Jeffrey Epstein byl americký finančník, jehož jméno se stalo synonymem pro jeden z největších skandálů sexuálního zneužívání a obchodování s nezletilými na světě. Je to ale skutečně tak nečekané a překvapivé? Ve Spojených státech amerických má prodej a znásilňování nezletilých dlouhou tradici, a tak se asi nemůžeme divit, že se řada konzervativců k těmto hodnotám hlásí. Byly to takzvané Fancy trades – trhy s otroky specializované na prodej mladých „míšenek a míšenců“ k sexuálnímu použití. Sloužily k plnění sexuálních fantazií nejbohatších majitelů a majitelek plantáží nebo byly znásilňovány v nevěstincích za účelem zisku.
Hlas obětí nikdo neslyší a raději ani slyšet nechce a bojíme se dozvědět, co dělají naši císaři, když jsou nazí, protože celý systém by se tím zhroutil.
Ale sexuální zneužívání dětí a žen, včetně jejich vražd, když se připletly mocným do cesty, známe z nedávné doby i z demokratické Evropy. A ve většině případů můžeme dobře vysledovat selhání policie, justice a politiků stejně jako v případě Epsteina.
Epstein & Co.
Jen pro úplnost si připomeňme základní body kauzy Jeffreyho Epsteina, který zemřel v roce 2019 ve vězení a byl obviněn z organizování rozsáhlé sítě sexuálního zneužívání dívek. Jeho příběh je zároveň příběhem o propojení s některými z nejmocnějších a nejvlivnějších lidí světa, což vyvolalo obrovský mediální a veřejný zájem.
Epstein začal svou kariéru jako učitel na prestižní Dalton School v New Yorku, aniž by k tomu měl odpovídající vzdělání, a následně své schopnosti využil ve finančním sektoru k vybudování finančního impéria J. Epstein & Co. Jeho vzestup pozastavilo první obvinění ze sexuálního zneužívání nezletilých dívek.
V roce 2005 žalovala jedna rodina Epsteina za zneužití nezletilé. Přestože bylo shromážděno mnoho důkazů, Epstein se v roce 2008 vyhnul federálním obviněním díky kontroverzní dohodě, která mu umožnila dostat pouze osmnáctiměsíční trest s tím, že si mohl jezdit svou limuzínou do kanceláře, kdykoli se mu zachtělo.
V roce 2019 byl Epstein znovu zatčen na základě nových obvinění z obchodování s lidmi. Po zatčení byl držen ve vězení v New Yorku, kde 10. srpna 2019 zemřel za záhadných okolností. Jeho smrt byla oficiálně označena za sebevraždu. Jedinou žijící obviněnou a potrestanou v tomto případě zůstává Epsteinova společnice Ghislaine Maxwell, která si svůj dvacetiletý trest odpykává ve vězení s minimální ostrahou a která loni požádala o zrušení trestu.
Případ Saská žumpa
Kauza známá jako „Sachsensumpf“ je sexuální aféra saské justice a politiky. Tento případ, který se táhne od počátku devadesátých let, odhalil podezření na propojení mezi některými představiteli justice, politiky, státní správy a organizovaným zločinem v bývalém východním Německu. To se v devadesátých letech stalo divokým eldorádem pro západoněmecké podnikatele a druhořadé elity ze Spolkové republiky. Obvinění zahrnovala nucenou prostituci, korupci, zneužívání pravomocí a další trestné činy, jež měly být kryty z nejvyšších pozic politiky a justice.
V roce 1993 policie v Lipsku odhalila bytové nevěstince s názvem „Jasmin“, ve kterých byly nuceny k sexu nezletilé dívky. Hlavním pachatelem a nakonec i jediným, poměrně rychle odsouzeným, byl majitel nevěstinců Michael Wüst. To však nebyl konec případu. Dívky, které se po uvěznění hlavního pachatele cítily bezpečněji, začaly vypovídat, že mezi klienty patřili i významní představitelé justice a politiky. Všechna trestní stíhání proti obviněným pachatelům násilí byla však nakonec zastavena kvůli nedostatku důkazů. Policie, soudy i státní zastupitelství, z nichž bylo také několik obviněných, označili výpovědi přeživších znásilňovaných dívek za nedůvěryhodné.
V roce 2003 vznikl v saském oddělení státní tajné služby, která se v Německu hodně eufemisticky nazývá Úřad pro ochranu ústavy, speciální referát Organizované kriminality, jehož vedoucí byla Simone Henneck, později vdaná Skroch. Zaměřil se i na podezření propojení justice, politiky a kriminálních struktur. Bylo shromážděno na 15 tisíc stran dokumentů, které měly dokázat existenci rozsáhlých kriminálních sítí v podsvětí německé justice a policie. Ovšem celé vyšetřování bylo zastaveno ústavním soudem jako právně sporné.
Jediným odsouzeným tak zůstal majitel nevěstinců Wüst. Ten dostal za znásilňování nezletilých a obchod s lidmi čtyři roky nepodmíněně, i když nejnižší hranice se v tomto případě pohybuje kolem 13 let vězení. Odůvodněním bylo, že spolupracoval a stal se korunním svědkem, jakkoli žádné svědectví, které by vedlo k dalším obviněním, nepodal. Jeho nízký trest tedy můžeme přičíst spíše tomu, že mlčel – to ostatně sám jednou prohlásil. Po propuštění se stal úspěšným majitelem autoservisu.
Místo násilníků byli souzeni vyšetřovatelé případu, kteří po letech soudů nakonec vyvázli jen s peněžitým trestem. Dalšími obviněnými byli novináři, kteří zveřejnili některé dokumenty z utajovaných materiálů, což vyvolalo mezinárodní skandál zpochybňující svobodu médií v Německu. A nejvíce žalob bylo samozřejmě vzneseno proti přeživším znásilněným dívkám, které byly obviněny z pomluvy. I když se jednalo o sex s nezletilými pod pohrůžkou násilí, u soudu se o nich mluvilo jako o prostitutkách, což se vší úctou k této profesi prostě nebyly. Většina z nich se dnes bojí o případu mluvit, ale ty nemnohé, které strach nemají, vypovídají o šikaně policie, soudů a dokonce i ze strany státního zastupitelství.
Můžeme mluvit o štěstí, že dívky nikdo nezavraždil, jako se stalo v době tzv. Německého hospodářského zázraku Rosemarie Nitribitt, luxusní call girl. Její napojení na nejvyšší podnikatelské vrstvy ve Frankfurtu nad Mohanem ji nakonec stálo život. Aby se nic nevyšetřilo, policie od začátku všechno spatlala tak, že advokát hlavního podezřelého ho z celé kauzy hravě dostal. Jako vzpomínka na ni zůstala kniha Ericha Kuby Dívka Rosemarie, podle níž bylo natočeno i několik filmů. Nejlepším z nich zůstává ten od Rolfa Thieleho, který s nadhledem odhaluje zvrácenost německých elit poté, co se s plnými kapsami otřepaly z dobrodružství s Adolfem.
Thatcher, Jimmy Savile a zpráva z Británie
Na začátku roku 2020 vyšla ve Velké Británii zpráva Nezávislého vyšetřování sexuálního zneužívání dětí (IICSA), která odhalila znepokojivou skutečnost: policie, politici a další instituce často přehlížely sexuální zneužívání dětí ve spojení s osobami spojenými s nejvyššími politickými kruhy.
Dovídáme se z ní, že lidé jako Cyril Smith, Jimmy Savile nebo Peter Morrison, kteří byli známí svými pedofilními choutkami, unikli stíhání díky postavení a ochraně mocných, včetně premiérky Margaret Thatcher. Ta měla kromě jiného zastavit vnitřní stranické vyšetřování svého osobního tajemníka Morrisona, když byl podezřelý ze zneužívání nezletilých chlapců. Železná lady navíc prosadila titul „sir“ pro Jimmyho Savila přes upozornění na to, že existují závažná podezření ze zneužívání dětí touto mediální hvězdou a – jak jinak – filantropem. Savile se soustřeďoval na sběr financí pro sirotčince.
Komise kritizuje postoj politiků, donucovacích orgánů a některých společenských struktur za nadměrnou úctu k prominentům, která vedla k ignorování obětí a krytí pachatelů. Vyšetřování sahá desetiletí zpět a odhaluje kulturní a institucionální lhostejnost, kdy se zájmy elit a politiky stavěly nad bezpečí dětí. A konstatuje to, co spojuje všechny případy: obětem je třeba naslouchat, věřit jim a poskytnout skutečnou ochranu, nikoli je šikanovat, aby nebyli ohrožení mocní a bohatí.
Smutnou skutečností je, že vyšetřování odhalilo jen to, co všichni věděli. Nevedlo k žádným obviněním, odmítlo jakoukoli organizovanost sexuální kriminality mezi elitami a ti, o kterých se ve zprávě píše, jsou dávno mrtví; politicky, morálně, ale především fyzicky.
Česká cesta
Silnice E15, později přečíslovaná na E55, se stala synonymem obchodu se sexem, který na ní probíhal v pohraničí Severních Čech. Centrem prostituce, obchodu s lidmi, násilí na ženách a nakonec i minimálně jedné vraždy se stalo kdysi půvabné lázeňské městečko Dubí. Proslavilo je hornictví, sklářství i výroba míšeňského porcelánu. V devadesátých letech tu bylo otevřeno na 40 nevěstinců, v nichž byly nuceny pracovat i dívky z východoevropských zemí, vylákané sem pod příslibem slušné a dobře placené práce.
Obchod se ženami byl na Teplicku a Chomutovsku obecně známou záležitostí. Místní policie, samospráva, poslanci i senátoři se chovali spíše jako ochránci místní mafie než někdo, kdo se stará o pořádek a bezpečí. Mluvil jsem s jedním z pražských vyšetřovatelů, kterým se podařilo gang rozbít a dostat do vězení alespoň dva nejdůležitější zločince: šéfa Cvetomira Belčeva a jeho nejbližšího spolupracovníka a vraha Emila Dosseva. Vyšetřovatel mi potvrdil, že největším problémem bylo, jak utajit jejich akce, protože někdo ze samosprávy, policie a nejspíš i parlamentu spolupracoval s místními gangy a dával jim informace.
To se ukázalo i při razii, která sice rozkryla celou síť, ale hlavní pachatelé díky včasnému varování unikli. Tehdy také bylo v mělkém hrobě na zahradě jednoho z bordelů nalezeno tělo bulharské studentky. Podle zjištění se ji novodobým otrokářům nikdy nepodařilo zlomit, a tak ji pro výstrahu ostatním brutálně umlátili k smrti. Belčev a Dossev byli odsouzeni v nepřítomnosti, ale díky Interpolu se je nakonec podařilo dostat za mříže.
Nicméně Belčev z vězení dál řídil gangy obchodníků s lidmi na severu Čech až do roku 2000. Tehdy se vyšetřovatelům podařilo pochytat téměř celou bandu. Se slávou byli postaveni před soud a odsouzeni. Radost však netrvala dlouho. Odvolací soud prokázal, že soudce se dopustil tolika procesních chyb, a tak nezbylo než odsouzené propustit. Ti okamžitě zmizeli do zahraničí.
Obchod s lidmi běžel na Teplicku vesele dál a konec mu učinilo až otevření dálnice D8, což definitivně odvedlo provoz z Dubí. Lukrativní obchody skončily a bývalé bordely dnes zejí prázdnotou.
I v tomto případě pár odvážných dívek a žen poznalo v klientech policisty a představitele místních elit. Ale jejich výpovědi byly označeny jako nedůvěryhodné a po výhrůžkách raději zmizely někam, kde je nikdo nezná, nebo se vrátily do zemí, odkud byly vylákány či uneseny.
Mají peníze, justici i policii – my máme jen svědomí a strach
Podobných případů, jaké jsem popsal, bychom našli více. Všechny mají několik věcí společných. Především je to sekundární a terciární poškozování obětí – znásilňovaných dívek a žen. Nejprve je to šikana ze strany policie a státních zástupců, kteří často kryjí své kolegy. Pak následuje šikana a žaloby ze strany bohatých pachatelů násilí, kteří tím zastrašují ty ženy, které mají ještě odvahu vystoupit po policejním a soudním teroru.
V žádném z případů nikdy nebyl odsouzen žádný násilník, který využíval kriminálních služeb. Pokud se tak stalo, šlo o mrtvé či zmizelé jednotlivce.
Vždy se jednalo o lokální či zájmově uzavřené spojení politické, soudní a policejní moci. I když se jí podařilo zvenku nějak prolomit, spojenectví a sociální vazby mezi elitami zabránily tomu, aby vyšetřování dospělo k vyústění, které bychom mohli alespoň s velkou nadsázkou označit za spravedlivé. A vyloučit nemůžeme ani to, že zde docházelo ke korupci či výhrůžkám.
Pocit, že mohou všechno
Dnešní představitelé moci jsou čím dál více odtržení od reality běžného světa. To, co se jim dříve zdálo nemožné, se stává běžným. Rodinné a společenské vazby jsou pro elity důležitější než jakákoli racionalita a celospolečenská soudržnost. Proto nemůže překvapit, že baronka a britská předsedkyně vlády Thatcher, která prohlásila, že společnost neexistuje, klidně kryla pedofilní predátory. Nějaké „dětské prostitutky či prostituti“ ze špinavého předměstí pro ni nepředstavovali žádnou hodnotu, zatímco její přátelé ano.
Mohlo by se to stát každému dítěti i každé ženě. Obrazy nucené prostituce z USA, Británie, Německa i z Čech by nám měly být výstrahou. Připomíná to Peklo v Zahradě rozkoší od Hieronyma Bosche. Rozkoše jsou vyhrazené bohatým a mocným a Peklo je tu pro nás ostatní. To, co provádí s nezletilými a slabými, je jen špička ledovce toho, co provádí s celou společností. Protože pro ně žádná společnost neexistuje. Jsou tu jen jednotlivci, které je možno zničit lusknutím prstu.
Hlas obětí nikdo neslyší a raději ani slyšet nechce a bojíme se dozvědět, co dělají naši císaři, když jsou nazí, protože celý systém by se tím zhroutil. Ale tak jako neposloucháme my znásilněné a zneužité, tak neposlouchá nikdo ani nás. Je to jako Dantovo Peklo naruby. Ti nejnevinnější trpí nejvíc, zatímco viníci si užívají. A mnozí mají pocit, že v jejich kruhu Pekla je vlastně pohoda. Stačí přece dát Ďáblovi to, co je Ďáblovo. Vlastně všechno.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás