Chris Smaje je britský sociolog, antropolog, agrární myslitel a agroekologický farmář, který působí na malé agroekologické farmě v Somersetu na jihozápadě Anglie. Věnuje se kritice průmyslového zemědělství a prosazuje agrární model založený na lokálních ekonomikách, soběstačnosti a ekologické rozmanitosti. Je autorem knih jako A Small Farm Future (česky vyšlo jako Budoucnost je v malých farmách, 2022) a Saying No to a Farm-Free Future. Publikuje na svém blogu Small Farm Future (chrissmaje.com) a přispívá do mnoha periodik.
Rozhovor je dalším příspěvkem ze série Politika jídla, kterou připravuje Tomáš Uhnák. Debata se točí kolem teze, že současná krize potravinových systémů není jen technický nebo ekologický problém, ale hlavně důsledek hlubší kulturní, politické a duchovní krize moderního růstového a materialistického myšlení. Chris Smaje zdůrazňuje, že klimatickou změnu, nedostatek vody, energie, degradaci půdy ani násilné boje o zdroje nelze vyřešit pouhými „technofixy“, protože jsou zakořeněné v samotné logice globálního kapitalismu. Jako správný směr proto hájí lokální, agroekologické a agrární uspořádání, i když ne jako snadnou utopii, ale spíš jako nutnou a obtížnou adaptaci na budoucí systémové otřesy. Kritizuje také vize „bezfarmářské“ high-tech budoucnosti a rewildingu jako odcizené krajiny bez lidí, politicky problematické a duchovně prázdné, zatímco smysluplnou cestu vidí v obnovení vztahu lidí k půdě, místnímu jídlu, komunitě a smíšenému hospodaření včetně zvířat.
V knize Budoucnost je v malých farmách jste popsal deset krizí — od fyzických a technologických výzev až po hlubší kulturní, politické a ekonomické síly — a tvrdíte, že tyto krize nelze vyřešit pouze technickými opatřeními. Mohl byste stručně shrnout, o jaké krize jde?
Klimatická změna, budoucnost energetiky a nedostatek vody jsou v různých ohledech ty krize, které jsou nejviditelnější a zároveň nejnaléhavější, protože nás tlačí k proměně současné problematické struktury globálního systému. Tvrdím ale, že jsou to jen povrchové projevy hlubšího problému, který je kulturní a duchovní povahy. Posledních zhruba pět set let světových dějin bylo obdobím obrovského rozmachu kapitalistického a materialistického světonázoru, jenž byl stejně tvořivý jako ničivý, ale ve svém základu obsahuje představu o lidstvu a jeho místě ve světě, která není udržitelná.
Lidé dnes po celém světě vydávají tolik peněz na bydlení a energie, že na potraviny je vytvářen obrovský tlak, aby byly co nejlevnější. A tak se rozjíždí závod ke dnu v globálním zemědělství, kdy se po farmářích chce, aby vyráběli stále víc za stále méně.
Máme sklon řešit problémy, jako je klimatická změna, tak, že si řekneme: přestaňme používat fosilní paliva a přejděme na obnovitelné zdroje. Netvrdím, že to nemá své místo. Na jedné straně můžeme vést celou technickou debatu o tom, zda obnovitelné zdroje mohou nahradit fosilní paliva a jaké nové problémy to přináší. Tím ale míjíme podstatu věci: tento problém je ve skutečnosti nejen politický, ale také kulturní a duchovní. To byl argument, který jsem rozvinul ve Small Farm Future i ve svých dalších textech. A čím dál víc mám pocit, že se musíme soustředit právě na kulturní a duchovní rovinu.
Vzhledem k varováním, jako je předpověď FAO (Organizace pro výživu a zemědělství OSN), že nám zbývá už jen „60 sklizní“, jsou sázky velmi vysoké. Mohl byste shrnout, kterou z těchto krizí dnes, několik let po vydání knihy, považujete za nejpalčivější?
Je zajímavé, že zmiňujete právě těch „60 sklizní“. K tomuto číslu jsem skeptický, ale existuje tu širší ekologická otázka, kterou někteří lidé vykládají prizmatem populace, což asi není nejlepší způsob, jak se na ni dívat. Přesto je zřejmé, že současný životní styl vytěžuje půdu a zdroje vody neudržitelným způsobem. Odtud pak vzniká celý narativ o „překročení mezí“, který může být sám o sobě trochu problematický. Myslím si ale, že z dlouhodobého hlediska tu opravdu visí otazník nad tím, zda je zemědělství vůbec planetárně udržitelné.
Můj pocit však je, že touto vzdálenější budoucností se teď vlastně nemusíme tolik zabývat. To, čeho se musíme obávat, je nejbližší období lidských dějin, které možná ani nedokážeme zvládnout nebo „vyřešit“. Mnohé z těchto věcí jsou navíc trvalými problémy lidské existence: jak si zajistit obživu, jak spolu navzájem žít a podobně. Lokalismus, agroekologické přístupy a podobné směry nejsou „řešením“ v tom smyslu, že by jednoduše odstranily složitou kombinaci dnešních problémů, ale jsou správným směrem, kterým by se agrární praxe měla ubírat.
Je těžké si představit, že změnu nutnou ke zmírnění některých velkých biofyzikálních problémů, kterým čelíme, stejně jako problémům sociokulturním, dokážeme vyvolat dostatečně rychle a v dostatečném rozsahu, aby skutečně odpověděla na naše potíže.
Ve světle různých krizí už dnes můžeme pozorovat různé formy násilí.
S tím bych souhlasil. Ve výsledku půjde v podmínkách krize především o boj o zdroje. O přístup k vodě, pitné vodě, studnám, půdě pro jakýkoli účel – ne nutně jen pro zemědělství, ale i pro upevnění vlastní pozice. Soukromé vlastnictví přestane být nedotknutelnou mantrou, velké koncentrované soukromé vlastnictví se dostane pod tlak a otázkou pak bude, zda vznikne neofeudální scénář, v němž se znovu prosadí, nebo zda bude rozbito. A přítomno bude také státní násilí.
Souhlasím tedy s tím, že násilí bude jedním z rysů budoucnosti. Klíčem je pokusit se ho co nejvíce omezit a vytvořit co nejvíce možností pro běžné lidi, aby měli přístup k půdě a aby mohly vznikat agrární společnosti schopné naplňovat potřeby obyvatel. Já bych si samozřejmě přál co nejméně násilí, ale je zřejmé, že už současný globální kapitalistický systém je násilím v mnoha ohledech prostoupen.
Také jste naznačil, že některé z těchto krizí možná vůbec nelze vyřešit. Které to jsou a jaká úvaha vás k tomu vede?
Ta otázka „neřešitelnosti“ je sama o sobě zajímavá. Na jedné úrovni o tom můžeme mluvit jako o „wicked problems“, tedy o složitých problémech, které nemají jednoduché ani jednoznačné řešení. Když sklouzneme k řešitelskému, technokratickému uvažování, je to právě tento případ. Vezměme si třeba energetickou transformaci. Pokud si budeme myslet, že jediný problém fosilních paliv spočívá v tom, že vypouštějí příliš mnoho uhlíku, a že tedy stačí jen najít jiný zdroj energie s nižšími emisemi, pak tím v mnoha ohledech míjíme podstatu věci. V takto vymezených podmínkách ten problém ve skutečnosti vyřešit nelze. Musíme postoupit o úroveň výš a podívat se na něj jinak.
A pak tu samozřejmě existuje silná závislost na již nastoupené cestě, institucionální setrvačnost a hluboké připoutání ke stávajícím strukturám. Proto je velmi těžké si představit, jak bychom tyto problémy mohli vyřešit v rámci současného politického a ekonomického uspořádání.
Zmínil jste kulturní a duchovní rámec, který považujete za jeden z klíčových předpokladů, jak se vymanit ze závislosti na dosavadní trajektorii a ze strukturálních zablokování. Mohl byste trochu více rozvést, co tím myslíte?
Máme velmi silný narativ pokroku, který je spojený s modernismem, materialismem a kapitalismem. Uvízli jsme v představě, že musíme neustále ekonomicky růst, neustále produkovat, stále rozšiřovat hranice lidského působení v přírodě a dál posouvat vědecký rozvoj, který nám umožní vyrábět více s menšími vstupy nebo zvyšovat výnosy. Do určité míry to všechno vyrůstá z určitého kulturního a duchovního způsobu myšlení, který má kořeny v biblické židovsko-křesťanské tradici, ale v moderním světě byl sekularizován. Představa lidského pokroku v dějinách je vlastně sekularizovanou podobou myšlenky morálního vzestupu člověka směrem k božství. Je v tom obsažena i idea, že nakonec dosáhneme určité dokonalosti v nebi.
Myslím si, že právě o tomhle se dnes téměř nemluví, přestože je to zásadní. Většina lidí v průběhu dějin vnímala pozemský život jako součást širší duchovní cesty a věřila, že po smrti člověk nějak pokračuje dál. V sekulárním světě už tomu lidé nevěří. A to je oproti minulosti obrovský existenciální rozdíl. Dnes se to projevuje tak, že i když zemřu já i moje tělo a už se znovu nenarodím, pořád jsem součástí větší kultury, která pokračuje dál k stále větším a větším věcem. Jinými slovy jsme tu cestu do nebe sekularizovali.
Začínáme proto uctívat sami sebe. Uctíváme lidstvo a symboly jeho triumfu jako třeba přistání na Měsíci. Je to jako bychom říkali: podívejte se, překročili jsme dokonce hranice Země a vydali se na cestu k nebesům. Myslím, že s tímto sebeuctíváním musíme přestat. Otevřenou otázkou pro mě zůstává, zda jsou stávající náboženské tradice tomuto úkolu skutečně schopny dostát. Existují velmi dlouho, nesou v sobě mnoho moudrosti, například myšlenku dobrého správcovství nebo dobrých mezilidských vztahů, ale zároveň jsou v nich i dějiny konfliktu, násilí a zápasu o lidský status.
Právě touto velmi materialistickou historickou cestou směrem ke zlepšování a dokonalosti, která vychází ze sekularizace určitého duchovního světonázoru, jsme se podle mě dostali do současných potíží. A proto z ní musíme hledat cestu ven. Duchovních i kulturních zdrojů k tomu existuje dost. Můj pocit je, že velká část lidských dějin, a zejména dějin zemědělství, spočívá prostě v tom, že lidé hledali způsob, jak se přizpůsobit konkrétnímu místu, jak vytvářet blahobyt, a když jsou ponecháni sami sobě, dokážou to. Lidé si umějí sami vytvářet docela účinné, ekologicky šetrné i sociálně přívětivé formy obživy, kultury a komunity.
Jenže to často naráží na širší projekt zlepšování a pokroku a na to, že se lidé organizují do velkých států, které se pak střetávají mezi sebou. A právě tomu bychom měli věnovat pozornost především. Takové jevy jako klimatická změna a podobně jsou pak jen bezprostředními ukazateli tohoto hlubšího kulturního problému.
Potravinová suverenita je definována jako právo lidí určovat si vlastní potravinové a zemědělské systémy, zajistit si přístup ke zdravým a kulturně odpovídajícím potravinám vyráběným udržitelným způsobem a dát komunitám kontrolu nad tím, co jedí, jak se potraviny produkují a distribuují, místo aby se lidé spoléhali výhradně na trhy a politicko-expertní perspektivy. Tento přístup zároveň proměňuje lidi z pasivních příjemců služeb – konzumentů – v občany, tedy aktéry s právy, s agendou a schopností jednat. Přesto se většina debat soustředí na farmáře, zpracovatele a trhy, zatímco spotřebitelé či občané zůstávají spíše stranou. A jak se mohou občané stát aktivními účastníky utváření potravinového systému?
To je obtížná otázka, protože jak ji formulujete, přesně vystihuje naši podivnou situaci. Máme svět farmářů, jejichž kontakt se spotřebiteli realizují zprostředkovatelé — supermarkety a dodavatelské řetězce — a to vytváří nekonečné problémy. Lidé jako badatel a aktivista Philip McMichael mluví o tom, že místo kategorií „producenti“ a „spotřebitelé“ bychom měli uvažovat o „pěstitelích“ a „jedlících“, protože to nás vzájemně více propojuje.
Potíž je v tom, že stávající tržní systém a klasická ideologie trhu fungují tak, že výrobci jsou tlačeni k tomu, aby produkovali co nejlevněji, a spotřebitelé zase hledají co nejnižší ceny. Tento způsob myšlení se stal natolik rozšířeným a hluboce zakořeněným, že je velmi těžké z něj najít cestu ven. Lidé dnes po celém světě vydávají tolik peněz na bydlení a energie, že na potraviny je vytvářen obrovský tlak, aby byly co nejlevnější. A tak se rozjíždí závod ke dnu v globálním zemědělství, kdy se po farmářích chce, aby vyráběli stále víc za stále méně. Z toho je opravdu těžké uniknout.
Samozřejmě existují různá hnutí, farmářské trhy nebo biopotraviny. Dnes je také silnější povědomí o environmentálních dopadech zemědělství. Jenže stále jde spíše o záležitost střední třídy, o poměrně úzce vymezenou oblast, na kterou většina lidí jednoduše nemá čas ani prostředky. Nakonec se tak vracíme k vaší první otázce o neřešitelnosti. Nemyslím si, že v rámci současného směru ekonomiky pro to existují řešení. Pokud nějaká řešení přijdou, vynoří se z krize. Budou vznikat ze situací podobných řecké finanční krizi a takových krizí bude přibývat a budou stále trvalejší. A právě tehdy si lidé najednou začnou klást otázku: odkud vlastně pochází moje jídlo? Budou se muset propojit přímo s místními farmáři a začít o těchto vazbách přemýšlet úplně z jiné pozice.
Takže opravdu nevidím, že by dnes existovalo něco jako dostatečně silné masové hnutí nebo schopnost z podmínek současného systému vytvořit potravinovou suverenitu. Dnes už zažíváme nejen politické a ekonomické krize, ale také krizi klimatu, energie a vody. Dostaneme se tedy do jakési dokonalé bouře různých krizí stávajícího systému, což může lidem otevřít příležitosti začít vytvářet alternativy. Těžko si ale představit, že by to probíhalo podle tradiční marxistické představy, že rostoucí nerovnost automaticky vyvolá dělnické hnutí, které převezme stát. Nemyslím si, že se to stane tímto způsobem. Bude to mnohem roztříštěnější a bude to vznikat spíš z decentralizovaných krizí. Nevidím, že by to vycházelo ze současné politiky nebo z dnešních potravinových či spotřebitelských hnutí.
A zároveň je zajímavé, že když přednáším, lidé se mě ptají: „Jak můžu pomoct? Mám chodit na místní farmářský trh?“ A já odpovídám: ano, jestli můžete, choďte na místní farmářský trh. Jenže to je opravdu jen špička ledovce. Není snadné zprostředkovat lidem hlubší analýzu, stejně jako jim nemůžete prostě říct, aby počkali, až přijde velká krize. Brzy možná budou nuceni pěstovat si vlastní zeleninu. Myslím si, že přístup k půdě je základní výchozí bod, a proto jsou důležité věci jako zahrádkářské kolonie, komunitní pozemky, různé nadace pro půdu nebo místní potravinové rady, které mají lidem zajistit alespoň kousek půdy. To všechno je důležité, ale samo o sobě to rozsahu té výzvy zdaleka neodpovídá.
V knize Budoucnost je v malých farmách načrtáváte vizi „utopických“ lokalizovaných a udržitelných potravinových systémů. Pokud by se taková budoucnost měla naplňovat, jakou roli by v ní hrál dovoz potravin z třetích zemí? Bylo by stále možné mít k dispozici exotické ovoce, jako jsou oblíbené banány nebo avokáda, a existuje udržitelný způsob, jak dovážené potraviny do této vize začlenit?
Vy tomu říkáte utopie, ale to bych nejprve trochu rozebral. Část mého argumentu totiž je, že budoucnost malých farem je v lecčems docela dystopická. Narážíme na velké krize, takže se věci budou rozpadat a lidé si budou muset mnohé vyřešit sami. Jedna část mé úvahy spočívá v tom, že v tomto směru vlastně ani nemáme moc na výběr. A nesnažím se tvrdit, že budoucnost malých farem je nutně nějak úžasná věc. Čím méně se tím ale budeme zabývat a čím méně se budeme snažit vytvářet odolné místní potravinové systémy, tím tvrdší ten dopad bude.
Zároveň ale platí i to, že lokální agrarismus je směr, kterým bychom se měli vydat tak jako tak, protože má i své pozitivní stránky. Historicky nebyla produkce zdaleka tak závislá na vysokoenergetických systémech. Když mluvíme o komoditách, zvlášť o ovoci, zelenině a obilí, právě kvůli vysoké koncentraci výroby je obchod s nimi dnes snazší, zatímco dříve bylo obchodování s ovocem a zeleninou mnohem obtížnější. Ve skutečnosti to umožnily až vysokoenergetické systémy a chlazení, které tu máme teprve něco přes sto let.
Bude v takové budoucnosti místo pro obchod? Obchod existuje vždycky, ale historicky se často týkal buď luxusního zboží pro elity — například cukru, který byl v Británii dlouho výsadou královského dvora a aristokracie, dokud nezačala jeho masová výroba. Ta ovšem stála na otroctví a na rozvoji raného kapitalistického systému, který byl hluboce vykořisťovatelský.
Řekl bych tedy, že v nízkoenergetické budoucnosti malých farem lidé v Evropě pravděpodobně nebudou jíst mnoho banánů. Na druhou stranu to možná není takový problém, protože velká část potravin, které dnes globálně dovážíme, stejně není nijak zvlášť kvalitní. Před několika lety jsem byl v Nikaragui a jedl jsem tam různé odrůdy banánů — byly opravdu chutné a výrazné. Naproti tomu v Británii dostáváme v podstatě jen odrůdu Cavendish, která je bez chuti.
Když nebudeme rozvíjet dovoz banánů a místo toho se budeme starat o staré místní odrůdy ovoce, může to mít specifický přínos. V Evropě máme skvělé ovoce – jablka, hrušky, třešně – akorát to, co kupujeme v supermarketu, bývá často bez chuti. A pokud nám to dá příležitost stát se správci místní rozmanitosti a pečovat o místní potravinové systémy a rozvíjet je, o něco sice možná přijdeme, ale zároveň také něco získáme.
Naznačujete tedy, že globální systém obchodu s potravinami je křehký? Existují nějaké výrazné příklady nebo systémová selhání, která tuto zranitelnost ukazují? Například ztráty během přepravy nebo narušení způsobená extrémním počasím či válkami?
V tom systému je řada slabin, které se zatím ještě plně neprojevily. Mluvili jsme třeba o banánech odrůdy Cavendish – jejich produkce je vážně ohrožena panamskou chorobou banánovníku. Je vlastně trochu ironické, jak se neustále mluví o neefektivitě rolnického a malého zemědělství, a přitom se sami stáváme extrémně závislými na geneticky uniformní plodině. Přitom právě v rolnických systémech často přežívá genetická rozmanitost, kterou by bylo možné znovu využít. Takže ano, slabiny tu jsou, a to jak v podobě ekologických a sociálních problémů spojených s monokulturami, tak i v širší systémové rovině.
Pokud jde o lodní dopravu, zatím ještě nevidíme úplné zhroucení systému, ale určité náznaky už se objevují. Tento systém byl dlouhou dobu chráněn Spojenými státy v roli globální supervelmoci. Vznikl v poválečném a studenoválečném kontextu, kdy Američané garantovali bezpečnost světové námořní dopravy a skrze ni jako součást boje proti komunismu podporovali spřátelené režimy různě po světě. Dnes ale začínáme vidět, jak se tento rámec rozpadá: v konfliktech mezi Čínou, USA a Ruskem, ve zranitelnosti tras přes Suezský průplav a Hormuzský průliv nebo kolem východního pobřeží Afriky, stejně jako v různých formách globálního terorismu.
Zatím ještě nepozorujeme hluboké systémové selhání těchto struktur, ale podle mě přijdou. A navíc budou umocněny krizemi klimatu, energie, vody i politiky, o nichž jsme už mluvili. K tomu se přidává i ústup Spojených států z pozice dominantní mocnosti a nástup multipolárního světa, v němž je obchod složitější a problematičtější. Těch systémových slabin je v tomto modelu opravdu hodně. Já bych proto rozhodně doporučil nestát se příliš závislými na banánech a raději sáhnout po místních jablkách ve své zemi.
Vidím dvě hlavní linie debaty o „alternativních“ vizích budoucnosti potravinových systémů. Na jedné straně stojí myslitelé jako George Monbiot a Aaron Bastani, kteří navrhují vysoce technologickou budoucnost bez farem, založenou na umělé inteligenci, robotice, proteinech vyráběných v bioreaktorech a na obnově divočiny (rewilding). Na druhé straně stojíte vy a řada dalších myslitelů, kteří prosazují v podstatě opačný směr – více půdy pro zemědělství, více lidí aktivně zapojených do hospodaření a menší závislost na hi-tech a technologických „řešeních“. Obě vize mají antikapitalistické základy, ale zásadně se liší svým přístupem i výsledkem. Dlouhodobě jste vůči těmto autorům kritický a svou pozici jste shrnul i v nové knize Saying No to a Farmless Future. Které aspekty vizí Monbiota a Bastaniho považujete za nejproblematičtější a proč je odmítáte ve prospěch zemědělské budoucnosti více zaměřené na člověka a půdu?
V radikálním myšlení v bohatých západních zemích dochází podle mě k určitému sbližování s kapitalistickým myšlením. V marxismu i kapitalismu vždy existoval prvek modernistických ideologií založených na pokroku a rozvoji, a právě to je patrné i u Bastaniho a Monbiota. Téměř jako by se zde radikální politika sbližovala s technologickým modernismem. Představa je taková, že pokud dostatečně rozvineme nové technologie a jen zajistíme spravedlivější distribuci jejich přínosů, než jakou nabízí dnešní kapitalismus, všechno bude v pořádku. Když se ale podíváte na radikální hnutí mimo globální Sever, ta se mnohem více soustředí na agrární třídní struktury, právo na jídlo a na místní politiku přístupu ke zdrojům. Monbiot své názory v tomto směru do určité míry proměnil, ale pořád jde podle mě o kritiku, která není skutečně radikální, ale je příliš okouzlená technologickými řešeními. A také je, jak jsme zmiňovali na začátku rozhovoru, příliš fascinovaná představou, že materiální hojnost je to nejdůležitější.
V pozadí těchto vizí je navíc velmi odcizené pojetí člověka, částečně motivované vědomím škod, které lidé způsobili přírodě. Z toho pak plyne úvaha: kdybychom mohli vyrábět veškeré jídlo v nádržích a továrnách nějakým velmi udržitelným způsobem, nebylo by to skvělé? A zbytek přírody bychom nechali sobě samé v režimu obnovené divočiny. Jenže s tímto typem produkce souvisí celá řada technických problémů a stejně tak mnoho politických otázek — například co by se vlastně stalo s půdou. Rozhodně by se všechna jednoduše „nevrátila přírodě“. A v těchto návrzích je i skutečná duchovní ambivalence, něco podstatného v nich chybí.
Moje vize vychází z toho, že lidé musí být ekologickými protagonisty, musí být fyzicky přítomni v krajině, produkovat potravu a být součástí širší přírody. Jistě, mnoho způsobů, jak jsme to dosud dělali, bylo destruktivních. Ale agrární vize se snaží tuto destrukci omezovat a zmírňovat, zatímco ekomodernistická vize chce lidi z celého obrazu v podstatě odstranit. To je podle mě duchovně katastrofální, technicky neproveditelné a politicky to vykazuje skutečné sbližování s neoliberalismem, tedy s představou korporátního soukromého vlastnictví a vlád, které postupují ruku v ruce, aby „vyřešily“ problémy světa a zajistily pohodlí všem. Je to velmi konzumentská vize: my budeme žít ve městech, obklopeni luxusem, a jídlo nám bude jednoduše dodáváno.
Je to hluboce odcizená představa a v konečném důsledku přejímá modernistickou víru ve velké státní a korporátní struktury. Tvrdí, že když je jen trochu učiníme spravedlivějšími, bude to prospěšné jak lidem, tak planetě. Já si myslím, že je to omyl ve všech těchto ohledech. Rozumím důrazu na spravedlnost i na ochranu přírody a chápu, odkud tyto argumenty vycházejí. Jenže jsou příliš závislé na stávajících strukturách.
Návrhy na převedení současné zemědělské krajiny na divočinu často působí, jako by chápaly člověka jako odděleného od přírody, zatímco například rolnické hnutí La Via Campesina zdůrazňuje, že lidé jsou nedílnou součástí ekologických vztahů a spolu-utváří podobu krajiny. Obnova divočiny v tomto měřítku navíc vyvolává otázky, k jakému stavu má být příroda vlastně „navrácena“, není i sama obnova divočiny kulturním konstruktem a povede skutečně ke zvýšení biodiverzity a stabilizaci ekosystémových služeb?
Jsou v tom i neokoloniální prvky, protože se s některými částmi světa zachází jako s prázdnou plochou. Prostě odtud odstraňme lidi, nezáleží na historii toho místa, ani na tom, kdo tam žije. Debata o rewildingu se navíc v Británii, zejména ve Walesu, stala velmi toxickou. Vedou se tam spory o ovce a horské oblasti a vzniká dojem, že bohatí Angličané, kteří nemluví velšsky a nerozumějí velšské kultuře, chtějí z tamních hor udělat jakousi přírodní rezervaci podle vlastních představ.
Ale i když od tohoto odhlédneme, pořád je to příliš modernistická a odcizená vize. Je technicky problematická a silně přebírá narativ pokroku, tedy představu, že stačí investovat do korporátních a státních řešení, a pak budeme všichni bohatí a šťastní. Je s tím spojeno tolik problémů. Přesto je to směr, kterým se levice, zejména v západní Evropě a Severní Americe, do značné míry vydala a tím podle mě určitým způsobem ztratila svou radikální ostrost.
Je to vlastně snadná úniková cesta. Spousta progresivně smýšlejících lidí si říká: ano, záleží mi na životním prostředí, ale co s tím vlastně mohu dělat? A právě tato vize jim nabízí uklidňující odpověď – podívejte se na všechny ty problémy, ale nebojte se, tady je řešení. Můžete dál žít v zásadě stejným způsobem, nové technologie se postarají o přírodu a zároveň můžeme mít rovnostářštější politiku, takže vlastně není důvod k obavám. To je podle mě velmi problematické.
Zároveň ale chápu, proč je to pro lidi přitažlivé, protože věci, o kterých jsme v tomto rozhovoru mluvili, jsou mnohem hlubší a mnohem náročnější. Jsou to velmi složité problémy a je opravdu těžké se v nich zorientovat.
Navrhujete, že hospodářská zvířata by měla být znovu integrována do smíšených zemědělských systémů a neměla by být vnímána jen jako zdroj bílkovin. Podle vás tento přístup prospívá welfare zvířat, životnímu prostředí, lidskému zdraví i místním farmářským systémům. Jak můžeme roli hospodářských zvířat v zemědělství promyslet holističtěji a jaké změny v potravinovém systému by byly potřeba, aby se taková vize mohla stát skutečností?
Jíme příliš mnoho masa, navíc masa produkovaného opravdu velmi špatnými způsoby. Potřebujeme více smíšeného hospodaření, v němž by hospodářská zvířata byla ekologickými protagonisty farmy a maso nebo mléko by bylo spíše jakýmsi vedlejším bonusem. Neplatí to nutně všude stejně, ale obecně tam, kde je vysoká hustota obyvatel a intenzivní zemědělství, bychom měli zvířata znovu začleňovat do osevních a produkčních cyklů farmy. To by bylo lepší pro dobré životní podmínky zvířat, pro životní prostředí, pro lidské zdraví i pro místní zemědělské systémy.
Musíme o tom začít přemýšlet tímto směrem a zároveň méně reduktivně. Když jsem psal svou druhou knihu Saying No to a Farm-Free Future, v níž jsem kritizoval průmyslově vyráběné mikrobiální potraviny, často jsem narážel na vyprávění, v němž se o mase nebo hospodářských zvířatech mluví pouze jako o „proteinu“. To je velmi reduktivní způsob uvažování. Nejde jen o protein — na hospodářská zvířata musíme nahlížet jako na součást systému, kde mají mnoho přínosů. Některé z nich jsou téměř kulturní a duchovní, jiné ekologické.
Bílkoviny samozřejmě potřebujeme a maso je může poskytovat. Ale je chybou uvažovat stylem: porovnejme bakteriální potravu, luštěniny a hospodářská zvířata a zjistěme, který způsob je nejefektivnější pro produkci bílkovin. Musíme o tom přemýšlet celostně. Zároveň je ale třeba říct, že to vyžaduje zásadní proměnu potravinového systému, a jak už jsem naznačoval v předchozích odpovědích, takovou změnu není vůbec snadné prosadit.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás