„Jedním z nápadných rysů Orbánovy neliberální hegemonie je mlčení podnikatelské třídy. Dosud ani národní, ani mezinárodní kapitalisté nevyzvali k odporu proti útokům na liberální instituce.“
Gábor Scheiring
V prosinci 2018 ulice a náměstí maďarských měst zaplavily tisíce demonstrujících. Vláda Fideszu Viktora Orbána prosadila „otrocký zákon“ navzdory nebývalému odporu Maďarů a Maďarek. Zákon zvyšoval maximální množství přesčasů z 250 na 400 hodin ročně a byl šitý na míru především nadnárodním koncernům, z nichž nejdůležitější byly německé automobilky. Jen o rok dříve se podnapilý manažer Volkswagenu v jednom hotelu kasal, že kdykoliv mají jeho lidé v Maďarsku problém, můžou ho řešit přímo s ministry Orbánovy vlády, kteří jim ve všem vyjdou vstříc. Nacionalismem se ohánějící režim šel očividně na ruku cizímu kapitálu.
Odpůrci Orbánova režimu v zákonu proti pracujícím spatřili naději. Zákon zvyšující povinné přesčasy podle nich demaskoval pravou povahu orbánismu, který se sice ohání národem a křesťanskými tradicemi, ve skutečnosti ale udělá cokoliv pro manažery zahraničních korporací. Zákon byl reakcí na zvyšující se migraci z Maďarska do bohatších zemí, což způsobilo nedostatek pracovní síly. S „otrockým zákonem“ podle výzkumů nesouhlasilo 85 procent obyvatel v produktivním věku. Tentokrát Orbán naštval nejen obyvatele velkých měst, ale i dělníky v továrnách a montovnách. Propaganda o tom, že opozičníci se rekrutují pouze z řad velkoměstské střední třídy, se najednou nedala použít. Ve snaze zdiskreditovat v ulicích adventní Budapešti a dalších měst protestující odboráře, studenty a opoziční skupiny, je vláda a její média označila za „nekřesťanské“ narušitele vánočního klidu. Ve stejném roce vláda schválila „lex CEU“, tedy zákon vypuzující Středoevropskou univerzitu z maďarského území.
Orbánismus ani jeho ideologie nejsou genetickou daností maďarského národa, ale výsledkem ekonomických a sociálních faktorů, reakcí na tvrdý kapitalismus a neoliberální reformy.
„Budeme pokračovat v blokádách silnic a v blízké budoucnosti zvažujeme i stávky v různých odvětvích,“ prohlašovali odhodlaně členové Maďarské konfederace odborových svazů. „Nová opozice se zrodila,“ hlásal poslanec opoziční strany MSZP Balázs Bárány na jednom z veřejných protestů, které bezprostředně předcházely schválení zákona. Následující rok 2019 byl maďarskou opozicí vyhlášen „rokem odporu“. Opoziční proudy se sjednotily proti Orbánově neliberální křesťanské demokracii a poukazovaly na brutálně podfinancované školství, zdravotnictví, upadající veřejný sektor i nízké platy a špatnou životní úroveň obyčejných lidí. Lokální volby v roce 2019 pak přinesly sjednocené opozici dílčí úspěchy ve větších městech, ve zbytku Maďarska ale Fidesz uspěl více než kdykoliv předtím. Orbánův systém zůstává minimálně od roku 2018, kdy ve volbách dosáhl zatím historicky největšího úspěchu, stabilní.
