Třicátník Gary Johnson je přes den uťáplým učitelem psychologie a filosofie na bezvýznamné vysoké škole a odpoledne melouchaří jako technický support policejní jednotky odposlouchávající potenciální zločince, kteří si objednávají vraždy. Jednou musí v nouzi zaskočit za parťáka v přestrojení a stvoří si alter ego nájemného vraha Raye, ze kterého stříká testosteron a sebevědomí. Nové „já“ mu samozřejmě časem začne přerůstat přes hlavu, obzvláště ve chvíli, kdy jako Ray začne randit s Madison, která by se ráda navždy zbavila svého otravného exmanžela.
Pro Linklatera je také typické, že i do lehkých žánrů dokáže propašovat filosofické úvahy.
Nový snímek režiséra a scenáristy Richarda Linklatera Vrah naoko (anglicky Hit Man) přirozeně přepíná mezi romantickou komedií a thrillerem a otevírá otázky týkající se identity moderního člověka a možnosti její změny. Gary nejprve v učebně studentům vysvětluje, že „já“ je jenom konstrukt, který si vytváříme v závislosti na společenských podmínkách a dostupných potencialitách, načež si může na vlastní kůži zkusit přepsat, kým je on sám. Kolik Garyho ale zůstane v Rayovi a naopak? Máme právo druhé klamat o tom, kým jsme, i když zjevně děláme jen to, co po nás požadují?
Dva muži v jednom těle
Richarda Linklatera můžeme v jeho třiašedesáti letech považovat za klasika americké kinematografie. Má za sebou kultovní romantickou trilogii Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí, úspěšnou komedii Škola rocku nebo oceňovaný časosběrný film Chlapectví. Novinka Vrah naoko ale tématem z jeho dosavadní filmografie ze všeho nejvíce upomíná na adaptaci halucinogenního románu Philipa K. Dicka Temný obraz, natočenou s pomocí rotoskopické techniky. Hlavní hrdina filmu se živí jako tajný policajt, který infiltruje feťáckou komunitu, zároveň se mu ale vlivem drog začne rozmazávat hranice mezi jeho skutečným a falešným já.
Nový Linklaterův film je jakousi popovou verzí filmu s Keanu Reevesem, který v roce 2006 nepřekvapivě v kinech propadl. Vrah naoko odstartuje jako komedie točená lehkou rukou – Gary ve voiceoveru vysvětluje, že žádní nájemní vrazi ve skutečnosti neexistují, policie si je vymyslela, aby mohla snáze chytat lidi toužící po vraždě. (Jeho monolog doplňuje vtipná koláž z klasických filmů o nájemných vrazích.) Portrét učitele Garyho žijícího nudný, osamělý život s kočkami je na hraně karikatury, která ale pokračuje, i když sledujeme jeho vedlejšák v policejní jednotce.
S Garyho přerodem v drsňáka Raye začne ustupovat parodická linka a všechnu pozornost na sebe strhává Glen Powell v roli hlavního hrdiny, který mění svoji vizáž podle představ klientů, již si ho objednávají na špinavou práci. Jejich blažený výraz, když zjistí, že Ray je skutečný profík, skvěle kontrastuje s kyselým výrazem, který mají následně na policejních fotografiích po zatčení. Gary dělá svoji práci skvěle, jenže pak se objeví Madison (Adria Arjona), zoufalá, týraná žena, která nevidí jiné řešení své situace než vraždu.
V Rayovi se na chvíli probudí racionální a empatický Gary a místo toho, aby Madison chytil na klíčová slova, na jejichž základě by mohla být zatčena a obviněna, přesvědčí ji, aby raději zkusila od muže utéct a pak se s ním rozvést. Madison to udělá, a když se s Rayem znovu setkají, přeskočí jiskra a začnou spolu chodit. Zatímco Gary by určitě nikdy takhle krásnou ženu nesbalil, drsňák Ray je úplně jiná třída…
Zbavit se minulosti
Linklater a Powell se při psaní scénáře inspirovali osudem skutečného Garyho Johnsona, univerzitního profesora, který pracoval od konce osmdesátých let do konce následné dekády pro policii v Houstonu jako falešný nájemný vrah. Článek o něm napsal novinář Skip Hollandsworth a vyšel v časopise Texas Monthly v roce 2001, kdy Johnson odešel do důchodu. V roce 2022 zemřel a film je mu věnován.
Na rozdíl od skutečného Johnsona se ten filmový ale nikdy nezamiloval do své „klientky“, a tím pádem se ani nezapletl do psychologické rošády, při níž musí v jednu chvíli hrát dvě role – jednu před svou dívkou a druhou před svými policejními kolegy. Jak se totiž ukáže, ani Madison není úplně nevinná a hlavního hrdinu čeká zásadní rozhodnutí, jestli chce být ve zbytku života víc jako Ray, nebo jako Gary.
Asi není překvapení, že snímek zdobí chytře napsané dialogy. Linklater jednoduše konverzačky umí, o čemž nás přesvědčila už zmíněná romantická klasika Před…, která se celá odehrává jen v dialogu dvou milenců. Ve Vrahovi naoko musí Linklater navigovat své hrdiny vrstvami přetvářek, milosrdných lží a nejasných motivací. Když do hry vstoupí cynický policista Jasper, který Garyho hru prohlédne, a chce z ní vytěžit i něco pro sebe, hrají se najednou konverzační šachy, při nichž všichni myslí několik tahů dopředu.
Pro Linklatera je také typické, že i do lehkých žánrů dokáže propašovat filosofické úvahy. Někdy to trochu přežene: jeho další rotoskopický snímek Sním, či bdím (Waking Life) z roku 2001 je maličko otravná konverzačka na úrovni první hodiny filosofie v rámci středoškolských základů společenských věd. Na ní se ocitneme i ve Vrahovi naoko, kde učitel Gary vysvětluje studentům (a divákům) Freudův koncept lidské osobnosti i Nietzscheho teorii identity. Nejdůležitější je ale už zmíněná úvodní přednáška o tom, že já je ve skutečnosti jen konstrukt, který – když chceme – můžeme libovolně přeskládat jinak.
To je samozřejmě něco, co se slučuje s americkým pragmatismem. Možná je to dokonce základní esence staré (dobré) Ameriky, kde se může každý přetvořit ze své vlastní vůle – najít si v novém světě zcela novou identitu podle potřeby a uspět s ní na volném trhu. A nikdy už se neohlédnout zpět. V moderním světě už samozřejmě není tak jednoduché začít úplně od nuly, ale když je nejhůř, může vás nechtěného břímě minulosti zbavit muž s bouchačkou. Přesně touto cestou se chtějí vydat Rayovi klienti, mezi něž nakonec přibude i bývalý manžel Madison.
Komedie pro začátek léta
Když Garyho na začátku filmu kárá jeho bývalá manželka živící se nově jako koučka, že nikdy neprojevil ochotu vyměnit své nudné já za něco emotivnějšího a přitažlivějšího, vlastně mu vyčítá, že se nezvládl dostatečně přizpůsobit požadavkům trhu (v tomto případě toho milostného), a proto zůstane už navždy na ocet. Glen Powell pak zahraje přeměnu nerda v drsňáka zcela suverénně, morální implikace takové lži ale Linklater záměrně nechává stranou. Ray nemá problém udělat věci, před kterými by Gary už ucukl, a když se na obzoru zjeví možnost, že příběh skončí romantickým klišé „šťastně až na věky“, je vlastně pointa jasná už několik desítek minut dopředu.
Linklaterův nový film provázela pověst velké události. Když měl snímek premiéru vloni v Benátkách, dostalo se mu osmiminutového aplausu a následně Netflix koupil distribuční práva za částku dvaceti milionů, která byla údajně nejvyšší ze všech filmů loňského roku. Na chvíli se objevil v kinech, ale pak zamířil na streamy, kde měl nejspíš plnit roli filmu, který si pustí páry na televizním rande. Po tom všem působí Vrah naoko vlastně docela obyčejně, ale třeba přesně to Netflix chtěl.
Že film tvářící se jako meditace nad lidskou psyché nakonec úplně obětuje psychologii hlavního hrdiny (skutečně je přeměna Garyho v Raye tak snadná?), mu asi můžeme odpustit. Nakonec Vrah naoko je ze všeho nejvíce „feel good“ romantickou komedií určenou k rychlé spotřebě a nejspíš záměrně vydanou na začátku léta, kdy je o takové filmy největší zájem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás