Nízká porodnost je účet za krizi péče a životních podmínek

Českem v posledních měsících hýbe vyhrocená debata o historickém propadu porodnosti. Od zavedení systematického sledování počtu obyvatel v rámci reforem Marie Terezie na konci 18. století se na našem území nikdy nenarodilo tak málo dětí. Na tento demografický jev existuje celá řada pohledů, živě jsou diskutovány příčiny i možná řešení. Zejména od starších a konzervativnějších komentátorů zaznívá obviňování mladé generace z přílišného individualismu, hedonistického životního stylu a příliš vysokých očekávání a standardů. V komentářích na sociálních sítích se z těchto řad často rekrutují také kritici feminismu a ženské emancipace. Progresivnější hlasy dávají klesající počet narozených dětí do souvislosti s nedostupností bydlení, zvyšujícími se životními náklady, psychickými problémy mladých lidí, případně s jejich obavami přivádět děti do nestabilního světa zmítaného válkami a klimatickým rozvratem. Jsou slyšet i expertní hlasy o proměnách v partnerském životě, podle kterých řada lidí jednoduše postrádá pro reprodukci vhodného partnera nebo ani partnera nehledá.

Každé vysvětlení tvoří malý střípek do skládačky celkového pohledu na věc. Většina z nich je přitom odrazem neoliberální indoktrinace, která nás v analýze společenských problémů nutí se zaměřovat na jednotlivce a jejich osobní volbu či situaci, místo na společnost jako celek. Zasekávají se na úrovni pouhých symptomů a nepokouší se hledat systémové příčiny toho, proč se dětí rodí tak málo. Nedostupné bydlení, drahé energie, vyčerpané rodiče, psychickou krizi mladých lidí nebo klimatickou úzkost však nesmíme vnímat jako oddělené problémy, ale jako spojité nádoby.

Rozhodnutí nemít děti je možná jedna z mála oblastí, kde individualizace přináší něco pozitivního.

Návod, jak klesající demografickou křivku vysvětlit holisticky, nabízí ekofeministická teorie a teorie sociální reprodukce. Podle těchto teorií probíhající pokles porodnosti není dán jen krizí hodnot nebo dopadem zdánlivě nesouvisejících ekonomických problémů. Ve skutečnosti máme co dočinění s jedním z mnoha projevů prohlubující se krize podmínek života. Nejedná se přitom zdaleka jen o život samotné lidské populace, ale o život v jeho celoplanetární šíři. Lidská reprodukce, podobně jako řada planetárních systémů umožňujících život na Zemi, čím dál více stojí na prohlubování nerovností, kořistnickém hospodaření a drancování přírodních zdrojů.

Z pohledu ekofeministických teoretiček je kamenem úrazu moderních ekonomik tendence systematicky podceňovat, vytěsňovat a odmítat vše, co negeneruje bezprostřední zisk. Christine Bauhardt například ve svém článku z roku 2014 ukazuje, že kapitalismus coby dominantní ekonomický systém modernity stojí na dvojí externalizaci. Nejenže využívá přírodu jako zdánlivě nevyčerpatelný zdroj surovin a prostor pro ukládání odpadů (včetně skleníkových plynů, které se do atmosféry dostávají spalováním fosilních paliv), ale zároveň stojí na neplacené či podhodnocené reprodukční práci, která umožňuje každodenní obnovu lidského života. Skutečná hodnota péče a přírody, kterou nelze snadno redukovat na tržní cenu, však navzdory své nezbytnosti zůstává mimo ekonomické kalkulace. Bauhardt proto považuje ekologickou krizi a krizi sociální reprodukce za dvě stránky stejného procesu.

Bez péče

Americká filozofka Nancy Fraser v této souvislosti ve svém eseji hovoří o krizi péče. Vyvrací falešnou, ale v Česku velmi rozšířenou představu o tom, že kapitalismus stojí především na trhu, výrobě a zisku. Fraser, stejně jako řada jiných feministek, ukazuje, že pro fungování kapitalismu je nezbytné i široké zázemí aktivit, které se odehrávají mimo trh. K těm patří především péče o děti a o nemocné, o domácí práce, vzdělávání, budování vztahů a komunit, o emocionální podporu, ale také péče o samotné pracující. Ovšem právě tyto aktivity odehrávající se mimo trh, které negenerují bezprostřední zisk, jsou přesně tím, co kapitalismus nedokáže adekvátně ocenit navzdory tomu, že by se bez nich sám jako systém zhroutil.

Z tohoto pohledu můžeme probíhající demografický propad vnímat jako jeden z projevů širší krize sociální reprodukce. V sociálních vědách se termín „sociální reprodukce“ používá pro označení činností, na nichž stojí udržování a obnovování společnosti napříč generacemi. Sociální reprodukce je nutnou podmínkou existence pracovní síly. Každý člověk, který prodává svou pracovní sílu na trhu, se nejprve musel někomu narodit, někdo ho musel 18 či více let živit, šatit, vychovávat, vzdělávat, socializovat a udržovat ve zdraví a duševní pohodě. Každý pracovník na trhu tak ve skutečnosti představuje výsledek desetitisíců hodin péče. Tedy té péče, kterou má kapitalismus tendenci odsouvat do privátní sféry, neboť za ni odmítá platit, nebo za ni chce platit co nejméně. To ostatně vidíme na modelu, kdy oligarchové a korporace neustále bohatnou, zatímco vlády neustále tvrdí lidem, na co všechno stát nemá peníze a že je potřeba si ještě víc utahovat opasek. Když navíc stát řídí samotná oligarchie, je to pohroma pro veřejné výdaje, a tedy i péči, ještě o to horší. Nač školství, když u pásů žádné vzdělání není potřeba? Nač zdravé potraviny, když se na nich nedá tolik vydělat jako na řepce a polotovarech? Nač dostupné bydlení, když by tím klesly zisky developerů a investičních fondů?

K nutným podmínkám sociální reprodukce a péče patří pochopitelně také bydlení. Současný systém je paradoxní v tom, že na jednu stranu demontuje sociální stát, ale zároveň očekává, že domácnosti budou nadále plnit roli základního prostoru sociální reprodukce, tedy místa, kde se odpočívá, pečuje o děti, vaří, učí i zotavuje z nemoci. Místa, kde se mladí lidé socializují do společnosti a snaží se fungovat podle jejích pravidel. Ovšem financializace bydlení, ze kterého se v uplynulých desetiletích stalo investiční aktivum, je ukázkovým příkladem pravidel společnosti, v níž je reprodukce soukromého kapitálu v rozporu s reprodukcí společnosti a života. Základní podmínka života se v podstatě proměnila v nástroj finanční akumulace. To ostatně není nepodobné současné globální situaci, kdy fosilní korporace reprodukují svůj kapitál a generují obrovské soukromé zisky za cenu zničení obyvatelnosti celého našeho společného domova – planety Země. Tento mechanismus můžeme pozorovat v nejrůznějších měřítkách. A není divu, že z nastavených trendů a dominantní tendence mají lidé psychické problémy.

Budoucnost sežraná miliardáři

Psychické problémy i snižující se ochota mladých lidí přivádět na svět děti jsou tak mimo jiné také účtem za náklady na reprodukci života, kterou současný systém přesouvá na domácnosti, a zejména na pečující osoby. Tím ale de facto podkopává schopnost současné společnosti se obnovovat. Místo aby developeři povinně poskytovali městu významnou část nové výstavby pro účely dostupného bydlení, s politiky mají tichou dohodu o tom, jak svůj podíl na sociální politice města udržet jen na zcela symbolickém a z hlediska řešení krize bydlení bezvýznamném minimu.

Celá diskuse o demografickém propadu je také svědectvím o pokrytectví značné části české veřejnosti, ať už té laické, či odborné. Pod palbou kritiky se dnes ocitne každý, kdo si dovolí kritizovat společnost stojící na imperativu ekonomického růstu. Naopak otázku, zda je vůbec možné nekonečně růst bez zajištění základních podmínek sociální reprodukce a péče o lidi a přírodu, si klade jen menšina.

Pakliže si takové důležité otázky připustíme, nutně musíme rekordně nízký počet narozených dětí vnímat jako výstražný signál – jako výmluvné znamení, že systém založený na akumulaci zisků malým procentem populace a přenesení nákladů na přírodu a ostatní obyvatelstvo narazil na své vlastní limity. Možná dokonce začal požírat sám sebe. Bezdětní lidé v plodném věku nemusí být jen sobci nebo mládež zkažená údajným úpadkem hodnot. Stejně snadno je představitelné, že jde o generaci, na kterou až příliš dopadá krize péče v podobě rozpadajícího se sociálního státu, neexistence dostupného bydlení, stále většího tlaku na výkon, a k tomu ještě psychických potíží do značné míry způsobených životem v individualizované společnosti zmítané moderními technologiemi a ztrátou víry v životaschopnou budoucnost.

Naopak rozhodnutí nemít děti je možná jedna z mála oblastí, kde individualizace přináší něco pozitivního. Je dobře, že se ve společnosti, která rezignovala na vlastní udržitelnost, pořád ještě můžeme alespoň rozhodovat sami za sebe. Je to možná taky jeden z mála způsobů, jak vypovědět své služby kanibalistickému ekonomickému systému založenému na požírání lidí. Jak říct jasné ne malému procentu miliardářů, kteří kvůli svým ziskům redukovali lidi na pouhé „zdroje“.

Autorka je sociální geografka.