Slova jako nástroj moci. Při vyšetřování znásilnění na Cornellově univerzitě neselhal jen systém

V pozdních hodinách 19. října 2024, před téměř dvěma lety, se ocitla tehdy dvacetiletá studentka bakalářského programu na prahu sídla univerzitního bratrstva Chi Phi. Spolky označované řeckými písmeny předchází v kontextu elitních amerických institucí problematická pověst. Prosluly především jako vysoce selektivní a tajemstvími opředené oázy pro socioekonomickou elitu. Jak už před čtrnácti lety referoval časopis Time v článku volajícím po jejich zrušení, jedná se o kluby založené na vyčleňování všech, kdo do nich nepatří. Členy bratrstva k sobě kromě mlčenlivosti váže i kolektivní identita a odměna v podobě statusu i sociálního kapitálu. Kluby jsou místy, kde společný jazyk chrání ty, kdo překročí hranice společenských konvencí i morálky. Ať se stane uvnitř cokoliv, nemá se to dostat ven.

V jazyce se utváří naše autonomie nad vlastním tělem i tělesnou zkušeností – a právě tady může také zaniknout.

Případ ženy, kterou soudní spis anonymizoval jako Jane Doe, ukazuje, že domáhání se spravedlnosti může následovat obdobný vzorec. 8. listopadu 2024 oznámila žena policii na Cornellově univerzitě, že za dveřmi spolku došlo onu říjnovou noc k jejímu skupinovému znásilnění sedmi členy bratrstva. V přepisu výpovědi, kterou pro server CNN získala stanice WCBS, přitom povahu činu identifikovala s „naprostou jistotou“.

O týden později podepsala Jane Doe šestistránkový protokol sepsaný policií Cornellovy univerzity na základě jejího výslechu. Protokol ovšem neobsahuje přímé obvinění ze znásilnění, které zaznívá v přepisu výslechu. Uvádí jen, že byla následky omamných látek „značně indisponovaná“ a též „zděšená“, když do místnosti přicházeli další muži. Popsala také, že ji fyzicky napadli. Dodnes není jasno v tom, proč se obě verze liší – a hlavně, proč protokol sepsaný policií vynechává to podstatné. Takový zásah oklešťuje nejen ženinu zkušenost, ale i její právo rozhodovat o svém těle. Instituce, která měla ženu ochránit a zajistit šetření, naložila s jazykem způsobem, který učinil přeživší ještě zranitelnější.

Případ byl tehdy v rukou Matthewa Van Houtena, okresního prokurátora okresu Tompkins. Ten měl podle Cornellovy univerzity kromě zkrácené výpovědi k dispozici i snímek ze skupinového chatu o 57 členech na sociální síti Snapchat. Jeden z členů bratrstva v něm píše, že „nahoře je k*unda k mání“ (free p*ussy upstairs). Objevuje se i dotaz: „Ještě je k dispozici?“ (Shop still open?) Je tedy evidentní, že obvinění své chování nepovažovali za neobvyklé. Tato situace se může na první pohled jevit izolovaně, ale ve skutečnosti je součástí kultury manosféry. Sítě blogů, komunit a fór, které propagují specifickou formu maskulinity a vyznačují se nenávistí k ženám, mají s chatem bratrstva společné minimálně jedno: žena je v obou případech degradována bez jakéhokoliv postihu.

Nespolehlivé instituce

V tiskové zprávě z 28. září tohoto roku prokurátor odůvodnil své rozhodnutí nevznést obvinění tím, že jemu poskytnuté důkazy nenasvědčovaly tomu, že by žena byla zdrogována či znásilněna více muži. Pokud prokurátorovi, který podle svých slov neviděl přepis původního výslechu, nestačil ani dehumanizující jazyk bratrstva, aby se o okolnosti nahlášeného činu zajímal, je na místě ptát se, co se slovy dokáže udělat mocenská dynamika.

Na Cornellově univerzitě má asymetrický ráz: násilný jazyk slouží těm, kteří mají moc, zatímco umlčuje a poškozuje ty, kteří jsou v nevýhodné pozici. Důvěryhodnost celého procesu přitom podkopávají i instituce, které se případem měly zabývat. Zatímco Cornellova univerzita uvádí, že snapchatovou konverzaci prokuratuře poskytla, Van Houten 29. září uvedl, že jeho kanceláři tento materiál poskytnut nebyl. V pozdějším vyjádření pro CNN však řekl, že jeho kancelář před rozhodnutím obdržela snapchatové zprávy a šestistránkový vyšetřovací protokol. Jak se tedy má Jane Doe domoci spravedlnosti, když instituce nejprve zasáhne do její výpovědi a následně ani nedokáže spolehlivě zachytit tok informací?

Nespolehlivá oběť

Jane Doe podala občanskoprávní žalobu 16. září tohoto roku. 28. září okresní prokurátor Matthew Van Houten oznámil, že případ znovu otevírá a požádá velkou porotu o posouzení, zda jsou namístě trestní obvinění. Zároveň ale pro server CNN uvedl, že původní rozhodnutí z listopadu 2024 bylo právně správné. 1. října pak guvernérka státu New York Kathy Hochul pověřila generální prokurátorku Letitii James vedením vyšetřování jako zvláštní prokurátorku. Uvedla, že ztratila důvěru ve Van Houtenovu schopnost vyšetřování vést. Letitia James nyní může případ vyšetřit, případně stíhat trestné činy a předložit důkazy velké porotě.

O dva dny později prezident Cornellovy univerzity Michael Kotlikoff podpořil rozhodnutí předat vyšetřování James a oznámil také nezávislý přezkum toho, jak univerzita s případem v roce 2024 naložila. Přiznal přitom, že univerzita musí udělat více pro prevenci sexuálního násilí.

To, že se případ nyní znovu otevírá na několika institucionálních úrovních, nás vrací k otázce, jak byla zkušenost Jane Doe původně zaznamenána a předána dál. V roce 2024 se její výpověď proměnila v šestistránkový protokol, v němž zmizelo přímé označení činu za znásilnění. Právě tato verze se následně dostala k prokurátorovi. Dnes se znovu přezkoumává nejen samotný případ, ale i způsob, jakým s ním jednotlivé instituce nakládaly. Zkušenost Jane Doe tak znovu prochází rukama institucí, v jejichž moci je nejen rozhodnout o právních důsledcích, ale také o tom, jak se s příběhem bude nakládat dál.

Tato mocenská dynamika přitom z Jane Doe postupně vytváří nespolehlivou oběť. Její výpověď se nejprve promění v institucionálním dokumentu a následně se do veřejného prostoru dostává především informace, že existují dvě „odlišné“ verze příběhu. Tento rozpor pak přebírají média, včetně těch českých, která místo otázky, proč se výpověď a policejní protokol liší, začínají zpochybňovat ženino svědectví. Jazyk, který měl její zkušenost zachytit, jí tak opět podráží nohy.

Česká media

Zatímco kupříkladu článek časopisu New Yorker obrací pozornost k tomu, jak se výpověď Jane Doe proměnila během své cesty institucemi, některá respektovaná česká média přistupují k nekonzistenci jako k důkazu o studentčině nespolehlivosti. Článek Deníku N sice uvádí, že šestistránkové policejní shrnutí vynechalo významnou část kontextu jejího psychického stavu, zároveň ale staví do popředí rozdíl mezi její výpovědí z roku 2024 a letošní žalobou. Z institucionálně zkrácené výpovědi se tak snadno stává další argument pro nespolehlivost oběti.

Ještě výrazněji se význam ztrácí při překladu zpráv z chatu bratrstva. Když jeden z mužů po zprávě o „free pussy“ píše „Shop still open?“, web ČT24 jeho otázku překládá jako: „Je obchod stále otevřen?“ Doslovný překlad přitom neutralizuje význam otázky, a vytrácí se tak dehumanizace obsažená v původní zprávě. Stejně jako v případě policejního protokolu se ukazuje, že způsob, jakým jazyk zachycuje zkušenost, ovlivňuje její význam. V jazyce se totiž zároveň utváří naše autonomie nad vlastním tělem i tělesnou zkušeností – a právě tady může také zaniknout.

Jane Doe tuto autonomii postupně ztrácí v obou rovinách: nejprve se z ní v jazyce mužů stává objekt, následně se její vlastní slova v rukou institucí promění v jinou verzi příběhu. A nakonec se tento příběh dostává k veřejnosti jako otázka její důvěryhodnosti.

Autorka je spisovatelka.