Setkáváme se u hnědé maringotky, nového holubníku Prahy 6. Když vcházíme potichu dovnitř, holubi na nás koukají, zvědavě otáčejí hlavičkami. Sedí v kukaních z dřevotřísky, občas některý z nich přelétne z jedné strany maringotky na druhou. Všude se ozývá tiché vrkání. Dagmar Košanová, která se o holubník stará, je zakladatelkou spolku Holubí dům. Snaží se rozšiřovat povědomí o humánním soužití lidí a holubů, stará se o holubníky, píše petice a zachraňuje holuby v nouzi po celém městě. Aneta Procházková, která se k Holubímu domu přidala později, jí s touto prací pomáhá a do toho studuje vysokou školu.
Krmiče hodně lidí nemá rádo, občas na nás pokřikují, nebo dokonce volají policii. Takže působíme v undergroundu, i když to samozřejmě není ilegální.
Spolek Holubí dům nabízí kromě osvěty také různé služby zdarma – výměny vajíček, poradenství, instalace bezpečných zábran proti ptactvu nebo čištění veřejných prostor. A také záchrany. Po našem rozhovoru se vydáváme ke Strahovskému tunelu, kde má na nebezpečném místě sedět mladý holub. Nejspíš ještě neumí pořádně létat. Spolek o něm dostal informaci přes facebookovou skupinu Pomoc holubům. A tak začíná celá akce mezi auty, která končí chycením holuba a prozkoumáním jeho zdravotního stavu. Je slabý a hubený. Půjde na dokrmení, a až bude silnější, Dagmar a Aneta ho vypustí zpět do města. Jako spoustu dalších ptáků, o které se postaraly a kterým pomohly v nehostinném městě přežít.
Proč se do této neplacené práce Dagmar a Aneta pustily? S jakými předsudky o holubech se nejčastěji setkávají? Jak se k těmto ptákům staví městské části? A jak mohou pomáhat běžní lidé, kterým záleží na holubích životech? O tom a spoustě dalších témat jsme si povídaly v našem rozhovoru.
Jak jste se dostaly k pomoci holubům?
Dagmar Košanová: V době covidu jsem četla článek o tom, že holubi potřebují pomoc, protože jsou závislí na lidech, a lidi nechodí ven. Že mají hlad a potřebují nakrmit. Tak jsem začala krmit. Za chvilku jsem si všimla, že holubi potřebují i jinou pomoc, že jsou mezi nimi i nemocní a slabí, kteří potřebují veterinu. A tak to celé začalo.
Aneta Procházková: Já se k holubům dostala o něco později, konkrétně před dvěma lety. Náhodou jsem na ulici uviděla zraněného holuba s krvácejícím křídlem. Tehdy jsem zavolala pražskou zvířecí záchranku, jelikož jsem neměla tušení, že pomoc holubům je poměrně organizovaná po celé Praze. Paní ze záchranky mi ukázala facebookovou skupinu a v následujících dnech jsem tomu propadla. To trvá dodnes.
Dagmar, začala jste krmením. Jak vaše cesta pokračovala dál?
DK: Postupovala jsem přes kamarádku Renatu Ládyovou. Ta mě naučila, jak se mám správně starat. Celá cesta od individuální pomoci až po politiku a veřejné petice mi trvala dlouhou dobu. Na začátku jsem se cítila sama, tak jsem začala hledat další skupiny a objevila Obecní holubník a další české holubáře. No a postupně jsem se dostala až ke správcovství holubníku a práci pro Lesy hlavního města Prahy. Dnes to pokračuje právě peticemi a aktivismem. Nechci pomáhat jen jednotlivcům, ale všem holubům. V tomhle vidím rozdíl mezi sebou a různými záchrannými stanicemi – já chci řešit i ty zdravé holuby, kteří hladoví venku.
Jaký je dnes vztah holubů a lidí?
AP: Holubi jsou na nás závislí. Už před několika tisíci lety jsme je domestikovali. Když probíhala zemědělská revoluce, lidé začali obdělávat pole, a když holubi zjistili, že lidé sypou na zem zrno, začali se u lidí shlukovat. A lidé postupně přišli na to, že to je výhodné pro obě strany. Že mohou holuby využívat – brali jim vajíčka nebo je i chovali na maso. A od té doby spolu lidé a holubi žijí. Proto neodletí jen tak do lesa. Sídlí na balkonech, vyhledávají lidskou přítomnost.
DK: Jsou závislí na lidech, hlavně v zimě. Jsou jako psi, i přes to, co jim děláme, se nás pořád drží.
Dagmar, vy dnes pečujete o holubník na Praze 6, o který jste se sama politicky zasadila. Jak se vám to podařilo?
DK: Konkrétně na Praze 6 jsem se zapojila, protože mě jednou někdo upozornil na klec, kde byli holubi uvěznění v horku a pak měli být usmrcení plynem. Tak jsme s Renatou přivolaly nejprve městskou policii, která nám ochotně pomohla, a pak jsme zavolaly panu Petru Palackému, radnímu Prahy 6 pro životní prostředí a klima. Tak začalo jednání. Pan Palacký je dnes aktivně proti tomuto nehumánnímu způsobu zabíjení holubů a na Praze 6 máme už také vlastní holubník.
Popíšete prosím, jak fungují ty odchytové klece a plynování?
DK: Holubi jsou do klece nalákáni na jídlo a uvězněni, nemohou se dostat ven. Po několika hodinách nebo někdy i dnech přijedou muži, kteří je nasypou z klece do papírového pytle a na místě je zplynují, zabijí. Jejich těla pak někde vyhodí, předpokládám, že do komunálního odpadu.
AP: Přitom plynování nefunguje ani jako regulační nástroj – počet holubů ve městech to dlouhodobě nesnižuje.
A to se děje i tady v Praze, kde obě působíte?
DK: Pokud vím, už to dělá jenom Praha 9. Plynovalo se ještě nedávno i na Praze 13 v Butovicích, ale jakmile jsem dala upozornění na facebook, tak do pár hodin napsali příspěvek, že s tím končí, a poslali i čestné prohlášení, že už to dál dělat nebudou. Hodně funkční se ukázala právě facebooková komunita a také veřejné petice.
A dá se nějak kontrolovat, které obce a městské části tímhle způsobem holuby zabíjejí?
DK: Ano, je to veřejně dohledatelné, mám kamarádku, která se tím zabývá. Městské části totiž musejí zveřejňovat informace o tom, do čeho investují a za co platí. Odchyt a plynování přitom často dělají lidi, kteří k tomu nemají ani povolení. Jako pan Ľubomír Kminiak z Českého svazu ochránců zvířat v Havířově, ten na to neměl celou dobu povolení. Až teď si ho shodou náhod dodělal.
AP: Třeba Plzeň plynuje celoročně, i když teď mají i holubník. Jenže holubník jim vůbec nefunguje, je už tři roky prázdný. Brno to tak také má, Kroměříž také. Plynuje podle našich informací také Kolín, Most nebo Mladá Boleslav.
Slyšela jsem dobře, že Český svaz ochránců zvířat plynuje holuby?
DK: Ano, Český svaz ochránců zvířat plynuje holuby.
AP: To je bohužel časté, teď řešíme něco podobného i u jedné veterinářky. Ta nám na jednu stranu léčí holuby, na druhou je součástí společnosti, která dělá odchytové klece a plynování.
Jak je to možné?
AP: Holub není zákonem nijak chráněný, proto je to legální. I v době hnízdění.
A nedá se zákonem ošetřit, aby se tato praxe zakázala?
DK: Zrovna to řešíme, snažíme se za to ve spolupráci s Obecním holubníkem lobbovat. V tuto chvíli je totiž holub vedený jako opuštěné zvíře, o které se město musí postarat. Ale město se stará tak, že likviduje. Dochází přitom i k týrání, když klec s holuby zůstane dlouho na sluníčku v horku. Některé najaté firmy jsou totiž i z druhé strany republiky. Kdyby se tohle dělalo psům, je z toho obrovský humbuk.
Co města a obce tedy mohou dělat, aby o holuby pečovaly správně?
DK: Zaprvé je potřeba snížit počet holubů, aby tady netrpěli a byli méně nemocní. Nemusí si všichni zřizovat holubníky – já chápu, že ta péče je náročná.
AP: Nabízíme městským částem i konkrétním lidem třeba výměnu vajíček v divokých hnízdištích. Reálná vajíčka nahradíme replikami, a tak humánně snižujeme populaci holubů. Obcházíme půdy, chodíme do Strahovského tunelu a chceme to začít dělat i na Vltavské. Měníme vajíčka i na Praze 1.
DK: Cílem není snížit počet holubů na nulu, ale umožnit jim důstojný život a najít způsob, jak s nimi ve městě dobře a ohleduplně soužít.
Říkaly jste, že péče o holubníky je náročná. Čím?
DK: Člověk se tomu musí hodně věnovat, což vyžaduje dobrou fyzičku. Na magistrátu třeba pravidelně tahám těžké pytle do schodů. Člověk musí být té práci fakt oddaný. Mít holuby rád. A ideálně za to dostávat zaplaceno, péče o holuby je práce na plný úvazek. Nejlepší je, když si město vyhlédne místní krmičku nebo krmiče a společně se domluví, co by bylo pro holuby nejlepší.
AP: Holubi si na vás musí zvyknout, aby do holubníku chodili. Spousta holubníků krachuje na tom, že se tam střídá spousta lidí, kteří to mohou myslet i dobře, ale jejich pomoc je kontraproduktivní.
DK: Holubi potřebují pravidelnost a předvídatelnost, ideálně aby chodil krmit stejný člověk na stejné místo ve stejný čas. I proto je třeba si rozmyslet, jestli je chcete krmit třeba u sebe na balkoně. Jakmile si na to zvyknou, budou tam létat. A pokud se pak odstěhujete, třeba proto, že vás vyhodí majitel, nastávají problémy. Další obyvatelé bytu si totiž mohou stěžovat, a to pak lidé instalují různé sítě nebo právě objednávají odchytové klece.
A co krmení venku?
AP: Zákonem zakázané není, ale často se lidé odvolávají na městské vyhlášky proti znečišťování veřejného prostranství. Přitom krmení to prostranství neznečišťuje, holubi všechno během chvilky vyzobou.
DK: Navíc my krmíme zrním, jsme moderní, neházíme holubům staré pečivo. Když někdo hází chleba, tak ho naopak uklízíme. Pravda ale je, že krmiče hodně lidí nemá rádo, občas na nás pokřikují, nebo dokonce volají policii. Takže působíme v undergroundu, sdílíme tipy a zkušenosti a nedáváme o krmení veřejně moc vědět, i když to samozřejmě není ilegální.
AP: Když ale krmíte venku, je důležité se na to místo pravidelně vracet. I když se třeba odstěhujete, tak pravidelně jezdit tam, kde vás holubi očekávají.
Jak se podle vás stalo, že mají holubi dnes mezi lidmi tak špatnou pověst?
AP: Často se říká, že ničí památky a přenášejí nemoci.
A přenášejí holubi nemoci?
DK: Státní zdravotní ústav mi potvrdil, že v České republice bylo od roku 2018 potvrzených jen deset případů, kdy se člověk nakazil od holuba. A to byli starší holubáři se špatnou imunitou. Já se starám o holubník a divoká hnízdiště roky, a žádnou nemoc jsem nechytila. Znám také dost lidí, co má holuby doma.
AP: Jediné, co může hrozit, je astma, protože holubi jsou prašní.
DK: Jinak se ale holubi myjí snad víc než já, jsou to čistotná zvířata, stejně jako třeba potkani.
A trus?
DK: Ten se dá jednoduše smést, jakmile uschne. Pokud jsou holubi zdraví, tak to opravdu není problém. Navíc se dá trus použít i jako přírodní hnojivo.
AP: Například auta ani nešpiní městští holubi, protože ti nesedají na stromech. Auta špiní hřivnáči, to jsou divocí holubi, úplně jiný druh.
DK: Díky holubníkům nebo divokým hnízdištím a krmení mimo památkové zóny můžeme trus ve městě v podstatě eliminovat. Jako mnohem větší problém mi přijde, když na domy či památky močí lidé, což také mnohem víc smrdí – a v Praze, hlavně v jejím centru, se to děje pořád.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás