V debatě o destrukci a snižování financování České televize často zůstáváme na povrchu zpravodajství. Buď vnímáme jeho jedinečnou pozici mezi soukromými médii, nebo těžko dostáváme z hlavy jeho mnohá pochybení – jako zavádějící informování o genocidě v Palestině. Málokdo ale ví, že mimo klasických večerních zpráv Česká televize stojí i za nenahraditelným zpravodajstvím pro neslyšící ve znakovém jazyce a dalšími programy klíčovými pro práva a kulturu lidí s postižením.
Přestože v Česku od roku 2009 platí Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, je přístup k informacím, vzdělávání, kultuře i pracovnímu trhu zcela nedostatečný.
Současný návrh vládní koalice má být prvním z kroků k omezení fungování veřejnoprávních médií. Vláda v čele se zástupci SPD a motoristou Otou Klempířem aktuálně navrhuje odpustit poplatky znevýhodněným skupinám, jako je seniorstvo či lidé s postižením – navenek se tedy tváří, že si uvědomuje náročnou situaci, kterou tito lidé ve společnosti mají. Poplatky ale nehodlá nijak nahradit, což může být pro Českou televizi zcela likvidační. A jak my, lidé s postižením, dobře víme, přístupnost ve všech formách je v Česku už takto stále braná jako nadstandard a nikoliv právo. A kde se osekávají peníze, zapomíná se na postižené ještě více než obvykle.
Pokud neznáte žádné dokumenty a pořady ČT zaměřené na lidi s postižením, tak můžete začít například sledováním nového dokumentárního filmu Nezlomné, který Česká televize produkovala ve spolupráci s Asistencí o.p.s., která se věnuje sociálním službám, asistenci pro tělesně postižené a advokacii za práva lidí s postižením. Dokument se zaměřuje na zdánlivě neviditelné neformální pečující – konkrétně na matky dětí i dospělých s těžkým postižením. Skrze konkrétní příběhy ukazuje množství bariér, kterým ony, jejich děti i rodiny čelí. Z matky se najednou stává primární asistentka, aktivistka a bojovnice za získání chvíle času pro sebe a podpory pro své děti i další postižené osoby.
Takové dokumenty, které postižené lidi i jejich okolí neomezují na pouhý zdroj lítosti či inspirace pro zdravou většinu, jsou jedněmi z mála kvalitních reprezentací. Kvůli strukturálním bariérám tito lidé mnohdy zároveň cítí velké osamění. Vidět tak v televizi důstojné zobrazení rodin a komunit, co také každodenně čelí bariérám a nedostatku podpory a dlouhodobě potřebují více péče než průměrný člověk, může být zcela klíčové pro vlastní sebevědomí i pocit sounáležitosti s širší komunitou osob s postižením.
Pořady zaměřené na lidi s postižením přitom neposkytují pouze reprezentaci a osvětu pro neslyšící osoby, ale jsou i zásadním zdrojem informací. Pro mnoho neslyšících je jejich primárním a mateřským jazykem český znakový jazyk, který nelze jednoduše nahradit titulky či texty. Česká televize každý den vysílá zprávy v českém znakovém jazyce, které jsou pro zapojení a informovanost neslyšících zásadní a jsou podmínkou pro jejich možné zapojení do politického života a demokratických procesů obecně. K tomu každý týden vychází Televizní klub neslyšících, který se věnuje kultuře neslyšících a mapuje různé oblasti života z pohledu lidí se sluchovým postižením. V neposlední řadě jednou za rok na vánoce poslední roky vzniká vždy celá nová pohádka plně ve znakovém jazyce, což je zároveň jedna z mála řádných příležitostí pro neslyšící herce a herečky. Všechny tyto pořady jsou současně dabované, takže jsou cenným zdrojem i pro slyšící, kteří se učí znakový jazyk nebo nechtějí přehlížet problémy a kulturu neslyšících.
Podle zákona musí Česká televize zpřístupňovat lidem se smyslovými postiženími výrazně větší procento svých pořadů než soukromá média. Ta musí titulky opatřit alespoň 15 procent svých pořadů, veřejnoprávní média musí zajistit minimálně 70 procent a k tomu alespoň 2 procenta pořadů musí mít i překlad do českého znakového jazyka. Osoby s těžkým zrakovým postižením nabývají plné pochopení pořadu zase pouze s audiopopisem, který doplňuje informace, co ostatní získávají zrakem. Soukromá média musí audiopopisem opatřit aspoň 2 procenta obsahu a veřejnoprávní minimálně 10 procent. Současně je běžnou praxí soukromých médií zákony o přístupnosti obcházet nebo je nedostatečně vykazovat i proto, že jim zákon neukládá informace o zpřístupňování shromažďovat.
Přestože v Česku od roku 2009 platí Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, je přístup k informacím, vzdělávání, kultuře i pracovnímu trhu zcela nedostatečný. Lidé s postižením potřebují v médiích vidět vzory, aby se nebáli postavit za svá práva, a lidé bez postižení potřebují pochopit, jak žijí jejich spoluobčané a spoluobčanky, z nichž stát i společnost často dělá lidi druhé kategorie. Empatická a komplexní osvěta musí být pouze první krok, při omezení financování veřejnoprávních médií ale hrozí, že přijdeme i o ten. Pokud tedy máte stále pocit, že škrty v České televizi se vás netýkají, zkuste si na iVysílání vyhledat kategorii „Život s postižením“ a uvědomit si, kolik toho denně přehlížíme – a to nejen v debatě o České televizi.
Autor je uživatel invalidního vozíku a volnočasový student znakového jazyka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás