Po střelbě na FF UK začaly zaznívat hlasy kritizující české zbraňové zákony. Ty jsou na evropské poměry velmi liberální, o což se zasadily mimo jiné mnohé lobbistické spolky od myslivců po fanoušky zbraní spjaté s ultrapravicovými stranami a nacionalistickými narativy. Proti zbraňovým nadšencům dlouho nestála žádná organizace, která by se pokoušela argumentovat ve prospěch přísnějších pravidel a větší obezřetnosti a bezpečnosti. Této role se nově zhostila lidskoprávní organizace Amnesty International, v níž působí také právník David Chytil, s nímž jsme vedli rozhovor.
V lednu letošního roku sliboval ministr vnitra Vít Rakušan, že se zasadí o zpřísnění zbraňového zákona. Učinil tak?
K žádnému zpřísnění, které ministr vnitra v lednu sliboval, nedošlo. Což je také jeden z důvodů, proč se tomu v Amnesty věnujeme a proč jsme nedávno vydali petici, v níž žádáme jak parlament, tak vládu, o zpřísnění legislativy. V lednu navíc prošel nový zákon o zbraních, kde dokonce dochází ke dvěma zmírněním. A to i přes dohodu mezi politiky, že se po střelbě na Filozofické fakultě od podobných změn upustí. Vše mělo počkat na následnou odbornou debatu.
Co pozměňovací návrhy, které v lednu prošly, obsahují?
První z nich je hlavně symbolický, vrací do prvního paragrafu zbraňového zákona takzvané „právo držet a nosit zbraň“. To právo je zaručeno tím samým zákonem, takže je taková formulace hlavně symbolická. Stejně jako „právo bránit se i se zbraní“, které sice máme ukotvené v ústavě, nám ale i tahle formulace přijde problematická. Snaží se totiž mluvit o držení zbraní jako o nějakém právu, které má v České republice po splnění určitých podmínek každý.
Dneska si na sebeobranu můžete koupit cokoli, třeba i útočné pušky a tlumiče. Česko je jednou z mála zemí v Evropě, kde je něco takového možné, aniž byste museli vysvětlit, proti čemu se chcete bránit.
Ta druhá změna je konkrétnější. Jde o snížení byrokracie provozovatelů střelnic, kdy nově tito provozovatelé nebudou muset evidovat jednotlivé zbraně, se kterými se střílí. Doteď jednotlivé zbraně evidovat museli a policie to často využívala jako operativní informaci při vyšetřování. Proti těmto změnám ministerstvo vnitra sice vystupovalo, ale poslanci z ODS, SPD a ANO si nakonec prosadili svou. Po nepochopitelné legalizaci tlumičů v roce 2021 jde o další příklad zmírňování legislativy.
Často se po střelbě na FF UK v médiích objevovalo, že máme jedny z nejliberálnějších zbraňových zákonů v Evropě. Můžeme si na začátek připomenout, v čem je jednoduché v České republice získat zbrojní průkaz?
V současné době, abyste dostali zbrojní průkaz, je stanoveno asi sedm podmínek. Většina z nich je přitom hlavně formálních. Je tam podmínka věku, zdravotní způsobilost a svéprávnost. Musíte být také bezúhonný, tedy nesmíte v minulosti spáchat žádný trestný čin. A poslední je podmínka spolehlivosti, která míří na to, abyste v minulosti nespáchali více než dva přestupky. Většina těch kategorií je formální a nedochází k žádnému opravdovému prověření žadatele, jako je tomu v mnoha jiných zemích. Psal o tom i střelec z Filozofické fakulty, že získat zbrojní průkaz je snazší než získat řidičák.
Jak jsme se do této situace dostali? Kdo za zbraně lobbuje a jakými prostředky?
V Česku chybí expertiza, což se podle mě ukázalo i po střelbě na FF UK. Do médií tehdy často chodili jen lidi, kteří expertizu nemají, zato mají nějaký osobní zájem. K tématu tak nejvíc mluvili samotní držitelé zbraní a spolky, které hájí jejich zájmy. To je samozřejmě legitimní, stejně tak jako je za určitých podmínek legitimní držet zbraň. Tito lidé však byli prezentováni jako nezávislí experti, kterými nejsou. Dlouho tu tedy chyběla organizace, která by mluvila za většinu společnosti. Tu většinu, která nemá zájem na tom držet zbraně a chce chránit své bezpečí.
Někteří politici přitom zmíněným zájmovým skupinám opravdu naslouchají. Namísto toho potřebujeme přístup založený například na sociologických studiích a celkově na datech, která by nám pomohla rozumně nastavit regulaci a jednotlivá opatření. Hodně politiků nemá vůli se tématem do hloubky zabývat a slyší na mediální výstupy zbraňových lobbistů. Na konci minulého roku přitom byla většina české společnosti podle sociologických výzkumů pro zpřísnění podmínek držení zbraně. S Amnesty chceme dávat hlas těmto lidem.
A můžete uvést konkrétní příklad, jak zájmové spolky zasáhly do politiky?
Například byla zřízena poradní skupina na ministerstvu spravedlnosti, v níž jedinými členy byli členové spolku Liga Libe (spolek prosazující maximální liberalizaci nošení zbraní). Takže se vlastně ani netváří, že vedou kritický dialog. Nově nicméně vznikla další pracovní skupina na ministerstvu vnitra, které se účastní i Amnesty International, a v níž se potkává širší skupina aktérů.
V analýze Amnesty International píšete, že deregulace a držení zbraní bude mít závažné dopady na základní lidská práva. Jak to přesně myslíte?
To je další věc, o které se úplně nemluví. Podle optiky lidských práv je násilí se střelnou zbraní zásahem do nějaké sféry lidské důstojnosti. Kdybychom se na to podívali globálně, tak násilí se střelnou zbraní je jedním z největších lidskoprávních problémů. Mluví se i o globální epidemii tohoto typu násilí, kdy celosvětové statistiky ukazují, že zabití střelnou zbraní je jedním z nejčastějších způsobů, jakým je zasahováno do práva na život.
Nemůžeme však zůstat jenom u práva na život, jde také o právo na soukromí, osobní bezpečnost nebo vzdělání. A to můžeme vidět i tady v Česku. Následky masových střeleb jak v Uherském Brodě, tak teď na Filozofické fakultě, dopadly nejenom na blízké a pozůstalé, ale na celé komunity. Zpráva ministerstva vnitra ukázala, že střelba na Filozofické fakultě zasáhla extrémním způsobem odhadem asi devět tisíc lidí, velmi vysoký dopad měla na 40 000 lidí. Je to velký zásah na psychiku kohokoli, kdo se v tom prostředí pohybuje.
Důležité je v tomhle ohledu také téma domácího násilí. Velká část vražd žen, takzvaných femicid, je páchaná pomocí střelné zbraně. Přítomnost takové zbraně nebo snadná dostupnost střelných zbraní podle výzkumu zvyšuje pravděpodobnost, že situace domácího násilí eskaluje až do té chvíle, kdy násilník zbraň proti ženě použije. Zkrátka přítomnost zbraně zvyšuje pravděpodobnost, že násilný čin bude dokonán. Existují výzkumy například z Rakouska, kde zpřísnění legálního držení zbraní vedlo ke snížení násilí nejenom se střelnou zbraní. Největší dopad to mělo právě na vraždy žen a situace domácího násilí, ale také na sebevraždy.
V Česku nemáme o vraždách žen data ani policejní statistiky. Vycházíme tedy z informací, které shromažďuje nezisková organizace Rosa. Podle ní jde o nějakých dvacet případů ročně, z toho třeba pět vražd je vykonáno střelnou zbraní například po rozchodu nebo po nějaké hádce.
Jaké byste navrhovali změny v zákoně, aby se situace zlepšila?
Těch opatření je víc. Můžeme se bavit o tom, jak máme nastavené podmínky, které jsou z velké části formální. U té zdravotní způsobilosti se například dá zkoumat psychologická způsobilost. To je jedna z cest, kterou jde asi půlka evropských zákonů o zbraních. Další téma je vůbec možnost držet ty zbraně z důvodu sebeobrany. Dneska si na sebeobranu můžete koupit cokoli, třeba i útočné pušky a tlumiče. Česko je jednou z mála zemí v Evropě, kde je něco takového možné, aniž byste museli vysvětlit, proti čemu se chcete bránit. V mnoha jiných zemích musíte ohrožení života prokázat. Nemůžete si sami od sebe prostě jen tak pořídit zbrojní průkaz.
Podle nového zákona, který bude platit od roku 2026, už budou jenom dva typy zbrojního oprávnění, a to obecné a rozšířené zbrojní oprávnění a už se vás vlastně vůbec nikdo nebude ani formálně ptát, proč chcete zbraně mít. Ani policie nebude mít statistiky, proč si vlastně lidi pořizují zbraně. V současné době totiž musíte při žádání o zbrojní průkaz alespoň uvést jeden z pěti důvodů, proč si chcete zbraně pořizovat.
Dalším tématem, kde vidíme nedostatky, je podmínka spolehlivosti, která působí, že policie bude nějak prověřovat, jestli jste spolehliví. Že si třeba pozve členy vaší rodiny, podobně jako to funguje v některých zemích. Ale ta spolehlivost je znovu hodně formalistická. Abyste byli podle zákona spolehliví, tak stačí, že jste nespáchali víc než dva přestupky a že nejste závislí na alkoholu nebo jiných návykových látkách. V jiných zemích se explicitně zkoumá třeba i minulost domácího násilí bez ohledu na to, jestli jste byli odsouzení.
Můžeme se také bavit o tom, že když dostanu zbrojní průkaz, jak bude stát průběžně prověřovat, jestli se nezměnila moje zdravotní situace, jestli nedošlo k nějaké zásadní životní změně. V současné době zdravotní dokumentaci předkládáte jednou za deset let. V tom novém zákoně to bude alespoň jednou za pět let.
A jak je to u nás s věkovou hranicí?
To je asi předmět debaty pro politiky, na to nemám data, ale v řadě států není obecná hranice 18 let jako u nás, ale 21 let. Což z mého pohledu dává smysl. Zvýšení hranice je určitě na místě právě i s ohledem na masové střelby, kdy podobné činy páchají nejčastěji mladí muži. Je třeba to reflektovat. V Německu jsou například povinné psychotesty pro mladé žadatele do 25 let.
A co tedy můžeme očekávat od nového zákona?
Obecně nový zákon obsahuje několik preventivních opatření, třeba hlášení podezřelých nákupů. My bychom ale chtěli momentům zneužití zbraní v co největší míře předcházet. Snažíme se tu debatu vést hlavně o tom, komu vůbec v první řadě dáme zbrojní průkaz a za jakých podmínek. Abychom předcházeli situacím, jako byla ta v prosinci 2023 a mohli účinně chránit lidská práva.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás