V českém prostředí působí jako nevysvětlitelná záhada, proč v čele Británie skončil Keir Starmer – slušný premiér, který podporuje Ukrajinu a nemá za sebou žádný vážnější skandál. Důvody jsou ale poměrně zřejmé a jeho konec je pro labouristy pravděpodobně jedinou cestou, jak se zachránit. Zásadní poselství pro všechny nominálně levicové politiky je následující: pokud okamžitě po volbách nezavedete významné daňové reformy, které zvýší příjmy státního rozpočtu a zatočí s rostoucími ekonomickými nerovnostmi, dopadne to s vámi špatně. Přesně to se totiž stalo Starmerovi. Stal se z něj politik statu quo, což je pro levicové politiky zaručená cesta do pekel.
Labour Party teď musí vsadit vše na populárního Andyho Burnhama.
Ve volbách v roce 2024 získal Starmer drtivou většinu 411 poslanců a měl od veřejnosti obrovský mandát k tomu, aby po čtrnácti letech ukončil politiku škrtů v Británii. Lidé očekávali zásadní změnu kurzu, která se zaměří na budování sociálního státu, posílení zdravotního systému a zastavení růstu ekonomických nerovností. Starmer nepřinesl ani jedno, a proto musel skončit. Dokonce se ani nedá dost dobře říct, jakou politiku reprezentoval.
V poslední fázi se zaměřoval hlavně na mezinárodní politiku a byl tahounem evropské podpory pro bránící se Ukrajinu. Jenomže zároveň naprosto selhal v přístupu k Izraeli tváří v tvář vraždění civilistů v Gaze. Nedokázal se proti tomuto vývoji žádným způsobem postavit a místo toho rozjel celostátní šikanu propalestinských aktivistů. Jeho postoj k Izraeli přitom musíme chápat v kontextu vnitrostranických bojů v Labour Party proti levicovému křídlu strany a takzvanému antisemitismu. Kvůli údajnému antisemitismu byl ze strany vyštván dokonce i bývalý předseda Jeremy Corbyn. Boj proti antisemitismu totiž fungoval jako zbraň proti radikální levici uvnitř Labour Party.
Starmerovi se sice podařilo levičáky ve straně zašlapat do země, ale nic dobrého mu to nepřineslo. Řada z nich přešla pod křídla strany Zelených nebo Corbynovy Your Party, což labouristy ještě více oslabilo. Zelení s novým předsedou Zackem Polanským se v důsledku toho nyní v průzkumech pohybují kolem 15 procent hlasů, což by bylo ještě před rokem nemyslitelné. Aktuálně se v Labour Party čekalo jen na to, jak dopadne nejpopulárnější politik strany Andy Burnham v doplňovacích volbách v Makerfieldu. Nejenže tyto volby vyhrál, ale zvítězil o neuvěřitelných 20 procent hlasů, a to v okrsku, v němž je 97 procent bílých voličů.
Labour Party momentálně řeší, jak ve volbách porazit Nigela Faragea a krajní pravici, a ukazuje se, že Keir Starmer takové vítězství straně rozhodně nezajistí. Je nepopulární mezi bílými voliči z pracující třídy, je neoblíbený mezi muslimskými voliči kvůli svým postojům ke Gaze a je nepopulární i mezi bývalými voliči Labour Party, kteří si přejí razantnější levicové ekonomické změny. Pokud nemá být za tři roky premiérem Nigel Farage, musí v příštích parlamentních volbách Labour Party spolupracovat se Zelenými, což se Starmerovi vůbec nelíbilo. Andy Burnham je však takové spolupráci otevřený.
Proč tedy musel Starmer skončit v pozici britského premiéra? Je to jednoduché. Byl to bezradný a velmi nepopulární premiér, kterému se nepodařilo naplnit nic z toho, co sliboval. Místo posilování sociálního státu a zdravotního systému přinesl škrty v sociální podpoře a ostudný přístup k izraelskému vraždění civilistů v Gaze. Labour Party teď musí vsadit vše na populárního Andyho Burnhama. Jeho drtivé vítězství v Makerfieldu z něj dělá kandidáta, který by mohl zastavit nástup krajní pravice k moci v příštích parlamentních volbách. To je úvaha, která není vůbec složitá. Složité to ale bude mít Burnham, do něhož teď lidé vkládají značné naděje. Především ale představuje poslední naději na úspěch pro samotné labouristy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás