Cambridgeský profesor Jason Arday je obětí kulturní války. Rasismus ve společnosti stále kvete

Sociolog a donedávna profesor na univerzitě v Cambridge Jason Arday byl v pátek nalezen mrtev ve svém bytě v jižním Londýně. Jeho pravicoví kritici budou neotřesitelně tvrdit, že si za svůj osud může sám. Pravda je však taková, že za něj minimálně z velké části může společnost, která jako císař v gladiátorském hledišti palcem ukazuje, komu jsou jeho chyby odpuštěny a kdo je odsouzen k smrti. Někdy obrazně, jindy doslova.

Arday nikdy nebyl jen za sebe, vždy byl reprezentantem svého etnika. Když slavil úspěchy, byly to i úspěchy jeho komunity. Když selhával, obdobně selhávala celá jeho komunita.

Americký prezident Donald Trump může lhát, podvádět a znásilňovat, aniž by to ohrozilo jeho funkci. Nigel Farage dostává peníze od miliardářů, což naplňuje všechny znaky korupce, vyhýbá se daním, ale stejně má reálnou šanci stát se britským premiérem. Praxe českých Motoristů v podstatě stojí na rozdávání „malých domů“. Pro podnikání vlivných a bohatých, jako je třeba Ivana Tykač, standardní pravidla neplatí. A ještě poučují obyčejné lidi, možná dokonce pomýšlejí na prezidentskou funkci.

Mohl bych pokračovat, ale jako skromný výčet to, myslím, stačí. Žijeme ve světě, kde se poklesky i závažná porušení zákona jedněm odpouštějí, kdežto na jiných se nenechává nit suchá. Záleží, zda jste báječní a bohatí, nebo zda náležíte k chudobě – nebo ještě hůře, patříte k nějaké menšině.

Pravicová úderka bude tvrdit, že menšiny jsou nedotknutelné a institucemi prosazované, což je ale na hony vzdálené žité realitě. U nás v rasově homogenním Česku, kde jsme cokoliv odlišného pro jistotu vyhnali za hranice nebo do ghett bez možnosti úniku, to možná není tak vidět. Ale jděte se podívat za hranice. Třeba onen slavný Oxford. Privilegovaní žijí v centru, kdežto okraje připomínají spíše Ústí nad Labem než mekku vzdělávání. Lidé z periferie do centra ani nejezdí. Do centra nejezdí. Autobusy jsou drahé a cesta trvá skoro hodinu. A stejně – co tam?

Nerovnost je i ve „vyspělém“ světě vpravdě brutální. Všichni nemáme stejné podmínky. Není divu, že ženy, černoši a další menšiny jsou v akademii, byznysu i politice podreprezentováni.

Dělat chyby je privilegium

Sociolog Jason Arday měl jeden problém – a to ten, že byl černoch. Pokud by byl bílým mužem, jeho příběh by se dozajista odvíjel zcela jinak. Připomeňme, že zatím nebyl usvědčen ani z plagiování, ani z ničeho jiného – a i kdyby, nejednalo by se o závažný kriminální čin. Přesto ho odsuzovaly silnými titulky nejen média v Británii, ale i kdejaký ušmudlaný plátek v České republice, kde o Ardayově existenci měla potuchu jen hrstka jedinců. V době, kdy někomu procházejí miliardové daňové úniky, Arday dostal za údajně vybájený životopis nálož větší než kdejaký diktátor.

Jason Arday si dost možná své úspěchy dokrášloval nebo zcela vymýšlel. Byl to ale špatný člověk? Možná pro charity nevybral desítky milionů, ale jednoznačně pro ně peníze ve volném čase vybíral. Byl opravdu neurodivergentní? Patrně ano, což skutečně hodně snižovalo naděje na jeho akademické úspěchy, zvláště s jeho původem. Pokud se potvrdí, že si tak silně až patologicky vymýšlel, evidentně potřeboval spíše pomoc s vnímáním sebe sama než ostrá odsouzení.

Jde ale vlastně o jeho příběh? Vysoké školy, vedení firem, vysoká politika, to vše je plné vybájených životopisů. Doporučuji si přečíst akademické práce některých politiků, doktorů a docentů a profesorů, kteří se tváří jako div ne nositelé Nobelovky, ale jejich výstupy jsou směšné, často v podezřelých a predátorsky vyhlížejících žurnálech. Někteří jsou na vrcholu akademického světa, aniž by vůbec něco pořádného v poslední době publikovali. Končí s ostudou? Vůbec ne. Dokonce i v Cambridge není jisté, že po usvědčení z opisování musíte odejít. Případ plagiátora bělocha zajímal málokoho. A rozhodně ne česká tzv. konzervativní média.

Maskot pro Cambridge i krajní pravici

Jenže Arday byl černoch. Jedním z hlavních viníků této kauzy je sama univerzita v Cambridge. Nejmladší černošský profesor v dějinách se jí před lety hodil. Bylo to skvělé PR, tak dobré, že se ani neobtěžovali uchazeče pořádně proklepnout. Instituce, která je vedle symbolu vzdělání i symbolem do nebe volajícího elitářství, tím získala argument, aby všem ukázala: „Podívejte, jak jsme rovnostářští a inkluzivní.“

Až na to, že vůbec. Nejen pro černocha, ale i pro člověka s ne zrovna bohatým zázemím je v Cambridge a Oxfordu extrémně těžké se prosadit. Mnoho bylo napsáno o tom, jak se univerzity chovají k juniorním akademikům. Málo je platí, často pracují s nedůstojnými smlouvami a ve špatných podmínkách. Dovolit si léta takto pracovat s vidinou profesorského místa na staroslavné univerzitě si může jen málokdo. Pracují tu skvělí lidé, studentům se dostává prvotřídního vzdělání, ale Oxford i Cambridge jsou slonovinové věže.

Je tady proto důvodné podezření, že Arday univerzitě posloužil jako maskot. Nyní tak poslouží též, tentokrát pro pravici. Profesor je pro ně nyní důkazem toho, že černoši se bez protežování do vysokých funkcí nedostanou. Vždyť i prvotním hybatelem této kauzy je akademik – rasový realista, čti rasista. Ardaye vlastně lovil, až ho ulovil. Kdyby byl Arday bílým mužem, myslíte, že by takový hon vůbec začal?

Na bedra Jasona Ardaye bylo naloženo příliš. Když je úspěšný běloch, je to jeho úspěch. Když je běloch neúspěšný, je to jen jeho selhání. Arday nikdy nebyl jen za sebe, vždy byl reprezentantem svého etnika. Když slavil úspěchy, byly to i úspěchy jeho komunity. Když selhával, obdobně selhávala celá jeho komunita. Marginalizovaní si nemohou dovolit chybovat, daň za to je příliš veliká.

Chybou by však bylo kvůli této kauze odsuzovat inkluzi jako takovou a rušit stipendia a programy pro lidi náležící k menšinám. Je to jen malý nástroj k tomu, jak můžeme odčinit desítky a stovky let přehlížení a perzekuce, které mají vliv na nerovnost dodnes a ještě dlouho mít budou.

Jason Arday byl obyčejný člověk, který dělal dobré i špatné věci, stejně jako my ostatní. Nic víc, nic míň. Měl slavit své úspěchy a zodpovídat se za svá selhání, stejně jako každý z nás. Nikdy se ale neměl stát předmětem kulturních válek. To, že se tak stalo, je důkazem, že ve společnosti je stále mnoho rasismu a předsudků.