Nové registry studujících a vyučujících zachrání školství od jízdy naslepo

Jiří je z Rumburku a v šesti letech tam nastoupil na základní školu. Měl potíže se čtením, jednou byl i v poradně, ale rodiče neměli kapacitu to řešit. Od sedmé třídy mu začaly narůstat absence; třídní učitelka rodičům psala a volala, ale k ničemu to nevedlo. Potom musel Jirka opakovat osmou třídu a v devítce už si nepřišel pro vysvědčení. Na střední školu nenastoupil a nevíme, kde skončil. Už o něm nikdy neuslyšíme. Ani o zbylých jedenácti dětech z každé stovky, které v Rumburku základku také nedochodí. Nikoho nezajímají, i když víme, že v Česku v průměru nedokončí základní školu jen tři procenta dětí a i v městech Rumburku podobných to není ani osm mladých lidí ze sta.

Provádět manažerská rozhodnutí v komplexním systému naslepo je mimořádně neefektivní a Česko je mezi nevidoucími rekordmanem.

Jak je to možné, kde je v Rumburku chyba a co naopak dělají nadprůměrně dobře třeba v Kadani? Netušíme. Do školství dáváme stovky miliard korun ročně a nevíme, jak dobře je kraje, obce nebo jednotlivé školy využívají; data o vzdělávací úspěšnosti obcí v úvodu článku nepocházejí ze státních registrů, ale z výzkumných zpráv institutu PAQ Research.

Letos v září to bude deset let od účinnosti novely zákona, která zavedla podporu žactva se speciálními vzdělávacími potřebami. O inkluzi se od té doby vedou ostré spory, ale jak přesně pomohla dětem s podpůrnými opatřeními? Nevíme. Intuitivně cítíme, že kvalitní asistence znevýhodněným dětem prospívá, ale nemáme data na to, jak moc. Kdyby takhle fungovala firma na pérka do propisky, do roka by zkrachovala. Když jde o osudy dětí a během let biliony z veřejných peněz, tak to nevadí.

Teď to má změnit zákon o registrech ve vzdělávání, který na konci května schválila vláda a který má od září 2028 zavést dvě evidence: registr dětí, žactva a studentstva od školky po vysokou školu a registr pedagogických a akademických pracovníků. Návrh přitom připravilo už ministerstvo Mikuláše Beka na podzim 2024 a Robert Plaga ho teď převzal. I takto konsenzuální záměr založit řízení vzdělávací soustavy na přesných datech ovšem budí odpor u nemalé části učitelské či širší veřejnosti. Protože se zachází s extrémně citlivými daty o schopnostech a školních výsledcích našich dětí, je poctivé nevzít je na lehkou váhu.

Co registry doopravdy dělají

Smyslem registru žáků je umožnit sledování každého jedince při průchodu vzdělávací soustavou: pod pseudonymizovaným identifikátorem bude obsahovat informace kde člověk studoval, jaká podpůrná opatření dostal, kdy a jak skončil. Jako vedlejší efekt občanům usnadní přístup ke garantovaným údajům o dosaženém vzdělání, elektronizuje zápisy a přijímačky a umožní snazší uznávání vzdělání. Registr pedagogů má nahradit dnešní agregované papírové výkazy individualizovanými daty o úvazcích a kvalifikacích, načítanými přímo ze systémů škol a z Jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele. Náklady budou podle MŠMT zhruba 373 milionů na vybudování a 6,4 milionu ročně na provoz. Jestli se vám to zdá hodně, tak jen pocovidové doučování z Národního plánu obnovy stálo dvě miliardy a o jeho výsledcích nemáme jiná data, než jsou počty zapojených škol a dětí.

Provádět manažerská rozhodnutí v komplexním systému naslepo je mimořádně neefektivní a Česko je mezi nevidoucími rekordmanem. Studie už zmíněného institutu PAQ Research srovnala datové systémy 29 vyspělých zemí a Česko vyšlo jako jedna ze tří, jejichž vzdělávací statistika nemá ani jednu z osmi (!) klíčových vlastností pro efektivní sledování vzdělávacích výsledků. Bez nastavení měřitelných cílů a jejich vyhodnocování není možné alokovat zdroje – finanční, ale třeba ani metodickou podporu – tam, kde je nejvíc potřeba.

V případě Jirky z našeho úvodu bychom zavčas věděli, že jeho škola má dlouhodobě nadprůměrnou frekvenci opakování ročníku a nedokončení studia. Znali bychom rozsah podpůrných opatření ve třídách a propojení s daty MPSV by nás varovalo, že jeho rodiče ve své socioekonomické situaci možná nemají kapacitu řešit jeho zvláštní potřeby. To by umožnilo školu podpořit finančně nebo přidělením asistentů a asistentek. Bohužel, Jiří nám mezitím ze systému zmizel.

Registr žactva i vyučujících dlouhodobě doporučuje i Národní ekonomická rada vlády. Bez datového přehledu o průchodu jednotlivých žáků vzdělávací soustavou totiž není možné efektivně řídit další potřebný krok ve financování škol: indexové financování. To jsou peníze navíc školám s vysokým podílem znevýhodněných dětí. Jejich počet a složení dnes zjišťujeme pomocí dotazníkového výkaznictví o každém dítěti na jednotlivých školách, což je zatěžující pro celý pedagogický sbor a dává prostor chybám. Právě díky Národnímu plánu obnovy už přitom v hrubých datech víme, že když se zesílená podpora pilotovala, děti víc chodily do školy a častěji dokončovaly základku, takže cílené financování je zásadní posun.

Přínos registru vyučujících je pro běžného občana méně zjevný, kromě zpřesnění údajů o vyučujících na vysokých školách ovšem státu umožní třeba rozšiřování kapacit na pedagogických fakultách podle toho, v jakých regionech chybějí vyučující jednotlivých předmětů.

Neobávejme se správných věcí

U takto robustních registrů s citlivými údaji je samozřejmě zásadní otázka jejich bezpečnosti. Výhrad a otázek bylo od počátku celého procesu hodně. Ještě za ministra Mikuláše Beka spustily dezinformační weby bizarní kampaň o kádrování za politické názory. Vážné a podložené námitky předložila Rada vysokých škol loni v červnu, Ministerstvo vnitra v připomínkách varovalo před evidencí akademiků a akademiček, kteří působí i v bezpečnostních složkách. I Úřad pro ochranu osobních údajů dospěl ke shodě s MŠMT až po delších jednáních. Celý tento proces (kromě úvodní dezinfokampaně samozřejmě) ale vypovídá o důsledné a žádoucí demokratické kontrole tvorby registrů a provází každou srovnatelně závažnou legislativní změnu.

I učitelská veřejnost je ve věci zavádění registrů rozdělená a kromě podporovatelů jsou výrazné také hlasy odpůrců, kteří své argumenty opět stavějí na otázkách možné zneužitelnosti citlivých dat. S respektem k jejich oprávněné potřebě jistoty si ale řekněme, že povrchní analogie („Víte, kdo si taky vedl na lidi složky? Estébé!“) nebo i upřímně kladené otázky („Víte, k čemu se ty registry využijí za dvacet let?“) nevyváží přínosy získaných dat. Nikdo nevíme, co bude za dvacet let. Ale to nám nezabránilo ve vytvoření jiných datových registrů potřebných k efektivní správě komplexních agend.

Česká správa sociálního zabezpečení má o každém z nás individuální záznam o výdělcích a odvodech za celý pracovní život, jinak by nemohla vypočítat důchod. Centrální registr řidičů vede u konkrétních lidí evidenci dopravních přestupků a zdravotní pojišťovna zná každý náš recept a lékařský úkon. Katastr nemovitostí je úplně veřejný. V demokratické zemi jsou pečlivě ošetřená data nezbytnou součástí služeb státu. Má smysl se soustředit na jejich ochranu, ale nám ani našim dětem nepomůže začít se před státem skrývat. Jirka z Rumburka bez základky neskončil někde v černé ekonomice proto, že by o něm stát věděl všechno. Bohužel o něm právě nevěděl skoro nic.

My vyučující si mezi sebou často stěžujeme, že bychom rádi učili moderně, ale brzdí nás setrvačnost rodičů. Ti konzervativně hájí to, co znají, totiž školu svého dětství, a brání se domněle nepromyšleným novotám. Pointa teď není, že je naše práce lépe s nimi o vzdělání dětí komunikovat – ale že v záležitosti registrů se teď chováme stejně. Hájíme stávající stav, kdy v už tak podfinancovaném školství utrácíme peníze bez plánu a znalosti o jejich měřitelných přínosech. Hájit datovou slepotu je jako hájit memorování řek na slepé mapě. Jirkovi a dalším dětem to jenom uškodí.

Autor je učitel.