Sjednocená opozice si sice udržela jednotu přes celé covidové období až do voleb v roce 2022, ve kterých se shodla na jednotné kandidátce a jediném výrazném lídrovi, starostovi Péteru Márki-Zayovi, proti Orbánově straně ale opět prohrála. Fidesz si od roku 2015 osvojil silnou autoritářskou a antiimigrantskou rétoriku a pozici ochránců zranitelných pracujících. Tuto rétoriku v roce 2022 doplnil o silnou pacifistickou linku a sliby, že pod Fideszem se Maďarsko nenechá zavléct do konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
O skutečně rovné politické soutěži mezi stranami nemůže být v Maďarsku řeč. Mediální a ekonomická moc jednoznačně favorizují Orbána a jeho stranu Fidesz, která takřka na všech úrovních prorůstá se státem. Mluví se o mafiánském nebo uneseném státu, o neliberálním režimu a autoritářství. „Otrocký zákon“ toho byl dostatečně ilustrativním příkladem. O dva roky později byl s nástupem covidu přijat další zákon upravující pracovní podmínky, který byl k pracujícím Maďarům ještě tvrdší.
Když v roce 2017 zvítězil v prezidentských volbách ve Spojených státech Donald Trump, řada novinářů viděla předobraz politického trendu, který autoritářský miliardář reprezentoval, právě v Maďarsku, jež dokázala ovládnout skupina pravicových ideologů a „velké peníze“. Nacionalistická a autoritářská ideologie pak dokáže udržet u vlády systém, který finančně uspokojí tři skupiny: nadnárodní korporace, domácí loajální podnikatele a samotnou politickou třídu. Tento text se zaměřuje na podmínky nástupu orbánismu, tedy systému, který jako jeden z prvních na světě po konci studené války začal řešit rozpory neoliberalismu autoritářstvím, nacionalismem a podporou neoliberálního kapitalismu.
Ústup liberální demokracie
„Politická povaha autoritářského státního kapitalismu může být pochopena pouze v kontextu logiky kapitalismu,“ píše Gábor Scheiring v knize Ústup liberální demokracie. Tato kniha shrnující tříletý výzkum kombinující sociologii, ekonomii a antropologii se snaží vysvětlit úspěch autoritářství v Maďarsku na základě analýzy ekonomických faktorů, vztahů mezi ekonomickými a politickými elitami, pozicí Maďarska v globalizované ekonomice a zklamání z otevřené tržní ekonomiky.
Politická ekonomie nám může podle Scheiringa pomoci pochopit vývoj v zemi lépe než řeči o zaostalosti Východu, dědictví nesvobody nebo historicky nevyspělé maďarské demokracii. Takový přístup je typický pro maďarské sociální vědce a literární elitu a dobře ho známe i z České republiky nebo ze Slovenska. Podle spisovatele Györgye Spiró je důvodem pro autoritářství „přetrvávající feudální služebnická mentalita“. Filozof Mihály Vajda zase tvrdí, že „maďarský lid nerozumí, nemá rád, nezná a ani nechce přijmout liberální demokracii. V Maďarsku je orbánismus přirozený způsob vykonávání moci.“
Nic takového ovšem není pravda. Maďarský národ není determinován k tomu být xenofobní nebo autoritářský. Sociologické studie citované Scheiringem kontinuálně od roku 1992 ukazují, že „úroveň xenofobie v Maďarsku začala prudce stoupat až po roce 2010, a zvláště po roce 2015, kdy vláda zahájila svou protiuprchlickou kampaň. Souhrnně řečeno, data nepodporují silné protilevicové nebo protidemokratické kulturní dědictví Maďarska. Voliči nepodporovali Fidesz proto, že by byli zklamaní liberální demokracií, ale protože chtěli změnit liberální kapitalismus. Fidesz však tuto podporu využil k tomu, aby nasměroval zemi k neliberálnímu vývoji.“ Orbánismus vyrostl ze zklamání z maďarské cesty do volnotržního ráje – cesty, která dala takřka vše na oltář zahraničních investic, avšak nedokázala zajistit prospěch v masové míře.
