Americké a izraelské letouny zasáhly 28. února sídlo Alího Chámeneího během schůzky s bezpečnostním vedením země. Při tomto útoku byl ajatolláh zabit, čímž skončila jeho více než sedmatřicetiletá vláda. Mnoho lidí si možná oddechlo s tím, že useknutím domnělé „hlavy hada“ se režim zhroutí jako domeček z karet či že mocenské vakuum proti sobě poštve znesvářené představitele snažící se ukořistit uvolněné důležité funkce.
Nic zatím ale nenasvědčuje tomu, že by k něčemu podobnému uvnitř Íránu docházelo. Po zabití ajatolláha byla ustanovena tříčlenná komise složená z prezidenta, zástupce soudní moci a legislativního experta Rady dohlížitelů, která bude v přechodné době vykonávat pravomoci vůdce. Za zvolení nového je pak zodpovědná tzv. Rada expertů složená z náboženských učenců a kleriků. V současnosti nicméně panuje názor, že Rada bude jmenování prozatím odkládat z obav z možných úderů amerických či izraelských sil.
Mocenská změť
Z načrtnuté dělby pravomocí je zřejmé, že Írán není ani klasickou demokracií, ani totalitním zřízením jednoho muže. Jedná se spíše o hybridní systém s mnoha centry moci. Současný íránský režim je u moci 47 let. Islámská revoluce při svém převratu v roce 1979 monarchii sice svrhla, své revoluční instituce ale postavila na základech institucí již existujících. Přesněji řečeno je vytvořila spíše paralelně vedle nich. Tento stav vytváří poměrně komplikovaný, mnohovrstevnatý systém úřadů, organizací a silových složek, které v některých případech plní zdánlivě identické funkce. To je však jedna z jejich klíčových rolí.
Dle Trumpových vlastních slov byly nicméně nálety v uplynulých dnech tak úspěšné, že Američané zavraždili i své potencionální kandidáty do čela země.
Význam takového přístupu ke státní správě zpočátku spočíval v obejití tradičních šáhovských struktur a vytvoření alternativ, které by pomáhaly udržet revoluci naživu. Postupně se tento aparát proměnil v systém, který skrze nejrůznější mechanismy zajišťuje, aby byly jakékoli snahy o převrat limitovány dalšími mocenskými složkami. Zmíněná metoda může ve dvojkolejném systému vytvářet napětí, zároveň ale představuje efektivní způsob odstrašení.
Tento fenomén lze pozorovat i u tak klíčových institucí, jako jsou ozbrojené síly. Ty lze rozdělit na klasickou armádu a Islámské revoluční gardy, zodpovědné za ochranu režimu či koordinaci spojeneckých organizací v regionu. I toto dělení je pohrobkem islámské revoluce. Tehdejší revolucionáři zkrátka nedůvěřovali armádě vycvičené americkými experty. Vytvořili tudíž konkurenční složku jako dostatečně efektivní sílu předcházející snahám o změnu systému.
Ve své celistvosti je íránský režim uzpůsobený tomu, aby odolával jak vnitrostátním, tak zahraničním hrozbám. Americké a britské intervence v padesátých letech a irácká invaze s podporou západních spojenců v osmdesátých letech navíc postupně vytvořily atmosféru, ve které se režim na možnost další invaze kontinuálně připravoval.
Kromě vnitropolitické rezistence vůči změnám jsou zásadní i geografické a demografické aspekty. Írán je zemí s extrémními regionálními rozdíly v podobě pouští, vysokohorských oblastí, hustých populačních center i rozsáhlých lesů. Celkově má téměř devadesát milionů obyvatel a rozlohou je přibližně čtyřikrát větší než například Afghánistán. I za situace, kdy by se jakákoliv armáda rozhodla pro pozemní invazi, bude stát před obtížným logistickým úkolem. S ohledem na decentralizované, mnohoúrovňové vedení země je téměř nereálné takový režim svrhnout pouze skrze konvenční bombardování. Důvodem je jak samotná enormní rozloha, tak riziko splynutí vojenských cílů s civilním obyvatelstvem, které je takovým vedením války disproporčně ohroženo.
Převrat podle manuálu
Trump s Netanjahuem se můžou vyhnout vyslání vlastních jednotek naverbováním kurdských milic a žoldáků z Iráku i z Íránu. Regiony s dominantně kurdským obyvatelstvem byly během nedávných protestů tvrdě zasaženy a není pochyb, že v nich žije mnoho lidí, kteří nesdílejí s režimem své sympatie. Írán navíc tuto variantu nebere na lehkou váhu, jelikož některé kurdské pozice na severu Iráku v předešlých dnech už bombardoval. Na druhou stranu je nutné mít na paměti, že americké vlády v minulosti kurdské síly mnohokrát zradily nebo je nechaly napospas silnějším protivníkům, ať už to bylo Turecko či současná vláda v Damašku. Je tak otázkou, do jaké míry se budou chtít Kurdové pustit do dalšího amerického dobrodružství.
Nelze vyloučit, že v případě, kdy Američané vsadí na kurdskou kartu, začne Turecko poskytovat Íránu limitované zpravodajské informace. V tureckém zájmu rozhodně není mít na svých hranicích organizované a vyzbrojené kurdské jednotky. Zatažení Turecka do konfliktu, přestože omezené, by mohlo být nakonec zásadní změnou pro jakoukoli dynamiku, kterou jsme v jihozápadní Asii za posledních třicet let doposud viděli. Separatismus je ostatně jednou z metod, kterou Izrael i Spojené státy v oblasti opakovaně využívají k oslabení svých protivníků. Ať už jde o snahu vytvořit drúzský stát v Sýrii nebo postupný federalismus v Iráku.
Irácko-íránský scénář
Kalkul s potencionálním rozložením společenské koheze může být ale v případě Íránu chybný. Na vlastní kůži se o něm ostatně přesvědčil i Saddám Husajn během irácko-íránské války v osmdesátých letech. Saddám předpokládal, že v jeho snaze o anexi arabských na ropu bohatých regionů na jihu Íránu, známých jako Chúzistán či Arabistán, mu budou místní Arabové nápomocní. Jako arabský nacionalista věřil, že ho podpoří v boji proti dominantně perskému islámskému režimu v Teheránu.
Taková domněnka se ale ukázala jako mylná. K zásadní dezerci arabského íránského obyvatelstva během války nedocházelo a Saddám musel postupně, i s ohledem na vojenské ztráty, od svých záměrů upustit.
Z irácké invaze Íránu si ostatně můžeme vzít ještě jedno ponaučení. V měsících bezprostředně následujících po pádu šáha se napříč íránskou společností rozhořel boj o moc mezi islamisty, příslušníky levice, nacionalisty a zástupci svrženého režimu. Toto období bylo charakteristické politickými procesy, popravami a represemi. Přesto, když Saddám v roce 1980 vpadl do Íránu, íránská společnost se víceméně semkla proti vnějšímu nepříteli, nehledě na politickou příslušnost. Na první pohled logické naděje ohledně obrácení obyvatelstva proti vlastnímu státu se i dnes mohou nakonec ukázat jako zcestné.
V neposlední řadě to byla právě osmiletá irácká invaze, která umožnila islámské republice zapustit hluboké kořeny uvnitř íránského státu skrze příběh o národním ohrožení a kult mučednictví vycházející ze stovky tisíc obětí války a osobních neštěstí jejich rodin. A může to být právě současná americká a izraelská válka, která paradoxně vytvoří mnohem nebezpečnějšího protivníka, než proti kterému stojí Washington a Tel Aviv v současnosti.
Navzdory íránské etnické rozmanitosti je podstatným faktem, že Írán je tvořený geografickými a poměrně stabilními historickými hranicemi. Zkrátka se nejedná o „uměle“ narýsovaný stát jako v případě některých jeho sousedů. Většina současného Íránu je s menšími přestávkami spravována lokálními vládami nebo nástupnickými státy již po stovky let, často i déle. Hluboké historické sepětí obyvatelstva, území a státu významně znesnadňuje jakékoliv ambice ohledně autonomistických či secesionistických tendencí.
Střemhlav selhání
S ohledem na výše vykreslené okolnosti je o to překvapivější, že se Spojené státy do takto významného konfliktu zapojily bez jasněji deklarovaných záměrů, proč tak vlastně činí. Po neveřejných slyšeních v Senátu vychází dle přítomných demokratů čím dál více najevo, že současná americká administrativa nemá absolutně žádnou představu o tom, jakým způsobem chce dále postupovat.
Z příspěvků posledních dní se zdá, že by si Američané nejspíše přáli podobný scénář jako ve Venezuele, kdy by mohli vybrat dalšího vůdce země. Dle Trumpových vlastních slov byly nicméně nálety v uplynulých dnech tak úspěšné, že Američané zavraždili i své potencionální kandidáty do čela země. Izraelcům jde pak víceméně o to vyřadit Írán z jakýchkoliv budoucích bezpečnostních diskuzí, a to i za cenu vytvoření disfunkčního státu. Cena, kterou by za tento přístup zaplatila Evropa v podobě další uprchlické krize, je těžko představitelná. O ekonomických a energetických následcích ani nemluvě. Svět si zkrátka nemůže dovolit, aby Izrael do nekonečna vytvářel další a další nestabilní země.
Pokud jde o odpověď evropských spojenců Ameriky na současnou válku, je přinejlepším vlažná. Španělsko sice jasně artikulovalo nesouhlas s útoky a Velká Británie znemožnila Spojeným státům používat své základny v regionu k rozsáhlejšímu bombardování, to je ale víceméně vše. Je otázkou, zda se evropským státům podaří najít v sobě dostatek odvahy čelit současným Spojeným státům tváří v tvář další destruktivní regionální válce, nebo zda budou jako poslušní poddaní kývat na vše, co jim Izraelci s Američany naservírují. Zatím to totiž vypadá na druhou variantu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás