Bezvětří před britskými volbami je klam. Země je na kolenou

Británii čekají ve čtvrtek 4. července parlamentní volby. Volební průzkumy mluví jasně – nečeká nás žádné překvapení. Labouristé vedou o dvacet procent a v parlamentu s největší pravděpodobností získají většinu. Skončí tak čtrnáct let vlády Konzervativní strany. Česká televize v jednom z mála článků, které česká média tématu zatím věnovala, napsala, že jsou Britové „zmožení úpadkem“ a před volbami řeší hlavně ekonomiku. To je, mírně řečeno, nepřesné. Rozklad sociálního a zdravotního systému v zemi dospěl tak daleko, že nejen nižší třída, ale také velká část střední třídy je ve vztahu k volbám totálně apatická. Proč? Britové žijí v nedostatečně vytápěných domácnostech postižených plísní, často vynechávají jídlo, aby se dost najedly jejich děti, a v případě akutního onemocnění čekají na hospitalizaci i několik dnů. Ti šťastnější se dočkají, těch ostatních bylo loni 14 tisíc – zemřeli během čekání na přijetí do nemocnice.

Na zevrubnou kritiku Starmerových politik bude v příštích měsících času dost. Teď ber, nebo nech být. 

V informování o zahraničním dění u nás často absentuje žitá zkušenost konkrétních lidí. Řeší se výkyvy v podpoře jednotlivých stran, obliba jednotlivých politiků, analyzují se jejich projevy a citují statistiky. Výsledkem jsou technicistní predikce a analýzy, které můžou vyhovovat obchodníkům na burze, běžnému čtenáři jsou ale k ničemu. Není z nich schopný vyčíst nic o tom, čím vlastně lidé v jiných zemích žijí, co je pro ně relevantní a co nikoliv. Chápání těch druhých (v případě Britů pro Čechy tradičně extrémně pozitivně vnímaných) je tím pádem zkreslené. Zůstává u Harryho Pottera, drbů o královské rodině a Premier League. Čtenář nemá šanci pochopit, že britská „zmoženost“ je trestuhodný eufemismus, a nedozví se nic o komunitní solidaritě, která Brity a Britky drží poslední roky nad vodou.

Kořeny apatie

Namísto radostného očekávání „změny“, kterou si labouristé ne náhodou vybrali jako své volební heslo, v zemi panuje beznaděj a apatie. Příčinu je třeba hledat především v čtrnácti letech vlády konzervativců. Prvním krokem na cestě k dnešnímu značně neutěšenému stavu země byl plán Velké společnosti představený koaliční vládou Davida Camerona a Nicka Clegga v roce 2010. Drastické rozpočtové škrty, kterými evropské liberální vlády reagovaly na ekonomickou krizi, britští konzervativci chytře skryli za masku programu podporujícího komunitní iniciativy. Výsledkem byla delegace podpůrné sociální sítě na charitativní organizace. Sítem však brzy začalo propadat čím dál víc lidí. Chudoba začala dramaticky narůstat v souvislosti s brexitem (nezapomínejme, že se původně jednalo o vnitrostranický nástroj, kterým si chtěl Cameron jen posílit pozici ve straně) následovaným koronavirovou epidemií a válkou na Ukrajině, jejíž důsledky uvrhly do palivové chudoby 13 procent britských domácností. Dnes jsou charity potřebným (a to včetně čím dál větší skupiny pracujících) schopné zajišťovat jen holé přežití – distribuci základních potravin a hygienických prostředků.

Sledovat dění v Británii bylo v posledních letech extrémně smutné a zároveň monotematické. Nejlépe zhoršující se situaci zachycuje reportážní série novinářů deníku The Guardian Johna Harrise a Johna Domokose Anywhere but Westmister. Skvělou práci ale odvádějí i média, jako je BBC, ITV, Channel 4 nebo Sky News – množství materiálu je volně přístupné na streamovací platformě YouTube. Bez videoreportáží a psaných reportáží, které jsou však v zahraničí hůř přístupné, jsou statistiky a průzkumy veřejného mínění jen velmi chabým analytickým nástrojem. Příběhy mají naopak potenciál vzbudit hlubší zájem, podnítit reflexi a probudit transnacionální solidaritu.

Když zemřel, vážil třicet kilo

Buďme tedy alespoň na chvíli konkrétní. Dokument Chudoba v Británii: Zapomenuti Korunou z roku 2022 zachytil příběh nezaměstnaného osmapadesátiletého armádního veterána Grahama, který přišel o práci na stavbě během covidu. Z čtyř set liber sociální podpory mu po zaplacení nájmu v jedné z nejvyloučenějších čtvrtí v Anglii nezbude nic. Se svým psem tak přežívá na konzervách z potravinové banky. V jednopokojovém bytě si může dovolit přes den udržovat patnáct stupňů, v noci jen osm.

V další části dokumentu filmaři zpovídali praktického lékaře z pětadvacetitisícového města Fleetwood, nacházejícího se na pobřeží Irského moře. Lidé se zde v průměru dožívají sedmdesáti let – to je o deset let míň než ve zbytku země. Místní také dvakrát častěji trpí depresemi a typicky je sužuje několik vážných chronických onemocnění. Na prohlídku u praktika se průměrně čeká třináct týdnů. To platí i pro Lisu, která má rakovinu a zápal plic – lékař na ni má deset minut. Délka prohlídky je v Anglii daná zákonem a je jednou z nejkratších v industrializovaném světě. Na konci rozhovoru se lékař filmařům svěřil, že jej u psychicky extrémně náročného povolání drží smrt mladého pacienta – alkoholika. Když na něj doktor apeloval, aby přestal pít, dotyčný mu odvětil, že se nebojí smrti, ale dalšího života.

S emocemi v reportáži bojovala i labouristická poslankyně Debbie Abrahams, která se snaží prosadit nezávislé vyšetřování dopadů sociálních politik konzervativní vlády na život Britů. Shromažďuje materiál dokazující, že politická opatření přímo připravila o život už více než sto občanů. Jedním z nich byl také Errol, trpící schizofrenií. Zemřel na vyhladovění. Kvůli psychickému stavu nebyl schopen dostavit se na schůzky nařízené úřady. Ty mu v odpovědi zastavily výplatu sociálních dávek. Když zemřel, měl třicet kilo.

Ber, nebo nech být

Velké části Britů se nechce věřit, že labouristé budou po volbách schopni situaci lidí, jako je Graham nebo Lisa, radikálně zlepšit. Předseda strany Keir Starmer sám přiznává, že „ideální svět“ nebude po 4. červenci možný. Dopředu avizoval, že vzhledem k ekonomické situaci labouristická vláda nezruší zastropování přídavku na dítě od třetího potomka dál a nezruší ani nepopulární školné na univerzitách. Mezi prioritami je naopak zkrácení čekací doby na ošetření, zakročení proti antisociálním projevům nebo znárodnění energetické sítě, což se nyní vzhledem k velikosti krize, ve které se Británie nachází, zdá jako víc, než v co můžou Britové doufat.

Starmer je často kritizován jako nedostatečně charismatický a autentický. Dlouhodobě je mezi Brity méně oblíbený než strana samotná. U muslimů mu navíc body ubírá alibistický postoj vůči postupu Izraele v Gaze. Zatímco na podzim se po začátku konfliktu nechal slyšet, že Izrael má právo odříznout palestinská území od přívodu vody a energií, v červnovém volebním manifestu už strana označila palestinskou státnost za „nezcizitelné právo Palestinců“ a slíbila podporu dvoustátního řešení konfliktu. V afro-karibských komunitách a mezi ženami je pak velkým tématem vyšetřování a blokování kandidatury Diane Abbott – stranické matadorky a jedné z nejbližších spolupracovnic bývalého předsedy strany Jeremyho Corbyna – z důvodu jejího údajného antisemitismu.

Starmera je tak jen stěží možné označit za ideálního kandidáta na premiérské křeslo. Na druhou stranu byl na rozdíl od globální levicové superstar Corbyna schopný relativně sjednocenou stranu dovézt k volbám s dvacetiprocentním náskokem. Strana tak bude mít po dekádě a půl poprvé šanci konat. Na zevrubnou kritiku Starmerových politik bude v příštích měsících času dost. Teď ber, nebo nech být. 

Autorka je historička a komentátorka.