Politický fenomén, kterému dnes říkáme orbánimus se zrodil v roce 2010, kdy Fidesz podruhé od roku 1990 vyhrál volby. Po osmi letech vlády Maďarské socialistické strany (MSZP) to byla dlouho očekávaná změna. V roce 2006, kdy socialisté ve volbách zopakovali vítězství, unikla nahrávka premiéra Ference Gyurcsányho, ve které doslova přiznal, že sliby jeho strany byly falešné a ekonomická čísla byla vylepšena různými triky. Od té doby měli socialisté takřka nulovou důvěru veřejnosti, která se při mohutných demonstracích dožadovala premiérovy rezignace. V roce 2008 se z USA do světa začala šířit finanční a hospodářská krize a maďarská ekonomika, závislá na přímých zahraničních investicích, se za této situace ukázala jako zvlášť zranitelná. Závislost na zahraničním kapitálu byla v Maďarsku ještě větší než v jiných postsocialistických zemích a postupně vznikala dlouhá desetiletí. Ekonomiku takto formovala především Maďarská socialistická strana, v jejímž čele navzdory názvu seděli na ekonomických pozicích tržní fundamentalisté.
Východní socialisté a západní korporace
Úzké a v rámci východního bloku nadstandardní vztahy s mezinárodním kapitálem a korporacemi mělo Maďarsko už od sedmdesátých let. Maďarská ekonomika v té době, stejně jako další ekonomiky východního bloku v regionu, začínala technologicky zaostávat a velcí zahraniční investoři měli tento hendikep kompenzovat. Do roku 1988 tak bylo v Maďarsku založeno 176 společností se zahraniční účastí. Korporace jako Audi dovážely do Maďarska moderní technologie, postupně se staly nejkonkurenceschopnějšími hráči tamní ekonomiky a pomohly zemi s růstem založeným na vývozu.
Spolupráce se ještě zintenzivnila po roce 1990, kdy došlo k postupnému přechodu z centrálně řízené ekonomiky a diktatury jedné strany k pluralitnímu politickému systému a tržnímu hospodářství. Podobnou strategii, tedy lákání zahraničních investic velkých hráčů, zvolily i další země regionu, Maďarsko v tom bylo ale nejúspěšnější. Institucionálně i ideologicky na to bylo připravené. Mezi lety 1990 a 2010 tak bylo největším příjemcem přímých zahraničních investic ve střední Evropě a podíl nadnárodních společností na ekonomice byl vyšší než v jakékoliv jiné postsocialistické zemi (po Maďarsku následovala Česká republika). Vláda Fideszu mezi lety 1998 a 2002 nevybočila z neoliberální politiky zaměřené na pobídky pro mezinárodní kapitál. Korporace přinesly do Maďarska technologie, inovace a pracovní místa. Na oplátku dostaly extrémně nízké daně, v zónách volného obchodu dokonce žádné daně, a nebývalou podporu vládních činitelů.
Zároveň se značná část výrobních kapacit země ocitla v zahraničním vlastnictví. „V roce 2010 bylo 68 procent celkové produkční hodnoty v průmyslu vyrobeno zahraničními společnostmi, přičemž tyto hodnoty byly 67 procent v IT sektoru a 60 procent v energetice a těžbě. Na úrovni subsektorů byl podíl zahraničních společností na celkovém obratu přes 80 procent v počítačovém průmyslu, elektronice, automobilovém sektoru a strojírenství. Zahraniční kapitál hrál významnou roli také v bankovním sektoru, kde podíl přidané hodnoty zahraničně vlastněných podniků činil 68 procent,“ píše Scheiring. Domácí kapitál zůstal relevantní jen ve stavebnictví, dopravě, turistickém ruchu a zemědělství. Přestože většinu času od pádu Kadárova gulášového komunismu do nástupu Orbána v roce 2010 vládla v Maďarsku levice, stát podporoval privatizaci, daňové škrty a zóny volného obchodu.
Pragmatická volba domácího kapitálu
Působení nadnárodních korporací bylo regionálně nevyrovnané a zahraniční firmy upřednostňovaly pro své investice jen některé oblasti země. Jako své zaměstnance si vybíraly lépe kvalifikovanou pracovní sílu, která se vyskytuje především ve velkých městech a integrovanějších částech Maďarska. Na rozdíl od mezinárodních korporací většina domácích podnikatelů působila v odvětvích s nízkou přidanou hodnotou, tvrdě se proto stavěla nejen proti daním, ale také proti zaručeným mzdám, sociálním výdobytkům a veřejným výdajům na školství nebo zdravotnictví. Nadnárodní kapitál byl v tomto ohledu přeci jen o něco velkorysejší.
Když vláda MSZP v nultých letech zvedla minimální mzdu, pro domácí byznysmeny to byla pohroma. Hlavními příjemci státních benefitů navíc byly korporace a stát neudělal takřka nic pro podporu domácích podnikatelů. Podobná očekávání byla v naprostém rozporu s tržními fundamentalisty z MSZP, kteří chtěli minimální stát a rozvoj tažený mezinárodním kapitálem. Právě během dlouhé vlády maďarské středolevice mezi lety 2002 a 2010 se začaly rodit některé klíčové vazby mezi domácím kapitálem a politickou pravicí reprezentovanou Fideszem.
Související článek:
Ideologii a zároveň zájmy domácích kapitalistů definoval v jednom rozhovoru László Parragh, který od roku 2000 působil v pozici šéfa Maďarské obchodní komory: „V Maďarsku existují dvě paralelní ekonomiky. Nadnárodní korporace nejsou vládními opatřeními příliš ovlivněny. A když jsou, mohou využít svou lobbistickou sílu ke zmírnění dopadů (…) Celkově jsme odevzdali náš těžký průmysl cizincům – to byla cena za změnu režimu. Aktiva koncentrovaná v průmyslu jsou klíčová pro rozvoj národa. Průmysl by měl generovat většinu zisků národních kapitalistů; je s námi kulturně a finančně spojen. Nicméně pouze malé a střední podniky zůstaly v maďarském vlastnictví. Nebezpečím vládních opatření je, že se naše pozice zhorší i v tomto sektoru (…) V Maďarsku nyní dominuje liberální hospodářská politika, která prosazuje nadvládu tržních pravidel. Myslí si, že státní zásahy by měly být minimalizovány. To však není myšlení založené na podpoře. Znamená to, že bychom se měli vzdát nástrojů, které by mohly posílit slabší domácí podniky a umožnit jim úspěšně konkurovat na trhu.“
Od roku 2002, kdy se Fidesz dostal do opozice, se přiklonil k částečnému ekonomickému nacionalismu a nechával si vypracovávat podklady právě od obchodní komory. Důraz domácích podnikatelů na ekonomický protekcionismus a povinnost státu pomáhat domácím podnikatelům nebyl v žádném případě spojený s podporou sociálního státu. A to ani po roce 2010, kdy domácí podnikatelé získali skrze Fides mnohem větší zastání ve vládě a státních strukturách. Zároveň ale zůstali v oborech, jako je stavebnictví, infrastruktura, doprava a podobně. Technologicky náročnější a exportní sektor je dlouhodobě v zahraničních rukách.
Dezintegrace
Zatímco se ekonomika díky přítomnosti korporací relativně dobře integrovala do mezinárodních řetězců, na domácí půdě docházelo naopak ke společenské dezintegraci. Firmy v domácím vlastnictví zdaleka nevykazovaly takovou produktivitu jako ty zahraniční, které jim navíc v produktivitě nepomáhaly a jejich odběratelské řetězce zůstávaly pro domácí byznys v podstatě uzavřené. Jedna studie ukázala, že „z pěti set dodavatelů Audi v Győru jsou pouze čtyři procenta v maďarském vlastnictví, přičemž všichni jsou třetího stupně. Podle průzkumu založeného na časových řadách dat firem nemá Audi žádný významný pozitivní dopad na činnost maďarských dodavatelů.“ Domácí kapitalisté se cítili odsunutí na druhou kolej.
Podle dat Eurostatu Maďarsko mezi evropskými zeměmi v roce 2003 vykazovalo největší rozdíl v produktivitě mezi zahraničními a domácími společnostmi. Dezintegrace mezi zahraničními a domácími společnostmi a postih některých regionů měly zásadní vliv na platy pracujících Maďarů a Maďarek. „V důsledku nízké zaměstnanosti a výdělků v nultých letech byla velká část dělnické třídy extrémně finančně zranitelná. V letech 2005 až 2010 žilo 40 procent maďarských domácností v materiální deprivaci. Dvě třetiny maďarské společnosti neměly dostatečné finanční rezervy na pokrytí neočekávaných výdajů. V roce 2010 bylo 24 procent celkové populace v prodlení s platbami dluhů, zatímco mezi chudými, tedy těmi, kteří vydělávají méně než 60 procent mediánu mzdy, byl tento podíl 55 procent,“ popisuje Scheiring.
Přesto politici a tržně fundamentalističtí technokraté na klíčových ekonomických postech celá nultá léta hodlali pokračovat v privatizaci dalších složek státu, přesvědčeni, že jedině to je správná cesta k prosperitě. „Jako součást zdravotnické reformy musí být zřízeny vzájemně si konkurující soukromé zdravotní pojišťovny (…) V důsledku zavedení školného budou studenti požadovat kvalitu a diplomy a osnovy budou hodnoceny nezávislými ratingovými společnostmi (…) Instituce minimální mzdy pro absolventy musí být zrušena. Kromě toho by se minimální mzda neměla zvyšovat, protože je již teď příliš vysoká,“ napsala čtveřice ekonomů v roce 2006 do vlivného liberálního týdeníku Élet és Irodalom (Život a literatura). Podle Scheirnga tím vystihli myšlení dobových tržně technokratických elit, které se zformovaly v postkomunistické Socialistické straně Maďarska a byly spojené s mezinárodním bankovním a korporátním sektorem. Jejich vláda neslavně skončila a v roce 2010 a nastoupil Fidesz.
Nové vyjednávání neoliberalismu
Orbánismus ani jeho ideologie nejsou genetickou daností maďarského národa, ale výsledkem ekonomických a sociálních faktorů, reakcí na tvrdý kapitalismus a neoliberální reformy. Proti němu Orbán postavil kapitalismus a neoliberalismus ještě tvrdší a opírající se o autoritářský stát, pouze konfigurace vztahů mezi státem a kapitálem je v tomto systému jiná. Rétorika režimu se vyvíjí dynamicky a reaguje spontánně na dění ve světě i rozpory v domácí společnosti. Autoritářské instituce dokáží celkem efektivně potlačovat občanskou společnost i politickou opozici, ale i když zvnějšku díky politické jednotě může systém působit konsolidovaně, a tedy stabilně, uvnitř populisté produkují permanentní pnutí a nestabilitu, což dokáží využívat rétoricky a například stavět dělnickou třídu proti menšinám a deklasovaným vrstvám. Síla režimu se opírá o konsolidovanou třídu domácích největších podnikatelů a o exkluzivní vztah s nadnárodními korporacemi, nejnověji (po roce 2020) čínskými. Vztah s korporacemi ovšem není něco, co by Orbán vymyslel, pouze v tom navázal na mnohaletou maďarskou tradici.
V roce 2010 Orbán začal vytvářet systém, který ještě zdokonalil ekonomiku postavenou na spolupráci nadnárodního kapitálu a státu. Rétoricky a politicky předchozí kurz otočil o sto osmdesát stupňů, začal mluvit o národu a stal se nejvýraznějším evropským proponentem autoritářství a nacionalismu. Sociální otázky však řešil kriminalizací a rozdělením potřebných na „zasloužilé“ a „nezasloužilé“ občany, kterým dávky odepřel. Dezintegrované společnosti nenabídl sociální integraci, ale sjednocení na základě nacionalismu a vylučování všech nezasloužilých. O cestě domácích kapitalistů s pravicovým Fideszem, upevnění domácí moci a dalším prohloubení spolupráce s mezinárodním kapitálem, nejnověji s tím čínským, se dočtete v pokračování této série.
Text ze série Dohánění Západu skončilo vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás