Text vznikl před bezprecedentním masakrem civilistů v Libanonu 8. dubna. Izraelská armáda za jediný den zabila přes 250 lidí a více než 1000 jich zranila.
V sobotu krátce před půlnocí nebe nad Bejrútem rozerve ohlušující rána. V té chvíli jsem naprosto přesvědčená, že muselo dojít k bombardování čtvrti nedaleko od domu, na jehož balkóně právě sedím. Ve vyděšené mysli si kreslím mapu domů, kde přesně v dané části bydlí kamarádi, když se ozve druhá rána, což naznačuje, že by se mohlo jednat „pouze“ o sonický třesk.
Skutečnost, že něco nevypadá jako útoky z 11. září nebo nefunguje jako ISIS, neznamená, že se o terorismus jednat nemůže.
Zvažuji také možnost takzvaných „double tap“ útoků, které nyní izraelská armáda v Libanonu používá se stále větší intenzitou. To nicméně nedává smysl časově, jelikož doba mezi jednotlivými výbuchy v případě double tap bývá až několik minut, během kterých IDF čeká, až se na zasažené místo seběhnou pomáhající lidé a zdravotníci, než zaútočí znovu. Sonické výbuchy od sebe dělí jen několik vteřin, jelikož se jedná o čas, kdy letadlo prorazilo tlakové vrstvy a následně z nich opět vyletělo.
Po pár minutách se ozývá další, už o něco slabší rána, která i tak rozvibruje zdi domu. Po pár vteřinách je následována dalším výbuchem – rozhodně sonický třesk. I když už tedy nyní mozek ví, že při tomto útoku nikdo nezemřel, nervovému systému se to vysvětluje hůře.
V okolních domech se rozsvěcují světla, ozývá se štěkot psů a lidé vykukují z oken. Kolik dětí, seniorů nebo lidí na útěku, kteří možná v posledních dnech ztratili svoje blízké a nyní se tísní na podlahách přeplněných škol nebo ve stanech přímo na ulici, tato rána probudila? Kdo se někde ve vojenském izraelském centru rozhodl, že právě tato sobotní noc je ideální pro provedení podobného útoku? Na co mysleli vojáci, kteří nasedali do letadel a vydali se prorazit tlakové vlny nad hlavní město sousedního státu? Zdá se to být proti jakémukoli racionálnímu myšlení. Má to totiž jediný účel – teror.
Ve stejné době českými médii otřásá lynč osob obviněných v souvislosti s útokem na zbrojařskou halu v Pardubicích. Většina médií bezmyšlenkovitě přejímá policejní jazyk, pohřbívá presumpci neviny, pátrá po detailech ze životů zadržených a spekuluje o motivech, které vedly obviněné k teroristické činnosti, jež je přitom prezentována jako holý fakt.
Jako naschvál došlo několik dní po zapálení pardubického zbrojního centra k útoku zápalnými lahvemi na ruské kulturní centrum v Praze. Ten je od počátku posuzován jako prosté poškození cizí věci, ani náznak slova na „t“.
Pachatel pražského útoku se policii později sám přihlásil a média přinášející zprávy o jeho zadržení se najednou drží standardů jako rozmazávání jeho obličeje a neuvádění jména.
Je tedy podstatou terorismu to, zda oheň chytne, anebo zda je na přijímajícím konci někdo, k němuž jako společnost nechováme sympatie? Právě tato logika vybízí k otázce, jak by dostupné definice obstály v kontextu činnosti státu Izrael.
Nejasnosti s terorismem
S kategorií terorismu to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát z posledního týdne v českých médiích. Přestože neexistuje jedna mezinárodně přijímaná definice terorismu, lze jej obecně chápat jako plánované a politicky motivované násilí zaměřené proti nezúčastněným osobám a sloužící k dosažení ideologicky motivovaných cílů. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu z roku 1999 doplňuje, že o teroristický čin se nejedná pouze tehdy, když dojde k usmrcení či vážnému zranění civilistů, ale i k jejich zastrašování či únosům. Do definice spadá taktéž rozsáhlá destrukce klíčové infrastruktury.
Co se týče teroristických skupin, státy si vedou jejich vlastní seznamy, jež nutně neobsahují stejné subjekty. Příkladem může být, že Spojené státy za teroristickou skupinu považují například celý libanonský Hizballáh – včetně jeho politické strany zasedající v parlamentu – zatímco Evropská unie za teroristickou označuje pouze jeho ozbrojenou frakci. Na seznamech jiných zemí vůbec nefiguruje.
Na politizaci pojmu ukazuje nedávný příklad britské skupiny Palestine Action: ta byla označena za teroristickou organizaci a její příznivci čelili zatýkání – dokud toto rozhodnutí soud nezrušil. Na americkém teroristickém seznamu do roku 2013 zase figurovalo jméno Nelsona Mandely.
S pojmem teroristický stát se nakládá spíše v lidovém smyslu. Někteří tak označují Rusko, jiní se tak vyjadřují směrem ke státu Izrael. Spojené státy zároveň vedou seznam teroristických států ve smyslu zemí podporujících teroristickou činnost, na kterém figuruje Kuba, Írán, Severní Korea a ze setrvačnosti stále ještě Sýrie.
Spíše než o teroristických státech tedy dává definičně smysl mluvit o státním terorismu. Při pohledu na Izrael se nabízí celá škála příkladů, jež mohou být takto nahlíženy: beztrestné osadnické násilí, které už i místní začínají označovat za židovský terorismus, systematické mučení palestinských vězňů či rasistické zákony vedoucí k šíření strachu. K tomu lze přidat vyzbrojování palestinských ozbrojených skupin izraelskou vládou – mezi něž v minulosti patřil ostatně i Hamás. A v neposlední řadě samotná činnost IDF, která vedle přímého vyvražďování civilistů okolních zemí stále častěji sahá k metodám brutálního zastrašování.
Čí terorismus se trestá
Ve stínu vyvražďování obyvatel Gazy dochází ke stále výraznějšímu nárůstu výstavby osad v dalších částech Palestiny i k eskalaci osadnického násilí. Budování měst a související infrastruktury na okupovaném Západním břehu je mezinárodním společenstvím považováno za nelegální, izraelská vláda však dál každoročně schvaluje založení desítek nových osad.
Narůstá tak i násilí osadníků vůči palestinské populaci. To má nejčastěji podobu přímého napadení osob, vypalování olivových sadů či zapalování domů i aut – a výjimečné nejsou ani vraždy. Podle analýzy Guardianu nedošlo od roku 2020 ani k zahájení řízení s nikým z pachatelů, natož pak k jejich potrestání.
Osadnické útoky probíhají často pod ochranou izraelských ozbrojených složek, jež se těší podobné beztrestnosti. Osadníci na Západním břehu spolu s IDF i policejními jednotkami jen od 7. října 2023 zavraždili přes 1000 Palestinců – přes 300 z nich jsou malé děti.
Stejně tomu bylo v případě palestinské rodiny, která se v polovině března vracela z Ramalláhu, kam odjela nakoupit nové oblečení – jak bývá zvykem o svátku završujícím měsíc ramadán. Izraelské složky spustily palbu na jejich auto – a zabili i oba rodiče a jejich dva mladší syny – pětiletého Mohamada a sedmiletého Otmana. Jedinými přeživšími byli dva starší bratři, kteří byli následně z auta vytaženi a zbiti. Událost nebude vyšetřována, jelikož dle izraelské armády zrovna na místě probíhala protiteroristická operace a auto se jí zkrátka připletlo do cesty.
Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert podal koncem března 2026 proti beztrestnému násilí stížnost k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu. V dopisu podepsaném dvěma bývalými veliteli izraelské armády, pěti někdejšími šéfy Mossadu a Šin Bet a čtyřmi bývalými policejními komisaři, označuje organizované násilí pod ochranou státních složek za židovský terorismus.
Do definice státního terorismu spadá také podpora ozbrojených skupin a jejich využívání proti momentálně klíčovému politickému nepříteli. Významným příkladem takového jednání bylo v posledních letech vyzbrojování skupiny zvané Lidové síly v Gaze, v jejímž čele stál až do svého zavraždění Jasír Abú Šabáb. Izraelský premiér Netanjahu otevřeně přiznával podporu této skupině – mimo jiné napojené na obchod s drogami a struktury ISIS – a ptal se, co na tom má být špatného.
Skupina, kterou mimo jiné humanitární organizace na místě opakovaně označovaly za hlavního viníka rozkrádání materiální pomoci pro místní obyvatele a následného obchodování s ní, měla podle izraelské vlády oslabit vliv Hamásu. Podobné podpoře se však v osmdesátých letech ostatně těšil samotný Hamás, který byl izraelskými složkami vyzbrojován, aby oslabil vliv sekulárního hnutí Fatah, které nyní „vládne“ na Západním břehu.
Terorismus ve vězení
Izraelský parlament Kneset schválil 30. března trest smrti pouze pro vězněné Palestince. Izrael se tak stal prvním státem rozlišujícím pravidla trestu smrti na základě etnické příslušnosti od dob nacistického Německa.
To poukazuje na další politické zneužívání kategorie terorismu – jelikož podle jeho znění mají být oběšeni tí, kdo se dopustí zabití izraelského občana a jedná s cílem šíření teroru. Pokud zákon nezastaví nejvyšší soud, panují silné obavy z plošného zneužívání vzhledem k již kritickým podmínkám v izraelských věznicích, v nichž jsou totiž drženi lidé, kteří nebyli obviněni.
Izraelský systém tzv. administrativní vazby umožňuje zadržování Palestinců bez obvinění a bez soudu nikoliv na základě spáchaného činu, ale na základě domněnky, že by se tak mohlo stát v budoucnosti. Administrativní vazba nemá časové omezení a podléhá jí nyní drtivá většina palestinských vězňů. Z devíti tisíc zadržovaných byla za jakýkoliv trestný čin odsouzena pouze tisícovka.
V této souvislosti se stále hlasitěji ozývá otázka, zda je pro část z nich vhodné označení vězeň, nebo spíše rukojmí. Skupina nezávislých expertů OSN v tomto smyslu prohlásila, že většina palestinských zadržovaných jsou de facto rukojmími nezákonné okupace.
V izraelských věznicích je zdokumentováno systematické mučení včetně opakovaného bití, vodního mučení, stresových poloh, znásilnění a dalšího sexuálního násilí, jakož i záměrné hladovění a odpírání základní lékařské péče. Podle izraelské lidskoprávní organizace Physicians for Human Rights – Israel zemřelo v izraelské vazbě od října 2023 nejméně 94 Palestinců – přičemž skutečný počet je pravděpodobně výrazně vyšší, neboť stovky zadržených z Gazy zůstávají nezvěstné.
Během loňského roku se na veřejnost dostala nahrávka hromadného znásilnění palestinského vězně izraelskými vojáky v detenčním centru Sde Teiman, které mnozí označují za mučírnu. Po zatčení podezřelých se v zemi konaly demonstrace na jejich podporu, někteří z demonstrantů vnikli přímo do střediska, kde byli zadržovaní, a požadovali jejich okamžité propuštění. Obžalovaní byli zproštěni obvinění poté, co byl Palestinec, který se stal obětí hromadného znásilnění, poslán zpět do Gazy, aby nemohl vypovídat. Benjamin Netanjahu dotyčné vojáky vzápětí prohlásil za hrdiny.
Zákon umožňující smrt oběšením tedy v daném kontextu pouze přidává nový legální způsob, jak vraždit Palestince. Protestující, kteří se shromáždili před budovou parlamentu, za akt terorismu označovali samotný zákon, zatímco na půdě parlamentu jeho přijetí oslavovali politici se symbolem oprátky na klopě a popíjením šampaňského. Obzvláště vesele slavil hlavní propagátor zákona a ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir, který byl v roce 2007 usvědčen z podpory teroristické skupiny.
Nejmorálnější armáda světa?
Přímo o IDF se jako o teroristické organizaci dá uvažovat z mnoha důvodů. Ostatně IDF stojí na základech Hagany, Irgunu a Lehi – skupin, jejichž terorismus byl nezanedbatelnou součástí procesu, který vedl ke stažení britských jednotek z Palestiny. IDF jen v letošním roce útočila na území pěti států: Palestiny, Libanonu, Íránu, Sýrie a Jemenu.
Například v Libanonu, kde dochází hned po Íránu k momentálně nejintenzivnějšímu vraždění lidí, IDF operuje skrze letecké bombardování, dronové útoky a postupující pozemní invazi.
Izraelské drony provádějí přímo cílené útoky, případně sbírají informace. IDF vysílá do vzdušného prostoru suverénního státu, který by vůbec neměl být narušován, hned několik typů dronů, které se liší funkcí i hlučností. Nad Libanonem se tedy často ozývá nesnesitelné bzučení, jež nutí lidi přemýšlet, zda se schyluje k útoku a kdo se stane další obětí.
Bizarní pověst nejmorálnější armády na světě si IDF vysloužila nejen svou intenzivní propagandou zdůrazňující vysoké zastoupení veganů a LGBTQ osob ve svých řadách, ale také pro svá varování před bombardováním, která se vyvinula v dnešní příkazy k vystěhování. Ty jsou například v dnešních dnech v Libanonu vydávány na rozsáhlá území zahrnující většinu jižních regionů země a celý jižní Bejrút a týkají se tak více než milionu osob.
Ti, kteří i přes příkaz zůstávají ve svých domovech, jsou označeni za ty, kdo neuposlechli – čímž se ztrácí ze zřetele podstata věci: takovéto příkazy jsou zcela nelegitimním nástrojem cizího státu. Na většině území podléhajících výzvám k evakuaci zatím nedošlo k bombardování, obyvatelé je však ze strachu raději opouštějí – příkazy tak fungují především na principu šíření teroru.
Přístup do oblastí jižně od řeky Litání je současně odřezáván od zbytku země – především bombardováním mostů, což strach v populaci dále zvyšuje. I zde si Izrael ve své rétorice vypomáhá obecným obviněním, že dané mosty sloužily Hizballáhu k teroristickým účelům, aniž by – jako obvykle – předložil jakékoli důkazy.
Okupace ve jménu Božím
Územní expanze na základě deklarovaných náboženských důvodů se sice sama o sobě neklasifikuje jako terorismus – může ale podmiňovat kontext, v němž organizace operují. Kupříkladu ISIS je klasifikován jako teroristická organizace kvůli systematickému páchání mezinárodních teroristických útoků, ale i kvůli masovému násilí na civilním obyvatelstvu při zabírání území Sýrie a Iráku pod narativem ustanovení chalífátu.
Vrcholní izraelští představitelé nyní otevřeně deklarují záměr trvale okupovat jižní Libanon. Jako obvykle argumentují nutností ochrany před terorismem. Některé interpretace tento krok považují spíše za snahu získat přístup ke zdrojům – k zásobám vody, zemědělsky úrodné půdě nebo ložiskům ropy při libanonském pobřeží. Nelze však opomíjet ani expanzivní tendenci směřující k budování Velkého Izraele.
Vize Velkého Izraele představuje území sahající od řeky Egyptské až k řece Eufratu a zahrnující celou Palestinu, Libanon a podstatné části Sýrie, Jordánska, Egypta a Saudské Arábie. Ač je nyní územní expanze argumentována hlubokými náboženskými důvody, v době raného sionismu byly pro založení státu zvažovány i jiné lokality, jako například Uganda či Argentina. Od vzniku státu v historické Palestině se idea Velkého Izraele těšila proměnlivé prominenci – někdy splývala s hlavním proudem, jindy byla považována za extremismus. Dnes se volání po ní opět ozývá z nejvyšších politických pater, čemuž napomáhá i to, že kvůli absenci ústavy nebyly hranice sionistického projektu nikdy oficiálně stanoveny.
Terorismus nebo kolonialismus?
Stát Izrael je primárně osadnický koloniální projekt – směřuje tedy k zabírání půdy a zdrojů pro úzce etnicky specifikovanou skupinu, jež je na místě již přítomna či dále přichází ze zahraničí na základě nábožensky definovaného práva. Jako o teroristických však lze uvažovat o praktikách, jež využívá k prosazování svých cílů.
Především případ fungování IDF odhaluje hluboce politizovanou podstatu samotného označení organizace za teroristickou. Izraelští političtí i vojenští představitelé pojem terorismus hojně používají jako legitimizační nástroj vlastní činnosti. Pro tu pak již nepotřebují přinášet další důkazy – ty působí jako nepodstatné, když se přece zasahuje proti terorismu. Mezinárodní společenství by však ve světle zkušeností minimálně z posledních let mělo na tuto rétoriku konečně přestat přistupovat. Terorismus má svou skutkovou podstatu, jíž je nutné věnovat pozornost. Skutečnost, že něco nevypadá jako útoky z 11. září nebo nefunguje jako ISIS, neznamená, že se o terorismus jednat nemůže. Stejně tak se terorismus nedefinuje tím, že o něm napíše dostatečné množství médií.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás