidi je zdravotní péče málo dostupná i z důvodu financí – když musí někam dojíždět, chodí k lékařům často až za pět minut po dvanácté. Zároveň si myslím, že u lidí ve vyloučených lokalitách je zanedbaná i preventivní část zdravotní péče – tito lidé o sebe méně dbají a lékaře vyhledávají až v momentě, když už se něco děje.“
Rozhovor vedu i s další pedagožkou janovské základní školy, Barborou Bělinovou. Bělinová i Dansco se shodují, že všimnou-li si, že někteří žáci mají zdravotní problémy, informují rodiče a snaží se pomoci se sehnáním lékaře a zajištěním zdravotního vyšetření. Nejčastěji tímto způsobem řeší oční a sluchové vady, rodiče ale upozorňují i na nutnost zubařské nebo logopedické péče. „Pokud učitelé rodiče na to, že by měli jít se svým dítětem k doktorovi, upozorní, tak se ty rodiny snaží a s dítětem k doktorovi jdou. U nás rodiče na rady učitelů dají. Ve výjimečných případech se stane, že dítě je zanedbané, ale to jsou dneska skutečně jen výjimky,“ dodává Marian Dansco.
Bezdoplatkové zóny a zdraví
Dle zkušenosti Mariana Dansca mnohým rodinám z vyloučených lokalit ztěžuje přístup ke zdravotní péči i jejich častější fluktuace a stěhování. „Některé rodiny pendlují z místa na místo – ať už napříč Českou republikou nebo jdou do zahraničí, například do Anglie, a za pár let se vrací. Když tyto rodiny přijedou, bývá pro ně obtížné sehnat obvodního lékaře. Rodina se například přistěhuje z Liberce do Litvínova a začne zde bydlet v nějaké místní vyloučené lokalitě. Taková rodina jen tak doktory nesežene. Budou chodit maximálně na místní pohotovost, kde jim řeknou, ať navštíví obvodního lékaře. Ale takováto rodina, která má například tři až čtyři děti, tak sotva sežene finanční prostředky, aby jezdila zpátky do Liberce, kde praktika nebo pediatra měla.“ Dansco navíc dodává, že rodiny, které přicházejí ze zahraničí, bývají od zdravotní péče odděleny ještě daleko více: „Některé rodiny nemají často ani vyřízené doklady a pojištění. Přijedou ze zahraničí, například ze Slovenska, a nemají žádné kartičky pojištěnce. Nikdo pak o nich nic neví.“
„Myslím si, že se tady zdravotní péče zhoršila v době, kdy se začaly zavádět bezdoplatkové zóny,“ podotýká Dansco. „Například Litvínov byl v minulosti vyhlášen bezdoplatkovou zónou a rodiny, které zde bydlely, nedosáhly na dávky na bydlení, neuživily se a musely se odstěhovat jinam. Odstěhovaly se do Chomutova, Liberce, Loun, jednoduše tam, kam to bylo možné. Po letech, když byly bezdoplatkové zóny opět zrušeny, se ale zase začaly vracet sem do Litvínova. A doktora neměly ani tam a nemají ho ani tady, neměly ho nikdy. Pokud se v České republice měly řešit problémy ve vyloučených lokalitách tím, že se začnou zavádět bezdoplatkové zóny, tak je zřejmé, že se to nepovedlo.“
Přetížená pohotovost a frustrovaní doktoři
Radek mi popisuje i jiné zkušenosti obyvatel z mosteckého sídliště Stovky – například zmiňuje, že mnohokrát poté, co si jeho známí zavolali sanitku, sanitka na sídliště nepřijela a bylo jim doporučeno, ať zatelefonují svému praktickému lékaři. Často ale žádného praktika neměli, a proto mu nemohli zavolat, případně byly jejich zdravotní problémy dokonce akutní povahy, a potřebovali tak rychlé lékařské ošetření. Radek také vzpomíná na nepohotovost mostecké záchranné služby, když přednedávnem jedné jeho sousedce hořel byt. Zatímco policie byla na místě okamžitě, sanitce a hasičům trvalo dle Radka až půl hodiny, než na sídliště dorazili. Je zřejmé, že takové zkušenosti musí v místních vyvolávat nedůvěru v mostecké zdravotníky. Proto, když má většina Radkových sousedů nějaké zdravotní problémy, se většinou rozhodnou je nijak neřešit.
Jaké jsou důsledky toho, když část populace v lokalitě nemá svého praktického lékaře nebo pediatra? Jak David Beňák upozorňuje, zatěžuje to segment zdravotní péče, který k tomuto účelu nebyl vyhrazen – ambulantní péči. „Lékařská pohotovostní služba je pak přetížená. Řada lidí, kteří nemají svého praktika, hledá ošetření primárně na pohotovosti, která tak ovšem postavená není. Ti lidé ale nemají jinou možnost – kdo jiný jim předepíše léky, když mají chřipku, kdo jim předepíše antibiotika nebo diagnostická vyšetření? Pohotovostní služba pak může být v některých regionech přetížená, a to nejen obyvateli ze sociálně vyloučených lokalit.“
Využívání ambulance jako praktického lékaře se ale samozřejmě nesetkává s pochopením zdravotníků, kteří zde mají za úkol poskytovat péči jen akutním případům. „Na pohotovosti vám řeknou, ať si najdete praktika, případně že máte jít na zdravotní pojišťovnu, která vám praktika najde. Ta vás například u někoho zaregistruje, ale může to být až 80 kilometrů od vašeho bydliště. A pro ty, kteří nemají auto nebo dokonce peníze na veřejnou dopravu, to pak představuje velký problém,“ upozornil v rozhovoru David Beňák.
Špatné individuální volby nebo spíše nefunkční systém?
Při vyšší úmrtnosti lidí s nižším socioekonomickým statusem je často zmiňována jejich nižší míra vzdělanosti a zejména to, že tito lidé činí mnoho rozhodnutí, která mohou vést k nezdravému životnímu stylu, a tak i k nižšímu zdraví. Právě na tento fenomén by měly být zaměřeny programy zvyšující informovanost lidí o správné zdravotní prevenci i opatření, která zvyšují „osobní angažovanost“ ve svém zdraví.
Jak upozornili Barbora Bělinová a Marian Dansco, v janovské základní škole existuje mnoho programů zaměřených na zdravotní prevenci – včetně divadel a projektových dnů. „Ve škole jsme zrovna měli preventivní program, který se jmenuje Kocour Preventista. Byla tam i Miss České republiky z roku 2019 Nikola Kokyová, která je čirou náhodou také Romka. Na naší škole se vždy jednou nebo dvakrát ročně pořádá projektový den zaměřený na zdraví – zde se v rámci projektové činnosti snažíme dětem ukazovat, jak se provádí masáž srdce nebo jak pečovat o zuby. Spousta dětí z přípravného ročníku například vůbec nevěděla, jak na čištění zubů – tak jsme nakoupili kartáčky a čistili jsme s nimi zuby. Teď je kartáček součástí jejich běžného života. Do našich programů se ale také snažíme zatáhnout i rodiče. Poté rodič vidí, jaké jsou možnosti a co třeba dělal dříve špatně,“ řekl Dansco.
Nicméně vnímá, že žáci poté, co opustí povinnou školní docházku a ztrácejí se z dohledu pedagogů, často více opomíjí své zdraví: „Poté je zde ale velká bublina od 15 let do doby, než vznikne nějaký problém – například do 30. Děti vyjdou ze školy a my to, zda dbají o zdraví, už neovlivníme. Proto myslím, že by se mělo více zaměřovat na prevenci před odchodem dětí ze školy.“
David Beňák ale má za to, že „zdravotní gramotnost“ se lze učit především tím, že člověk je již zahrnut ve zdravotním systému. „Nejsem si úplně jistý, co má pojem zdravotní gramotnosti přesně znamenat. Když má přece někdo potíže se srdcem, tak musí běžet na kardiologii. Mám pocit, že čím více vyšetření jako pacient absolvujete, tím větší máte gramotnost. Ale do té doby, než jako pacient začnete čerpat péči a vstoupíte do zdravotnického systému, do té doby jste jednoduše nepolíbení. Úplně nevíte, jak to celé funguje, nevíte, jak vypadají vyšetření. Když ale máte vztah se svým praktickým lékařem, řeknete mu, jaké máte obtíže, a on vám doporučí nějaké odborné pracoviště.“
Ve společnosti také existují názory, které nerovnosti ve zdraví interpretují především přes nedostatek individuální zodpovědnosti za svůj zdravotní stav. Tento názorový proud jako řešení nerovností nabízí především větší motivaci té části populace, která v současnosti prevenci nejvíce opomíjí. V roce 2023 například poradce ministra financí Martin Šamaj navrhoval za nevhodné chování z hlediska zdravotní prevence zvyšovat zdravotní odvody o jedno procento. Za nedostatečné chování by se podle Šamaje dalo považovat například neabsolvování vybraných preventivních prohlídek, jízda autem bez připoutání nebo chybějící lyžařská helma při pádu na lyžích.
O tom, že by negativní motivace přispěla k tomu, aby lidé v sociálně vyloučených lokalitách využívali systému prevence českého zdravotnictví, ale David Beňák pochybuje: „Takové návrhy v této situaci nevnímají společnost jako celek. Jedná se o přehlížení situace těch nejchudších par excellence. Toto přece není možné zavést v situaci, kdy je dostupnost lékařské péče v některých místech problematická. Stát v současnosti pro vás ve vaší lokalitě nedokáže zajistit pediatra. A pokud jej zajistí 100 kilometrů daleko, co vy s novorozencem – zvlášť pokud nemáte auto – budete dělat? S každou rýmou budete jezdit 100 kilometrů. Pacienti pak budou sankcionovaní za něco, za co nemohou. Nesmysl. Myslím si, že systémové věci mají být postaveny na nejslabším a nejzranitelnějším článku v řetězci.“
Existuje vůbec cesta ven?
Zvýšit dostupnost zdravotní péče v regionech, na které se setrvale zapomíná a z nichž privilegovanější a vzdělanější část společnosti dlouhodobě odchází, je pochopitelně složité. A zvýšit zdraví populace, která je i v mnoha jiných sférách odsouvána na okraj, je samozřejmě ještě daleko komplexnější problém.
Institut sociálního zdraví navrhuje vzdělávání zdravotníků (během studia i po studiu) v oblastech komunikace, participace a empowermentu – vzdělání v oblastech strukturálních nerovností a diskriminace by zřejmě mohlo minimalizovat uplatňování dvojího metru zdravotnického personálu na romskou populaci. Dle institutu by k seznámení zdravotníků s realitou sociálně vyloučených lokalit mohlo také pomoci zapojení studentů jako terénních zdravotnických pracovníků v těchto lokalitách v rámci jejich praxe. Mezi další opatření může pochopitelně patřit edukace a zvýšení informovanosti obyvatel vyloučených lokalit – jak ale bylo zmíněno, takové aktivity už minimálně na úrovni základních a středních škol probíhají.
Problém s nižší dostupností zdravotní péče pochopitelně také souvisí s nedostatkem zdravotních profesionálů – a to zvlášť ve vybraných regionech, mezi které Mostecko a Ústecký kraj bohužel patří. Krajská zdravotní se pokouší tento problém řešit náborovými příspěvky pro vybrané zdravotnické profese, na úrovni samosprávy například město Most zřídilo dotační program, který novým lékařům v Mostě financuje zřízení ordinace, případně podporuje rezidenční místa pro mladé lékaře. Tyto programy jsou pochopitelně prospěšné, přestože setrvalý úbytek lékařů v kraji dosud nezvrátily.
Nedostatek zdravotníků totiž mohou zlepšit jen strukturální změny současného systému, včetně zlepšení platového ohodnocení a pracovních podmínek zdravotníků pracujících ve veřejné sféře a v nemocnicích. Výrazně by odchod mladých lékařů do zahraničí mohlo také pomoci zvrátit ztransparentnění současného specializačního vzdělávání lékařů. Do té doby bude bohužel patrně dál platit, že mnozí zdravotníci budou raději léčit v zahraničí než v Čechách. Na adekvátní zdravotní péči v Čechách pak dosáhnou především ti, kteří již jistými privilegii disponují – tím, že mají správnou barvu kůže nebo tím, že bydlí na správném místě a ve správném regionu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás