Letos si v Česku připomínáme dvě výročí, která příliš nezapadají do naší běžné historické paměti a odpovídají spíše romantickým představám o dějinách světa, zejména pak Spojených států. Prvním z nich je 150 let od bitvy u Little Bighornu. Druhým 120 let od vystoupení westernové show Buffalo Billa na našem území. Historicky mají obě události společného méně, než by se mohlo zdát, z pohledu českých představ jsou však propojené velmi úzce.
Český Little Bighorn
Samotné připomínání bitvy u Little Bighornu u nás probíhá už od roku 2001. Její komemoraci zajišťuje akce s názvem Memoriál generála G. A. Custera, jejíž hlavní tváří je herec Václav Vydra. Z prezentace akce číší westernový až romantický ráz. V minulých ročnících se součástí programu staly průvody jezdců v uniformách americké 7. kavalerie a v oblečení stylizovaném podle oděvu původních obyvatel Severní Ameriky. V roce 2024 prošel podobný průvod i centrem Prahy, a to mimo jiné za zvuků konfederační písně Dixie. Následovaly další akce v Benešově a ve Všeticích, kde program vrcholil westernovou show a ukázkou bitvy nazvanou Smrt generála.
Jako bychom stáli mimo dějiny, pouze s knihami Karla Maye v ruce, a mohli si z nich vybírat jen dobrodružství, přátelství, koně a táborové ohně.
Na první pohled jsou takové připomínky v našem prostoru poněkud bizarní. Nesouvisí ani s našimi dějinami, ani s českou krajanskou komunitou v USA. Zato ale odrážejí téměř nulovou reflexi toho, jak přistupujeme k ostatním kulturám a k dějinám kolonizace Severní Ameriky. V Kanadě a Spojených státech již dlouhá léta probíhá přehodnocování tohoto období. Války s místními obyvateli a násilné zabírání jejich půdy mnozí akademici a akademičky označují za genocidu. Paměťové a muzejní instituce mění ve spolupráci s komunitami původních obyvatel své expozice a snaží se poukázat na problematickou a dlouho zamlčovanou část amerických a kanadských dějin. Kolonizace tohoto prostoru není spojena jen s válečným běsněním. Zahrnovala také nucené přesuny obyvatel, jejich uzavírání do rezervací, likvidaci kulturních vazeb i potlačování jazyků a náboženských tradic.
České připomínání Little Bighornu vypráví příběh z pohledu příslušníků americké 7. kavalerie, která je zde do značné míry romantizována. Váleční nepřátelé, jsou-li na akci vůbec prezentováni, se v minulých ročnících objevovali spíše jako „ukázky indiánů“, tedy jako exotická kulisa, a ne jako aktéři vlastních dějin. Bitva u Little Bighornu přitom nebyla izolovaným dobrodružstvím z westernového filmu. Byla součástí širšího procesu kolonizace, zabírání půdy, budování železnic a přesouvání původních obyvatel do rezervací. Samotná bitva z roku 1876 sice neměla rozhodující vojenský dopad na výsledek války, do americké paměti však vstoupila kvůli smrti generála George Armstronga Custera. Právě Custerova smrt se stala základem legendy, která překryla širší kontext násilné expanze Spojených států. Podstatné je i to, že stejný jízdní pluk se o čtrnáct let později podílel na masakru u Wounded Knee, kde američtí vojáci v prosinci 1890 zabili kolem tří stovek Lakotů. Americký Kongres se za masakr omluvil v roce 1990 a v roce 2024 pak americké ministerstvo obrany rozhodlo o přezkoumání medailí cti udělených vojákům, kteří se na událostech u Wounded Knee podíleli.
Je nutné říct, že Trumpova administrativa následně udělala několik kroků zpět. Když 20. ledna 2025 Trump podepsal exekutivní příkaz Restoring Names That Honor American Greatness, kterým na federální úrovni vrátil nejvyšší hoře Severní Ameriky jméno Mount McKinley namísto Denali, šlo o zrušení změny z roku 2015, kdy se administrativa Baracka Obamy vrátila k názvu vycházejícímu z původního koyukonského athabaského pojmenování. Na stejnou linii navázal Trumpův březnový exekutivní příkaz Restoring Truth and Sanity to American History. Ten označil část současných muzejních a paměťových interpretací za ideologické překrucování dějin a výslovně se zaměřil také na Smithsonian Institution, tedy nejvýznamnější americkou muzejní instituci. V srpnu 2025 pak Bílý dům oznámil rozsáhlou interní revizi vybraných smithsonianských muzeí, včetně National Museum of the American Indian, která měla posuzovat výstavní texty, weby, edukační materiály, kurátorské procesy i plánované výstavy z hlediska souladu s důrazem na americkou výjimečnost, jednotu a „povznášející“ výklad dějin.
Tento vývoj ukazuje, že spor o reprezentaci původních obyvatel není jen akademickou debatou o dávné minulosti. Je to současný politický konflikt o to, zda mají veřejné instituce připomínat také násilí, kolonizaci a rasismus, nebo zda mají tyto vrstvy dějin ustoupit oslavnému národnímu příběhu. A právě v tomto kontextu působí české hraní si na „indiány a kovboje“ přinejmenším nevkusně či absurdně. Jako by se k nám ozvěny amerických debat dostávaly jen v podobě westernové nostalgie, zatímco jejich kritická část zůstává za oceánem. Jen si představme situaci, kdyby se někdo na druhém konci světa rozhodl uspořádat romantizovanou zábavní akci s ukázkou vypálení Lidic. Příměr může působit přehnaně, ale přesně takový typ násilí představují dějiny kolonizace Ameriky z pohledu místních obyvatel.
Divoký západ jako lidská zoo
Druhé výročí sice nepředstavuje až takovou kontroverzi, avšak romantizace westernových show vychází ze stejných představ jako český přístup k americké historii obecně. V minulosti tato představení nebyla jen imitovanými přestřelkami mezi bandity a muži zákona. Jejich nedílnou součástí bylo také představování původních obyvatel, jejich života a zejména válečnických dovedností. Na přelomu 19. a 20. století bylo běžnou praxí, že se takových spektáklů účastnili příslušníci různých etnik. Někteří z nich se těchto akcí účastnili pro peníze, část z nich však vystupovala nedobrovolně nebo pod silným tlakem. V některých případech šlo dokonce o odsouzence, kterým bylo nabídnuto vystupování místo vězení.
Show Buffalo Billa v tomto nebyla výjimkou. Vedle tradičního představování života na „Divokém západě“ obsahovala také ukázky spojené s bitvou u Little Bighornu. V roce 1906 se tento podnik nacházel na evropském turné, v jehož rámci bylo představení k vidění v Ostravě, Opavě, Těšíně, Brně, Jihlavě a Přerově. Právě Přerov se rozhodl připomenout si kulaté výročí této show. Tamní městské muzeum k této události připravilo výstavu s názvem Legenda Divokého západu Buffalo Bill. Výstava je podle vlastní prezentace spíše romantickou připomínkou „Divokého západu“ a Billovy show, rámované jako spektakulární podívaná. Deklarovaným cílem výstavy je mimo jiné „připomenout generaci rodičů a prarodičů romantický svět jejich dětství, ale také nabídnout prostřednictvím doprovodného programu mladé generaci zábavnou a atraktivní cestu k poznání historie, dobrodružné literatury a pozitivnímu vztahu k přírodě. Vždyť kdo z nás si v dětství v létě o prázdninách nehrál na indiány a kovboje.“
Online prezentace výstavy i Memoriálu generála G. A. Custera mají společného mnoho. Hlavním motivem je romantizace celé éry, silně ovlivněná populární kulturou, v českém prostředí především romány Karla Maye, westerny, skautingem, trampingem a filmovými adaptacemi mayovek. Tato představa nejen vytěsňuje kolektivní násilí, ale také reprodukuje obraz původních obyvatel jako „ušlechtilých divochů“. Ti jsou na jedné straně představováni jako lidé s dobrým vztahem k přírodě a základním morálním rámcem, který může ocenit i civilizovaný Evropan. Na straně druhé jsou „indiáni“, kteří vystupují jako nepřátelé, zobrazováni jako zatvrzelí a krutí barbaři. Takový obraz nevznikl náhodou. V době válečných konfliktů byli původní obyvatelé ve Spojených státech líčeni jako agresivní a krvelační divoši, protože tento obraz jednoduše ospravedlňoval vlastní expanzi a násilí. Po skončení aktivní fáze kolonizace se společnost začala zbavovat vlastní viny tím, že původní obyvatele proměnila v symbol starých časů a sepětí s přírodou. Jejich úpadek nebyl spojován s příchodem bílých osadníků, ale s údajnou neschopností přizpůsobit se modernitě. Tento obraz pak převzala evropská, tedy i česká populární kultura.
K jeho šíření sloužily mimo jiné i westernové show, které nebyly ničím jiným než obdobou evropských etnografických spektáklů. Ty Evropanům představovaly obyvatele kolonií, zejména Afriky, Asie nebo Oceánie, jako exotické objekty poznávání a zábavy. Dnes pro tyto akce používáme označení „lidské zoo“. Westernové show fungovaly v zásadě podobně. Nabízely publiku romantiku, nebezpečí a exotiku, ale zároveň upevňovaly představu, že původní obyvatelé patří spíše do minulosti, do světa kulis a kostýmů, nikoli do současnosti.
Hlavně žádná nepříjemná fakta
Neznamená to, že by americká společnost měla vše vyřešené, jak koneckonců ukazují snahy Trumpovy administrativy. Debaty o kolonizaci, kulturní apropriaci, sportovních maskotech nebo muzejních sbírkách jsou stále konfliktní a často bolestivé. Rozdíl je ale v tom, že tyto debaty v USA vůbec probíhají. V českém prostředí se naproti tomu stále tváříme, že se nás kolonialismus netýká. Jako bychom stáli mimo dějiny, pouze s knihami Karla Maye v ruce, a mohli si z nich vybírat jen dobrodružství, přátelství, koně a táborové ohně.
Jenže právě české připomínání Little Bighornu a Billovy show ukazuje, že mimo tyto dějiny nestojíme. Nejsme jejich hlavními aktéry, ale podílíme se na udržování obrazů, které vznikly v koloniálním kontextu a dodnes formují naše představy o druhých. Pokud si tedy v roce 2026 připomínáme 150 let od bitvy u Little Bighornu a 120 let od vystoupení Buffalo Billa v českých zemích, neměla by to být jen příležitost k nostalgii. Měla by to být také příležitost zeptat se, proč se nám tak pohodlně vzpomíná na „indiány a kovboje“, ale tak obtížně na násilí, bez něhož by tento romantický obraz nikdy nevznikl.
České prostředí se v debatách o citlivé interpretaci dějin nebo vykrádání jiných kultur často brání tvrzením, že nejde o urážku, ale o projev úcty. Jenže právě tento argument je součástí problému. Vychází z představy, že si většinová společnost může sama určit, co je pro druhou kulturu lichotivé a co nikoli. Podobný přístup ignoruje hlasy těch, jejichž symboly, jména a historická zkušenost jsou využívány. Odkaz na dětské hry, romantiku prázdnin a „pozitivní vztah k přírodě“ může v českém kontextu znít nevinně. V kontextu dějin kolonizace ale přestává být nevinný velmi rychle. Je k zamyšlení, že podobné akce a připomínky nezískávají pouze podporu místních samospráv, ale také kulturních a paměťových institucí, které by přitom měly být schopny podobné historické obrazy kriticky rámovat.
Autor je historik.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás