Česká společnost brzy přijde o výdobytky sociálního státu

Nedávný rozhovor s předním českým ekonomem Štěpánem Jurajdou vyšel na Seznam Zprávách s jednoznačným titulkem „O dostupnou zdravotní péči nevyhnutelně přijdeme“. Ekonom stroze nastínil realistický scénář vývoje českého sociálního státu. V důsledku snížených reálných příjmů státu a stárnutí populace lze očekávat, že budoucí česká společnost přijde o výdobytky sociálního státu, jako je kvalitní bezplatná zdravotnická péče, školství či starobní důchody.

Babiš staví na seniorech, pravice na městské střední třídě. Na postupném rozkladu veřejných služeb nicméně panuje tichá shoda napříč politickým spektrem.

Jurajda v rozhovoru sice mluví o blíže nespecifikované budoucnosti, jenže zrod dvojího sociálního státu v Česku pozorujeme už několik let. Už několik let čteme zprávy o tom, že není dostatek míst pro žáky na všeobecně zaměřených středních školách. V Praze a jiných bohatších částech republiky je už dnes běžné, že bohatí rodiče posílají své děti do soukromých škol, kde je kvalita výuky vyšší. Samozřejmě je nutné před závorku vytknout, že i řada veřejných škol poskytuje prvotřídní kvalitu v rámci bezpečného prostředí, za což si zaslouží ocenění vzhledem k dlouhodobému podfinancování veřejného školství, to ale na zmíněném trendu nic nemění.

Obdobná situace je ve zdravotnictví. „Nadstandard“ se sice pravici ještě prosadit nepodařilo, systém „přátelských“ doporučení však funguje zejména pro vyšší třídu se sociálním kapitálem získaným např. z gymnaziálních let. Soukromé zdravotnictví dnes těží z vyšší poptávky dané především dlouhými čekacími dobami na některé zákroky. Dle analýzy dat ÚZIS se např. čekací doba na endoprotézu kolene a kyčle se mezi lety 2021 a 2024 drží mezi 65 a 72 týdny, ačkoliv limit čekací doby je stanoven na 52 týdnů.

Česko si tak tiše zvyká na dvojí standard ve školství i zdravotnictví, přičemž kvalita závisí na výši příjmu. Není to náhoda, ale výsledek politické volby těch, kteří mají dost peněz na to, aby na veřejných službách byli nezávislí.

Sociální stát à la USA

To, jaký sociální stát která země má, není náhoda ani výsledek ekonomické nutnosti – je to výsledek politického boje o to, čí zájmy stát hájí. Dánský sociolog Gøsta Esping-Andersen rozlišuje modely sociálního státu podle toho, jaká koalice je utvořila. Liberální (anglosaský) model byl utvořen koalicí střední třídy a protržních elit a je charakteristický dvojím sociálním státem – jedním kvalitním soukromým a druhým minimálním (nedostačujícím) pro pracující třídu. Sociálnědemokratický systém převládá v severských zemí, kde silná koalice pracující třídy a rolníků vybojovala kvalitní veřejné služby pro celou populaci.

Česko vstoupilo do porevolučního období se sociálním státem, který měl blízko k sociálnědemokratickému modelu – dostupné školství a zdravotnictví byly jedním z klíčových zdrojů legitimity socialistického režimu. Převažující porevoluční koalici však tvoří zástupci městské střední třídy a „protržních elit“, které nemají zájem na udržení štědrého sociálního státu pro všechny, neboť mají možnost „opt-outu“ v podobě soukromých služeb. Jinými slovy, městská střední třída nezávisí na kvalitě veřejných dostupných služeb, neboť její značná část má přístup k soukromým službám vyšší kvality, a tak český sociální stát stále víc připomíná již zmíněný anglosaský model s dvojím sociálním státem.

Nepsaná dohoda pak může mít podobu nízkých majetkových daní pro vysokopříjmové skupiny, díky kterým domácnosti mají možnost platit za lepší služby (například ve ScioŠkolách). Výsledkem je proces tiché privatizace sociálního státu, která nepotřebuje žádný silný politický mandát – stačí, když ti, kdo o věcech rozhodují, přestanou na kvalitě veřejných služeb osobně záviset. Že tato koaliční logika funguje, dokládá i současná politická konstelace. Protržní elity tvoří páteř jak Babišovy vládní koalice, tak pravicové opozice – liší se jen v tom, koho dalšího přizvaly. Babiš staví na seniorech, pravice na městské střední třídě. Na postupném rozkladu veřejných služeb nicméně panuje tichá shoda napříč politickým spektrem. Výjimkou jsou důchody – Babišův politický kapitál přímo závisí na tom, jak se dokáže postarat o české seniory.

Populismus jako důsledek rozkladu sociálního státu

Rozklad sociálního státu nezasahuje všechny stejně. Jak ilustruje publikace Stát v rozkladu, nejhůře jsou na tom periferie, kde veřejné služby selhávají nejvíce. Plíživá privatizace však má své limity. Soukromé školství a zdravotnictví jsou drahé a část střední třídy na ně postupně přestává mít. V momentě, kdy se mladá městská střední třída ocitá na stejné lodi jako pracující třída na periferii, začíná rozdíl mezi městem a venkovem vypadat méně jako propast a více jako různé verze téhož problému. Privatizace přestává být tichá a stává se politickým problémem.

Otázka pak není, zda se nespokojenost politicky projeví, ale kdo ji uchopí první. Krajní pravice má výhodnější pozici – nepotřebuje nabízet strukturální řešení, stačí jí pojmenovat nepřítele a mít srozumitelná hesla. Příkladem budiž Nigel Farage, jehož lživý příslib 350 milionů liber týdně navíc pro britské zdravotnictví měl při brexitovém referendu obrovský ohlas. Jenže vláda pravicových populistů je strukturálně nestabilní. Nakonec vždy dá přednost zájmům velkého kapitálu před vlastními voliči, čímž nespokojenost, ze které těžila, jen prohlubuje.

Tím se otevírá prostor pro levici, která svým voličům může nabídnout skutečné zlepšení životní úrovně. Esping-Andersen ukazuje, že taková koalice nevzniká shora, ale aktivizací těch, kdo mají na kvalitním sociálním státu přímý zájem, tedy pracujících. A v tomhle ohledu má naopak výhodu levice, neboť nikdy nebylo tolik pracujících jako dnes.

Z trosek tiché privatizace by bylo možné sestavit novou koalici spojenou sdílenou zkušeností selhávajícího státu. Jenže sdílený problém ještě nevytváří sdílenou politiku. Mladá městská střední třída a pracující na periferii se kulturně stále vymezují spíše vůči sobě než vůči vrstvě oligarchů. Příležitost tu je, ale zdá se, že krajní pravice má prozatím víc lajků.

Autorka je ekonomka.