Terén funguje od roku 2019 pod brněnským Centrem experimentálního divadla (CED), ale na rozdíl od HaDivadla a Divadla Husa na provázku nemá stálou scénu ani soubor. Je producentskou a dramaturgickou platformou, která k sobě přitahuje umělectvo na krátkodobé spolupráce. Má za sebou desítky projektů na pomezí divadla, performativního umění a dalších uměleckých oborů. Poslední roky se Terén věnuje také cyklům, třeba aktuálním Státkům, „hybridní události, zmutované oslavě i podvratným šťouchancům“, které promýšlejí společenský význam svátků a otevírají prostor k jejich reinterpretaci. Druhá polovina Státků startuje v pátek 11. září křtem kompilace Synthetic Water Music labelu Mappa.
Ve vedení Terénu stál sedm let Matyáš Dlab, který se v příštím roce chystá svou funkci předat – v současnosti probíhá výběrové řízení na nové vedení. V rozhovoru mluví o unikátní pozici platformy, která v českém prostředí nemá obdoby.
Terén brzy oslaví sedm let své existence. Jak se formovala původní představa, čím by měl být?
Když s koncem Divadla U stolu vznikla v Centru experimentálního divadla poptávka po nové scéně, působila pod organizací dvě jiná souborová divadla s vlastními prostory a repertoárem. Přišlo nám, že nepotřebujeme další standardní divadelní model, který už tu v mnoha odstínech existuje a naráží na stejné překážky. Tehdejší ředitel Miroslav Oščatka v nás podle mě viděl příležitost vztáhnout se k některým experimentálním východiskům CED z devadesátých let, a nakonec i dostát novým způsobem názvu a smyslu organizace. Nabídli jsme umělecký, provozní, ale také institucionální experiment. Program Terénu jsme zahájili v říjnu 2019.
Jak se proměňovala podoba jeho fungování? Není proměnlivost a dynamika zapsaná už do samotné identity Terénu?
Od začátku tu byla schopnost proměny a určitá vize „antiinstituce“, která je ochotná sama sebe přepisovat. Proměn bylo v Terénu hrozně moc, některé jsme plánovali, některé ne, ale ten koncept, že se provoz mění podle toho, jaký projekt aktuálně děláme, je platný stále. Nejvíc se Terén proměňoval tím, že se postupně zlepšovalo naše zázemí a rozšiřoval a obměňoval náš tým. Co se týká programu, zásadní byla spolupráce s Lukášem Jiřičkou, který působil jako dramaturg společně se mnou. Aktuálně pracuju nejúžeji s provozní ředitelkou a dramaturgyní Kristýnou Businskou, s dramaturgyní Annou Prstkovou a šéfkou PR a marketingu Louisou Werlovou.
Terén existuje, protože jsou pro něj v Brně institucionální podmínky, v zásadě takhle jednoduché to je.
Největší programový zlom za těch sedm let spočívá asi v posílení specifických projektů oproti inscenačním. Jednorázové performance jsme postupně rozvinuli do souvislejších projektů a cyklů, ve kterých jsme se začali více věnovat setkávacím a komunitním akcím a komponovaným programům. Posílili jsme účastnické a participativní role vedle klasických diváckých, jak je známe z frontálních produkcí. V poslední době je to nejlépe vidět v sériích Klub kolektivního snění a Státky.
Hodně nás proměňovala místa a dočasná působiště. Od začátku máme zázemí na Zelném trhu. I když děláme program pro různá místa ve městě, je skvělé, že nás může veřejnost někam lokalizovat. Pravidelně v CED využíváme Sklepní scénu, Studio a katakomby. To jsou prostory, které sdílíme s Provázkem. Přes tři roky jsme pravidelně působili ve skladových prostorech dnes už zbouraného Prioru a dá se říct, že jsme ho tím otevřeli pro kulturní a umělecké akce, protože v něm začali potom organizovat program i jiní lidé nebo organizace z Brna. Další takové místo je teď Klub zastupitelů města Brna, kam zveme veřejnost už rok a půl.
Řada věcí ale zůstává neměnná. Třeba na vizuální tváři Terénu od začátku pracuje Jozef Ondrík, na videu Anna Babjárová a druhou kancelář, obývák, terasu a skvělé přátele máme v Café Alfa.
Existuje u nás nějaká podobná instituce?
Když hodně odzoomuju a budu se dívat na kulturu a umění z dálky, tak ano, jsou podobné instituce, protože jako řada jiných nabízíme pravidelný celoroční program a často i standardní večerní akce. Věnujeme se hodně divadlu a máme někdy opravdu poctivé divadelní inscenace, které uvádíme v reprízách, což sdílíme s jinými divadly jako běžnou provozní praxi. Myslím, že identitu Terénu ale definuje to, že je pro nás divadlo významným, ale ne jediným světem, ve kterém jsme aktivní, a že mezi těmito světy různě procházíme. Přitom se dočasně podobáme některým institucím nebo projektům. Podle toho, co zrovna děláme, jaký projekt nebo cyklus. Sdílíme různé příbuznosti s tím, co se děje na nezávislé i zřizované scéně, ať už v divadlech, galeriích či v hudebních akcích. Záleží ale na tom, jestli se díváme na výsledky toho, co děláme, nebo na způsob a podmínky, ve kterých pracujeme. Určitě bych vypíchl pražskou sérii událostí Y Events, která vzniká pod Divadlem X10. Je to estetický, provozní i komunitní svět, který je nám blízký.
Asi můžu říct, že celkem jedinečné je to, že jsme veřejná organizace, že jsme zaměstnaní městem, abychom tvořili a uváděli současné živé umění, k čemuž vyvíjíme hodně nových formátů, se kterými riskujeme. Jsme městská organizace pro umělecký experiment. Představa, že naše kulturní infrastruktura taková centra obsahuje a rozvíjí, mi dost vyhovuje, ale za běžnou věc to nepovažuju.
Předpokládám, že to zpočátku znamenalo vykročení do neznáma. Bylo těžké najít diváky, kteří by si zvykli na to, že existuje taková platforma?
Upřímně je to těžší teď než na začátku.
Myslíš po covidu?
Ani ne tak kvůli covidu jako spíš kvůli tomu, že obtížnější než něco založit je udržet to dlouhodobě jako relevantní a funkční. Narážíme na strop diváckého a účastnického zájmu i na limity prostředků, které máme. Ty nám zpravidla umožňují dělat komorní věci, které jsou navržené nejčastěji pro padesát až sedmdesát lidí, maximálně ke dvěma stům.
Založení Terénu bylo dost euforické. Měl jsem pocit, že se nám na začátku podařilo program dobře představit a rozjet. Nezahajovali jsme ho ale na zelené louce. Institucionální zázemí tu bylo: CED jako značka možná není v širokém povědomí, ale HaDivadlo a Provázek ano. Přinesli jsme tvůrčí flow a mezilidské sítě z nezávislé scény a vložili je do možností příspěvkové organizace. Součástí přístupu konkrétních lidí, kteří Terén zakládali, byla také schopnost pohybovat se mezi různými uměleckými disciplínami. To zůstalo dodnes.
Od začátku se také udržuje to, že nemalou část publika tvoří sami umělci a umělkyně, lidé z kultury a diváčtí „ultras“, kteří vyloženě sledují současné umění. Tahle trochu komunitní atmosféra ale není jedinou tváří Terénu. Vstupujeme s projekty i do prostředí mimo tuhle bublinu. Třeba do plaveckého bazénu na panelovém sídlišti nebo do základní školy pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami. Tam jsme hosty my, přizpůsobujeme se prostředí a snažíme se všechno citlivě propojit.
Schopnost dělat akce na různých místech tedy patří k základním principům Terénu. Jak důležité je, že působíte právě v Brně?
Koncepce Terénu je asi realizovatelná v různé míře v jiných městech, ale zásadní otázka je, jestli se to někde fakt stane. Existujeme v Brně, protože je to město, které už svojí dimenzí umožňuje kulturní nabídku specializovat, jsou tu umělecké akademie atd. Ale to je možné najít i jinde. Co naopak jinde není, je Centrum experimentálního divadla. Terén existuje, protože jsou pro něj v Brně institucionální podmínky, v zásadě takhle jednoduché to je. Je za tím ale nějaký konkrétní příběh Brna, ve kterém zase CED existuje díky tomu, že Provázek a HaDivadlo v minulosti dosáhly takových kvalit.
Navazujeme taky na činnost jiných projektů nebo organizací v Brně. Pro mě osobně byly a jsou hodně formující 4AM/ Fórum pro architekturu a média, D’epog, Brno Contemporary Orchestra, místní off-space galerie, Expozice nové hudby, AVA a hodně dalších věcí. Na druhou stranu jsme Terén nikdy nestavěli na nějakém brněnském fetiši, na Brnu jako nějaké značce esenciální alternativy nebo nějak patrioticky. Sem řadím i tu lokální figuru „Brno, jediný vtip, ve kterém se dá bydlet“, ve které se lidi často rádi zabydlují a spokojují se s tím, že holt Brno bylo, je a bude jiné kvůli svým problémům a specifikům. Mě zajímá Brno, ve kterém vznikají špičkové věci.
Terén funguje jako producentská a dramaturgická platforma, která nemá stálý soubor. Jaké jsou výhody a nevýhody tohoto nastavení?
Okruh spolupracujících je vysoký a často se proměňuje, ale některé spolupráce opakujeme nebo v nich zůstáváme i několik let. Aktuálně jsme kancelář pro nové živé umění, ve které se peče dramaturgie, a terénní tým, který naše akce přímo organizuje na place. Jsme zázemí, kde se projekty vyvíjejí od nuly až do finále. To je jiná disciplína než kontinuální umělecká práce souboru. Vznikají u nás režisérské projekty, ale možná častěji díla týmů, které tvoří autoři v rolích performerů. Nebo v našem programu najdete díla, která mixují kurátorskou i uměleckou práci do jednoho projektu. Často teď takto pracujeme v Klubu zastupitelů města Brna. Pro tenhle typ umění tu v Terénu jsme. Proto jsme si vytvořili produkční a technologickou akceschopnost, která to umožňuje. Od založení je s námi skvělý technik a světelný umělec Jonáš Garaj, který má blízko k free parties scéně a sound systémům, což je náš inspirační zdroj v tom smyslu, že jsme tým lidí, který dokáže přijít na zelenou louku nebo do prázdného sálu a vybudovat v něm zázemí pro umění.
To samé je současně nevýhodou, protože je to hrozně náročné. Terén je kontinuální setup, instalace, bourání, odvozy, pořád dokola. Stejně tak se vyvíjejí specifická produkční a koordinační zázemí, způsoby financování, a hlavně podoby spolupráce mezi lidmi, týmy, institucemi a publiky. Enormní množství mezilidské komunikace, domluv a administrace.
Terén funguje jako „hub“, který přitahuje různé umělecké soubory nebo jednotlivce z celé republiky. Překvapilo mě, kolik lidí už s vámi spolupracovalo a jak široká je varieta…
Ten okruh je široký kvůli interdisciplinaritě. Navazujeme spolupráce s lidmi, kteří buď pocházejí z živého umění, nebo jejich práce potenciál pro živá díla nebo setkávací akce má. Jsou to primárně lidé z umělecké scény, ale patří mezi ně také lidé z akademického nebo aktivistického prostředí a všemožní svérázní experti. Za těch sedm let prošly spolupracemi v Terénu řádově stovky lidí. Potenciál, s kým může projekt jako Terén spolupracovat, je obrovský. Až ho povede od roku 2028 nový tým, pravděpodobně se síť spolupracujících promění, což by bylo skvělé. Je to jeden z osobních důvodů, proč odcházím, protože jsem už jako dramaturg a kurátor moc zabydlený ve svých kruzích, svým způsobem i vyčerpaný, a Terén si zaslouží novou kapitolu. Myslím, že první předání vedení je vlastně skutečné založení.
Terén své projekty vyváží hojně i do zahraničí. Jaká je spolupráce se zahraničními institucemi nebo umělci?
Hodně různorodá, vstupujeme do spousty odlišných situací spolupráce, co se týká podoby i rozsahu. Běžně u nás tvoří zahraniční autoři a autorky, kteří žijí v České republice. Máme za sebou menší mezinárodní koprodukce a krátkodobé spolupráce a čas od času se nám daří uvést naše projekty v zahraničí. Povedlo se nám vyjet do Jižní Koreje a Mexika a příští rok pojedeme na tour do Portugalska s dílem Veroniky Vlkové a Roberta Smolíka V záři blesku.
Mezinárodní spolupráce jsou pro nás jinak extrémně náročné. Dařilo by se je dobře rozšiřovat, kdyby to mělo oporu v kapacitě našeho týmu, ale tak to aktuálně vůbec není. Navíc priorita je pro nás lokální publikum. Snažíme se vytvářet kvalitní životní prostor, kde se prostřednictvím umění spoluvyjednává o naší společnosti.
Letos probíhá cyklus Státky, který je ohraničený kalendářním rokem. Jak moc se chcete držet pravidelných cyklů?
Od založení máme dvě pravidelné série, inscenace a řadu jednorázových projektů Nové sady. V nich vznikají autonomní věci, které na sebe navazují velmi volně. Skutečné kořeny uvažování o pravidelnosti jsou spojené s prostorem a sahají do roku 2020, kdy jsme dostali šanci vstoupit do prázdného skladového patra v bývalém brněnském Prioru. Nad tím areálem tehdy visela avizovaná demolice, která přišla nakonec až loni. Sklady byly víceméně prázdné a my jsme přesvědčili Obchodní centrum Dornych, aby se otevřelo pro současné umění. Když se to povedlo, vnímali jsme to jako něco vzácného, takže jsme tam zůstali několik let a začali se k prostoru přímo vztahovat. Když skončil Prior, cítil jsem, jaký potenciál má prožívat něco, co trvá. Z toho důvodu jsme vstoupili do Klubu zastupitelů jako do pravidelného působiště, kde jsme adaptovali jeho symbolický „spirit“ a otevřeli ho nově pro setkávání veřejnosti.
V roce 2025 jsme tam připravili cyklus akcí Klub kolektivního snění, který kurátorovaly Jana Mikuš Hanzelová a Amálie Bulandrová. Hodně jsme se vztáhli k představě klubu jako mezilidské síti. Letos jsme na to navázali sérií Státky, kde vycházíme z oficiality a reprezentativnosti prostoru jako součásti areálu Staré radnice. Jde o devítidílnou řadu událostí, která se koná v termínech státních svátků, které mají potvrzovat naši občanskou identitu, mají nás identifikovat s jejich hodnotami, poselstvím nebo příběhem. Ve Státcích se ptáme, jestli to vlastně dokážeme a jestli nám to dává smysl. Jsme za polovinou série. Na podzim nás čekají čtyři nové projekty, které zatím vypadají skvěle.
Co chystáte na další rok?
Příští rok bude přechodový a předávací. Teď absolutně netušíme, kdo projde výběrovým řízením. Přišlo nám logické, že nebudeme nastupující tým zavazovat novými náročnými projekty. Poslední velké inscenační dílo premiérujeme ještě letos. Jmenuje se Ať ten vlk chcípne, bude mít premiéru 6. listopadu a připravujeme ho autorsky my jako interní tým Terénu. Je to dílo na pomezí dokumentárního vyprávění, performance a koncertu. Vypráví příběhy čtyř divadelních budov v Miláně, Žilině, Šumperku a Mariupolu, které prošly zkázou způsobenou žhářskými útoky nebo ideologickým a válečným násilím.
Na rok 2027 chystáme sérii akcí na různých místech v Brně a jeho okolí, kde v premiérách uvedeme několik performancí inspirovaných cestopisnými vyprávěními, formáty dia-show nebo rodinného promítání fotek. Prototyp jsme uvedli letos v květnu ve spolupráci s Johanou Šulík Bártovou a Jakubem Šulíkem, kteří pro program Terénu připravili performance-cestopis s živou hudbou a fotografickým materiálem ze svých cest na Island.
V současnosti finišuje open call na pozici nového vedení Terénu. V listopadu by už snad mělo být jasné, kdo současné vedení nahradí. Co tomu novému budete předávat?
Relativně etablované centrum pro současné umění, spolupráci a experiment. Předáváme nějakou konkrétní paměť, mezilidské vztahy a kontakty, know-how, archiv, prostorové, materiálové a technologické zázemí a různorodé custom nástroje a strategie. Předáváme terén pro tvorbu, které se daří vyvazovat se z produktového pohledu na umění. Tvorbu, která nevzniká s lhostejností a bez autentických vztahů autorů k dílům a publikům. Pokud se předá tohle – že na věcech záleží, že Terén není místem pro umění do počtu, umění do tuctu, umění jenom proto, že na něj jsou peníze, tak v tu chvíli, ať už se to vydá žánrově či formálně kamkoliv, myslím, že se zachová kontinuita.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás