Neoliberální dieta: jak obchodní politika formovala zdraví celé společnosti

Profesor Gerardo Otero je uznávaný odborník na politickou ekonomii zemědělství a potravinových systémů a na rozvoj v Latinské Americe, se zvláštním zaměřením na teorii závislosti (dependency theory), neoliberalismus a agroekologii. Otero působí jako profesor mezinárodních studií a sociologie na Simon Fraser University v kanadském Vancouveru (School for International Studies) a je také profesorem v doktorském programu rozvojových studií na Universidad Autónoma de Zacatecas v Mexiku. Otero provádí rozsáhlý výzkum strukturálních dynamik extraktivního kapitalismu v Latinské Americe, dopadů globalizace a liberalizace obchodu na sociální nerovnost a veřejné zdraví a vzniku alternativních, udržitelných potravinových režimů. Jeho práce zdůrazňuje roli malých producentů a potravinovou suverenitu a agroekologické praktiky jako životaschopnou cestu k sociálně a ekologicky spravedlivému rozvoji. Profesor Otero publikoval široce v akademických i politických médiích a přispívá k debatám o globálních potravinových systémech, nerovnosti a politické ekonomii globálního jihu.

V mnoha částech Mexika lidé nemají kvalitní pitnou vodu ve školách, v komunitách. Pokud voda není pitná, možná si musejí koupit slazenou limonádu, která může být dokonce levnější než balená voda.

V pátém díle seriálu Politika jídla spolu s profesorem Gerardem Oterem prozkoumáme, jak neoliberální potravinový režim přesouvá odpovědnost za zdraví na jednotlivce, zatímco skutečné příčiny nadváhy, obezity a nemocí podle něj spočívají ve strukturální nerovnosti, liberalizaci obchodu a moci agrobyznysu. Na příkladu Mexika ukážeme, jak NAFTA oslabila drobné zemědělce, zvýšila závislost na dovozech z USA a učinila výživné potraviny pro pracující třídy méně dostupnými, zatímco levné ultrazpracované potraviny a slazené nápoje se staly běžnou součástí stravy. Zaměříme se také na to, jak tyto procesy zvýšily zranitelnost populace během pandemie covidu-19 a proč Otero vidí alternativu v aktivnější roli státu, růstu mezd, garantovaných cenách, podpoře malých producentů a agroekologické potravinové suverenitě.

Rád bych otevřel rozhovor vaší analýzou, ve které tvrdíte, že vysoká míra závažných průběhů covidu-19 souvisela s již existujícími komorbiditami, jako jsou nadváha a obezita, a že v Mexiku to v letech 2020–2021 přispělo k jedné z nejvyšších měr nadúmrtnosti na světě. Vaším hlavním argumentem je, že tato zranitelnost nebyla primárně otázkou individuální volby, ale výsledkem strukturálního podmiňování utvářeného liberalizací obchodu a hlubokou třídní nerovností. Mohl byste vysvětlit, jaké byly hlavní mechanismy, jimiž se neoliberální obchodní politiky a sociální nerovnost promítly do tak závažných zdravotních dopadů na úrovni celé populace?

Mým hlavním cílem při zkoumání souvislosti mezi obezitou a neoliberální stravou bylo odklonit se od silně individualistického zaměření lékařského a nutričního výzkumu. Chtěl jsem poukázat na socioekonomické determinanty zdraví, k nimž na straně produkce zcela zásadně patří dva klíčové faktory: skutečnost, že potravinářství a zemědělství jsou vysoce oligopolními odvětvími, tedy odvětvími ovládanými malým počtem výrobců, případně oligopsonními odvětvími, tedy odvětvími s malým počtem odběratelů. Taková je struktura zemědělství. Jinými slovy, zemědělci jsou sevřeni mezi velmi malým počtem výrobců vstupů a velmi malým počtem odběratelů svých výstupů, konkrétně supermarketů.

Ve Spojených státech se to projevuje například masivním subvencováním produkce kukuřice a sóji. Tato politika tam umožňuje masově rozšířené stravování založené na mase, protože tyto plodiny hrají ústřední roli v krmení hospodářských zvířat. Na straně spotřeby pak nerovnost určuje silně nerovnoměrný přístup k potravinám. V článku i ve své knize dělím potraviny na základní a luxusní. Tato označení však nutně nesouvisejí s tím, zda jsou více či méně výživné. Odkazují k tomu, zda jsou dostupné nebo nikoli.

Výživné potraviny jako ovoce a zelenina se staly luxusem. Podobně i ryby či hovězí maso, které je dražší než kuřecí. Kuřecí proto nazývám neoliberálním masem: je nejdostupnější, zatímco hovězí a ryby patří spíše do sféry luxusu.

Jak se tedy tyto změny související se stravováním promítly do zdraví společnosti?

Sahá to o několik desetiletí zpět, do osmdesátých let, kdy se s nástupem neoliberálního paradigmatu začalo proměňovat stravování. Odklonilo se od toho, co bychom mohli nazvat tradiční stravou, jejíž velmi důležitou součástí dříve bývalo ovoce a zelenina. Neoliberální dieta se posunula směrem k energeticky vydatnějším potravinám. Například slazené limonády a ultrazpracované potraviny jsou z hlediska živin prázdné. Lidé proto přibírali na váze a mnozí se stali obézními. A právě to byly již existující zdravotní potíže ve chvíli, kdy přišla pandemie covidu-19.

Ať už by tedy zdravotní systém byl jakkoli dobrý, nadváha a obezita už ve společnosti byly přítomné a způsobovaly kardiovaskulární onemocnění, cukrovku 2. typu, osteoartrózu a další nemoci. Podobná kombinace nadváhy, obezity a komorbidit zvyšovala úmrtnost i ve Spojených státech.

Opakovaně zdůrazňujete, že představa osobní volby a osobní odpovědnosti je ideologicky a politicky konstruovaná. Jak tedy lze zpochybnit neoliberální narativ, který činí jednotlivce odpovědnými za jejich zdraví a životní výsledky a rámuje je jako konzumenty „hlasující peněženkami“, když tento důraz zároveň odvádí pozornost od strukturálních sil, systémových nerovností a rozhodování o potravinovém systému na vyšších, často globálních úrovních, které lidé běžně nemají reálně možnost ovlivnit?

Dovolte mi připomenout jednu z hlavních manter neoliberalismu – a jde o citát Margaret Thatcherové, která řekla: „Společnost neexistuje, existují jen jednotliví muži a ženy.“ Jedním z jejích cílů bylo odstranit veškeré pozůstatky ochranného sociálního státu a nechat jednotlivce, aby převzali odpovědnost za všechny své činy. To samozřejmě zahrnuje i volbu potravin. A slovo „volba“ zde dávám do uvozovek, protože se domnívám, že škála možností, kterou mají nízko- až středněpříjmové pracující třídy, se pohybuje mezi podobně energeticky vydatnými potravinami.

Marion Nestlé, jedna z hlavních badatelek a influencerek v oblasti politiky potravin, je v mnoha ohledech také kritická, ale zároveň má i toto individualistické pojetí – například představu „hlasování vidličkou“ a podobně. V jedné ze svých knih ale říká, že existovaly studie zkoumající, zda zvyšování úrovně vzdělání lidí v tom, co je výživné a co není, povede k výživnějším volbám. A odpověď zní, že ne. Protože lidé si výživnější možnosti nemohou dovolit.

Ať jste tedy jakkoli dobře vzdělaní, i když máte na obalech varovná označení upozorňující na velmi vysoký obsah tuku, cukru, soli a podobně, může se stát, že je to zkrátka vše, co si můžete koupit. Nutriční značení jsou užitečná pro ty, kdo si volbu mohou dovolit, ale neřeší strukturální nerovnost.

Právě zde vstupují do hry socioekonomické determinanty zdraví. Nemůžeme se dívat pouze na individuální úroveň rozhodování. Musíme se zaměřit také na širší společenské determinanty toho, co na jedné straně utváří potravinový systém a co na straně druhé utváří systém nerovnosti. Protože obojí určuje jednak to, jaké potraviny jsou dostupné, jednak to, jaké volby mohou lidé činit na základě toho, jak hluboko mají do kapsy.

Shrnul jste hlavní myšlenky týkající se vývoje a jednotlivých směrů teorie závislosti v Latinské Americe. Na základě své analýzy tvrdíte, že Latinská Amerika je jako globální periferie uvězněna v extraktivistickém kapitalismu a nezbytným krokem je podle vás překonat toto paradigma. V článku jste naznačil, že nová alternativa musí být autonomní vůči dynamice akumulace kapitálu vnucované centrem. Jaké jsou vyhlídky na toto vyvázání se z dlouhodobého uzamčení v daném modelu?

Jednu z možných alternativ dnes podle mě nabízí Mexiko pod vedením Claudie Sheinbaum, která navazuje na administrativu Andrése Manuela Lópeze Obradora (AMLO). Ta svůj projekt označovala jako „čtvrtou transformaci“ mexického veřejného života – po válce za nezávislost, liberálních reformách 19. století a mexické revoluci z let 1910–1920, jež vedla k ústavě z roku 1917.

Jedním z rysů těchto prvních tří velkých transformací je, že všechny vyžadovaly násilí. Oproti tomu čtvrtá transformace proběhla jako změna demokratickými prostředky. Jednou z prvních věcí, o něž se AMLO pokusil, bylo formálně i fakticky se rozejít s neoliberálním modelem rozvoje. To neznamená, že se v Mexiku rozcházejí s kapitalismem jako takovým. Rozcházejí se s neoliberálním typem kapitalismu, který usiloval o vytlačení státu z ekonomiky a kladl důraz na individuální odpovědnost. Výsledkem byla dvě zásadní zlepšení: mezi lety 2019 a 2024 se z chudoby dostalo 13,4 milionu lidí a zároveň výrazně klesla nerovnost. Mexiko je nyní zemí s nejnižší mírou nerovnosti v Americe, s výjimkou Kanady, kde je ještě o něco méně nerovností než v Mexiku.

Měla tato čtvrtá transformace nějaký dopad i na potravinový systém?

Jednou z věcí, které udělali, bylo vyčlenění pěti zdrojů potravin – kukuřice, fazolí, rýže, pšenice a mléka – jako základních produktů, u kterých vláda zavedla nový systém garantovaných či podpůrných cen. Jde o cenové dno u těchto komodit, aby je malí a střední producenti mohli vyrábět. Právě to se stalo v důsledku Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA). A nyní, od roku 2020, v rámci dohody mezi USA, Mexikem a Kanadou – tedy po dohodě NAFTA – se v důsledku liberalizace stalo Mexiko zhruba ze 64 procent závislé na dovozu základních plodin ze Spojených států.

To, co dříve mexické ekonomice zajišťovali drobní rolníci, zejména pokud jde právě o tyto základní plodiny, už mnozí z nich zajišťovat nemohli, protože zkrachovali. Museli totiž soutěžit se silně subvencovanými americkými farmáři. Proto jsem dohodu NAFTA označil za ztrátu potravinové a pracovní suverenity. Příliš mnoho lidí muselo zemi opustit, protože se v Mexiku nedokázali uživit. Ztratila se i potravinová suverenita, protože Mexiko začalo dovážet obrovské množství potravin ze zahraničí.

Zároveň se Mexiko stalo exportně závislým na Spojených státech, konkrétně na vývozu ovoce a zeleniny. Tyto potraviny se v Mexiku pro pracující třídu staly mimořádně drahými, což částečně vysvětluje, proč Mexiko patří k zemím s nejvyšší mírou nadváhy a obezity. Je to proto, že začalo být závislé na energeticky vydatných, ultrazpracovaných a balených potravinách, z nichž mnohé jsou dostupné v supermarketech a dovážejí se přímo ze Spojených států.

Pro představu, jak významnou roli supermarkety získaly: ještě v roce 1992 Walmart v Mexiku neexistoval. Dnes Walmart prostřednictvím supermarketů kontroluje 64 procent distribuce potravin. Existují už jen čtyři nebo pět dalších velkých supermarketových řetězců; další v pořadí, Soriana, kontroluje asi 16 procent trhu a všechny následující zhruba 4 procenta.

Ve své práci o potravinových systémech a neoliberalismu zdůrazňujete význam státu při vyvažování tržních sil a moci korporací. Když se podíváme na nedávné příklady, jako je mexická podpora malých producentů, dohody o cenách potravin a zvyšování mezd, jak tyto snahy o stabilizaci cen a zlepšení přístupu k potravinám hodnotíte? A co vypovídají o alternativách k neoliberálním potravinovým režimům?

O tom mluvím ve své knize z roku 2018 o neoliberální stravě. V tomto ohledu dělá Mexiko také několik zajímavých věcí. Obnovuje například pomoc malým producentům kávy, aby se organizovali do družstev. Ti pak prodávají veškerou produkci vládě a vláda kávu zpracovává na instantní kávu, protože 84 procent mexické populace dává přednost instantní kávě. Nyní ale vyrábějí značku kávy, která se jmenuje Káva pro blahobyt (Café para el Bienestar) a v současnosti se distribuuje pouze prostřednictvím obchodů provozovaných vládou, které se rovněž nazývají Obchody pro blahobyt (Tiendas para el Bienestar). Do budoucna doufají, že tuto výrobu rozšíří a budou ji prodávat i prostřednictvím dalších obchodních kanálů.

Mexiko má mnoho problémů. Jedním z ukazatelů je, že zhruba 56 procent pracovní síly působí v neformálním sektoru. Ještě si vzpomínám, že v letech 1989 a 1990 byli ekonomové pohoršeni tím, že neformální sektor představoval asi 28 procent pracovní síly. Částečně je to dáno tím, že minimální mzda se 36 let nezvyšovala. Teprve za současné vlády vzrostla minimální mzda v reálném vyjádření o 150 procent. Jde o největší zvýšení minimální mzdy v celé Latinské Americe. Jedním z cílů administrativy Claudie Sheinbaum je, aby do roku 2030 jedna minimální mzda pokryla nákup 2,5 základního spotřebitelského koše. Před vládami Čtvrté transformace přitom nestačila ani na jeden. Nová cenová politika nestojí na regulaci, ale na dohodách s obchodníky a veřejném „pranýřování“ těch, kdo je nedodržují. Základní koš nemá stát více než 910 pesos, tedy 53 amerických dolarů, což pomáhá držet spotřebitelské ceny i inflaci nízko.

Nemá ale tato politika potom negativní dopad na producenty?

Ne nutně, protože zároveň existují garantované ceny pro kukuřici a další podobné produkty. Pro zpracovatele a supermarkety je tak obtížnější tlačit výkupní ceny pro producenty dolů.

Zasazujete do kritické perspektivy tezi, podle níž musíme být jako spotřebitelé lépe informováni o původu potravin, jejich nutriční hodnotě, místě původu a podobně, abychom mohli činit lepší volby. Rostoucí množství výzkumů však naznačuje, že tento narativ je slabý, nebo dokonce zavádějící. Proč se model „informačního deficitu“ ukázal jako nedostatečný a co nám to říká o tom, jak spotřebitelé ve skutečnosti rozhodují?

Dovolte mi uvést jeden příklad něčeho, s čím ve skutečnosti nesouhlasím. Jde o opatření, které vláda Claudie Sheinbaum zavedla teprve před několika týdny. Zvýšila daně na slazené limonády. To se samozřejmě nelíbí Coca-Cole, Pepsi-Cole a všem těmto firmám. Ale mně se to nelíbí také, i když ze zcela jiného důvodu. Pro mě je daň na slazené limonády přímou daní uvalenou na nejchudší lidi.

V mnoha částech Mexika lidé nemají kvalitní pitnou vodu ve školách, v komunitách. Pokud voda není pitná, možná si musejí koupit slazenou limonádu, která může být dokonce levnější než balená voda. Je to absurdní a tragické, protože slazené limonády jsou samozřejmě jedním z hlavních viníků nadváhy a obezity. Tato daň však byla koncipována na základě individualistického pojetí toho, proč mají lidé nadváhu a obezitu, nikoli z širší systémové a strukturální perspektivy.

V některých regionech Mexika může být pití vody zdravotně rizikové, a lidé proto často sahají po sterilních slazených limonádách. Ty jsou navíc levným zdrojem kalorií – dvoulitrová Coca-Cola bývá nejdostupnější. Lze bohužel vidět některé matky, jak svým kojencům dávají do lahve Coca-Colu nebo jiné druhy limonád místo mléka a udržují je při životě pouhými prázdnými kaloriemi.

Už jste naznačil, že v obchodní politice USA dochází k novému posunu směrem k ekonomickému nacionalismu. Jaké jsou za Trumpovy administrativy hlavní trendy v oblasti potravinových systémů nebo zemědělství ve vztahu k Mexiku, zejména v rámci smlouvy o volném obchodu NAFTA?

V případě zemědělství Mexiko přijalo legislativu na ochranu před pěstováním transgenní kukuřice. Proč? Protože Mexiko je místem biologického původu kukuřice. Existuje tam obrovská biologická rozmanitost a Mexiko také zakázalo používání glyfosátu. Došlo k velkému střetu s americkými agrobyznysovými firmami, ale také s velkými pěstiteli kukuřice. Mexiko prohrálo a soud rozhodl výlučně na základě obchodních hledisek. Probíhá však odvolání a Mexiko revidovalo svou ústavu, aby posílilo svůj postoj, že mexická kukuřice musí být chráněna před transgenní kukuřicí. Situace je tedy v pohybu, ale nakonec spor podle mě pravděpodobně vyhraje Mexiko – alespoň v to doufám.

A to proto, že Mexiko nezakázalo dovoz žluté kukuřice ze Spojených států – transgenní kukuřice využívané především k výrobě škrobu nebo, což je ještě důležitější, ke krmení kuřat. Proto se kuřecí maso stalo neoliberálním masem. Je založeno na krmení vysoce subvencovanou žlutou kukuřicí ze Spojených států. Dokud tedy bude žlutá kukuřice dál proudit do Mexika, američtí farmáři s tím nebudou mít problém. Mexiko je totiž z velké části soběstačné v produkci mnoha odrůd bílé kukuřice, která se používá k výrobě tortill pro lidskou spotřebu.

Jeden jev, který se odehrává už nejméně 10 let, spočívá v tom, že někteří výrobci tortill začínají stále častěji využívat i žlutou kukuřici, protože je levnější. A to je problém, protože o žluté kukuřici je známo, že může u lidí způsobovat zdravotní potíže. Všiml jsem si, že se to paradoxně děje spíše ve středním a jižním Mexiku, protože právě tam se produkuje nejvíce kukuřice. Naopak v severním Mexiku jsou všechny tortilly bílé. Ale když pojedete do Mexico City, uvidíte tam už nažloutlé tortilly.

V jednom rozhovoru jste uvedl: „Globalizace sama o sobě nemusela být neoliberální, ale od osmdesátých let podle mého názoru neoliberální je. Globalizace jako taková nemusí nutně představovat problém. Problémem je její neoliberální charakter.“ Jak by mohl vypadat jiný typ globalizace, konkrétně ve vztahu k potravinovým systémům a zemědělství?

To je velmi důležitá otázka, protože příliš mnoho lidí směšuje globalizaci s neoliberalismem. Globalizace jednoduše označuje skutečnost, že stále více národních států se v rámci obchodního systému stává vzájemně závislými. Taková globalizace obchodu však nemusí probíhat na úkor mezd pracujících. Problémy začínají ve chvíli, kdy se globalizace spojí se snahou severních kapitalistických firem snižovat náklady na práci.

Existují velmi jasné náznaky, že Spojené státy a Kanada – a možná také Evropa – prošly po vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 deindustrializací. V té době dokonce i Mexiko přišlo kvůli Číně o pracovní místa, během prvního roku asi o 600 tisíc, protože náklady na práci v Číně byly tehdy nižší než kdekoli jinde. Dnes jsou však náklady na práci v Číně mnohem vyšší než v mnoha jiných zemích, například v Indii a Vietnamu. V důsledku toho se pracovně náročnější procesy přesouvají do těchto zemí, protože nadále platí neoliberální mantra snižování nákladů na práci.

Donald Trump chce tento tok obrátit tím, že se snaží přivést výrobní firmy zpět do Spojených států. V případě Mexika spočívala tragédie v tom, že jeho neoliberální technokraté prodávali zemi jako ráj levné pracovní síly. Minimální mzdy drželi 36 let beze změny, dokud je současná administrativa nezačala zvyšovat. Jak jsem již uvedl, do roku 2024 vzrostly minimální mzdy v reálném vyjádření o 150 procent, aniž by to zvýšilo nezaměstnanost nebo vyvolalo inflaci – navzdory tomu, že právě to byly hlavní argumenty neoliberálů pro udržování mezd ve stagnaci. Podle těchto argumentů musely mzdy zůstat nízké, aby se předešlo nezaměstnanosti či inflaci a aby se přilákaly přímé zahraniční investice.

Mějte přitom na paměti, že Mexiko má jednu z nejnižších měr nezaměstnanosti na světě, a to i přes toto výrazné zvyšování mezd. Abych upřesnil něco, co jsem zmínil dříve: pokles chudoby a nerovnosti byl dosažen částečně prostřednictvím sociálních programů, ale nejdůležitějším vysvětlujícím faktorem je růst mezd. Právě pracovní politika současné vlády vysvětluje tato zlepšení v životech lidí.

A teď zpět k vaší otázce. Je možné mít nějakou formu socialistické globalizace? Teoreticky si myslím, že ano. Současná situace je však velmi problematická, protože Donald Trump všechno mění opačným směrem. Jedním z jeho hlavních nepřátel jsou ti, kterým říká „globalisté“, a ti jsou vnímáni jako nepřátelé jak částí levice, tak částí pravice. Globalizace, jak jsme ji znali, je tedy pravděpodobně pryč. Konflikt mezi USA a Čínou mimo jiné posiluje neomerkantilistické a protekcionistické tendence. A Trump zavádí průmyslovou politiku po čínském způsobu – jaká ironie!

Tvrdíte, že neoliberální potravinový režim dnes prochází proměnou. Jaké hlavní známky tohoto přechodu vidíte v potravinových systémech a jaké alternativní režimy podle vás dnes soupeří o budoucí podobu globálního potravinového řádu?

Zaprvé předkládáme rozsáhlá data o současném stavu nadváhy a obezity. Zadruhé analyzujeme koncentraci agrobyznysových korporací. Zatřetí zkoumáme emise skleníkových plynů spojené s potravinovým systémem jako celkem, tedy nejen se zemědělskou půdou, ale také se zpracováním, dopravou a skladováním. Na datech FAOSTAT ukazujeme, že tyto emise rostou rychleji než emise samotné zemědělské produkce a že rozdíl mezi oběma kategoriemi se stále zvětšuje.

Tato data tedy předkládáme jako výchozí bod pro otázku: kde se dnes nacházíme s neoliberálním potravinovým režimem, respektive kam nás neoliberální potravinový režim dovedl napříč všemi těmito různými dimenzemi? Další věc, o kterou se pokoušíme, když trochu poodstoupíme, je vytvořit most mezi sociologií potravin a zemědělství na jedné straně a oborem mezinárodních vztahů na straně druhé, zejména pokud jde o multipolaritu.

Hlavním pojmem, který zde používáme, je pojem „interregna“ pocházející od Antonia Gramsciho. Důvodem je, že se nacházíme ve velmi neurčité přechodové fázi. Starý neoliberální řád ještě zcela nezemřel a nic nového se dosud definitivně nezrodilo. Pojem, který navrhujeme pro uchopení tohoto interregna, je „agroregionální polarita“. Je to složitý koncept v tom smyslu, že se objevuje více regionů, které obchodují vnitřně mezi sebou, zatímco zbytek globalizace zároveň v mnoha ohledech pokračuje.

Naším třetím hlavním příspěvkem je typologie soupeřících potravinových režimů, které se objevují jako výzva hegemonii neoliberálního potravinového režimu. Rozlišujeme čtyři typy, respektive čtyři ideální typy ve weberovském smyslu. Prvním je financializace agrobyznysových korporací. Druhým je zelený kapitalismus. Tyto dva typy představují různé formy kontinuity neoliberálního potravinového režimu. Třetím je neomerkantilismus a čtvrtým jsou agrosuverénní potravinové režimy.

Neomerkantilismus by samozřejmě reprezentovalo to, co dělá Čína. Agrosuverénní režimy představují snahy, které prosazují různá sociální hnutí v Jižní Americe, v Mexiku a do určité míry také v některých částech Afriky, Asie i Evropy. Jde o hnutí organizovaná zdola, která se snaží nastolit nejen potravinovou suverenitu, ale potravinovou suverenitu dosaženou prostřednictvím agroekologických metod produkce. To je mimořádně důležitý bod, protože neomerkantilistická alternativa nemusí být z hlediska emisí skleníkových plynů nutně o mnoho lepší než neoliberalismus. Naproti tomu agroekologická alternativa potravinové suverenity by byla mnohem šetrnější k životnímu prostředí a výrazně udržitelnější.

Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.