Pár ulic ve čtvrti s názvem Krásné Březno – Nový svět ohraničují ze severu železnice, z jihu řeka a na východě a západě autosalony značek BMW a Citroën. „Osobitá volba,“ slibuje jedna reklama na drahé vozy. „Vítáme vás v našem dealerství.“ Ulice i domy jsou uvnitř této malé ústecké čtvrti povětšinou zpustlé, některé z nich nemají kliky. Dvě staré vily na hlavní silnici, výpadovce na Děčín, mají zatlučená okna. Skrze příčky vidíte na široká schodiště a zarostlé zahrady.
I když jedno malé a skromné hřiště problémy romských dětí nevyřeší, ukazuje, že dokud nefunguje samospráva, může fungovat svépomoc.
Po ulicích pobíhají romské děti, pouští z reproduktorů trap, jeden kluk objíždí Krásné Březno – Nový svět na kole s plastovou pistolkou za páskem kalhot. Čtvrť je tak malá, že ji objede za pár minut. Nervózně se na mě pokaždé usměje, je mu asi sedm let. Nový svět ve středu odpoledne obrážejí také dvě mladé matky v obklopení dětí. Hlasitě si něco vykládají, volnýma rukama kreslí do vzduchu nesrozumitelná gesta. Chodníky jsou rozpálené, část plotů je tu obalená ostrými žiletkovými dráty. Uprostřed toho všeho stojí Matiční. Krátká a zapadlá ulice, o kterou se v devadesátých letech zajímal světový tisk i tehdejší americký prezident Bill Clinton.
Zeď
V roce 1994 se město rozhodlo do čtyř pavlačových domů v Matiční ulici nastěhovat chudé Romy a takzvané neplatiče. Šlo o více než 100 rodin, často zadlužených. „Sprchy byly v těch domech ve sklepích, museli se v nich střídat – klíče měl domovník. Šlo o malometrážní byty, ve kterých žily početné rodiny, takže tam byly dost natěsnané. Hodně se tam objevovala plíseň – nebydlelo se tam hezky,“ popisuje životní podmínky v pavlačových bytovkách Vít Kučera, který tehdy pracoval pro Člověka v tísni.
Naproti přes silnici, v pár drobných domcích, bydleli tehdy bílí starousedlíci, kterým vadil hluk i to, že si romské děti hrály na ulici. Radnice se v roce 1998 rozhodla, že spory vyřeší výstavbou skoro dvoumetrové zdi. Ta měla starousedlíky izolovat od kontaktu s romskými sousedy. A tak se jinak nenápadná ulice dostala do světových médií. Jako symbol českého rasismu a segregace.
Proti výstavbě zdi se tehdy postavili nejen zástupci Romů a zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl, ale i tehdejší premiér Miloš Zeman nebo člen Evropské komise Günter Verheugen. Romští aktivisté a obyvatelé Matiční dokonce blokovali výstavbu vlastními těly. Zeď – nebo lépe řečeno masivní plot – tak museli dělníci montovat hlavně v noci. V Matiční ulici stála bariéra od 13. října 1999 a měřila 1,8 metru. Vidět přes ni na druhou stranu skoro nebylo.
Česká republika v té době usilovala o vstup do Evropské unie a segregace romských rodin byla v přímém rozporu s evropskými hodnotami. Hrozilo dokonce, že připojení k EU zkomplikuje nebo znemožní. Po několika týdnech radnice tlaku ustoupila. Vláda Miloše Zemana jí tehdy darovala 10 milionů korun, aby vykoupila domky starousedlíků a zeď nechala rozebrat.
Starousedlíci se odstěhovali a Romům a Romkám z bytovek město postupně přestalo prodlužovat nájemní smlouvy. Během několika let radnice více než 100 rodin vystěhovala pryč. Pak zdemolovala první pavlačový dům. V roce 2022 dva další. A dnes zbyl už jen poslední z nich, také opuštěný. Romové a Romky ale v Krásném Březně – Novém světě žijí dál, i když na jiných adresách.
Příběh Matiční ulice, jinak dost bezútěšný, před měsícem narušila umělecká skupina OPĚT: kolektiv. Ta společně s Veřejným sálem Hraničář v rámci výstavy Bydlet Ústí. Dostupné reality postavila na místě jednoho ze zbořených pavlačových domů fotbalové hřiště. Po skoro 30 letech tak Matiční zase ožila.
Penalty a čela
„Na Ronalda!“ řve malý Attila, když skáče do vzduchu a předvádí kop. Kluci ve středu odpoledne hrají zápas dva proti čtyřem. „Ještě rozcvičku,“ připomíná Sam. Na jeho radu ale nikdo nedbá, všichni už se těší na hru. Vzduch je těžký a horký. Nejmenší z kluků se pověsí na branku a čeká, co se bude dít. „Dávejte mu malý rány,“ prosí jeho kamarád. Je to jedna nula, dva nula, dva jedna. A nakonec sedm tři. „Každej den trénujeme. Penalty, čela, on a já dáváme obehrávky,“ směje se Attila, kterému jde fotbal skvěle. Když přijde někdo nový, přidá se do týmu, který je v tu chvíli slabší. Kluci se občas dohadují, který z nich se dotkl míče poslední nebo kde leží autová čára.
Hřiště není nijak ohraničené, branky stojí na krátkém trávníku a rozsáhlých kusech prašné půdy. Za malými fotbalisty je vidět poslední stojící pavlačový dům, ten nejblíže velké a rušné silnici. Omítka se z něj pomalu odlupuje, ze střechy roste nepoddajná zeleň. Opuštěný objekt pravidelně obchází tlustý hlídač, který přiložením čipu na zařízení uprostřed pavlače dává vědět Českým přístavům, majitelům domu, že plní svou pracovní povinnost.
Pavlačák, dnes prázdný a bezútěšný, byl ve třicátých letech minulého století postavený známým architektem Franzem Josefem Arnoldem jako městské sociální bydlení. Místo šedohnědé barvy obnažených cihel býval bílý, se sytě červenými pavlačemi. Své barvy si udržel i do devadesátých let, kdy se stal domovem pro desítky romských rodin. „Teď tam chodí feťáci,“ říká mi jeden starší kluk z party. „Ale jsou v pohodě, neotravujou nás.“
Dystopie autosalonů
Dvě dřevěné branky s potrhanou síťkou stojí na pozemku města. Radnice o tento pozemek ale od posledního bourání dvou pavlačových domů v roce 2022 nepečuje a nemá s ním žádné konkrétní plány. Prý čeká, než Přístavy nechají zbourat poslední dům, a pak by pozemek mohl sloužit pro komerční účely. Prý by na něm mohl vyrůst například další autosalon.
Kromě malého hřiště je skoro celá parcela zarostlá houštím a trávou, která je vyšší než někteří místní fotbalisté. Právě na tuto nečinnost radnice a bezútěšnost Matiční i jejího osudu chtěla skupina umělců z OPĚT: kolektivu upozornit, když její členové na půdorysu jednoho ze zbořených domů vysekali trávník a nainstalovali branky.
Před výstavou Bydlet Ústí nebylo v Krásném Březně – Novém světě hřiště vůbec žádné. Děti si s míčem buď kopaly na silnici, o zeď, nebo musely jít čtvrt hodiny do jiné části „Krásňáku“, projít tunelem a přejít rušnou silnici. „Dřív lezly do toho opuštěného baráku. To není vůbec bezpečné, padají tam stropy,“ vysvětluje Isabella, zaměstnankyně nízkoprahového centra Člověka v tísni.
Nízkoprahový klub pro děti dnes sídlí v jednom z domků, které město v devadesátých letech vykoupilo, aby bílí majitelé nemuseli sdílet prostor s chudými Romy. „Když tu umělci sekali trávu a stavěli branky, některý kluci jim pomáhali, jak moc se těšili,“ vypráví Isabella. „Nečekala jsem, že na to hřiště budou tak pyšní. Že si ho budou hlídat,“ dodává.
Fotbalisté vyprávějí, že v Matiční hrají i v dešti. „To pak furt padáme,“ smějí se. Z hřiště jsou vidět ústecké skály i sídliště na kopcích. Za jednou z branek trčí z keře skleněná prodejna aut. Vidíme muže v saku, jak přechází k vozidlu značky BMW a Krásné Březno – Nový svět ve svém voze opouští.
Umění pro lidi
S největší radostí místní kluci vzpomínají na fotbalový turnaj, který se v Matiční odehrál na konci května a který organizovala Galerie Hraničář společně s OPĚT: kolektivem. Vyprávějí, že se umístili mezi týmy z celého města třetí. „Ti další kluci byli o hodně větší než my,“ říkají. V pauze mezi zápasy na turnaji vystoupila i romská taneční skupina Gipsy Laguna. Matiční ulice takovou zábavu a dětskou radost nezažila desítky let.
„Fotbalový turnaj děláme v centru Ústí pravidelně. Hrajeme vždy na Parteru, vyvýšené betonové části u jednoho z paneláků. Ani tam není pro děti jinak žádné hřiště,“ popisuje Štefan Pecko, produkční a dramaturg Galerie Hraničář. Parter Cup pravidelně oslovuje nízkoprahové kluby z Krásného Března i Mojžíře. Proto vznikl nápad, že se turnaj letos na jaře zopakuje i v Matiční. Umělcům tehdy ještě nebylo jasné, zda branky na místě přežijí i dál.
„Když jsem pak viděl, jak byli kluci nadšení, už jsem ani na chvilku nepochyboval. Bylo jasné, že hřiště přežije turnaj i výstavu v Hraničáři,“ vzpomíná Filip Trubač, fotograf z OPĚT: kolektivu. OPĚT: kolektiv umění často pojímá komunitně a vynáší ho ven z galerijních prostor. „Je to pro nás taková forma umění, která pro lidi může být pochopitelná. Ty věci nemusí být za každou cenu zaklíčované a intelektuální. Nemusí být zahleděné samy do sebe, zvlášť když se snaží tvořit nějaké mosty,“ vysvětluje Trubač. „Chtěli jsme navázat reálný a lidský dialog s lidmi, co na místě žijí. Nechat za sebou něco, co pro ně bude užitečné,“ doplňuje. Součástí díla je kromě hřiště také kompost z posekané trávy. Ten má v prostorách Hraničáře zahnít, stejně jako zahnívají na radnici sociální problémy, a v Matiční následně pohnojit květiny.
OPĚT: kolektiv má v plánu jednou za čas branky zkontrolovat, případně opravit. Každodenní údržba hřiště ale není v jeho silách. Tato role připadla na člověka, který s uměním, hřištěm ani sociální prací nemá společného vůbec nic.
Pan soused
Vedle hřiště je malý záhonek, upravené keříky a o kousek dál plný pytel na odpadky. Odpadkové koše v této části Matiční nejsou. Slunce pomalu zapadá za obzor, zlaté světlo polévá poslední stojící pavlačový dům. Na hřišti mladší fotbalisty střídá skupinka starších, asi šestnáctiletých kluků. Ti si u hry dokonce měří čas, jeden z nich si na sebe bere roli rozhodčího.
Sleduji dospělého muže, který vychází ze dveří malého bílého domku a kousek od hřiště začíná hrabat trávu. „To je pan soused,“ říká mi malý kluk, který po výměně skupinek už nehraje a jen se pohupuje na kameni. O panu sousedovi jsem slyšela od dětí i dospělých a doufala jsem, že se potkáme. Jmenuje se Vašek a v Matiční žije teprve půl roku. Pracuje v úklidové službě města a stejně jako nízkoprahový klub Člověka v tísni obývá se svou partnerkou jeden z domků, kde dřív bydleli starousedlíci.
Vašek začal zpustlý pozemek města drobně opečovávat ještě předtím, než OPĚT: kolektiv s Hraničářem vysekali prostor na fotbalové hřiště. Zve mě k sobě na zahrádku. I ta je krásně upravená. Vašek pěstuje rajčata, salát, kedlubny i ředkvičky. „Chci dělat ostatním radost,“ vysvětluje, zatímco mi nalévá limonádu. Jakmile vzniklo hřiště, začal přirozeně pečovat i o něj. I když ho na začátku štvalo, že mu děti stoupaly do záhonku.
S Vaškem si povídáme skoro do setmění. Popisuje, jak motivuje děti, aby sbíraly odpadky a udržovaly pořádek. „Vždycky, když vidí, že jdu, tak ti kluci, co tu hrajou pravidelně, začnou házet plastové lahve do odpadkového pytle,“ směje se. I tak na hřišti občas zůstává pohozený odpad. Ten pak Vašek ve svém volném čase sbírá.
Jako gadžo žije Vašek mezi Romy více než 30 let. Jeho partnerka je Romka. „Ne vždycky si tady lidi váží toho, že jim to tam uklízím zadarmo. Vždycky po svojí práci, kdy bych mohl odpočívat. Někteří rodiče na mě ještě hulákají, ať jim přidělám lavičky,“ říká mrzutě. O lavičkách ale přemýšlí. „Hřiště máme přímo před domem, takže z něj jde hluk. Žena si na to občas stěžuje,“ směje se. Práce navíc Vaška vyčerpává, hlavně protože je na ni sám. Další obyvatelé čtvrti se zatím nezapojují. „No jo, jenže je to nikdo nenaučil. Tak tu zodpovědnost necítí.“
O něco se snažit
Padesátiletý Vašek, který má svou vlastní rodinu i život, se ujal práce na hřišti, protože chtěl, aby bylo okolí jeho domova hezké. S dětmi, které chodí hrát fotbal pravidelně, nastavuje pravidla a snaží se je „k něčemu vést“. „Rodiče těch dětí nemají pocit, že má smysl se o něco snažit. Že můžou nějak změnit to, v čem žijí,“ vysvětluje. Dříve bydlel se svou rodinou v Předlicích. Popisuje, jak se v bídě a chudobě řetězí patologické jevy.
Ačkoli je Vašek zatím k zapojení svých sousedů skeptický, nezakládá svou skepsi na jejich etnicitě. Situaci a přístup Romek a Romů ve čtvrti vnímá v kontextu toho, v jakých podmínkách vyrostli a jak se k nim chovalo jejich okolí. Rodiče dětí, které dnes hrají v Matiční fotbal, vyrůstali, když tam stála segregační zeď. Bydleli v přeplněných malometrážních bytech se sprchami ve sklepích. A celý život od politiků, sousedů i médií poslouchali, že jsou „individua“, „problémoví“ či „nepřizpůsobiví“.
Krásnému Březnu – Novému světu citelně chybí komunitní práce. To je speciální typ sociální práce, která nemá žádný pevný rámec ani konkrétní požadavky na klienty. Naopak nechává místní se společně domluvit na tom, co jsou podle nich hlavní problémy lokality a co by se dalo změnit, aby se jim na místě žilo lépe. Členky a členové komunity se pak přímo zapojují do práce a společně pečují o své okolí. Kolektivně mají zároveň větší moc ve vyjednávání s městem.
Komunitní práce se osvědčila na mnoha místech v České republice. Příkladem může být Rada sídliště Válcoven plechu ve Frýdku-Místku nebo třeba Ostrava-Kunčičky a jejich Společná cesta. V samotném Ústí nad Labem pak probíhají například komunitní akce Ukliďme Mojžíř. O komunitní práci se tu vehementně zasazuje romský komunitní pracovník a aktivista Karel Karika.
Tato společná snaha o změnu je výrazně humanističtější a etičtější než nekonečné represe. Zároveň má za sebou lepší výsledky a je také méně finančně nákladná. Špatné životní podmínky a neustálý cyklus chudoby a rasové marginalizace totiž vytvářejí a udržují patologické jevy jako závislosti či neschopnost dostatečně pečovat o potomky. Komunitní práce dává lidem pocit, že má smysl své bezprostřední okolí měnit. Že změna je možná.
Komunitní pracovnice a pracovníci nepředstavují pro stát žádný podstatný výdaj a mohou lidem pomáhat dostat se z bezútěšnosti toho, čemu se v češtině říká (osobně myslím, že nesprávně) sociální vyloučení. V Matiční se role komunitního pracovníka ze začátku trochu ujal Vašek. Jenže to musel dělat ve svém volnu, vždy po práci v úklidové službě města, která je sama o sobě náročná. Vašek neměl na tento proces metodiky ani školení. Jeho snaha mobilizovat místní byla tedy intuitivní, a bohužel zatím bez úspěchu.
Dvě dřevěné branky
Když se Seznam Zprávy ptaly starostky Mojžíře a Krásného Března Yvety Tomkové (STAN), co si myslí o komunitní práci Karla Kariky, byla kritická. Stěžovala si, že to s ní neprobíral, a tvrdila, že se prý situace na místě stejně zhoršuje. Místní policie toto tvrzení vyvrátila. Kriminalita naopak mírně klesá.
Právě kvůli současnému vedení městského obvodu Ústí nad Labem-Neštěmice (kam Mojžíř i celé Krásné Březno spadají) nemá nikdo z dospělých, s nimiž jsem mluvila, pocit, že by se v Matiční mohlo v dohledné době něco změnit. „Jedině po volbách,“ říkají. Investice do pomoci Romům nejsou v Ústí nad Labem ani dnes, 30 let po výstavbě zdi, politicky příliš populární.
Nikdo z lidí, kteří se zapojili do výstavby hřiště, nechce na radnici dnes klást jakékoliv požadavky. Po historických zkušenostech s protiromským rasismem ze strany politiků jsou všichni rádi, že hřiště alespoň funguje a děti si konečně mají kde zakopat. „Jsou to jen dvě dřevěné branky,“ připomíná Filip z OPĚT: kolektivu.
I tyto dvě branky ale místním dětem zpestřují každodenní nudu v zapomenuté a rozpadající se části města. „Do budoucna by se kluci chtěli přihlásit do Ligy férového fotbalu,“ říká hrdě Isabella z nízkoprahového klubu Člověka v tísni. Pár smontovaných kusů dřeva změnilo život na Matiční k nepoznání. I když jedno malé a skromné hřiště problémy romských dětí nevyřeší, ukazuje, že dokud nefunguje samospráva, může fungovat svépomoc.
Vašek se o místo stará dál. I když je na to zatím sám, vidí v takové práci smysl. Navazování vztahů a péče, byť náročná, mohou komunitu utužit a Krásné Březno – Nový svět pomalu proměnit. Pokud se k Vaškovi přidá třeba jen jeden člověk, ideálně komunitní pracovnice nebo pracovník, může se pár ulic mezi dvěma autosalony změnit k nepoznání. Jako tomu bylo třeba ve Frýdku-Místku nebo Ostravě-Kunčičkách. A ostatně všude, kde zvítězila komunita nad segregací a represemi.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás