Ukrutně vtipný stand-up o traumatu, genderu nebo heteronormativitě? U Alok žádný problém. Jejich vystoupení problematizují hranice našeho přemýšlení o identitách, budují dočasnou komunitu a používají humor jako zbraň proti společenské opresi. Se svojí show procestovali celý svět a teď se vrací do Prahy – 19. května vystoupí Alok v pražském Divadle U Hasičů.
Alok Vaid-Menon se narodili v malém městečku v Texasu v tradiční indické domácnosti. Od modelingu se dostali k poezii, performativnímu umění i herectví. Věnovali se i psaní – kniha Za hranice genderové binarity vyšla před třemi lety i česky. V posledních letech slaví Alok velké úspěchy na stand-up scéně, kde s nadsázkou otevírají témata nebinarity nebo heteronormativity. Před dvěma lety o nich vznikl dokumentární film Alok, který měl premiéru na festivalu Sundance.
Vaše stand-upy se zdají být skvělým příkladem toho, jak používat humor jako obranu proti transfobii, která v současném politickém klimatu znovu začíná sílit. Show ale nejsou jen aktivistickými činy, pomáhají také budovat komunity – jak ty dočasné, tak trvalé. Zajímalo by mě, který z těchto aspektů je pro vás přednější?
Beru to jako své poslání, ačkoliv nechci, aby to znělo příliš mysticky. Pódium je místo, kde se cítím nejvíc doma, nejvíc ve spojení se světem. Podle mě je něco posvátného ve vytváření prostoru, kde si lidé mohou na chvíli vydechnout, stát se součástí kolektivu, který nedal dohromady strach, ale zázrak.
Jak se stalo, že k tomuto účelu tak dobře slouží právě humor?
Humor odzbrojuje místo toho, aby ponižoval. Nechá lidi projevit se takovými, jací skutečně jsou, pomůže jim polevit v ostražitosti, přičemž politika dělá úplný opak. Smích vytváří jakousi dočasnou sféru vzájemnosti, generuje společnou frekvenci, kde se může odehrát napojení bez třenic, podezření nebo předsudků. A někdy, když máte štěstí, takový dočasný pocit přetrvá a lidé si ho odnesou domů. Připomíná jim, že jiné způsoby společného bytí nejsou jen představitelné, ale už jednou zažité.
Považuji se za vedlejší produkt dvou generací umělců a umělkyň překračujících všemožná pravidla.
Ale zároveň je to taky moje práce. S přibývajícím věkem to cítím v těle stále intenzivněji, v námaze, kterou to vyžaduje. Máme tendenci umělce mytizovat, vykreslovat je jako nositele něčeho neuchopitelného, a tím zastíráme skutečnost, že jde také o práci. Smysluplnou práci, ano, ale pořád práci. Můžeme být upřímní a přijmout obě pravdy naráz – tu posvátnou i tu praktickou, povolání i námahu.
Přijde mi, že vaše stand-upy vyvěrají z nutnosti najít lék na cynismus, který posedl naši kulturu přinejmenším od rozšíření internetu. Stand-up samozřejmě rád pracuje s ironií a temným humorem, a ačkoliv obojí může sklouznout k cynismu, nemusí to tak být vždy. Jaká je podle vás dynamika mezi humorem a cynismem?
Nechci mluvit za všechny typy komiky, ale v mém díle nemají satira, ironie ani černý humor kořeny v cynismu. Naopak jsou pokusem, jak cynismus narušit. Ten totiž rád zplošťuje svět, vychází z přesvědčení, že nic nelze změnit a nemá cenu se o to ani snažit. Humor – nebo alespoň ten, který zajímá mě – dělá přesný opak: otevírá nové horizonty.
Schopnost dělat si z věcí legraci v sobě nese jistou alchymii. Ne proto, že by to snižovalo vážnost dané věci, ale proto, že to mění náš vztah k ní. To, co se kdysi zdálo neotřesitelné, se uvolňuje. To, co nás ovládalo, ztrácí trochu ze své autority. A v této změně, i když je třeba jen nepatrná, se otevírá prostor pro nové možnosti.
Ironie může snadno sklouznout k lhostejnosti, k postoji vědomého odstupu, který nás chrání před přílišným zájmem o nějaké téma. Může však být také použita k odhalení rozporů či absurdit, které jsme dosud přijímali jako normální. Rozdíl spočívá v úmyslu. Zatímco cynismus žádá rezignaci, humor naopak aktivizuje. Udržuje nás v kontaktu se světem, nutí nás, abychom si jej dokázali představit jinak.
Než jste začali dělat stand-up, věnovali jste se performativnímu umění a poezii. Jakou má stand-up výhodu oproti těmto přechozím formám?
Stand-upem se zabývám asi deset let a předtím jsme ještě čtyři roky vystupovali na veřejnosti, takže komedie pro mě nikdy nebyla žádnou novinkou, jen možná nebyla tolik na očích. Dlouhou dobu jsme ji provozovali hlavně na jevišti, ne na internetu, takže si o mně lidé vytvořili představu vážné, poetické osoby.
Vždycky mě zajímalo, jak těžké může být pro lidi přijmout více pravd najednou. Nemyslím teď jen to, co se týče genderu, i když i to mě zajímá, ale obecně lidskou povahu. Nepozdává se mi představa, že si člověk musí vybrat mezi tím být vážný nebo vtipný, básník nebo komik, jako by se tyto polohy vzájemně vylučovaly, a nikoli doplňovaly.
Pro mě fungují v tvůrčí rovnováze. Poezie umožňuje hloubku, klid, vyžaduje exaktnost pocitů. Komedie vnáší pohyb, roztržku, ochotu hrát si. Jedno hlídá to druhé. Když je člověk příliš vážný, riskuje, že se stane rigidním; když naopak příliš používá humor, může se vzdálit od reality. Společně ale vytvářejí praxi, která působí celistvěji a lépe reaguje na komplexitu lidského bytí.
Zajímá mě vaše vyrůstání v Texasu, v převážně bílém a evangelikánském městečku. Váš rodokmen nicméně zahrnuje také politické či queer aktivisty a intelektuály. Jak vám tato rodinná „výbava“ pomohla při hledání komediálního a kritického hlasu?
Považuji se za vedlejší produkt dvou generací umělců a umělkyň překračujících všemožná pravidla. Od velmi brzkého věku jsme měli před očima příklady toho, že je možné se odlišovat nebo zpochybňovat status quo a vynalézat si život, spíše než jen přijmout ten, který nám byl odkázán. Taková tradice mě podporovala v tom zlobit. Je to něco výjimečného a rozhodně to neberu na lehkou váhu.
Přesto vás určitě formovalo i vnější prostředí?
Samozřejmě. Bylo to prostředí orientované na konformitu. Boj s ním byl složitý a zanechal ve mně stopy. Ale přítomnost zmíněných rodinných vlivů pomohla vytvořit protipohyb, něco pevného a trvalého, co mi řeklo, že žít se dá i jinak.
Poštěstilo se mi setkávat se od útlého dětství s umělci a politickými mysliteli, kteří mi pomohli rozšířit povědomí o tom, že život může vypadat jinak. Nebylo na tom nic abstraktního, ale šlo o žitý, vtělený smysl. Takže když teď mluvíme nebo vystupujeme, nemáme pocit, že bychom přicházeli s něčím novým. Je to pokračování, konverzace s předchozími generacemi.
Z jejich odkazu jsme těžili a teď cítíme zodpovědnost, abychom byli dobrými následovníky. Abychom vytvářeli podmínky, které těm, co přijdou po nás, ulehčí život a umožní jim být svobodnější a prožívat méně strachu.
Vaše mimořádně úspěšná stand-upová show Biology! převrací tradiční polaritu mezi cis většinou a queer menšinou a nachází humor v pohledu na heteronormativitu jako na něco výstředního. Koho považujete za své cílové publikum? Queer lidi, kteří nacházejí útěchu v humoru, nebo cis lidi, kteří oceňují netradiční úhel pohledu?
Mým publikem je celý svět. Když píšeme vtipy, nemyslíme na konkrétní demografickou skupinu, protože ve chvíli, kdy to uděláme, vtipy ztratí na síle. Dílo ztratí svůj náboj. Místo toho píšeme z pozice, kdy lidem ukazujeme, kdo jsme, tak upřímně, jak jen to dokážeme, a věříme, že z toho vznikne napojení.
Lidé jsou často překvapeni, když se dozví, kolik heterosexuálních lidí je v mém publiku, což mi vždy připadá trochu zvláštní. Nikoho přece nešokuje rozmanitost davu na koncertě Taylor Swift. Dávno jsme přijali, že určití umělci, často označovaní jako heterosexuální nebo mainstreamoví, mohou mluvit o něčem univerzálním. Ale ta samá míra velkorysosti se málokdy vztahuje na umělce označované jako queer.
Je za tím bohužel předpoklad, že některé perspektivy jsou ze své podstaty okrajové, zatímco jiné jsou přirozeně široké. Ve skutečnosti jsou lidé mnohem zvídavější, otevřenější a ochotnější poznat sami sebe v odlišnosti, než jim obvykle připisujeme.
Samozřejmě tu ale jsou různé vrstvy. Existují vtipy pro zasvěcené, jazykové obraty a odkazy, které možná nejlépe pochopí queer a trans lidé. Ale právě díky tomu je stand-up tak zajímavý – je to mnohovrstevnatá forma. Zasahuje různé lidi na různých místech. Někoho zaujmou nuance, jiného rytmus, dalšího pocit.
Poslední roky cestujete po celém světě. Dá se něco naučit z reakcí lidí v různých částech světa? Jsou vůbec odlišné?
Jsou. Na posledním turné jsme navštívili skoro čtyřicet zemí, což je už samo o sobě trochu surreální. Každé místo má svůj vlastní rytmus reakcí. Publikum se směje v odlišných momentech, jinak mlčí, každý do sálu přináší své vlastní dějiny.
Těžíme z amerického kulturního imperialismu, z toho, že naše kultura je srozumitelná. Lidé často pochopí moje reference, politický kontext nebo kadenci mé řeči. Můj akcent, to, jak skládáme věty, kulturní zkratky, na které spoléháme – to všechno už je dávno v globálním oběhu. Vytváří to zvláštní dynamiku. Na jednu stranu je v mém příběhu všechno hluboce specifické, na druhou máme možnost pracovat s univerzalitou, kterou jsme si nijak nezasloužili, ale zdědili jsme ji díky globálnímu dosahu. Znamená to, že ať dojedu kamkoliv, lidé mi rozumí rychleji, než kdybychom přicházeli z jiné kulturní oblasti.
V posledních letech se také často objevujete v televizních dramatech nebo komediálních pořadech, jako jsou třeba seriály Holky z vejšky nebo Random Acts of Flyness na HBO. Chcete se hraní věnovat v budoucnu více?
Na jevišti, při stand-upu, je mým úkolem být sami sebou, nebo alespoň takovou verzí sebe sama, která mi připadá dostatečně upřímná na to, abychom ji mohli ukázat ostatním lidem. Je v tom určitá odhalenost, přímost. Herectví naopak nabízí jiný druh přístupu. Umožňuje vžít se do jiných postav a prozkoumávat části sebe sama, které by jinak možná nevypluly na povrch.
V tom smyslu to připomíná práci se stínem – prostý akt setkávání se s neznámými hranami mého vlastního nitra prostřednictvím příběhu někoho jiného. A kupodivu to může vyvolávat pocit ještě větší zranitelnosti. Neskrýváte se za postavou, ale spíše se skrze ni odhalujete, jen z jiného úhlu.
Má to také destabilizující účinek, v dobrém slova smyslu. Připomíná mi to, že „já“, které prezentuji na jevišti, je také zčásti konstruované, protože jde o postavu s vlastním rytmem a vlastními rozhodnutími. A ano, opravdu bychom v tom rádi pokračovali.
Na vašich vystoupeních mi přijde nejvíce inspirující role radosti v boji proti předsudkům a náboženskému fanatismu. Radost je samozřejmě nedílnou součástí queer kultury, pomáhá marginalizovaným skupinám najít osvobození od traumat. Co si z takového pojetí radosti může odnést hetero kultura?
Radost není výsadou úzké skupiny. Nepatří žádné konkrétní komunitě a rozhodně není něčím, k čemu by bylo třeba mít povolení. Patří všem, o tom není pochyb. Nelze ji nikomu vzít, zakázat zákonem ani ji omezit, i kdyby se o to lidé snažili.
Queer kultura se musela v praxi naučit, že radost může existovat po boku strasti. Neznamená to, že se zbavíme strasti, ale že radost tu je i navzdory ní. Je součástí odmítnutí nechat svět diktovat podmínky našeho vnitřního života. Myslím, že to je přesně ta lekce. Ne že by queer lidé měli na radost monopol, ale museli jsme se naučit ji záměrně praktikovat. Pěstovat radost, spojení, humor – a to i v prostředí, které to na první pohled neumožňuje. Pro cis svět je to možná výzva k přehodnocení radosti – ne jako odměny za to, že se věci konečně vyřešily, ale jako něčeho, co je k dispozici právě teď. Něčeho, co si lze vybrat, chránit a sdílet i za nedokonalých podmínek.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás